Srpen 2013

Závodnička pětka

27. srpna 2013 v 12:25 | Yim |  Fotím
V dnešních dnech můj život čítá snad desítky toho, co mám ráda a co považuji za své koníčky. Od sbírání známek, mincí, podtácků, plechovek, minerálů, přes vyhledávání informací, čtení a psaní, až po focení. A právě k focení jsem se dostala ze všeho nejdříve.

Vzpomínám si na svůj první foťák. Byl takový starý, analogový, nic moc. Černý. Měl šedou šňůrku, abych si ho mohla pověsit na ruku. Vždy jsem ho dávala do černého obalu s takovýma dvěma pruhy v červené barvě. Bylo to kožené pouzdro. Jen škoda, že už nevím, kde ten foťák je.

Začala jsem fotit, když mi byly čtyři roky. Opravdu jsem si užívala focení plotů a lidí bez hlav. No opravdu. Když se po letech dívám na ty fotky v albu, vidím jen ploty, květináče, lidi, kterým hlava zůstala nad okrajem fotky někde v nedohlednu. Jo, to bylo mé velké umění. A když si čtu popisky fotek, musím se smát. Třeba pětkrát po sobě mám zezadu fotky napsané plot. Přes jednu celou fotku mám vyfocené auto a mimo něj jsou tam jen nepatrné milimetry. Kdybych to náhodou nepoznala, napsala jsem si z druhé strany auto. Musím ale říct, že nejsou všechny fotky jen směšné.

O pár řádků níž můžete vidět fotku, kterou jsem fotila před jedenácti lety. Ano, fotila to malá, culíkatá holčička, co ještě neměla brýle a sotva chodila do školky, vlastně ještě nechodila. Lhala bych, kdybych neřekla, že ta fotka není nijak upravená. Ano, nepatrně je. Je převedena do černobílé. Takže, to je mé dílko ze čtyř let. Začátek mého koníčku, který mi vydržel ze všeho nejdéle.


Neil Armstrong a jak mě zasáhla jeho smrt

25. srpna 2013 v 16:42 | Yim |  Yima
Asi každý má v historii svého oblíbence. Může to být Napoleon, může to být Marie Terezie nebo Marylin Monroe. Já měla takové čtyři a všichni už jsou po smrti. Charlie Chaplin, John Lennon, Neil Armstrong a Václav Havel. Dvě smrti ze čtyř jsem měla možnost zažít... Vzpomínáte si, co jste dělali, když zemřela jedna z vašich oblíbených historických postav?

Je to právě rok, co zemřel Neil Armstrong. Minulý rok, byla to sobota. Vzpomínám si, jak šla máma se sestrou na pivo a kofolu ke Gogolovi, ale mně se nikam nechtělo. Seděla jsem u počítače v obýváku a zapnula jsem si televizi. Zrovna tam byly Zprávy. Nevěnovala jsem tomu nějak moc velkou pozornost, ale potom zaznělo jméno Neil Armstrong. Jméno člověka, kterého jsem obdivovala, obdivuji a vždy obdivovat budu. Jméno člověka, kterému jsem se jen pár dní před tím osudným dnem chystala napsat dopis. Říkala jsem si, co se asi děje, že jeho jméno zmiňují. A v ten okamžik to přišlo. Byl po smrti. Nemohla jsem tomu uvěřit. Říkala jsem si, že to je určitě nějaký omyl. Že to vyštrachal nějaký bulvár a on si teď někde sedí v křesle a čte si. Začala jsem hledat na internetu. Dokonce už i na wikipedii někdo změnil, že zemřel! Novinky.cz a iDnes.cz o tom psali. Málem jsem se rozbrečela. Začala jsem po obýváku chodit tam a zpět. Hrozně mě to sebralo. Tenkrát mi došlo, že i velké osobnosti jednou zemřou. Že i lidé, které ostatní jakýmkoli způsobem zbožňují, se někdy dostanou na onen svět. Když před půl rokem zemřel Václav Havel, ani jsem si to tak nebrala. Nevím, byla jsem o půl roku mladší, bylo mi třináct a ještě jsem to nějak nechápala. Ale v ten den, před rokem, jsem to konečně pochopila. Že ať dokážeme cokoli, ať přežijeme cokoli, jednoho dne nás smrt dostihne.

