Něco končí a

8. července 2015 v 15:00 | Yima |  Yima
Před dvěma lety se stala skvělá věc. Založila jsem si tento blog a až do dnešních dnů se o něj starala se starostí téměř mateřskou. Vyšlo zde mnoho článků, ke dnešnímu dni včetně tohoto je tu přesně sto šedesát sedm článků, tedy jsou to články, které prošly jarní čistkou a články zveřejněné po této čistce.

V poslední době se toho v mém blogovém životě událo hrozně moc. Nechci to tu všechno rozebírat. Nicméně jsem si uvědomila, že se mi tu špatně dýchá. A to už delší dobu. V rámci přežití jsem se už asi půl roku tajně a potichu chystala na emigraci. Minulý týden přišel ten zlomový okamžik, kdy jsem si řekla tak už dost, toto ne, toto se mi nelíbí a v tomto žít nebudu. A tak si balím kufry, zařizuji si nové bydlení, které vám nápadně může připomínat předchozí vzhled na tomto blogu. Ještě tápete? Tento blog opouštím.

Tento blog opouštím s těžkým srdcem. Měla jsem to tu ráda a napsala jsem tu spoustu věcí, nechávám za sebou i takové čtenáře, kteří se nepřestěhují za mnou, nechávám tu návštěvnost, kterou jsem získávala z titulní stránky přes téma týdne a autorský klub. Ale stojí mi to za to. Hlavně tu nechávám dva roky svého života. Dva roky, kterých rozhodně nelituji. Ale které budou pokračovat dalšími dny, týdny, měsíci a roky na konkurenčním blogspotu.

Rozhodně nebudu tento blog mazat. Bude tu sloužit jako můj náhrobek, ačkoli stále žiji, budou tu dostupné všechny články. Pokud to nesmaže někdo seshora, což, doufám a myslím, ani není možné.


Pokračování článku na

yimovsky-svet.blogspot.cz

 

Psací odpoledne V.

1. července 2015 v 11:41 | Yima |  Yima
Před čtrnácti dny proběhlo čtvrté Psací odpoledne, na kterém jsme psaly na psacích strojích a já bych se měla stydět, protože jsem nepřidala žádné fotky. Bavily jsme se o tom, jestli udělat další Odpoledne až po prázdninách, nebo i během prázdnin. Za tímto účelem vznikla i skupina na facebooku, kde jsme se shodli, že tedy ano, a rovnou jsme v anketě vylosovali termín, jímž se stala středa 12. srpna 2015. Pokud budete setrvávat v Brně či jeho okolí a nebudete mít co na práci, určitě přijďte mezi nás! Tentokrát bych se snad zaměřila na uvozovací věty, ale kdo ví, třeba mě ještě napadne něco hrozně moc kreativního. Jak nás tak znám, budeme psát maximálně hodinu, hodinu a půl, a zbytek si budeme povídat. Jsou tam moc milí lidé, nemusíte se nás bát.

UDÁLOST NA FACEBOOKU

(a pod perexem najdete pár fotek z červnového Psacího odpoledne)

Kterak se stalo, že jsem na titulní straně novin

24. června 2015 v 15:59 | Yima |  Yima
Ono je to se mnou značně obtížné. Jakmile vidím, že mi někdo volá, snažím se co nejvíc oddalovat přijetí hovoru. Onehdy mi volal spolužák a já jsem mu stihla mezitím napsat na facebooku, že vážně nehodlám telefonovat, ale on mě vytáčel pořád dál, až jsem tedy podlehla a zvedla to. Jakmile vidím, že mi volá neznámé číslo, tak to nezvedám tak nějak automaticky. A to se stalo, i když jsem byla na školním výletě.

