Říjen 2013

Chemické fotografie

31. října 2013 v 17:24 | Yim |  Fotím
Před hodinou jsem opustila své oblíbené místo. Ruce mi stále smrdí chemikáliemi. Vždy mě zajímalo, jestli tuto vůni zanechává ustalovač nebo vývojka. A taky je zvláštní, že octem nikdy nejsou cítit.
Před týdnem jsem vyvolávala fotky, které jsem nafotila na svoji Flexaretu. Na svitkovém filmu je možno nafotit dvanáct fotek, ale ne všechny jsem vyvolala. Také je škoda, že skenováním se trochu snížila kvalita. Ale to nevadí až tak, nevěšme hlavy! Už nějaký ten rok zbožňuji vyvolávání fotek. To, jak se zavřu to té fotokomory a jen za červeného světla se tam piplám ve všech těch chemikáliích, rozčiluju se nad tím, když pod zvětšovákem nechám červený filtr, a tak podobně. Vždy to ale stojí za to. Dnes jsem tam byla taky. Vyvolávala jsem fotky z prázdnin, ale taky jsem si domů přinesla čtyři fotky z minula. Jsou docela jiné než mé začátky asi před desíti lety. Ale tak co už, posuďte je.
A teď mě prosím omluvte. Už tu sedím s červeným nosem, zelenými vlasy a klaunovským kloboukem na hlavě. Možná mě potkáte ve městě. Ale spíš ne.


Moje první volby beze mě

25. října 2013 v 20:30 | Yim |  Téma týdne
Vzpomínám si na to, jako by to bylo včera.

Bylo to v roce 2003. Parlamentní o rok dřív si nepamatuji. Vlastně ani referendum z téhož roku ne. Senátní se mi ale vryly do paměti tak, že si dokonce pamatuji, jak to byl pro mě velký svátek, když jsem mohla jít s rodiči až za ty paravany. A taky mi dovolili, abych obálku do urny vhodila já.

Tenkrát jsme bydleli na Vysočině. Byla to tak malá vesnička, že se na volby muselo chodit do vedlejší obce, která byla a je o něco větší. Dokonce měli kostel! Ta naše jen kapličku přímo před naším vchodem. Ale to nebylo podstatné, že ano. Tak ty volby, ty byly v takové malé hasičce. Vypadala spíš jako nějaký malý domek s vežičkou, ve které je zvon, s nápisem HASIČSKÁ ZBROJNICE. Sestra byla ještě úplně malá a máma s tátou ji nechtěli tahat nahoru, tak vždy jeden zůstal v autě a já jsem s tím druhým šla nahoru. Jelikož mi bylo už pět let a to jsem už bohatě rok zvládala čtení a psaní, tak jsem mohla najít stranu, kterou chtěli volit. Chudinka já, ještě jsem o tom vůbec nemohla rozhodovat. Vhodila jsem obálku do urny, seběhla dolů po schodech, vzala druhého rodiče a zase jsem to zopakovala. Vzpomínám si taky, jak se na mě ti tři lidé dívali. Byli tam dva starší pánové a nějaká paní ve středním věku.

Od té doby, od mých prvních voleb beze mě, jsem při každém takovém okamžiku hrozně litovala, že jsem se nenarodila dřív. Stačily by tři roky a mohla bych být taky jeden ten hlas z několika milionů, který třeba může rozhodnout, co a jak bude. Bohužel, budu si muset ještě počkat.

Vsadím se, že až půjdu doopravdy volit já, tak už to nebude tak pohádkově kouzelné jako tehdy. Prakticky jsem ještě nerozuměla tomu, k čemu to vlastně slouží. Nejvíc mi vrtalo hlavou, komu se to chce sakra všechno počítat? Vlastně jsem na to nepřišla dodnes, ale už mám alespoň představu o tom, že to zřejmě dělají strojově. Teda doufám, protože jinak by mi jich bylo opravdu neskonale líto!

Článek je přiřazen k tématu týdne "Volby".

Promiňte, procházím

23. října 2013 v 17:26 | Yim |  Téma týdne
Město se zbláznilo. Už před měsícem jsem nepotkávala téměř nic jiného než pomatené voliče, nadšené děti a hlavně stánky politických stran, kde rozdávali vše možné i nemožné. Zemanovci zapalovače, ODS pro změnu kávu. Maličtí pobírali všechno a od kohokoli (co si budeme povídat, taky jsme takoví byli), politici jim to dávali s nadějí, že to nějak obměkčí rodiče. Když jsem poprvé domů donesla v deseti letech propisky KSČM, ČSSD, ODS, Piráti, snad úplně všichni, máma mě málem přizabila, to si vzpomínám. Tento rok jsem z předvolebních kampaní nevytěžila ani jedno modrobílé lízátko nebo oranžovou růži.

Co mi ale tyto akce přinesly, tak jsou jednoznačně přeplněné ulice. Fronty na České, takže se tudy nedá projít dál k Vágnerovi, Barvičovi nebo až na Svoboďák, kam je cesta už i tak znepříjemněna stavbou. Takže jakoby to nestačilo, ti potrhlí lidé, kteří jdou po všem, co je zadarmo, si stoupnou tak, aby nikdo neměl šanci projít. Počkejte, asi před týdnem jsem začala psát povídku právě o těchto situacích. Mohla bych ji dopsat a aspoň do dvou týdnů zveřejnit, ale nejsem si jistá, jestli se k tomu dokopu. Proto sem vložím úryvek, ve kterém se hlavní postava snaží protlačit městem.

O pár kroků dál mi chodník zatarasila velká řada hamižných spoluobčanů, kteří milují všechno, co je zadarmo, a kteří si klidně počkají i čtvrt hodiny jen proto, aby nemusli za kávu platit v kantýně nebo v automatu. Nebo aby se nedej bože nenadřeli tím, že by snad museli zvednout v kanceláři varnou konvici a vřelou vodou zalít kávu na dně hrnečku. Tak tu všem zavazí, čekají, až jim ty modrý ptáci uvaří ranní kávu, kterou kvůli tomu dokonce oželeli hned po tom, co vytáhli nohu z postele.

Na stánku nebyla napsaná jen zkratka ODS, ale i Kavárna prof. Petra Fialy. Chodím tu dennodenně, někdy i víckrát za ten jeden den, ale zmíněného pána jsem nikdy ani koutkem oka nezahlédl. Kdyby neměl fotku na stěně stánku a taky na každém druhém billboardu a v politických diskuzích, asi bych ani nevěděl, jak tento muž vypadá. Jenže díky tomu jsem to věděl moc dobře a tak jsem brigádníky rozeznal. Vždy mě zajímalo, jestli to dělají fakt z přesvědčení, že je budou i volit, nebo jen proto, aby si vydělali. Je to o morálních hodnotách každého jedince a já se musím přiznat, že bych raději žebral pod mostem, než abych se nechal uplatit politickou stranou, se kterou sdílím jediné sympatie - to, že nejsou komunisti.

"S dovolením, prosím." Ušel jsem pár kroků, lidé se na mě dívali a dávali jasně najevo, že nechápou, co si to vlastně dovoluji. O co, že si tu vezmou kafé a o ODS znovu zavadí až při příštích kampaních? "S dovolením, můžete, prosím... děkuji."

Tento článek bych ale ráda věnovala i něčemu jinému. Vzpomínkám na volby, když jsem byla malá. Se zaměřením na komunisty, se kterými jsem dnes měla tu čest se setkat.

Když jsem odpoledne procházela přes park na Moravském náměstí, tak tam z beden mluvil hlas, který nadával na naši pravici (pardon, ale my nějakou máme?), na celý tento systém a vynášel až do oblak program KSČM. Nějaký pán mi nezapomněl nabídnout levicové noviny, které jsem s úsměvem na tváři odmítla. K čemu by mi to asi tak bylo, milý pane? Než jsem se ale dostala až na Českou, musela jsem projít skrz důchodce sedící i stojící. Motali se všude kolem, jako by snad hledali své zuby. Nemyslím to nějak špatně, ale jak jinak vyjádřit, že byli opravdu staří, že sotva chodili?

O politiku jsem se začínala zajímat před deseti lety, když mi bylo pět let. Je pravda, že jsem tomu nerozuměla, ale hrozně mě to zajímalo. Sledovala jsem každé volby, dokonce si pamatuji i to, když jsem v roce 2008 byla nemocná a v Poslanecké sněmovně se dohadovali o tom, kdo bude prezident. Tenkrát jsem to vážně prožívala a fandila Klausovi. Dnes si říkám, jak jsem proboha mohla? O tom jsem ale mluvit nechtěla. Zpět k tématu. Čili - volby do parlamentu. Ano. Mám dojem, že voličů KSČM bylo podstatně míň. Nevím. Myslela jsem si, že to volili ti staří lidé, kteří si pořád mysleli, že je to prostě naprosto boží a úžasné. Měla jsem za to, že prostě za chvíli vymřou (promiňte) a komunisté nebudou mít žádnou podporu. Jenže jsem se mýlila, protože v předvolebních výzkumech na Novinky.cz mají nějakých 9 nebo 10%. Nerozpoznám to přesně, protože ty barvy jsou si opravdu podobné. Pokud si to dobře pamatuji, co nám v hodinách dějepisu říkali, tak ve volbách v roce 1946 měli KSČ plus minus těch 40% hlasů. To není zas takový rozdíl, co říkáte?

Vlastně jsem poprvé v životě ráda, že ještě nemám volební právo, ale na druhou stranu mě to dost štve. Nejsem si jistá, pro koho bych se nakonec rozhodla, protože v historii každého politika něco najdeme, s alespoň pár názory se s danou stranou neshodneme a někteří lidé nám prostě vadí jen tak, aniž bychom dokázali náš důvod vysvětlit. Jenže v tomto budu dalších pět let žít a nebudu si moct říkat ani to, že jsem udělala něco pro to, aby to nedopadlo nějak špatně.

Holt co se dá dělat. Nic. Já můžu jen čekat a za tři roky jim to dát vyžrat.

Paradox a lá Russell

18. října 2013 v 15:18 | Yim |  Yima
Co když je život jen umíráním a smrt životem? Co když jsme teď chudáčci, kteří musí trpět a snášet veškeré nástrahy světa, musí se o sebe postarat, na nikoho se nespoléhat, jen sám na sebe, abychom se nakonec dobrali k dlouho očekávané smrti a potom mohli žít plnohodnotný život?

Chápete, co chci říct? Myslím tím to, že nikdo neví, co bude po smrti, ale všichni - nebo alespoň většina - se toho nesmírně bojíme. A úplně bezdůvodně. Když se někdo bojí hadů, tak je to zřejmě proto, že mu rodiče řekli, že had může kousnout nebo škrtit. Když se někdo bojí tmy, tak asi z důvodu, že viděl v televizi, jak se v temném křoví ukrývají vrahové a pedofilové. Když se někdo bojí výšek, vlastně se bojí, že spadne. Jsou to věci, které si můžeme ověřit. Můžeme je zažít a na základě toho zážitku si řekneme jo, toho se vlastně bojím. Nikdo nám ale nikdy neřekl, že smrt je strašně špatná, bolestivá a za ní není nic jiného než utrpení a věčné zatracení. Pokud si vezmeme, že smrt je životem, tak ti nejšťastnější lidé jsou takoví, kteří umřou na začátku života, někdy v dětství, než začnou pracovní proces. Jsou důležití, podstatní, nepostradatelní a proto je někdo nahoře vzal do toho zvláštního, nám neviditelného světa už tak brzo. My si považujeme lidi, kterým bude brzy stovka, ale vezmeme-li v potaz, že toto není nic jiného než smrt, musí si to dlouhé umírání pořádně vytrpět. Co asi provedl, že nemůže jít dál?

Když jsem byla malá a četla jsem Bibli (nejsem křesťanka), myslela jsem si, že existuje nějaká zaslíbená země, nějaký ráj, kam se po smrti všichni dostaneme. Nevěřila jsem, že existuje nějaké peklo, prostě jen nebe odkud se budeme dívat na život plynoucí tady dole. Později mi došla jedna myšlenka - když nás (Adama a Evu) Bůh vyhodil z ráje na zem, proč by si nás tam bral zpátky, když jsme tolikrát porušili jeho slovo? Ještě o pár let později jsem začala věřit na posmrtný život nebo další život. Ale teď si myslím, že vlastně vůbec nežijeme.

Paradoxem ale je, že jestliže život je umíráním a smrt je životem, co bylo před tím než jsme začali umírat? Co bylo předtím, než jsme se narodili? Chodíme prostě ze světa do světa a v každém čekáme až zemřeme, abychom doopravdy mohli žít? Třeba je nějaká velká místnost, horská dráha, kde může člověk nebo duše přebývat jen určitý počet let a aby tam mohl žít dál, musí zaplatit jistou oběť ve formě umírání tady na zemi. Musí se narodit, musí si projít úplně vším tím zlem, kterého je svět přeplněný. Potom si musí prožít všechny hádky, všechna zklamání. A všechno to dělá jen kvůli vědomí, že bude líp. Že se z toho umírání dostane, že umře a bude moci zase žít, dokud někdo neřekne: "Tak, už jsi tu byl dost dlouho."

Pražská matrjoška

10. října 2013 v 17:33 | Yim |  Téma týdne
Teprve až dnes jsem zjistila, že to není matrioška, ale matrjoška. Celý život jsem této malé, dřevěné, soustruhové panence říkala slovenským názvem. Pokaždé, kdy jsem ji rozkládala a zase skládala. A taky tehdy, kdy jsem ji hledala a bohužel už nenašla.

Ve svém životě jsem měla jen jednu takovou věcičku rádoby ruskou, ale dovezenou z Prahy. Vlastně se pojí s mým prvním zážitkem z našeho hlavního města. Byly mi čtyři roky. Jeli jsme s mámou, tátou a mou tehdy roční sestřičkou do Prahy, protože jsme od malička jezdili po celé republice a něco takového rozhodně nejde vynechat. Pamatuji si, jak jsme jeli okolo jednoho motorestu před Prahou. Nevím, proč mi ten pohled uvízl v paměti, když jsme se tam vůbec nezastavovali, ale vybavuji si to, jakoby to bylo včera, kdy jsem se znuděná dívala z okna auta.

Mé vzpomínky na tento výlet jsou jen takové letmé útržky, které by se daly poskládat do jedné velké mozaiky a ani tak by to nevyplnilo celou naši trasu. Třeba vůbec si nepamatuji koně na Václaváku, ani orloj, ani Karlův most, natož Pražský hrad. Zato si pamatuji, jak jsme jeli lanovkou na Petřín. Nevím, jestli je tam i teď, ale tenkrát tam byla. Také si vzpomínám, jak jsme šli k samotné rozhledně. Byla jsem ještě malá, ale když jsem šla vedle mámy, připadala jsem si velká. Vůbec nevím, jak se mi něco takového vůbec dostalo do toho malého mozečku. Sestra tehdy nechtěla jet v kočárku a tak jsem ze srandy řekla, že si tam tedy sednu místo ní. Začala se vztekat (to je pro ni typické), vyvádět a potom se rozeběhla ke kočárku a vezla se dál. Ostatně výšlap nahoru a výhled na Prahu si nepamatuji.

Další memoár z mých mladých let je z nějaké zahrady, řekla bych. Vůbec si to nedokážu zařadit na určité místo. Takto to mám ale i se vzpomínkami z Brna, jenže jelikož tu bydlím, tak postupně zjisťuji, že onen slavný most, který se mi pořád vybavuje, je vlastně viadukt u Hlavního nádraží. A protože do Prahy nejezdím tak často a nepohybuji se tam tolik, lokalitu vám neuvedu. Vím jen, že kousek bylo v nějaké nízké budově metro a na té zahradě byly chodníky a mezi nimi na trávníku takové ty zastříhané keře do různých ornamentů a já jsem v nich probíhala.

Úplně poslední věc, kterou mohu zařadit do Prahy, je procházení jakýmisi uličkami, kde bylo hrozně moc lidí. Nebyla to ale taková ta úzká ulička italského typu, ale klidně bych ji přirovnala k brněnské Masaryčce. Byly tam stánky a různé obchůdky a my jsme se ségrou hrozně chtěly suvenýr (tehdy jsem se to slovo naučila a tak jsem ho pak často říkala), ale nemohly jsme si nic vybrat. Hrozně mě uchvátily právě ty matrjošky. Není to vůbec typické pro Prahu, ale to já jsem tenkrát nemohla vědět. Líbilo se mi, jak se jedna schovává do další a ta zase do další a na konci, myslím, že po sedmi, je úplně malinkatá postavička. Dokonce si pamatuji i barvu. Byla matná, bílá a na tom byly modré kytičky. Sestra měla tu klasickou červenou malovanou.

Tehdy jsem Prahu vnímala jen jako město. Od malička jsem bydlela v Brně a bylo to jen pár měsíců, co jsme se přestěhovali na Vysočinu do malé vesničky. Na ruch jsem byla zvyklá. Ačkoli ne na tak velký. Vlastně, myslím si, že to, co se mi na Praze líbilo ze všeho nejvíc, byli ti lidé a turisti. Možná právě tam jsem poprvé v životě viděla Asiaty a nedokázala jsem pochopit, proč vypadají jinak než my. A hrozně moc se mi líbilo, jak tam všichni něco fotí. Musím ale říct, že teď mě Praha fasnicuje rozhodně víc. Ty nejslavnější středověké stavby a ty ulice, kterými se můžete donekonečna proplétat. Ale nikdy nenechám dopustit na mé milované funkcionalistické Brno, protože právě tady bude vždy můj pravý domov.

Článek je přiřazen k tématu týdne "Praha".

Temno v šalině

8. října 2013 v 19:59 | Yim |  Yima
Když jsem dneska nastoupila do šaliny, měla jsem hrozně zvláštní pocit. Takový skličující, stlačující, jako by tam bylo málo prostoru, všechno se uzavíralo a chtělo mě to pohltit. Ten pocit se umocňoval, když jsem procházela vozem a připadalo mi, že se na mě všichni dívají a myslí si o mě zlé věci a třeba mi chtějí něco udělat. Byla tam taková hustá atmosféra, ačkoli jsem ji vnímala asi jen já. Ale přísahám, že ještě na zastávce jsem neměla žádnou pesimistickou, paranoidní náladu.

Bylo tam tmavo. Nikdy jsem neviděla tolik černých oblečeních najednou, s výjimkou pohřbů a svateb. Snad ani v černobílém filmu to nebylo takové. Na jednom ze sedadel seděl bezdomovec (asi, předpokládám), který vypadal tak nějak zlověstně. Normálně se bezdomovců nebojím, vždyť jsou to lidé jako my, ale tento byl opravdu tak hrůzostrašný, že jsem se kolem něj rychle prodrala skrz dav a zamířila dál. Před ním také seděla nějaká paní, která měla na vodítku psa, jež měl v očích jasný výraz, že má chuť mě sníst. I proto jsem přešla do druhé poloviny vozu, kde byl další stašidelný pán. Každé oko mu směřovalo jinam. Já chápu, že za to nemůže a je to jistý handicap, ale v tomto okamžiku mi přejel jen mráz po zádech. Kam jsem se podívala, byl důvod se bát. Jen úplně na konci byla maminka s dvěma malými dětmi a kočárkem a za mnou stál pán se zářivě žlutou mikinou. To byl snad jediný světlý, barevný bod v celé šalině.

Na další zastávce někteří vystoupili, ale nic se nevyprázdnilo, jelikož na Přístavišti lidé i nastupují. Další šok ale přišel jen o pár desítek metrů dál, kdy jsme projížděli pod krátkým mostem. Nevím proč, ale šalina se zastavila. Na vedlejší koleji jela další hrozně pomalu v protějším směru. Byla úplně prázdná, ale i přesto osvětlená. Právě díky tomuto světlu byly vidět grafiti za jejími okny na druhé straně.

Výjimečně se mi ulevilo, když jsem vystoupila do soumraku, interval mezi světelnou a temnostní fází dne. Venku se už opravdu stmívalo. Kousavý pocit z lidí se změnil v kousavý pocit z potenciálních pedofilů všude kolem...

Život online, život offline

5. října 2013 v 19:18 | Yim |  Téma týdne
Zkuste se zamyslet. Co jste dělali, když jste byli menší, neměli jste notebook nebo počítač, nebyli jste zaregistrováni na žádné sociální síti a neměli jste blog. Jediné, co jstě měli, byl život offline. Buď ve svém pokoji s knihou, učením, puzzle, deskovými hrami nebo venku na fotbalovém hřišti - to byl způsob, jakým jste pravděpodobně trávili svůj volný čas. Potom ale přišla éra, kdy jste začali žít online.

Mnoho z nás má dvě a více identit. Když je v realitě někde s kamarády nebo ve třídě plné spolužáků, tak se chová nějakým způsobem. Když je někde sám. Když je na facebooku, má tam jinou "nabídku" přátel a tak se s "nimi" chová úplně odlišně. A potom tu máme situace, kdy vystupujeme pod svou přezdívkou nebo pseudonymem a dovolujeme si věci, které bychom si pod svým jménem nikdy nedovolili. Většinou se v reálném životě ani nezmiňujeme o tom, co jsme kde přidali na facebook, že ten status, co někdo napsal, je hrozně zajímavý nebo naopak hrozně trapný. Stalo se mi jen jednou, že spolužák řekl kamarádce, že obrázek, který namalovala a dala na facebook, se jí povedl.

Jednou jsme si s kamarádkou dělali psychotest a mně vyšlo, že jsem 86% introvert. Nevěřila mi a argumentovala tak, že to přece já jsem ta, co dělá blbosti, ve škole ji učitelé neustále napomínají za vyrušování, pořád se směje a je téměř nemožné ji umlčet. Ano, toto je moje extrovertní já ve společnosti. Už se mi totiž stalo, že jsem v jedné škole skoro nemluvila a dopadlo to tak, že se mě ptali, zda-li to mluvit vůbec dokážu. Ve skutečnosti mluvím pořád. Je mi jedno, jestli to ostatní zajímá nebo ne, prostě si říkám své. Rozdíl ale je, když jsem sama...

Když jsem sama, je to jiné. Po pravdě, já mám samotu ráda. Kolikrát mi už někdo nabízel, že půjde fotit se mnou! Ale ne, s tím já nesouhlasím. Mám ráda svůj klid. A když ten klid musím ve vlastním zájmu obětovat ve škole, tak se ho nevzdám po škole. Ráda si budu celé odpoledne chodit po městě a fotit každý dům, vyhýbat se lidem, mlčet. Když mlčím, jde mi líp přemýšlet. Ale ne, když je ticho. Neumím přemýšlet, když je ticho!

Rozdílné chování mám taky tehdy, kdy jsem na již zmiňované sociální síti. Většina mých kamarádek je z celé České republiky, ze Slovenska, z celého světa a jistě uznáte, že by se mi s nimi špatně spojovalo jinak. Mnozí tvrdí, že lidé, co žijí online, jsou chudáci. Že jsou závislí na počítači. To ale není pravda. Zrovna nedávno jsem slyšela povídku, která pojednávala o tom, že vlastně i takoví lidé můžou být šťastní. A opravdu jsou. Sice mě někdy mrzí, že s nimi nikam nemůžu jít, ale co na tom sejde, jestli si spolu povídáme nebo jestli si píšeme? Třeba ani v jednom případě nemusíme poznat, jestli si navzájem lžeme nebo ne. Poslední dobou si ale na facebooku dávám pozor, co sdílím, co tam píšu, co lajkuju.

Když se podíváte na můj blog, asi pochopíte, jaká jsem, když vystupuji pod jiným jménem, pod přezdívkou. Někdy jsem až moc upřímná. Ne, že bych svůj názor nevyslovila, to ano. Řeknu vám klidně do očí, co si myslím o Zemanovi, ale když píšu, umím se líp vyjadřovat. Někteří, když chtějí něco někomu sdělit, tak to raději řeknou. Já volím spíše psanou formu. Taky tady o mně můžete zjistit více věcí, než kolik bych vám jich o sobě řekla, kdybychom se potkali. Samozřejmě, právě ti facebookoví přátelé můj blog znají. Pár lidí z mé "reality" také. A dokonce i pár spolužáků. Ale nějak na ně nemyslím a prostě to píšu a jestli si myslí něco špatného o lidech jako jsem já, tak mají smůlu.

Zajímalo by mě, jestli i ostatní vidí takový rozdíl mezi svými jednotlivými já. Jestli jsou jednou tiší, jednou hlasití, jednom nemluvní a jednou mluví moc. Co to vlastně způsobuje? Konformita? Je toto konformita? Je toto něco, čím se snažíme zapadnout do skupiny lidí, ve které se zrovna pohybujeme? A kdy to je opravdu pravé? Tehdy, kdy jsme sami? To je otázka...

Článek je přiřazen k tématu týdne "Introverti".

Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí

5. října 2013 v 11:20 | Yim |  Retrospektiva
Sedmasedmdesát let.
Sedmasedmdesát symbolických, ale nedožitých let Václava Havla; dramatika, esejisty, disidenta a prvního prezidenta České republiky; mého největšího životního vzora.
V mém plánu bylo odjet do Prahy a na Rašínovo nábřeží 2000 a na jeho hrob pod arkádami kaple sv. Václava na Vinohradském hřbitově za něj zapálit svíčku. Bohužel, toto se mi nevydařilo. To ale neznamená, že na něj nebudu vzpomínat. Zřejmě polovinu tohoto dne strávím před jeho plakátem s jeho knížkou v ruce nebo s dokumentem o něm na televizní obrazovce.

Milý Vašku,
přeji ti všechno nejlepší k narozeninám. Asi teď někde sedíš s Olgou poboku a s pobíhajícími Ďulou, Goldou a Aidou u nohou a díváte se dolů, jak tu politikové rozkrádají stát, jak se nám Miloš Zeman vybarvil, jak se všichni tváříme, že se máme báječně, přitom nás to všechny tak trochu mrzí. Musíš se asi obracet v hrobě. Vždyť je to země, kterou jsi vedl od úplných základů, kterou jsi reprezentoval ve světě a díky čemuž si nás aspoň nějaká část světa oblíbila.
Vsadím se, že Andrej a Anička teď vzpomínají na Hrádečku. A že Ivan taky. A jistě spoustu dalších, možná nejen u nás, ale i ve světě. Viděla jsem, jak Karel Schwarzenberg na své facebookové stránce o tobě napsal pár slov. Miloš Forman i s Honzou Třískou si určitě v Americe vzpomněli, co s tebou prožili. Jednoho znáš od malička a druhý ti byl přece za svědka na svatbě a ty jemu! Co vím, tak některá divadla právě v den tvých narozenin hrají tvé hry.
Mrzí mě, že tě už nikdy nepotkám. Že ti nikdy nenapíšu dopis, na který bys mi mohl odpovědět. Za svůj život jsi toho stihl hodně. Nepochybuji, že se tam nahoře máš lépe, než by ses měl tady. A ačkoli tu nejsi fyzicky, tak aspoň nějaká část tebe tu zůstane na pořád.