Promiňte, procházím

23. října 2013 v 17:26 | Yim |  Téma týdne
Město se zbláznilo. Už před měsícem jsem nepotkávala téměř nic jiného než pomatené voliče, nadšené děti a hlavně stánky politických stran, kde rozdávali vše možné i nemožné. Zemanovci zapalovače, ODS pro změnu kávu. Maličtí pobírali všechno a od kohokoli (co si budeme povídat, taky jsme takoví byli), politici jim to dávali s nadějí, že to nějak obměkčí rodiče. Když jsem poprvé domů donesla v deseti letech propisky KSČM, ČSSD, ODS, Piráti, snad úplně všichni, máma mě málem přizabila, to si vzpomínám. Tento rok jsem z předvolebních kampaní nevytěžila ani jedno modrobílé lízátko nebo oranžovou růži.

Co mi ale tyto akce přinesly, tak jsou jednoznačně přeplněné ulice. Fronty na České, takže se tudy nedá projít dál k Vágnerovi, Barvičovi nebo až na Svoboďák, kam je cesta už i tak znepříjemněna stavbou. Takže jakoby to nestačilo, ti potrhlí lidé, kteří jdou po všem, co je zadarmo, si stoupnou tak, aby nikdo neměl šanci projít. Počkejte, asi před týdnem jsem začala psát povídku právě o těchto situacích. Mohla bych ji dopsat a aspoň do dvou týdnů zveřejnit, ale nejsem si jistá, jestli se k tomu dokopu. Proto sem vložím úryvek, ve kterém se hlavní postava snaží protlačit městem.

O pár kroků dál mi chodník zatarasila velká řada hamižných spoluobčanů, kteří milují všechno, co je zadarmo, a kteří si klidně počkají i čtvrt hodiny jen proto, aby nemusli za kávu platit v kantýně nebo v automatu. Nebo aby se nedej bože nenadřeli tím, že by snad museli zvednout v kanceláři varnou konvici a vřelou vodou zalít kávu na dně hrnečku. Tak tu všem zavazí, čekají, až jim ty modrý ptáci uvaří ranní kávu, kterou kvůli tomu dokonce oželeli hned po tom, co vytáhli nohu z postele.

Na stánku nebyla napsaná jen zkratka ODS, ale i Kavárna prof. Petra Fialy. Chodím tu dennodenně, někdy i víckrát za ten jeden den, ale zmíněného pána jsem nikdy ani koutkem oka nezahlédl. Kdyby neměl fotku na stěně stánku a taky na každém druhém billboardu a v politických diskuzích, asi bych ani nevěděl, jak tento muž vypadá. Jenže díky tomu jsem to věděl moc dobře a tak jsem brigádníky rozeznal. Vždy mě zajímalo, jestli to dělají fakt z přesvědčení, že je budou i volit, nebo jen proto, aby si vydělali. Je to o morálních hodnotách každého jedince a já se musím přiznat, že bych raději žebral pod mostem, než abych se nechal uplatit politickou stranou, se kterou sdílím jediné sympatie - to, že nejsou komunisti.

"S dovolením, prosím." Ušel jsem pár kroků, lidé se na mě dívali a dávali jasně najevo, že nechápou, co si to vlastně dovoluji. O co, že si tu vezmou kafé a o ODS znovu zavadí až při příštích kampaních? "S dovolením, můžete, prosím... děkuji."

Tento článek bych ale ráda věnovala i něčemu jinému. Vzpomínkám na volby, když jsem byla malá. Se zaměřením na komunisty, se kterými jsem dnes měla tu čest se setkat.

Když jsem odpoledne procházela přes park na Moravském náměstí, tak tam z beden mluvil hlas, který nadával na naši pravici (pardon, ale my nějakou máme?), na celý tento systém a vynášel až do oblak program KSČM. Nějaký pán mi nezapomněl nabídnout levicové noviny, které jsem s úsměvem na tváři odmítla. K čemu by mi to asi tak bylo, milý pane? Než jsem se ale dostala až na Českou, musela jsem projít skrz důchodce sedící i stojící. Motali se všude kolem, jako by snad hledali své zuby. Nemyslím to nějak špatně, ale jak jinak vyjádřit, že byli opravdu staří, že sotva chodili?

O politiku jsem se začínala zajímat před deseti lety, když mi bylo pět let. Je pravda, že jsem tomu nerozuměla, ale hrozně mě to zajímalo. Sledovala jsem každé volby, dokonce si pamatuji i to, když jsem v roce 2008 byla nemocná a v Poslanecké sněmovně se dohadovali o tom, kdo bude prezident. Tenkrát jsem to vážně prožívala a fandila Klausovi. Dnes si říkám, jak jsem proboha mohla? O tom jsem ale mluvit nechtěla. Zpět k tématu. Čili - volby do parlamentu. Ano. Mám dojem, že voličů KSČM bylo podstatně míň. Nevím. Myslela jsem si, že to volili ti staří lidé, kteří si pořád mysleli, že je to prostě naprosto boží a úžasné. Měla jsem za to, že prostě za chvíli vymřou (promiňte) a komunisté nebudou mít žádnou podporu. Jenže jsem se mýlila, protože v předvolebních výzkumech na Novinky.cz mají nějakých 9 nebo 10%. Nerozpoznám to přesně, protože ty barvy jsou si opravdu podobné. Pokud si to dobře pamatuji, co nám v hodinách dějepisu říkali, tak ve volbách v roce 1946 měli KSČ plus minus těch 40% hlasů. To není zas takový rozdíl, co říkáte?

Vlastně jsem poprvé v životě ráda, že ještě nemám volební právo, ale na druhou stranu mě to dost štve. Nejsem si jistá, pro koho bych se nakonec rozhodla, protože v historii každého politika něco najdeme, s alespoň pár názory se s danou stranou neshodneme a někteří lidé nám prostě vadí jen tak, aniž bychom dokázali náš důvod vysvětlit. Jenže v tomto budu dalších pět let žít a nebudu si moct říkat ani to, že jsem udělala něco pro to, aby to nedopadlo nějak špatně.

Holt co se dá dělat. Nic. Já můžu jen čekat a za tři roky jim to dát vyžrat.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Arthur Arthur | E-mail | Web | 23. října 2013 v 18:56 | Reagovat

Já naštěstí městem procházet nemusím. Školu mám dvě zastávku trolejbusem nebo deset minut pěšky kolem lesa. A tam se nikdo takový nedostane.
Nejsem ráda za zdejší politiku. Když si člověk najde konečně stranu, která mu z části vyhovuje, tak tam ale je člověk, který vadí. Nikdy není nic stoprocentní.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama