Per aspera ad astra

4. srpna 2013 v 18:05 | Yim |  Píšu
Zvláštní. Tuto povídku jsem měla už na notebooku několik měsíců a pořád jsem neměla chuť ji zveřejnit. Dnes jsem ji asi po sté přepsala a ačkoli s ní nejsem stoprocentně spokojená, myslím, že toto je finální verze. Vlastně se jedná o povídku psanou na téma Škola základ života a je do soutěže Tachovská reneta. Proto by mě dosti potěšila jakákoli kritika, abych věděla, co mám ještě nějak změnit, zlepšit, přidat, odebrat, chápete. Přeji pěkné počtení.


A tak jsem zavřel oči. Záda dopadla na měkkou postel. Nakrčil jsem nos - už byl cítit dnešní nemocniční oběd. Ruce jsem měl položené na břiše, prsty propletené a palci jsem motal jako mlýnek. Vzpomínal jsem, jak jsme s Hynkem, mým bratrancem, postavili u babičky na malém potoku vedle jejího domu taky jeden mlýnek. Tekla jím voda a přeskakovala kameny. My jsme rádi pozorovali, jak se v mlýnku točí list nebo nějaká květina, které hodila o pár desítek metrů blíž k pramenu Anežka, moje mladší sestra. Jednoho dne ale děda zjistil, co na potoku děláme, a tak nám to zakázal. Říkal tehdy, že se sem plavou třít lososi. Prý je to hrozně důležitá událost v jejich životě. Každý víkend, kdy jsme k prarodičům jezdili, jsme hned běželi k potoku a hledali ty ryby. Nikdy jsme je ale nenacházeli. Až jednou - byla asi polovina října - tam připlavalo něco, o čem jsme si mysleli, že by to mohli být lososi. Ale netřeli se. Vždy jsme si představovali, jak je někdo rozetře na chléb a ono nic. Nechali jsme tedy být ryby rybami a mlýnek mlýnkem. Našli jsme si jinou zábavu.
"Pepo," uslyšel jsem. Otevřel jsem oči, ruce rozpojil a lokty se zapřel o matraci. Bylo asi dobře, že mě někdo vyrušil ze vzpomínání - teď už nejsem vnuk, ale děda. S námahou jsem zvedl trup a podíval se ke dveřím. "Jak se máš? Jak se ti vede?" zeptala se moje dcera.
"Dědooo." Zpoza ní se vyvalil Ondra. Těsně u mé postele se zastavil malý, blonďatý klouček se zářivým úsměvem. Oči mu zářily jako hvězdičky na nebi. Chvíli se na mě díval, otálel, ale potom se na mě hned vrhnul a objal mě. Chybělo jen málo a už by mi prorazil žebra.
"No tak, nech dědečka. Musí odpočívat," řekla Katka a odtáhla ho ode mě. "Na, běž si hrát." Podala mu blok papírů a pastelky. Hned po nich chňapl a odběhl do kouta, kde si lehl na zem a začal malovat. Pozoroval jsem ho. Vypadal zábavně, byl do toho opravdu zabraný. Chvíli tužku okusoval, potom zase vyplazoval jazyk, různě natáčel hlavu a občas něco namaloval. Po malinkatých čárkách.
"Je šikovnej," poznamenal jsem směrem k jeho matce.
"Je."
"Co Jitka, jak to sama zvládá?"
"Kupodivu v pohodě. Ale co ty? Nebolí tě něco?"
"Ani ne." Zavrtěl jsem hlavou. "Nepřemýšlíš, že bys ho dala do školy už v pěti?" zeptal jsem se. Přišlo mi to jako dobrý nápad, byl nadaný a chytrý. Se staršími dětmi by si určitě poradil. Ačkoli byl drobný - věřím ale, že by se nenechal staršími šikanovat.
"Dávat ho tak brzo do školy? Tati, vždyť je malej. Chodí tam i sedmiletý děcka. A hlavně by měl o to kratší dětství. To by byla škoda, ne?"
"Čím dřív z něho něco bude, tím líp."
"A copak tobě se ve škole líbilo, že bys ho tam dal už teď?"
"Posaď se." Ukázal jsem na židli vedle postele. Chytila její opěradlo a přisunula si ji blíž. Sedla si a zadívala se na Ondru. "Já nevím, líbilo - nelíbilo... To tak nejde říct. Vždyť něco bylo fajn."
"Chodil jsi na učňák, tati." Katka do mě zabodla svůj pohled.
"Ondro, chtěl bys do školy?" zeptal jsem se. Neřekl ani slovo, jen pokrčil rameny. Stále upíral zrak na svoje veledílo.
"Vidíš," řekla Katka.
"Beze školy ale nebude ani ten malíř. Ondro, chtěl bys být malíř?" Znovu jen pokrčil rameny. Já v jeho letech běhal po sídlišti, měl jsem roztrhané kalhoty na kolenou, pořád jsem se s někým pral. "On bude jednou intelektuál, no podívej se na něj." Rukou jsem máchnul směrem k němu.
"Mami, mami, divej." Ondra se zvedl a po maličkých krůčcích běžel k nám. Katce strčil přímo pod nos papír pomalovaný všemi barvami duhy.
"No páni - co to je?" zeptala se ho.
"Mami, to je přece hrad!" řekl celý zamračený.
"Ukaž." Nastavil jsem ruku k obrázku a Ondra mi ho podal. "No vždyť to je jasný! Tady je cimbuří a tady vodní příkop a věž..."
"Dědo, a co je to cimbuří?" zeptal se.
"To jsou ty zuby nahoře," řekl jsem mu. Rozcuchal jsem mu vlasy a on hned odběhl do rohu, aby namaloval jiný obrázek. Katka položila obrázek na noční stolek a povzdechla si.
"Já nevím... vždyť ani v té školce nějak nezapadá," vrátila se moje dcera k předešlému tématu. Zamyslel jsem se. Chvíli jsem jen tak ležel a díval se do stropu.
"Tati. Tati!" Katka se mnou zatřásla.
"Mami, děda je mrtvej?" zeptal se Ondra, otáčeje se na nás.
"Ne, nejsem, neboj." Ondra si znovu začal malovat. "Možná je to tím, že už by prostě do té školy jít měl. Škola je přeci základ života."
"Myslela jsem, že základ je rodina," namítla.
"Mami? Můžu namalovat dědu v rakvi?" zeptal se Ondra.
"Ale on žije," odpověděla mu.
"To neva. Jednou umře. Dyť už je starej, mami."
"Ondřeji!" okřikla ho. "To se neříká!"
"Jasně, Ondro, namaluj mě v rakvi. A okolo spoustu duchů," navrhl jsem mu.
"A cimbuří."
"Klidně tam přidej i cimbuří," souhlasil jsem.
Vzpomínal jsem, jestli i já jsem někdy byl nadšenec do umění. Ne, nemyslím si. Byl jsem i na celostátním kole spartakiády, ale umění? Ne. Spoustu mých spolužáků a spolužaček psali básničky a my s Hynkem jsme se jim smáli. Přišlo nám to tenkrát dětinské. A Anežka - ta šila těm svým panenkám šaty. Když byla dospělá, tak se hned odstěhovala do Ameriky a navrhovala kostýmy pro Hollywood. Jenom já jsem skončil jako kuchař v začouzeným pajzlu, kde jsem zůstal prakticky až do důchodu. Mým úkolem bylo vařit brambory a smažit sýr. To by zvládl i neandrtálec. A jak skončil Hynek? Nevěřili byste tomu, ale stal se básníkem. Ne moc slavným, ale přece.
"Měl by jít do školy," řekl jsem.
"Co máš pořád se školou? Klidně tam může jít až za rok. Bože, tati, nepleť se do toho. Tady máš pomeranče a ahoj. Zítra za tebou přijde babička Jitka." Naštvaně mi dala síťku pomerančů na obrázek hradu a odešla. "Ondřeji, jdeme!" zakřičela ještě. Ten ji poslechl jako generála a okamžitě vyběhl. Potom se ale ještě vrátil, hodil na mě v rychlosti obrázek a odešel.
"Ahoj dědo," řekl a zavřel za sebou dveře. Vzal jsem do rukou Ondrův obrázek. Usmál jsem se, ačkoli to bylo takové morbidní téma. Byla tam černá otevřená rakev, ve které seděl člověk, nejspíš já. V pozadí byly fialové a oranžové palmy, mezi nimi duchové. A okolo okrajů bylo zoubkování, to mělo být asi to cimbuří. Nejlegračnější na tom všem ale bylo, že jsem tam uprostřed seděl, mával a usmíval se.