Když jsem po deseti minutách vzlyků a zadržovaných slz znovu dosedla k počítači, psala jsem si hrozně dlouhý status na facebook, ve kterém ale nebylo zmíněno jeho jméno. Několik lidí mi potom napsalo, že co se děje. Ale já na nikoho neměla náladu. Jen Martě jsem svěřila, že mě tolik sebrala jeho smrt.

Psala jsem si na profil jeho citáty, přidávala jeho fotky. Doufala jsem, že další den se podívám na Zprávy a tam zazní, že to byl omyl. Že se spletli. Že je jen v nemocnici, ale stále dýchá a žije jako normální živý člověk. Ale tato zpráva nepřicházela dalšího dne, ani příštího a ani popříštího. Pomalu jsem se začala smiřovat s tím, že nikdy mu nenapíšu dopis a nikdy se mi nedostane odpovědi s jeho podpisem. Těch pár dnů po jeho úmrtí jsem si přísahala, že musím dosáhnout něčeho velkého, abych byla nesmrtelná jako on. Aby lidé po celém světě znali mé jméno i po mé smrti a aby si řekli: "Jo, to je ta, co udělala to a tamto."

Byla jsem v rádiu!

22. srpna 2013 v 18:46 | Yim |  Yima
Tento týden navštěvuji v Brně příměstský tábor. Pořád jsem o něm ale nic nenapsala. Chystala jsem se sem dát potom článek, který budu psát do Mensovního časopisu, ale ačkoli by to bylo už dnes, rozhodla jsem se článek o tomto táboru udělat na dvě části. První část je právě teď a tady.

Chodím na tábor pořádaný organizací Mensa. Hned jak jsem první den přišla, byla tam reportérka z Českého rozhlasu, která se na něco ptala právě Dany. Já jsem zatím přišla za kamarádkou Gabčou, kterou jsem znala z pobytového tábora, a začaly jsme hrát Othello. Vtom zamířila ona reportérka i k nám! Ouha. Rozhovor s námi byl delší, než co můžete slyšet ve výsledné reportáži, ale ten kousek si poslechnout můžete. Odkaz na rozhovor a článek je ZDE. (Mimochodem, já jsem ta Tereza.)

Povinná školní docházka

11. srpna 2013 v 16:37 | Yim |  Retrospektiva
Víte, co je zvláštní? Že všichni nadávají na to, jak musí chodit do školy, a přitom, když staří lidé vzpomínají na svá mladá léta, škola pro ně byla něčím skvělým. Řekněte, čím to je? Tím, že je to povinné? Kdyby to bylo dobrovolné, chodili byste tam raději?

Dnes je to právě dvě stě osm let, kdy byla zavedena povinná školní docházka dětí od šesti do dvanácti let, která se opírala o zákon z roku 1774 od Marie Terezie. Ano, už tak dlouho děti chodí do školy a naštvaní se vrací domů s tím, že už tam nikdy nepůjdou. Abych pravdu řekla, tak jsem celou první třídu probrečela, když měly být víkendy nebo prázdniny, protože školu jsem přímo milovala.

Setkala jsem se se spoustou lidí, co by školu nejraději vyhodili do povětří. Největším extrémem však byl jeden kluk, o dva roky starší než já, ale chodil jen o třídu výš. Školu úplně nenáviděl. Nenáviděl své spolužáky. Do školy si šel vždy jen sednout, mlčet a poslouchat písničky. Jednalo se o člověka, který jako jeden z mála odmítal můj argument, který vám napíšu hned v dalším odstavci.

Představte si, že není povinná školní docházka. Co všechno by neexistovalo? Možná byste si teď tento článek nečetli - buď by nebyl počítač, nebo byste neuměli číst, nebo bych neuměla psát. To je tedy první věc, kterou povinnou školní docházku hájím. A ta druhá? Vaši rodiče by určitě chtěli, abyste dosáhli alespoň základního vzdělání, a jelikož by škola nebyla povinná, muselo by se za to pravděpodobně platit. Nebyla by to věc všeobecně podporovaná státem, chápejte. A oni by ty peníze obětovali. Jenže to by znamenalo, že by scházely někde, kde teď jsou. Třeba byste neměli plnou skříň oblečení, jen polovinu. Museli byste všude jezdit MHDéčkem, protože by vašim rodičům nevyzbylo na auto.

Já se k povinné školní docházce stavím pozitivně. Když si vzpomenu na školku, přeběhne mi mráz po zádech a jsem ráda, že už to bude desátý rok, kdy místo toho můžu chodit do školy. Abych to uvedla na pravou míru - já se vlastně ani neučím. A úkoly? Pche! Ale škola je místo, kde se můžu dozvědět nové věci, přičemž pokračuji i doma na různých internetových stránkách. Škola nám, postiženým asociálům s vysokým IQ, pomáhá začlenit se alespoň trochu do kolektivu a připravit se na celý zbytek života, kdy se klidně může stát, že šéf bude blbější než podřízený. Přijímá se to těžko, ale právě proto tu máme školu.

Ano, v dnešní době si můžeme během půl minuty všechno vyhledat na netu a nepotřebujeme tudíž vědět, jaká je asi tenze vody. Ale škola je také kvůli něčemu jinému, nejenom kvůli vědomostem. Učíme se, kdy je potřeba být individualistou a kdy je lepší začlenit se do kolektivu. Učíme se ty informace vyhledávat. Učíme se komunikovat s vrstevníky, což je věc, která mi dělá neskutečné problémy. Učíme se respektovat autority. Učíme se rozpoznávat emoce a gesta. Učíme se věci, které nás není schopna naučit rodina.

Škola je institut, který budu vždy respektovat a pohlížet na něj s úctou.

Minulost, přítomnost, budoucnost

10. srpna 2013 v 13:49 | Yim |  Yima
Když jsem se dnes ráno probudila, nějak jsem se dostala k myšlenkám o mém věku a o tom, že stále stárnu. Přemýšlela jsem o tom, kdy budu mít další pěkné narozeniny, tedy kulaté a nebo s pětkou na konci. Za pět let. Bude mi dvacet. A přitom jsem si ještě před pár lety běhala venku po dětských hřištích, v páté třídě jsem si už připadala jako velká a přitom se teď na taková prťata dívám jako na roztomilé, nevinné, malé dětičky.

Peter Pan nechtěl nikdy vyrůst. If growing up means it would be benath my dignity to climb a tree, I'll never grow up, never grow up, never grow up! Not me! A já jsem to jako malá nechápala, když jsem se tolikrát dívala na onen film. Říkala jsem si, jak je ten Peter Pan divný, protože to musí být úžasný svět, kde žijí naši rodiče a musíme se o sebe starat sami a pracovat a nechodit do školy. Vždy jsem si hrála, že už jsem dospělá, protože být malé, bezbranné dítě, o kterém rozhodují jiní, to mě nebavilo. Ale teď je to naopak. Nechci vyrůst. Už i těch patnáct let je pro mě víc než dost a starostí mám nad hlavu. Chtěla bych být zase malá, jezdit po sídlišti na koloběžce a chodit s kamarádkou do takového malého obchůdku, kde nám vždy dávali lízátka zadarmo. Děsí mě to.

Za čtyři roky budu maturovat. Potom půjdu na vysokou a za deset let budu muset nastoupit do práce, založit si vlastní rodinu, mít vlastní byt a živit se sama. Už to nebude loudavé chození ze školy, protože mě budou bolet záda od tašky, ale bude to spěch, abych co nejdříve byla u svého manžela a u dětí. Myslím si, že nebudu dobrá matka. Nedokážu se o ně postarat, protože budu mít pořád hlavu v oblacích a nebudu se moci přizpůsobit ostatním. Jsem individualista, než najdu člověka, se kterým si rozumím, trvá to věky.

Nechci být dospělá. Dospělí jsou většinou nezajímaví suchaři, kterým záleží hlavně na tom, aby měli místo v práci, dobrý plat a aby byl doma pořádek. Zvlášť ta poslední věc mi nevyhovuje. Nedokážu si představit, že bych neměla tolik času na své koníčky a přátele a musela bych se věnovat ostatním. Pře se to s mojí osobností. S mou charakteristikou.

Moji rodiče nikdy neměly koníčky, které by dělali, když jsme byly se sestrou malé. Nevím, jak to vypadá, když si dospělý člověk, matka dvou dětí, vezme foťák a jde fotit na tři hodiny do botanické zahrady. Nebo místo toho, aby si večer s dětmi zahrála deskovou hru, tak si sedne k počítači a začne psát na blog nebo povídky a básničky. Nevím, jestli je to vůbec možné!

Potřebovala bych manuál k životu. Stále jsem ho nepochopila.

Malí tyrani

9. srpna 2013 v 12:49 | Yim |  Yima
Přiznejte se, kdo si kdy udělal srandu ze svých rodičů, že jsou staří, ačkoli jim je třeba jen čtyřicet? Já se hlásím! Krásný příklad je, když jsem se ptala mámy, jestli za ní už jezdily vlaky, a když odpověděla, že ano, já jí na to řekla: "Nedokážu si představit, jak mezi dinosaury jezdí rychlík." Teď, když mámě něco takového řeknu, už si to ani nebere k srdci. Ví, že si z ní budu pořád dělat srandu, že jako malá nejezdila na koních, ale na mamutech. Ale podívejme se na to z jiné stránky. Jakmile my budeme mít děti a oni dospějí do toho nesnesitelného pubertálního věku, budeme my ty oběti těch malých tyranů.

Jak se díváme na éru, kdy byly naši rodiče mladí? Když se díváme na staré filmy, říkáme si, jaké to proboha měli oblečení nebo vybavení domu. A bylo to jen před pár desetiletími! A jak se díváme na éru našich prarodičů, kteří většinou vyrůstali v padesátých letech? A co ještě dřív? Válka, první republika, válka, naši prapraprarodiče žili dokonce ještě za Rakouska-Uherska! Moje prababička se narodila rok předtím, než byla založena Československá republika. Naše doba nám připadá moderní. Ale jak to budou hodnotit další generace, které přijdou po nás?

Představte si, že vašim dětem je třeba deset a třináct let, sedíte si pěkně celá rodinka u televize a jede něco jako Vyprávěj. Seriál, který ukazuje dobu našeho mládí, kdy se rozmáhaly počítače, notebooky, informační technologie, chytré mobily; kdy byli roboti vynalezeni snad už úplně na všechno. Oblečení bylo z pohodlného materiálu a bylo pěkně barevné. Kdy na Hradě otravoval Zeman. Vaši děti vám řeknou: "Mamí? A co je ta otevírací placka?" A budou myslet notebook. Věcičku, na které jste trávili tolik času o prázdninách, nebo místo toho, abyste se učili a dělali si úkoly. Jenže oni něco takového už znát nebudou, protože budou mít novější vymoženosti a my budeme působit jako lůzři.

Moje babička nedokázala pochopit, jak funguje flashka. Vysvětlovala jsem jí to snad milionkrát a ona nemohla pochopit, proč jde minimálně třemi způsoby přesunovat obsah tam a zpět. Ctrl+C, Ctrl+V. Pravé myšítko. A přetažení. A když to konečně pochopila, dostala čtečku knih a nemohla pochopit, že to funguje úplně stejně. Dělala jsem si z ní už srandu, protože toto v dnešní době umí pomalu i čtyřleté dítě. Ale my takto budeme působit taky. Co se asi ještě vymyslí? Počítač, který bude jen obraz ve vzduchu, který bude do prázdna promítat nějaký kouzelný přístroj? A ještě by to mohlo být dotykové, co říkáte? Nebo ne, to už bude v té době zastaralé. Naše děti nebudou chápat, co jsme v našem dětství bez takové techniky dělali a budou si z nás dělat srandu, jestli už za nás vůbec byla nadzvuková letadla, když ne nadsvětelná, a jestli jsme měli metro alespoň v jednom městě. Budou se divit, jak jsme mohli jezdit auty, která měla kola, a tím se utrácelo za postavení všech těch silnic, když v tu dobu budou třeba existovat auta, která budou létat.