Ve středu 17. června jsme tak odpoledne seděli v pokoji a jedli pizzu, až jsem si najednou všimla, že mám zmeškaný hovor. Kašlu na to, je to neznámé číslo. Ovšem když jsem se podívala o asi dvě hodiny později, byl tam další zmeškaný hovor od stejného čísla. Nu což, tak se podívám na internet, co to je za číslo. A zjistila jsem, že je z Rajhradu. Dobře, v Rajhradu byla organizovaná literární soutěž Skrytá paměť Moravy, kterou jsem před pár dny vyhrála. Tak jsem sebrala odvahu, do vedlejšího pokoje jsem šla oznámit svůj odvážný čin právě tomu spolužáku, o kterém jsem psala na začátku, a vytočila číslo.
 


Steeve X: Pokaždé to myslím ironicky!

18. června 2015 v 16:00 | Yima |  Rozhovory
Steeve X je jedním z těch ojedinělých druhů - je to bloger. Je mu sedmnáct let, žije v Pardubickém kraji, píše a má profilovku do žluta. Poznali jsme se přes téma týdne, kde je stále aktivním výběrčím a stará se o přijímání nových členů, takže pokud se chcete přidat, kontaktujte ho, a mimo to ještě stojí za článkem měsíce. Právě z TT se začalo šířit, že spolu spíme - a jestli ano, nebo ne, to je tajemství. A co víc o něm říct? On řekne sám v rozhovoru.

Tvůj blog v květnu oslavil jeden rok, máš přes jedenáct tisíc návštěv a 201 vydaných článků. Jak se liší tvá blogová idea tenkrát a teď?
Diametrálně! Když jsem blog zakládal, věděl jsem jen to, že bych do světa rád vyřval spoustu názorů - období založení bylo vlastně tak trochu plné hejtu z reálného života, který prostě potřeboval ven. Asi jsem si tak trochu myslel, že mám správný a k tomu originální názor na všechno. To byla pochopitelně blbost jak lívanec, jíž jsem se časem (snad) zbavil. Celkově se poslední dobou snažím být více "user-friendly", jinými slovy čitelnější pro návštěvníky, pro něž sledovat můj blog není žádná hračka.

Kdy a jak vznikla tvoje přezdívka?
Nikdy bych neřekl, že se to stane tak často dotazovaným tématem, když jde vlastně o chvilkový výplod mojí mysli. Jméno Steve se mi vždycky líbilo a dokonce jsem jej použil v jednom ze svých úplně prvních literárních pokusů - to bude asi ta kýžená symbolika, jež v ní jiní můžou hledat. Ale u "X" asi zklamu, je to naprosto random znak.

Proč používáš uprostřed českého textu anglické výrazy?
Myslím, že k vyjádření svých myšlenek pomocí textu mi nestačí jen jedna konkrétní forma jednoho konkrétního jazyka.

A byl bys schopný a ochotný vzdát se češtiny a psát jen v cizím jazyce?
Hah, v návaznosti na předešlou odpověď myslím, že by se moje vyjadřovací hřišťátko podstatně smrsklo. Ale proč ne, jazyky mám hodně rád, možná by to byla výzva.

Kromě na svůj blog píšeš taky na StudentPoint. Jak ses k tomu dostal? A je možné tvé texty objevit ještě někde?
Ke StudentPointu mě dokopala dnes již silně zaprášená blogerka, kterou jsem objevil mezi svými spolužáky. Přihlášku jsem ale nakonec podal sám, protože spolupráce s nimi nabízí reference a zkušenosti. Nikam jinam zatím svůj literární nos nestrkám, nepočítáme-li soutěže nebo slohovky.

Čili chtěl by ses psaní, potažmo novinařině v budoucnu věnovat?
Rozhodně jsem o něčem takovém přemýšlel. Zájem o takové školy a pracovní místa u nás mi v tom ale moc nepomáhá. Na druhou stranu jo, čtení a psaní jsou jediná věc, ke které přistupuju jako k zábavě a ne povinnosti.


Skrytá paměť Moravy

13. června 2015 v 11:30 | Yima |  Yima
Koncem května mi přišel dopis bez známky a s nápisem, že je z kraje. Samozřejmě že následoval šílený šok, jako kdo mi co z kraje posílá, co jsem provedla, nebo neprovedla a co po mně teda chtějí! Byla to jen pozvánka na vyhlášení literární soutěže Skrytá paměť Moravy, kam jsem poslala povídku Holubí dům. Prý jsem byla jedna z pěti nominovaných, kteří se mohli umístit na stupni vítězů. Dobře, šok opadl a já odpověděla e-mailem, že se dostavím.

Vyhlášení bylo včera ve Slovanském hradišti v Mikulčicích, daleko na jihovýchodě Jihomoravského kraje. Protože to mělo začít v 15 hodin a nám škola končí až o půl třetí, mohla jsem se ulít z chemie a společenských věd a místo toho se v tom vedru trmácet autem kamsi k Hodonínu, abychom přijely do Moravské Nové Vsi, tam odbočily na Mikulčice a za nimi jely další tři a půl kilometrů skrz lužní lesy a přijely ke krásné rozlehlé louce s krásnými mohutnými stromy.

Před budovou muzea byl postaven velký stan a pod ním lavičky a židle. Pro mě, stejně jako pro další nominované, byla, prosím pěkně, vyhrazena židle s cedulkou s mým jménem! Tak jsem si sedla do první řady a čekala. Mezitím jsem si všimla velkého plakátu v čele stanu, kde byly fotky a jména všech nominovaných a najednou to všechno bylo takové nějaké moc velké a obří a oficiální. Rozhlížela jsem se a v tom jsem uviděla Jana Němce, spisovatele a předsedu Asociace spisovatelů, kterého mám děsně moc ráda a jsem do něj už rok platonicky zamilovaná a potkávám ho docela často.

První bylo vyhlášení první kategorie, tedy základní školy. Ceny předával Jiří Němec, zastupitel Jihomoravského kraje z KDU-ČSL, a když jsem ho uviděla, měla jsem dojem, že se dívám na Stalina, protože ta podoba, ta podoba! Třetí a druhé místo obsadily dvě holky z jižní Moravy a první místo dívka z Olomouce, která prý poslala povídku do soutěže jen kvůli zlepšení průměru ve škole. Následovalo čtení krátkých úryvků z povídek výherkyň, poté hudební vsuvka od jihomoravské skupiny Šroti a nakonec vyhlášení druhé, tedy mé, kategorie.

Ludvíku, Ludvíku...

6. června 2015 v 22:27 | Yima |  Yima
"Prosím vás, přátelé, umřel Ludvík Vaculík," řekl nějaký pán v publiku na Sjezdu spisovatelů, poměrně potichu, zaslechla jsem vlastně jen takové doznění, otočila jsem se na něj, stejně jako spousta dalších. Lidi si začali šeptat: "Co říkal?" - "Prý umřel Vaculík." - "Vaculík?" - "Jo." - "Panebože."

Na pódium vešel Adam Borzič, který zřejmě nic neslyšel. Pohodil vlasy, usmál se. Mluvil o tom, že nemá rád resumé a že literatuře není konec, dokud není mrtvá. Zopakoval to ještě jednou...

Před dvěma týdny jsem listovala Vaculíkovými samizdatovými Morčaty. Byla jsem naprosto zaskočena jeho smrtí, jsem jako malá, naivní holčička, co si myslí, že když má člověk knihu, když ho lidi znají, mají ho rádi, je uznávaný, tak neumře, tak prostě nikdy neumře. Že takoví lidé neumírají. Největším paradoxem pro mě ale bylo, kolikrát se na něho řečníci odvolávali - jeho dílo, jeho výstup na předchozím slavném Sjezdu československých spisovatelů 1967.

Větší pozornost než Borzičově projevu jsem věnovala lidem okolo. Ondřej Buddeus s moderátorem, jehož jméno jsem nějak nezaregistrovala, se semkli u mobilu a vypadali tajemně. Spoustu dalších hledělo do mobilů také a Adam Borzič se pořád smál. Za chvíli jsem se otočila na druhou stranu a Buddeus teď seděl na zemi, před ním ležel notebook, vedle něj čupěl Jan Němec. Zvedl se a popošel dva metry tam, dva metry zpátky, ruce měl založené na hrudi a ukazováček nad rty, úplně stejně jako jeho František Drtikol.

Adam Borzič pořád mluvil, už končil. Sešel, na pódium vyšel Jan Němec: "Na začátku jsem mluvil o bezmoci, teď jsme se dozvěděli, že asi před půl hodinou zemřel Ludvík Vaculík, který kvůli svému stavu nemohl přijít na Sjezd spisovatelů. Navrhuji se rozloučit minutou ticha a pak se rozejít." (Neřekl to úplně přesně takhle, řekl to tímto stylem a je to to, co si pamatuju.)

Moje první minuta ticha. Všichni jsme se postavili, ruce sepjaté před námi. O čem lidé přemýšlí, když je minuta ticha? Automaticky mi (docela klišoidně) začala v hlavě znít píšnička Jednou budem dál, když bylo po sloce, v duchu jsem se okřikla a jak jsem tak hleděla ke stropu, naskočil mi otčenáš, a tak jsem Vaculíkovi věnovala otčenáš, a jakmile jsem ho skončila, Jan Němec něco zamumlal a všichni se začali balit. Po celou tu minutu (a nikdy nevím, jestli se opravdu jedná o minutu) jsem jen silou vůle udržovala slzy v očích. Je to takové veřejné tajemství, že nesnáším zrovna dobře smrt, jakoukoli smrt, kohokoli smrt, stejně jako jakékoli odcházení. Ale copak se můžu jen tak rozbrečet mezi samými spisovateli, překladateli a literárními kritiky?

Takže takto skončil Sjezd spisovatelů 2015 a s ním Vaculíkův život.

Věřit

1. června 2015 v 16:42 | Yima |  Yima
Slovo věřit je infinitivem nedokonavého českého slovesa, které vzniklo z podstatného jména víra, jedná se o slovo všeslovanské, polsky wiara, rusky véra, chorvatsky vjera, srbsky vera, staroslověnsky věra. Praslovanské věra odpovídá starohornoněmeckému wara, čili věrnost, smlouva, záštita, příbuzné je i německé wahr, tedy pravdivý, pravý, staroirské fír, latinské verus, a tak dále, a tak dále; původní význam našeho slova tedy byl asi pravdivá věc, věrnost. (viz Český etymologický slovník z roku 2012)

Jakožto rodilí mluvčí význam slovesa věřit tak nějak podvědomě tušíme, ovšem může se pojit s dativem (komu? čemu?) a akuzativem (koho? co?), kde v češtině rozlišujeme ještě předložky v a na, v čemž spatřuji drobné významové rozdíly, které ovšem většina českých mluvčích potírá. To mi vadí a tak provedu na blogu jakousi osvětu. A poněvadž věřit se většinou používá ve spojení s Bohem, budu Boha využívat (všimněte si významového rozdílu mezi slovesy využívat a používat) u všech příkladů, abych vyjádřila tak nějak názorněji, co chci vlastně říct.

1) Dativ (komu? čemu?) neboli třetí pád
Věřím ti, věřím rodičům, věřím kamarádce, věřím Bohu, věřím (obecně) tomu.

2) Akuzativ (v koho? v co?) neboli čtvrtý pád
Věřím v tebe, věřím v rodiče, věřím v sebe, věřím v Boha.

3) Akuzativ (na koho? na co?) neboli čtvrtý pád
Věřím na draky, věřím na víly, věřím na Narnii, věřím na Boha.

Růžena

30. května 2015 v 9:46 | Yima |  Yima
Až budu dospělá a budu mít řidičák a peníze na účtu, koupím si fau vé té jedničku. Je to můj sen už od dob, kdy jsem byla ještě víc malá, než jsem teď, ten sen stále přetrvává a dlouhé minuty toto super vozítko obdivuju mezi angličáky v hračkářstvích. Doma ho pořád nemám.

A nějak skvěle tu té jedničku pojmenuju, třeba Růžena, a budeme s Růženou jezdit celý prázdniny po vlasti i nevlasti a bude nám fajn, budeme jen my dvě, protože si nedokážu představit člověka z mého okolí, který by vydržel takovou dobu jezdit odnikud nikam jen se mnou a Růženou. Ale nám bude fajn a budeme se mít sluníčkově, ale žádná tráva a alkohol za volantem, aby bylo jasno.

Budeme využívat šengenskej prostor a jen s občankou projíždět skrz hranice. Když tam bude fronta, budu si malovat hlavy a hlavy a hlavy a Hitlera zkříženýho s mimozemšťanem. Každý večer někde zaparkuju, rozbalím si spacák a lehnu si dozadu, brzo ráno se nasnídám kedlubny a pojedu dál, kam mě čáry na silnici povedou. A až si jednoho dne, přesněji 31. srpna, uvědomím, že zítra začíná škola a že zítra jdu do čtvrťáku a já budu zrovna někde na Giblartaru, tak mě přepadne panická hrůza a pojedu rovnou domů, abych stihla začátek školy a matka třídní mě nezabila.

Později obšlehnu Kerouacovu On the Road a budu o tom všem vyprávět svým studentům, asi spíš v hodinách zeměpisu než češtiny. Ale to až o pár let později. Mezitím bude Růžena na dobu neurčitou odstavena někde v garáži, protože se budu pilně učit na maturitu. (Hahahahahahaha.)

Tak toto jsou mé vyhlídky na příští prázdniny. Děsivý je, že za rok mi bude osmnáct a to mi pořád ještě není ani sedmnáct. To až za pět dní.



Kterak Putin odmítl dar od České republiky

26. května 2015 v 15:25 | Yima |  Yima
a Češi jsou samozřejmě uražení a dotčení, protože Führer jejich východních bratrů odmítl něco tak diplomatického a přátelsky symbolického, až je to k pláči.

Už je to skoro měsíc od výročí konce druhé světové války, které se v Rusku slaví 9. května. Letos je to sedmdesát let od konce války (toto letí, ještě mám v živé paměti heydrichiádu!) a k tomuto velkému číslu chtěli čeští umělci darovat demokratickému prezidentu obří velmoce Vladimiru Vladmiroviči Putinovi dárek, který by ho jistě potěšil nejenom svým nevinným úsměvem na tváři.

Vymysleli to spisovatel Jaroslav Rudiš (Alois Nebel, Nebe pod Berlínem, Národní třída...) a básník a fotograf Ivan Malijevský. Pod dopis se podepsalo několik desítek lidí české kulturní scény, mezi nimi Kateřina Tučková, Jan Němec nebo Ester Kočičková. Tímto věnovali Putinovi našeho drahého, milovaného, inteligentního, slušného a spoustu dalších adjektiv prezidenta Miloše Zemana, který přijel do Moskvy na oslavy a kde udělal ostudu svojí ruštinou, když si popletl topení a oteplení. Nicméně! Zase se nám vrátil do vlasti a minimálně já cítím velké zklamání z rozhodnutí Putina nenechat si ho jako matraci.

Psací odpoledne IV.

22. května 2015 v 15:44 | Yima |  Yima
Protože květnové Psací odpoledne už je za námi, teď musíme netrpělivě čekat na to červnové. Zatímco na posledním jsme nic nenapsali, na to příští už mám aktivitu vymyšlenou a nebýt tady tohoto člověka, tak nad tím dumám ještě hodinu předem.

Příští Psací odpoledne bude v neděli 14. června v 15 hodin v kavárně Klášter na Josefské ulici v Brně. Předpokládejme, že bude venku pěkně a taky že venku budeme. Takže Brňáci! Žádné plány na tento termín, protože podívejte, jakou krásnou pozvánku jsem k tomu sesmolila!

UDÁLOST NA FACEBOOKU



Kam dál