---

"Ale vy nejste jeho rodič," namítla starší paní. Měla brýle na nose, vlasy sepnuté dozadu do copu a těsně u pěšinky nahoře byly vlasy odrostlé, bílé. Dívala se na mě zpoza brýlí, byla to tlustá skla, mhouřila oči a celkově se dívala tak, že by mě mohla i zabít. Propálit pohledem jako Bystrozraký, když si sundá z očí pásku.
"Jsem jeho děda, viď?" Podíval jsem se dolů na Ondru, který mě držel za ruku a zvědavě se díval kolem dokola. Hlavu různě natáčel, ale nepodíval se na nás, ani když pokrčil rameny na znamení odpovědi.
"Dobře, to bychom pominuli. A kolik ti je?" Ohnula se k němu a Ondra se na ni konečně podíval.
"Pět," odpověděl.
"No to ale znamená, že mu není šest," namítla směrem ke mně.
"Ale bude, už v listopadu."
"Škola začíná v září."
"Ale někde jsem četl, že když to děcko bude fakt dost nadaný a chytrý a tak, že ho škola může přijmout už v pěti." Doufal jsem, že má řeč byla správná a hlavně přesvědčivá. Čekal jsem na její reakci. Věděl jsem, že moje vyjadřovací schopnosti - možná i kvůli nízkému vzdělání - nejsou nějaké extra dobré, ale třeba ji přesvědčím. Třeba si řekne chudák kluk, aby neskončil jako jeho děda.
"Dobře, zkusit to můžeme. Vy se posaďte sem," ukázala na židli vedle ní, "a ty pojď se mnou." Ondra se mě pustil a šel za paní učitelkou. Ohlížel se za mnou. Já jsem se na něho usmíval a ukazoval, jak mu držím palce. Zamával mi a taky se na mě usmál, až byla vidět díra v puse, kde byl dřív zub. Paní učitelka ho dovedla ke stěně, na které visely čtyři tabule, které byly rozdělené na několik okýnek. V nich byly různé obrázky.
"Jak se jmenuješ?" zeptala se ho.
"Ondra. Ondřej Svoboda."
"Ondro, znáš tuto pohádku?" zeptala se a ukázala na první z tabulí. Už to nebyla ta přísná paní, ale učitelka, co má ráda děti. Určitě si užívala, že těm malým, nevinným dětem může předat znalosti. A jak se pak musí cítit, když v novinách vidí jméno někoho z nich, že něco dokázal. Když zrovna není zločincem.
"Ano," odpověděl stručně a kývnul hlavou.
"Tak jak se jmenuje? Můžeš mi podle těch obrázků tu pohádku povyprávět?"
"Růženka," odpověděl.
"A?"
"Narodila se a na její křtiny přišly tři sudičky, ale další nebyla pozvaná a tak jí řekla, že až jí bude osmnáct, tak že navždy usne. A ona vážně usnula. Celý zámek taky usnul. Taky obrostl celý růžemi. Když potom jel jednou okolo princ, tak se tím křovím prodral a dal jí pusu a ona se probudila a pak se vzali a žili spolu šťastně až do smrti."
"Dobře. A jaká je tvá oblíbená pohádka?" zeptala se paní učitelka. Celou dobu jsem je pozoroval. Tajně jsem držel palce, aby učitelku zaujal. Jak se asi bude Katka tvářit až zjistí, že její syn se dostal do první třídy dřív než normální, ostatní děti?
"Nevím." Pokrčil rameny.
"Tak přemýšlej." Usmála se. Poprvé za celou dobu se usmívala. Opravdu.
"Já se rád dívám na Zprávy," řekl po chvilce. Mračil se - přemýšlel.
"Na Zprávy?" udivila se.
"No, jak je tam Voříšek - to se mi líbí nejvíc."
"Jeho jméno?"
"Asi."
"A co nějaká písnička? Zazpíváš mi písničku?"
Ondra se jal zpívání pěkně od plic, zpíval naší hymnu. Když se se mnou jednou díval na fotbal a my jsme vyhráli, tak se mě ptal, co je to za písničku. Všechno jsem mu to vysvětlil, ale nevím, jestli to úplně pochopil. Jenže potom se ji chtěl naučit. Cvičili jsme to spolu celý víkend a jakmile si pro něj Katka v neděli večer přijela, tak seskočil z gauče, narovnal se a začal zpívat. Nezpíval tak jako maloval. Ale byl víc nadaný než já. Babička Jitka přitom celou dobu nadávala, že nemůžeme jen tak zpívat hymnu. "Chudák kluk, nebude chápat, co se děje až ji někde budou zpívat doopravdy," říkala.
"No páni. Ondro, víš ty vůbec, co to zpíváš?" zeptala se učitelka. Byla celá vyjevená. Pětiletý kluk zpívající českou hymnu a obdivující televizní Zpravodajství. Kdo to kdy viděl? Děti mnohdy ani neví, co to je hymna.
"Hymnu."
"A co to je?"
"To je písnička, kterou zpívají fotbalisti, když vyhrajou." A ani Ondra to nechápal. I tak je ale úctyhodné, že si dokázal udělat alespoň nějaký obrázek, oč jde.
Paní profesorka se zasmála. "Ondro, já si teď popovídám s tvým dědou a ty si zatím maluj. Maluješ rád?" Paní učitelka vedla Ondru na místo, kam si má sednout. Přisunula k němu papír a pastelky a chvíli nad ním stála. Ondra si vybíral barvy a jednotlivými pastelkami klepal do stolu.
"Jo," odpověděl. Paní učitelka už odešla ke mně, posadila se naproti mně a chvíli jen mlčela a společně jsme pozorovali Ondru.
"Je šikovný," konstatovala.
"Malování mu jde," řekl jsem.
"Ten váš vnuk je velmi chytrý a má zvláštní zájmy, nebo jak to říct," šeptala, otáčejíc se ke mně. Ruce měla sepjaté k sobě, prsty propletené dohromady.
"Já vím. Proto sem přišel tak brzy a ne až příští rok." Usmál jsem se.
"Zkoušeli jste mu dělat třeba IQ testy? Věřím, že by dopadl velmi dobře."
"Ne, to mě nenapadlo. Ale nevím - není na to ještě malý?"
"Kdepak! Už od pěti let se mohou dělat," odpověděla.
"No, uvidíme. To není nutné, řekl bych."
"Každopádně ho určitě bereme. Ještě vám dáme oficální cestou vědět, ale už teď vám mohu říct, že ho prvního září rádi uvidíme ve školní lavici."
"To je úžasné, děkuji. Je potřeba ještě něco?"
"Ne, to až později. A to budeme muset vyřešit s jeho rodiči," vysvětlila mi. "Tak, na shledanou." Paní učitelka se postavila a já ji napodobil. Přes stůl jsme si stiskli ruce a rozloučili se ještě jednou.
"Ondro, pojď," oznámil jsem mu. Pomalu jsem šel ke dveřím.
"Ještě chvilu, dědo," řekl a dál byl zabraný do obrázku. Měnil pastelky jednu za druhou a čmáral tak rychle, že by člověk řekl, zda-li jen tak nemaluje kolečka a čtvrečky.
"Ondro, jdeme. Půjdou sem ještě další děti," řekl jsem mu znovu. Chvíli nereagoval.
"No jo no," zabrblal, ale zvedl se. "Chcete ten obrázek?" zeptal se, když šel kolem paní učitelky. Bez toho, aniž by odpověděla, jí obrázek dal do rukou.
"To jsou rytíři dobývající hrad?" zeptala se.

"Jo. A toto je cimbuří." Stoupl si na špičky a ukázal na zubaté hradby hradu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 *Yume, Shany *Yume, Shany | Web | 4. srpna 2013 v 19:58 | Reagovat

To je tak..úžasné :3 Vážně krásné. A v podstatě i dojemné. Přála bych si aby nakonec rodiče svolili k té škole :3
PS: Moment..Tachov ? Proč zrovna do Tachovské soutěže ? Protože pokud tam někde bydlíš tak tě asi zastřelím :D

2 Yima Yima | Web | 4. srpna 2013 v 20:02 | Reagovat

[1]: Děkuji, děkuji. :3 No, možná ke škole svolili, kdo ví? To je na každém, aby si to vymyslel. :)
A ne, Yume, nebydlím někde tam, jsem z Brna. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama