Září 2013

Dámy a pánové, viděla jsem Zemana

25. září 2013 v 15:30 | Yim |  Yima
Dámy a pánové, viděla jsem Zemana. Ano, našeho pana prezidenta, který mi neodepsal na dopis a který v sobě nemá ani špetku úcty k drahocenné a rozsáhlé české historii, což se projevilo při návštěvě korunovačních klenotů. I přes všechny jeho nedostatky a nedokonalosti, se kterými člověk prostě musí žít, jsem se setkala i s lidmi, kteří Miloše Zemana vynášejí stále do výší. Zrovna takový mám zážitek z dnešního dne, kdy se náš soudruh profesor v biologii rozpovídal o politickém tématu, ke kterému se dostal skrze stížnost, že ve čtvrtém ročníku nejsou ve vzdělávacím plánu přírodní vědy. Odůvodňoval to tím, že naše vláda chce z mladých lidí udělat tupý dav, který bude v minulém režimu vidět zlo a bude uznávat demokratické zřízení státu. Postěžoval si, jak všichni volí pravici (kde k tomu přišel), když je to jen vláda bohatých. Mezi jeho rozmluvou zmínil i to, že nás rozhodně nechce ovlivňovat, ale pokračoval dál. Prý je dnešní politika děs (s tím souhlasím) a že je to ještě horší než za komunismu. My jsme to ale neměli šanci zažít, tak to nemůžeme posoudit. Nemohla jsem si to odpustit a směrem k mé spolužačce jsem utrousila poznámku, že možná to brzy zažijeme. Pan profesor se vyjádřil na konec hodiny tak, že jediné dobré, co nás v dnešní době potkalo, je zvolení Zemana za prezidenta. Nebudu rozebírat moji bouřlivou reakci a to, že jsem měla chuť si s ním pohovořit z očí do očí o nemilých věcech.

Vraťme se ale k podstatnému, tedy k jádru věci.

Již včera jsem věděla, že nemá smysl chodit po škole domů. Táta jde dnes na IQ testy a já ho musím zavést na místo, protože neví, kde to je. Chápete, není z Brna a ani tu nebydlí. Proto jsem se rozhodla, že navštívím funkcionalistickou prvorepublikou Zemanovu kavárnu, která je nedaleko od mé školy. Když jsem už ale měla roh parku, ve kterém se nachází, na dohled, zděsila jsem se. Bylo tam spoustu černých aut a lidí v obleku, tak jsem si automaticky představila možnost, že se tam koná svatba. Přemítala jsem, jestli tam tedy chodit nebo ne, ale nakonec jsem se rozhodla, že tam zavítám. Přinejhorším jsem prostě mohla projít jen kolem a pokračovat dál do města. Do představy o svatbě mi ale neseděl jeden faktor, kterým byli policisté a pánové jako hory v černém. O kus dál ale bylo lešení, tak jsem si říkala, že to možná bude jen nějaké řízení dopravy, aby se tam někomu něco nestalo. Jenže když jsem byla ještě blíž, uviděla jsem na jednom z aut velký státní znak České republiky. V ten okamžik jsem byla na tuty zmatená, nevěděla jsem, co se to děje, ale nenechala jsem se zvyklat. Když jsem konečně zašla za roh, velkých pánů zase přibylo. Už jsem téměř vyloučila možnost, že bych mohla dnešní odpoledne strávit v tak milém prostředí, ale otáčet se? To mi přišlo zbabělé. Procházela jsem tedy kolem Zemanovy kavárny a dívala se dovnitř oknem, které vlastně představovalo zeď. A v ten moment mi to došlo! Uviděla jsem našeho prezidenta a mě přepadl vztek. Byla jsem od něj maximálně deset metrů a přesto jsem mu nemohla od plic říct, co si myslím. Také jsem tomu pořád nemohla uvěřit. Byl to jen někdo jemu podobný, nebo to byl opravdu on?

Potom jsem došla až do AIDY. Tady teď sedím, popíjím neperlivou Bonaqu, píšu vám článek o tomto nečekaném setkáním, které již mám ověřeno ze zpravodajských zdrojů. Opravdu, Miloš Zeman mi vyfoukl Zemanovu kavárnu.

Největší noční můry

12. září 2013 v 15:24 | Yim |  Yima
Největší noční můry. Co si vybavíte? Jak jdete v noci po hřbitově a najednou se tam objeví zombíci? Jak musíte do Hladové arény a bít se o vlastní život? Jak vám zemře blízký člen rodiny? Jak se vaše sestra topí a vy jí nemůžete pomoci? Tak na takovéto sny u mě můžete zapomenout.

Ráda bych měla takové sny. Ale nemám. Většina mých snů jsou události, které se později stanou, ale uvědomím si to až s nastálou situací. Druhý druh snů, které se mi zdají, jsou noční můry. V posledním půl roce jsou tři, které se pořád dokola opakují.