Je to zvláštní, že doba, ve které my žijeme a připadá nám tak aktuální a nejnovější, bude pro jiné jen něco jako pro nás středověk. I pro lidi ve středověku byl mor úplně normální, neléčitelná nemoc. Stejně tak je to u nás s rakovinou, která se možná bude za pár let léčit ve velkém. Kdo ví?

Názor na literární servery

7. srpna 2013 v 11:37 | Yim |  Yima
Literární servery, to je vlastně velká skupina webových stránek, které mají stejné zaměření a jsou si v podstatě konkurencí. Něco jako Blog.cz a Blogger.com, jen je to trochu rozdílné. Myslím, že každý, kdo někdy byl na nějakém literárním serveru, navštívil právě i ony soky. Já také byla na více z nich, jen si už nepamatuji názvy. Ty, na kterých jsem byla jednou, dvakrát, se mi zdály být nepřehledné a proto jsem se na ně už nevracela. Věřím, že i tam jsou ale úžasní spisovatelé, které jsem kvůli designu a navigaci neměla šanci poznat. Literární server, na kterém jsem zůstala nejdéle, je Pište-Povídky.cz, jehož logo máte v záhlaví článku.

Nový diář?

6. srpna 2013 v 14:27 | Yim |  Yima
Přála bych si, aby můj diář měl dvě vlastnosti. Ta první by měla být nekonečnost a ta druhá něco, aby byl pořád se mnou a neztrácel se mi. Ne, opravdu, jsem hrozně háklivá na své věci a nejhorší na tom je, že sebemenší změna v mých zaběhlých kolejích mi může způsobit pěklo, zmatek nad zmatek. Nezabíhejme ale k mému perfekcionismu a sklonu ke lpění na zbytečných, obyčejných a nahraditelných věcech. Mluvím tu o diáři.

Vždy si kupuji diář od Albi, ten na rok a půl, ačkoli ho využívám vždy jen ten jeden rok, od září do září, pak se s ním jednoduše rozloučím a mé srdce má těžký úkol v podobě hledání toho pravého. Minulý rok asi v říjnu se mi podařilo někde nechat diář, již ze čtvrtiny popsaný, a nikdy jsem ho nenašla. Dlouho jsem potom chodila po obchodech a hledala přesně totožný diář se slony, protože jakýkoli jiný jsem odmítala.

Popravdě, diáře používám až od doby, kdy jsem nastoupila na gympl. Nejdřív jsem měla takový velký, který se mi ale nikde nechtěl nosit, a tak jsem ho po pár týdnech vyměnila právě za ten slonový. A nyní se ho musím vzdát. Vlastně nemusím, mohu ho mít až do prosince, ale já své tradice neporušuji a lpím na nich stejně jako na všem ostatním.

Je pro mě dosti těžké vzít naposledy ten starý diář do rukou, když v něm jsou v podstatě vzpomínky. Ačkoli tam jsou i úkoly, povinná četba, škola. Jsou tam ale i mé životní mezníky. Jsou tam mé životní přešlapy, které se tam ocitly v podobě zapsání dalšího sezení u psychologa. Jsou tam čísla, kterým nikdo nerozumí, protože to jsou čísla stránek knih, které čtu na pokračování v knihkupectví, abych si je nemusela kupovat. Například Škvorecký.

Víte, už několik týdnů se dívám po stojanech Albi v knihkupectvích a v hračkářstvích a v papírnictvích a vlastně všude možně. Ani mě nepřekvapuje, že všude mají stejné zboží, přesto se dívám pokaždé, když nějaký stojan uvidím. Letos se mi ty jejich diáře totiž pranic nelíbí a o to horší bude loučení s tím starým. Mají zakulacené rohy a nejsou na nich žádní sloni. Viděla jsem sovy (mně asi nejsympatičtější), pak nějaké červené květiny na šedém podkladu, kočky, nějaké ornamenty. Vevnitř vypadají pořád stejně jako minulý rok, ale ty rohy, ty obrázky!

Bojím se, že ten diář někam založím a už ho nenajdu. Jistě, nebudu ho už víckrát potřebovat, ale víte, kolik je tam potřebných informací? Víte, jak dlouho bude trvat než si přepíšu kontakty, které jsou poházené od roku 2012 až po rok 2013? Víte, jak dlouho ho budu svírat v ruce, než ho odložím? Co bude ale nejhorší, to bude hledání nového diáře v tašce, protože tvarem ani barvou nebude stejný jako ten předchozí.

Musím se naučit měnit své věci. Bude to znít divně, ale já lpím i na kartáčku na zuby - nemůžu si koupit jiný, než ten můj. Stejně tak to mám se spoustou jiných věcí. Ponožky z jiného obchodu než z F&F? Zbláznili jste se? Ani za nic. Jestli se ale nenaučím, jak mít k věcem a řádům jiný vztah než teď, budu to mít v životě těžší, ještě než to mám teď. Tak proč nezačít novým diářem?

Zážitky z MHD: 2 v 1

6. srpna 2013 v 10:36 | Yim |  Téma týdne
Zážitky z MHD? Ty jsou všechny stejné. Jedete, senioři nadávají, chytne vás revizor, klasika. Občas se ale najdou nějaké situace, které převyšují ty ostatní buď trapností nebo vtipností nebo i něčím jiným. Já mám jen dva takové, na které si vůbec dokážu vzpomenout, aniž by se mi pletly s ostatními každodenními jízdami.

Prvním zážitkem je velká chumelenice. Bylo to někdy kolem druhé poloviny března. Ráno, když jsem jela do školy, vypadalo to nadějně, že už sněžit nebude, ale bohužel během vyučování nasněžilo tolik, že jsem se tím sněhem na zastávku belhala třikrát delší dobu. Měla jsem zmrzlý obličej, bundu, šátek, všechno. Na zastávce jsem čekala další dlouze ubíhající minuty. A když trolejbus přijel a já nastoupila, tak jsme na další zastávku, která byla vzdálená snad jen 500 metrů, jeli dalších pět minut. Další hrůzná část nastala, když jsem přestupovala. Čekala jsem, až pojede šalina tři, ale dvacet minut jezdily jenom dvojky. Když jsem se konečně dočkala, tak netrvalo dlouho, než jsme se zastavili u vyhybky a pan řidič vystoupil, začal nadávat, přičemž se tomu vždy celý vůz smál. Pomáhali mu i ostatní řidiči, kteří za námi tvořili kolonu. Když řekl, že pojedeme přes Cejl, protože mu to prostě přehodit nejde, řekla jsem si, proč že jsem vlastně tak dlouho čekala na trojku, když stejně jedeme po trati dvojky...

Krátce před Čárou se pan řidič rozčiloval znovu. Musel zase přehodit vyhybku, ale někteří lidé, zvlášť ti staří, si mysleli, že už je zastávka a začali vystupovat. Takže znovu začal sprostě nadávat. Běžnou cestu domů, která trvá padesát minut, jsem jela skoro tři hodiny. Děs.

A druhý zážitek? Ten je trochu kratší. O hodně. Bylo to zase na cestě ze školy. Kousek ode mě seděl starý bezdomovec, měl u nohou dvě francouzské berle a taky velkou tašku. Pořád zíral na všechny okolo. Potom nastoupila slečna, tak kolem dvaceti, a začala hledat sluchátka. On na ni začal mluvit.

"Ona si se mnou nechce povídat. Určitě už je pětkrát rozvedená a chlapů má tak akorát dost." Přitom ukázal na mě. Myslela jsem, že propuknu v salvu smíchu, ale udržela jsem se a i nadále jsem ho docela s lítostí pozorovala. Začal té slečně vyprávět spoustu věcí, už si je ani nepamatuji. Ona mu potom ale řekla: "Pane, něco vám řeknu. Každý svého štěstí strůjcem." Byla to narážka na to, jak prý měl tři manželky. Ale kdo ví? Po chvíli se ale pán ozval znovu. Trochu ztlumil hlas, už tolik nekřičel, ale pořád to bylo slyšet všude. Řekl: "Slečno, já vám řeknu tajemství. Dneska někoho zabiju." To bylo na mě až příliš a tak jsem vystoupila a šla pěšky na další zastávku. Celý týden jsem vždycky čekala na Zprávy, abych zjistila, jestli byl opravdu někdo zavražděn, a ani mi nebylo překvapením, když nic takového nevysílali. Tento pán, to byla noční můra. Nikdy nechci dopadnout jako on.

Článek je přiřazen k tématu týdne "Zážitky z MHD".

První procházka s Flexaretou Aleki

5. srpna 2013 v 16:05 | Yim |  Yima
Mám velkou zálibu ve foťácích. Jakýchkoli. Ale ze všeho nejraději mám ty staré, na filmy, na které se můžete obdivně dívat a říkat si, jak jsou geniální. Před dvěma měsíci jsem na své narozeniny dostala již dlouho vytouženou Flexaretu. Jenže kvůli dvoutýdennímu školnímu výletu na Maltu, prázdninám a všem těm táborům, jsem se dostala do Antik Foto, aby mi to pán vše vysvětlil, až dneska. Jak jsem později zjistila, vypadalo to složitěji, než to ve skutečnosti je.

Po poledni jsem chtěla jít ještě do knihkupectví. V knihkupectvích jsem strávila hodně času, protože jsem procházela divadelní knihy a knihy o Václavu Havlovi i od Václava Havla, dokonce jsem také objevila novinku o Olze Havlové! A když jsem šla od knihkupectví ke knihkupectví pěkně dolů po Masaryčce k Hlavnímu nádraží, řekla jsem si, co kdybych Flexaretu, nově pojmenovanou jako Aleki, rovnou vyzkoušela. Popošla jsem ještě kousek, ale k mému zármutku zrovna před Starou radnicí stála sanitka a tak ze šikmé věžičky na fotce nic nebylo. Nevěšme ale hlavu, ještě jsem měla před sebou Petrov.

Na každém filmu do Flexarety, který je poměrně drahý, je celkem dvanáct snímků. Nechtěla jsem plýtvat, a tak jsem vyfotila jen sedm fotek. Kapucínský kostel, Petrov, Biskupský dvůr, Husova, něco vícekrát.

Řeknu vám, byl to krásný pocit držet v ruce Flexaretu ještě z Československa, něco, co dnešní lidé skoro neznají. Potkala jsem jedny turisty, buď z Německa, nebo z Rakouska, nebo ze Švýcarska, nebo z jiné německy mluvící země. Každý ze čtyřčlenné rodinky měl krásný foťák a otec, hlava rodiny, měl dokonce Pentax. Tento foťák jsem taky vždycky chtěla. Dívali se na mě, jak tam stojím na schodech a mám objektiv namířený na kostel. Něco říkali, zaznělo slovo flexaret a ukazovali na mě. Zvláštní. Když jsem potom šla po ulici, šel naproti mně jeden pán kolem šedesátky, byl zamračený, ale jakmile na mém krku uviděl viset Aleki, tak se na něj zaměřil a usmál se. Ano, tito lidé tyto foťáky znají z miulého režimu, kdy se to vyváželo i do zahraničí.

Těším se, až si vyvolám fotky. Tedy, doufám, že to na normálním zvětšovači půjde! Pokud ne, budu se muset smířit s tím, že si nechám film vyvolat za těžký prachy ve fotolabu. Ale i tak. Uvidím je, budu je držet v rukou a budu je moct dát do té staré krabice s ostatními fotkami. A až ty fotky budou, určitě je naskenuji a dám je na blog.