Černobílé. Paneláky a domy jsou zbořené. Všude kolem jsou jenom trosky. Auta, šaliny, autobusy, vlaky - to všechno leží jakoby pohozené někde opodál. Lidé panikaří. Všude je zmatek, hluk a chaos. Místo ulic jsou zákopy, ve kterých leží raněná nebo mrtvá těla. Všichni se snaží ukrýt, ale nejde to. Útok je ze vzduchu. Američani s Japonci létají ve stíhačkách nebo v letadlech nebo co to je nad tím vším a házejí dolů bomby.

Někdo zazvoní. Jdu otevřít. Před vstupními dveřmi stojí Stalin, který mě zastřelí.

Znovu černobílé. Sedím sama někde na lavičce, uprostřed prázdného sídliště. Žádné zvuky nejsou slyšet. Ale i přes to. Nedokážete si představit ten nesnesitelný hluk, co mi zní v uších. Po tvářích mi tečou slzy a já umírám.

Jaké jsou tedy vaše noční můry? Zkuste je krátce popsat.

Úvaha: Význam chemie

10. září 2013 v 16:24 | Yim |  Yima
Naše drahá chemikářka nám zadala úkol napsat zamyšlení, úvahu na téma Význam chemie. Popravdě, měla to být jen polovina A5 psaná ručně, ale nějak jsem se rozepsala a mám jednu A4 psanou Times New Romanem velikostí 12. Napsala bych toho ještě víc, rozvíjela bych teorie o tom, co je dobré a co zase špatné, ale myslím, že by mě měla paní profesorka plné zuby už na začátku mého čtyřletého studia. Rozhodla jsem se, že úvahu přidám i na blog. Možná se mnou nebudete v něčem souhlasit, možná v ničem, možná zase ano, ale je to můj názor a nedokážu ho ani pořádně vysvětlit. Ráda si přečtu v komentáři vás názor.

Češi na bankovkách

3. září 2013 v 16:32 | Yim |  Yima
Možná jste si už všimli, jak prapodivné zájmy já mám. Jednou mě napadlo, že si budu zapisovat všechny bankovky, které mi kdy projdou rukama. Vlastně, původně jsem si chtěla zapisovat i mince, ale potom jsem k mému zklamání zjistila, že nemají žádné pořadové číslo. Kvůli tomu jsem úplně na můj úmysl zapomněla.

Bylo to nedávno, když jsem si znovu osvěžila paměť a rozhodla se svůj plán uskutečnit. Právě teď si opisuji současné bankovky, co mám aktuálně v peněžence. Obě jsou z roku 1997, jedna má označení C81 160958 a ta druhá F65 984525.

Víte, původně tento článek měl být projektem s názvem Největší Čech, podle té ankety z roku 2005. Možná to tu bude, ale později. Teď na začátku školního roku na to nemám nervy. A v souvislosti s tím jsem se zamyslela nad tím, proč je Tomáš Garrigue Masaryk zrovna na pětitisícovce. Protože byl tak významný? Ale to by možná měl být na nejnižší bankovce, aby ho lidé často vídali, no ne? Nějak jsem se dostala i k Boženě Němcové a co ona udělala tak úžasného, že je na pětistovce. A co Ema Destinová? Právě tomuto bych chtěla věnovat tento článek.

Co kdo udělal tak úžasného, že se zasloužil o to, aby byl na našich penězích?

Přemysl Otakar I. - Zlatá bula sicilská.

Co udělala Svatá Anežka Česká?

Karel IV. - největší Čech, kdybych měla říkat, co vše udělal, zabralo by to celý článek. Ale ano, ten si to opravdu zaslouží. Možná by měl ale být na nějaké vyšší hodnotě, pokud se budeme řídit tím, kdo je pro České země jak důležitý.

Jan Ámos Komenský - nedokážu popsat, co vlastně udělal. Ale to snad všichni víme. Zasloužil se i o dnešní podobu jazyka českého. Počkat, proč nemáme na penězích i Jana Huse?

Božena Němcová - prostě nevím. Byla to významná česká spisovatelka, o tom žádná. Ale proč by měla být na bankovce?To bychom tam mohli dát i Karla Čapka a Franze Kafku a taky Bohumila Hrabala nebo Václava Havla. Spisovatelé jsou bezpochyby velmi důležitou složkou našeho národa, neponižuji je, vždyť i já bych jednoho dne chtěla patřit do jejich řad, ale proč zrovna Boženka?

František Palacký - a dostáváme se k obrozencům. Hájil náš národ a chtěl něco udělat s monarchií, která nad námi tak dlouho stála. Prostě bojoval s mocností, dalo by se říct. Jenže to bychom klidně mohli mít i papírovku s Janem Palachem. Cožpak on taky nebojoval za národ a neupálil se na protest komunistům?

Ema Destinová - to byla česká operní pěvkyně. Asi tam chtěli mít i nějakou hudebnici. Je pravda, že byla známá i ve světě, ale kolik našich umělců na tom bylo stejně? Bedřich Smetana, Leoš Janáček, Antonín Dvořák, a mohla bych pokračovat. Ze známých umělců je tu koneckonců i Werich, Škvorecký, Forman nebo Menzel.

A dostáváme se k poslednímu. Tomáš Garrigue Masaryk. To byl opravdu člověk, který tady má co dělat. Škoda jen, že ho nevídáme tak často. Nebýt jeho, ani by ta Sametová revoluce nebyla. Myslím, že on měl ten pravý kult osobnosti. Bohužel se nám toto slovní spojení znechutilo Klementem Gottwaldem, ruskými diktátory nebo třeba Kim Čong-ilem.

Omlouvám se těm, kterých se toto jakýmkoli způsobem dotklo. Třeba je Ema Destinová vaše oblíbenkyně a hrozně lpíte na tom, aby byla na dvoutisícovce. Ale však vám ji taky nikdo neoddělává. Jen jsem řekla svůj názor. Sama nevím, koho bych zvolila, aby se skvěl v našich peněženkách a zabíral místo v nejrůznějších bankách. Měl by to být někdo, kdo by opravdu reprezentoval naši republiku. Měl by to být někdo, jehož jméno znají zahraniční turisté, kteří sem jezdí.
Co byste k tomuto tématu řekli vy?

Setkání s literární postavou

2. září 2013 v 18:31 | Yim |  Píšu
Blog.cz na Srdci blogu k dnešnímu dni vyhlásil literární soutěž na témat Setkání s literární postavou. Moji postavu byste nenašli v žádné knize, nýbrž v divadlení hře. Doufám, že se to počítá za literární, já ale myslím, že ano. Je to postava, která - podle mě - docela dost figuruje v českých, resp. československých dějinách. Jedná se o Feridnanda Vaňka z hry Václava Havla Audience (1975). Bohužel měl příběh být jen na 1800 znaků. Musela jsem to napsat kratší než bych chtěla, je to 1764 znaků.

Blížila jsem se k prostým papundeklovým dveřím. Chystala jsem se zaklepat, ale v tom se otevřely a vypadl z nich nějaký pán, který už měl něco popito. Rychle jsem uskočila a nechala ho projít. Pak jsem se naklonila a podívala se škvírou mezi dveřmi. Uviděla jsem ho.
"Ehm, dobrý den," řekla jsem nejistě. V místnosti byl stůl, na něm dvě sklenice a u něj dvě židle. Jedna z nich byla obsazena. Zrovna přeléval obsah z jedné sklenice do druhé. Ale vzhlédl ke mně.
"Dobrý den," pozdravil.
Vešla jsem dovnitř. Dveře trochu zavrzaly. Přišla jsem až ke stolu a ukázala na prázdnou židli, on jen přikývl. A tak jsem se posadila k němu.
"Vaněk, Ferdinand." Podával mi pravou ruku a já ji stiskla. Také jsem se představila.
"Dáte si pivo?" zeptal se.
"Děkuji, ale ne."
"Nepijete?"
Pokrčila jsem rameny. Prohlížela jsem si jeho obličej. Ferdinand Vaněk z Malého Hrádku. Úplně jako jeho autor. Naprosto totožný.
"Půjdete do skladu?" zeptala jsem se.
"Snad."
"Budete na sebe donášet?"
"Co prosím?" V jeho tváři se zračilo zděšení.
"Promiňte, předbíhám děj."
Přikývl.
Dveřmi najednou prošel sládek. Dopínal si poklopec. Rychle jsem si stoupla ze židle a stoupla si za pana Vaňka. On se posadil.
"Měl jsi s ní něco?" zeptal se.
"S kým?" nechápal.
"No přece s Bohdalkou."
"Já? Ne."
A hra pokračovala dál. Položila jsem Vaňkovi ruku na rameno a tím se s ním rozloučila. Inteligent. Pán. Spisovatel. Obešla jsem stůl. Podívala jsem se na všechny diváky, kteří seděli v publiku. Uklonila jsem se. Jako bych tam nikdy nebyla, odešla jsem dveřmi do zákulisí. Na tváři se mi objevil blažený úsměv a do očí se mi draly slzy.
"Fakt ne?" ozvalo se zevnitř.
"Ne."
"To jsi teda u mě srab!"
"Ale u mě ne," řekla jsem si sama pro sebe. "U mě jsi hrdina; ať už jsi překuloval nebo koulel."