Listopad 2013

Bojovat za mír

24. listopadu 2013 v 19:10 | Yim |  Yima
Hle, jaký krásný oxymoron!
Ale teď vážně.

Poslední dobou slýchám spoustu názorů, že mír je vlastně to, co potřebujeme. Snad nekonečná kritika bojů v Asii, nekonečná kritika toho, jak se Američané do všeho míchají. A také nekonečná kritika, že my, jakožto Česká republika, musíme do všeho strkat nos. Snad si pak připadáme nějak významněji. Mně ani nepřipadá.

Co by asi řekla Matka Tereza na to, že někdo bojuje za mír? Co by na to řekl John Lennon, koneckonců všichni z The Beatles a všichni hípíci? Imagine all the people livin' life in peace. A taky všech 101 laureátů Nobelovy ceny míru? A to nemluvím o dalších dvaceti oceněných organizacích. Nemůžete bojovat za mír, když už jen při tomto aktu bojujete! (Mimochodem, víte, co je zvláštní? Že navržených na Nobelovu cenu míru bylo 102 lidí, ale v roce 1973 Vietnamec Le Duc Tho ji odmítl. V roce 1930 založil ve své zemi komunistickou stranu a poté se snažil z Vietnamu vyhnat Francouze, jejichž kolonií byli. Cenu odmítl proto, že ve Vietnamu prý ještě mír není (nebyl, co já vím?). Jen mi přijde hodně zajímavé, že vlastně i komunista, který tu je většinou zobrazován jako zlo, může být ten hodný. To jen tak pro zajímavost.)

Když jsem byla malá, chtěla jsem být voják. Zmiňovala jsem se? Chtěla jsem chránit Českou republiku a náš národ v ní. Vidíte, až teď jsem si uvědomila, že patriotistické tendence jsem měla už tenkrát. Vlastně jsem si naplánovala i to, jak budu chodit na vysokou pro vojáky a potom budu mít tu polní kuchyňku a někde budu bojovat proti těm zlým. Hrozně se mě dotklo, když začátkem roku 2005 byla zrušena základní branná povinnost.

Boje jsem začala odsuzovat tehdy, kdy jsem si poprvé vytáhla z knihovny Karla Čapka (ale jeho styl psaní nemám ráda doteď). Mým zvykem je, že si vždy najdu i informace o daném autorovi. Myšlenka pacifismu se mi hrozně líbila. Bylo mi asi sedm, kdy jsem si to všechno uvědomila. To, že války jsou k ničemu. Všechno se dá řešit jinak.

Minulý rok jsem četla Na západní frontě klid od Ericha Maria Remarqua. Vnímala jsem, že mladí lidé k tomu byli donuceni. Že museli odejít do zákopů. Přicházeli o přátele, přišli i o život. Jejich rodina přišla o ně. Uvědomila jsem si, že v boji nejsou hodní a zlí. Jsou to stejní občané, kteří prostě bojovat musí. Dobře, dobře, nevztahujme to na dnešní dobu, teď je to jinak, mluvím ale stále o první světové. Tenkrát zemřelo spoustu lidí a to jen proto, aby za ani ne půl století vypukla další zbytečná válka, kdy si nějaký malý, zakomplexovaný diktátor s komickým knírkem chtěl něco dokázat. To je taky záhada - prosazoval blonďáky s modrýma očima a on sám byl hnědovlasý. O tom jindy.

Přijde mi fajn, že nyní už máme v Česku nějaký ten pátek profesionální armádu. Pořád nechápu, proč je posílají tam a zase onam (ano, kvůli NATO, já vím, nepřipomínejte mi to), aby bojovali a obhájili v dané zemi mír. Proč? Proč proboha? Ale vybrali si to. Třeba je to baví. A určitě věděli, do čeho jdou. Kdežto kdyby tam posílali mladé kluky, kteří by kvůli tomu museli přerušit studium na vysoké škole, to bych se už musela ohradit.

Nebavme se v oxymoronech. Možná je to zajímavé v literatuře, ale boj a mír nejdou dohromady.

17. listopad, cesta do Prahy

17. listopadu 2013 v 20:08 | Yim |  Yima
Je to první rok, co jsem se v tento den nedívala ani na jeden dokument o Sametové revoluci. Minulý rok jsem šla odpoledne na demonstraci za přímou demokracii; tento rok jsem byla už od rána pryč. Se zbytkem mé rodinky jsme odjely do Prahy a tam byly až do odpoledne.

Byla mlha. Hrozně velká mlha, relativně zima. Předem jsem měla naplánovaný snad každý krok a každý směr. První zastávka byla na Vinohradském hřbitově. Už jen když jsme vešly, bylo to zajímavé, nýbrž hned za bránou stál automat od Coca Coly. Řekněte mi proč! Tento hřbitov byl docela ponurý. A těch deset hektarů vypadalo vážně o hodně větší, když jsme stály uvnitř a dívaly se skrze stromy, kde je ta kaple. U kaple bylo údajně čtrnáct hrobek, ale já je všechny neobcházela. Mým cílem byl hrob rodiny Havlovy. Prostě Václav a Olga! A taky tam byl Hugo Vavrečka! A Vácslav Havel! A spoustu dalších lidí z jejich rodiny. Zapálila jsem dvě svíčky a máma se sestrou mě musely téměř násilím odtáhnout pryč.

Lucerna. Palác Lucerna na Václavském náměstí. Ale pardón, to bych přeskočila ten bezesporu nejulítlejší zážitek, který musí mít snad každý Brňák, který byl kdy v Praze. Eskalátory na Náměstí Míru. Údajně to jsou nejdelší eskalátory v Praze a já na nich pokaždé jezdím nahoru a dolů. Však víte, vesničan ve velkoměstě. Dobře, teď se už můžeme přesunout do Lucerny. To taky není nějaká náhoda. Postavil ji dědeček a táta Václava Havla, ale hlavně tam v té pasáži byla výstava pořádaná Knihovnou Václava Havla nesoucí název Samizdat a Edice Expedice. To nebudu dále rozebírat. Snad řeknu jen to, že jsme tam stejně moc dlouho nepobyly, protože všechno, co tam psali, jsem už měla stejně načtené ze všech těch knížek. Takže když jsme zase vyšly na denní světlo, začaly se k našim uším linout neblahé hlasy z mikrofonů - nějakých pár cvoků, okolo kterých byl i houf příznivců, vykládalo o tom, že za exekuce může ČSSD. To víte, že jo. K pamětní desce jsem dala dvě svíčky pro Palacha a Zajíce, další dvě jsem dala pod svatého Václava. Vzhůru dolů do metra!

Jedna zastávka, ale tak víte co. Kolikrát mám možnost jet metrem? Šly jsme po Legerově a tak dál a dál. Prostě na Albertov k přírodovědné fakultě Univerzity Karlovy. Tam začínal průvod před čtyryadvaceti lety, ale to jistě víte. Měla jsem pěkně naplánované projít si trasu Sametové revoluce, ale bohužel má líná rodinka to zavrhla a šla si rovnou na Slavín, kam jsem také měla naplánováno jít, ale později. Prostě mi to rozhodilo úplně všechno a byla jsem docela naštvaná, dokud jsem nezačala na Slavíně nacházet spoustu báječných lidí, kterým jsem dala svíčku. Jan Neruda, Božena Němcová, Svatopluk Čech, Antonín Dvořák, Waldemar Matuška, Vlasta Burian, Karel Čapek, Karel Hynek Mácha, Radek Pilař, Jiří Trnka, Eduard Bass, Josef Kleiner, Vítězslav Hálek, Josef Myslbek, Vojtěch Hynais, Josef Václav Sládek, Alfons Mucha, František Křižík, Bedřich Smetana, Vítězslav Nezval, Jaroslav Heyrovský a Jan Purkyně. Poté jsme se šly podívat, odkud skočil Šemík, a po takových schodech (nenávidím schody!) jsme sešly dolů na nábřeží a téměř půl hodiny jsme strávily focením labutí, kachen a racků.

Další zastávkou mělo být Rašínovo nábřeží 2000. Počkejte si, co tam bude. Takže, jely jsme dvě zastávky tramvají (to slovo se mi hrozně příčí) a u Tančícího domu jsme vystoupily. Přešly pár přechodů a dostaly se sotva za ten odporný dům (ano, myslím ten Tančící). Rašínovo nábřeží 2000. "Tak jsme tady." - "Co?" - "No 2000." Začala jsem vytahovat z batohu svíčky a zapalovač (už jsem se zmínila, že jsem se ho dneska naučila používat?), máma se hrozně smála, že chci dát svíčku jen tak k nějakému domu. No a co? Vždyť tady vyrůstal Václav Havel!

Přes Masarykovo nábřeží, okolo Mánese a Národního divadla. Tam na tom ostrůvku bylo spoustu lidí. No a na Mostu legií zase spoustu policistů a taky jich bylo hodně vedle toho divadla. Dnes se měli v patnáct hodin na Václaváku střetnout anarchisté a nacisti, či co to je. Docela by mě zajímalo, jak to dopadlo, ale u tohoto jsem nebyla. Na Národní jsme zalezly do Slavie, kam Václav Havel chodíval a dokonce se tam seznámil s Olgou a je to prostě boží místo. Potkala jsem tam Adama Mišíka, což není nějaké báječné, ale zmínit se o tom můžu.

Ze Slavie jsme šly na Karlův most a přes něj a potom přes Kampu, zase k nábřeží za kachnami, konče Lennonovou zdí. Mám fotku se žlutou ponorkou! Tady jsem umístila dvě svíčky. Dvě poslední svíčky, nutno dodat. Sem jsem chtěla jet 8.12. minulého roku, ale bohužel to nějak padlo, tak jsem smrt Johna Lennona uctila alespoň dnes. Potom jsme šly na Malostranské náměstí, kde jsme asi deset minut čekaly na tramvaj číslo 12 směr Palmovka. Víte, čeho jsem si všimla už ráno? Že vepředu těch tramvají jsou vždy dvě české vlaječky. Otázka na Pražáky - to tak máte celoročně? Protože pokud ano, tak je to boží. Pokud jen v dnešní den, je to snad ještě božejší! No, takže touto tramvají jsme jely vzhůru na Letnou. To bylo úplně krutý, protože to jelo sertepínami (promiňte, doteď jsem se to slovo nenaučila dobře) a to v Brně takto nejezdí, aspoň myslím.

Když jsme vystoupily na Spartě, tak už byla snad větší mlha než ráno. Ale mám stromové fotky v mlze! Na takové terase, či co to bylo, byli nějací skejtaři. Jo a to kyvadlo se nekývalo. Smůla. Taky byla smůla, že přes tu mlhu nebylo vidět na město. Ale docela zajímavé byly ty boty pověšené na šňůře. Další otázka na Pražáky - nevíte, k čemu to tam je?

Stalinova socha se odtamaď nedívá už několik desetiletí.

Potom jsme jely už jen zpátky na Vinohrady k autu a domů. Už teď máme tak nějak zevrubně namyšlenou cestu, kudy půjdeme příště. V prosinci. Možná přímo 18.12., ale je to všední den, takže to není úplně jisté. To umřel Václav Havel, ale to byste si možná ještě mohli pamatovat. Kdyby nevyšlo to, tak by bylo fajn jet do Prahy aspoň na den jeho pohřbu, čili 23.12., ale to je den před Štědrým dnem, že ano, což by mohl být také problém. Kam se ale chci rozhodně podívat, tak do Nerudovy ulice k domu U dvou slunců. Tak schválně, co tam bylo tak zajímavého?

15x fotograficky popáté

17. listopadu 2013 v 16:34 | Yim |  15x fotograficky
První tři otázky jsou TADY.
Druhé tři otázky zase TADY.
Třetí tři otázky TADY.
No a včerejší jsou TADY.

13) Oblíbený fotograf (český nebo zahraniční) a co na něm nejvíce oceňujete?
Možná bych měla říct Evžen Sobek, protože moje máma s ním chodila na vysokou a jedna z jejích nejlepší kamarádek s ním chodila. Ale ne, mně se jeho fotky vážně nelíbí. Však se podívejte sami.
Můj nejoblíbenější fotograf je z Ukrajiny, ale vyrůstal a žije v České republice. Jedná se o kamaráda Václava Havla, proslavil se focením divadel a disentu. Jde o Bohdana Holomíčka a úplně nejlepší je, že ho asi zřejmě příští léto potkám! Líbí se mi, že fotí lidi, lidské sešlosti a je v tom hodně pocitů. Když se smějí, je v tom radost. Když jsou kamenní jako skála, opravdu je tam ten smutek.

14) Vztahy mezi fotografy - přátelé nebo konkurenti? Jak by to mělo být podle vás? Jak myslíte, že je to v ČR?
Myslím, že by měli být přátelé. K čemu v umění konkurence? To se potom dostáváme do komerčního světa, ze kterého pochází téměř všichni současní zpěváci. Je toho tolik, co se dá fotit, že snad ani konkurence být nemusí. Pokud se tedy někdo nezačne Saudkovi pléct do jeho aktů. Stejně nechápu, co je na tom tak úžasnýho.
A jak je to v ČR? To bohužel netuším.

15) Podle jakého kritéria budete spíše hodnotit fotku - nápad nebo technické provedení?
Spíše technické provedení. Nápad může být naprosto tuctový a triviální, ale technické provedení tomu dá takovou odlišnost, že i jen stromy v lese na F.25 můžou být originální. Příkladem je Evžen Sobek, jehož projekt Blue by mohl být zajímavý - fotil různé lidi u moře, ale ne ty turisty, nýbrž rybáře, domorodce atd. Ale to provedení je takové, že se mi to nemůže líbit ani za stovku let.

15x fotograficky počtvrté

16. listopadu 2013 v 12:05 | Yim |  15x fotograficky
První tři otázky jsou TADY.
Druhé tři otázky zase TADY.
No a minulé tři otázky TADY.

10) Vysněný fotoaparát a objektiv - a proč zrovna toto vybavení?
Co se týče objektivu, už asi rok a půl bych hrozně hrozně hrozně hrozně hrozně moc chtěla jakékoli rybí oko. Je mi nějak jedno, jaké přesně, ale prostě rybí oko.
A fotoaparát? Posledně jsem chtěla Flexaret, ale to jsem dostala na narozeniny. Momentálně bych vážně chtěla Pentax, takový ten starý Olympus, Praktiku, Sprocket rocket, a prostě úplně všechny ty staré analogové foťáky.

11) Pět fotografií za poslední měsíce, které považujete za nejpovedenější + okolnosti jejich vzniku.
Procházela jsem výběr těch nejpovedenějších z jednotlivých focení od začátku prázdnin.
Tato fotka je z Bratislavy a líbí se mi, že tam jde vidět Bratislavský hrad, ten kostel a hlavně ty střechy. Víte, možná to bude znít divně, ale střechy miluju ještě víc než chodníky. Je to foceno z věže bratislavské radnice a opravdu jsem se musela přemáhat, abych tam vylezla. Po těch točitých schodech, ve stísněném prostoru a hlavně tak vysoko! Byla jsem tam s mámou, na začátku července a bylo neskutečné vedro!
Toto je také z Bratislavy, také z té věže. Hrozně se mi líbilo, jak je skrz to kované cosi vidět ten kostel. A taky mi přijde docela zvláštní, že ta obloha je dole do fialova a nahoře je normálně modrá, když byla asi první hodina odpolední. A okolnosti zvyku jsou prakticky stejné jako u předchozí fotky až na to, že tady jsem se ještě k tomu dívala všude okolo, držela se jak šílená zábradlí, a když jsem za sebou uviděla toto, tak jsem si plna strachu čupla a vyfotila to.
Sluníčko! A kudlibabky! Tenkrát jsem se dozvěděla, že vy Češi tomu říkáte jinak, což je dost divný, protože pro mě je to od malička prostě kudlibabka. Morava, víte co. Toto jsem fotila někdy v září, když jsem potřebovala vyfotit film, tak jsem vzala analog a samozřejmě i Alexeje a jela jsem ty tři minuty za město, kde zrovna už zapadalo slunko. Vlastně na tom místě není nic moc k vidění. Pole, pár stromů, cesta ke stájím. No a les na druhé straně, do kterého jsem se neodvážila, protože se už stmívalo.
Toto je ze stejného dne, ze stejného místa. Ne, dobře, ne zas tak úplně. Tuto fotku jsem vyfotila víc uprostřed toho pole, nebo louky, nebo co to je. Ta předchozí byla u cesty. A já prostě miluju ty fotky, kde jsou ty paprsky a ještě k tomu nějaký kvítka a zvlášť, když je to proti tomu slunku.
Tyršův sad, to je skoro ve středu města. Fotila jsem to na konci srpna, když jsem si šla koupit nový svitkový film do Flexarety. Tady se, prosím pěkně, projevila má ujetost na chodníky. Jo, mám ve složce fotek hooodně moc fotek chodníků, ale to je jedno, prostě jsem šílená. No, takže toto, toto jsem fotila, když jsem šla z příměstského Mensa tábora. Jé, kdo tento blog čtete déle, tak si možná pamatujete na článek o tom táboře, ale to teď nebudu zmiňovat. No nic, k další otázce.

12) Kde berete inspiraci k fotografování?
Hm, inspirace. Já nevím. Prostě když se mi chce, tak jdu fotit. Co uvidím a líbí se mi, to vyfotím. Nějakou zvláštní inspiraci bych v tom nehledala.

15x fotograficky potřetí

15. listopadu 2013 v 12:41 | Yim |  15x fotograficky
První tři otázky jsou TADY.
Předešelé tři otázky zase TADY.

7) Váš typický rukopis - něco, co vaše fotografie odliší od ostatních. Máte ho?
Tak tím si nejsem úplně jistá. Nějaká podobnost mezi mými fotografiemi je, to nepochybně. Ale jaká? Na to jsem ještě nestačila přijít.
Edit_25.3.2014: Když fotím lidi, porušuji zákony kompozice a lidi se dívají ven z fotek.

8) Jak vidíte svoji budoucnost ve fotografování - koníček nebo profesionál? Dokážete si představit, že byste se fotografováním živili?
Víte, toto jsem řešila minulý rok na podzim. Byla jsem v kvartě, prostě v deváté třídě, a měla jsem takové období, kdy jsem si nevěřila a prostě jsem si usmyslela, že na gymnázium nemám. Chtěla jsem jít na řemeslný obor - řezbář, cukrářka, pekařka, nebo něco takového. A potom mě napadlo jít na uměleckého fotografa. Začala jsem se připravovat na příjimačky a všechno, ale potom mi došlo, že těch hodin kreslení je vážně moc... a to mě prostě nebaví. Tímto skončila má dráha profesionálního fotografa. Ano, dokážu si to představit. Bylo by to úžasné. Dělala bych něco, co mě baví. Těžko se uživím psaním, ať už novin, časopisu nebo čehokoli jiného.

9) Ateliér, interiér nebo exteriér? Proč?
O tom jsem už někde psala. O tom, že nemám ráda focení v ateliérech. A ani interiéry mi nejsou moc blízké, protože je to omezený, stísněný prostor, kde toho prostě moc nenafotíte. Takže jednoznačně exteriér. Miluju, když přijdu ze školy domů a vezmu si foťáky kolem krku, jedu si autobusem dvě zastávky na Kamechy a potom na tom poli a v tom lese a vlastně všude v té přírodě fotím. Úplně cokoli. Je mi jedno, že většina fotek bude stejně nepoužitelných, nějaké se určitě vydaří. Jde o to, že se tím odreaguju od stresu a depresí, které mě pronásledují na každém kroku.

15x fotograficky podruhé

14. listopadu 2013 v 14:23 | Yim |  15x fotograficky
Předešlé tři otázky najdete ZDE.

4) Digitál nebo film? Co vlastníte a používáte? Co se vám líbí víc?
Mám jak analogové, tak i digitální foťáky. Flexaret 7, Canon EOS 60D, Nikon F65, Canon EOS 300 a Panasonic LUMIX DMC-TZ10. Mnoho z nich má zajímavou historii, ale to teď vynechme.
Analogových foťáků mám víc (první, třetí a čtvrtý). Zbožňuju vyvolávání fotek, protože to je něco úžasného. Kdo to nezažil, tak neví, o co přichází. Myslím tedy, že mám raději analogy. Ačkoli je to dražší. Pořád to má ale své nezaměnitelné kouzlo, které digitální fotografie ztrácejí.
Digitální foťáky zase používám tehdy, kdy prostě vím, že vyplýtvám několik stovek nebo tisíců fotek. Třeba když jdu fotit na MotoGP nebo na jiné závody. To bych se opravdu nedoplatila. Těch fotek mám potom... moc.

5) Upravovat nebo neupravovat?
Myslím, že v dnešní době je většina fotografického umění jen a jen o photoshopu. Nebo o photolifteru, GIMPu, Picase. Já nevím, co všechno používáte, je těch programů vážně hodně. Jsou přirozeně i fotky, které nepotřebují žádnou úpravu a jsou naprosto boží, ale také jsou fotky, které by byly boží, kdyby byly tmavší, světlejší nebo kdyby byly převedeny do černobílé/sepie nebo se tam nastavily teplejší barvy.
Co nemám ráda, tak je automatické upravování fotek, což nabízí například Picasa. Nic nemám proti tomu, když si někdo s fotkou vyhraje v křivkách, aby toto bylo takové a toto zase takové. Jsou ale věci, které naprosto zavrhuji. Nač měnit barvy? Proč něco měnit úplně? Některé fotky potom nemusíte ani fotit a prostě si je namalovat v nějakém programu, protože potom už nejsou pomalu ani vidět rozdíly.

6) Barevné nebo černobílé fotografie?
Něco vypadá lépe tak a něco zase tak. Nedokážu si představit, že by takový západ nebo východ Slunce byl vyfocen černobíle. Mohlo by to být zajímavé, ale všechny ty barvy, o kterých to je, by vymizely. Ale různé svatby nebo pohřby mohou zase na černobílých fotkách vypadat lépe než na barevných, když si taková pratetička vezme neskutečně křiklavé šaty, které všechny fotky jen kazí.
Když fotím na analogové foťáky, používám černobílé filmy, protože se i s fotkami lépe vyvolávají. Stačí papír nasvítit jen jednou, kdežto barevné... no škoda mluvit. U jedné fotky bych taky mohla skončit navěky.
V zoo je to kontroverzní. Třeba barevné papoušky bych rozhodně nefotila na černobílý film, ale takoví sloni nebo polární vlci by mohli být zajímaví. Nebo žirafy. To taky nevím, to by mohlo jít na oba způsoby.
A to nemluvím o mých oblíbených kytkách. Fotím je barevně i černobíle, ale málokdy ty černobílé vypadají dobře. Je tam opravdu potřeba dávat pozor na clonu, čas a všechno ostatní, protože když si nastavíte jen jednu funkci jinak, už to může vypadat otřesně nebo třeba není nic vidět.

15x fotograficky

13. listopadu 2013 v 10:01 | Yim |  15x fotograficky
Přes blog Taychi jsem se dostala na blog Alči, kde jsem našla jakýsi fotografický řetězák. Nejsou to ty fotografické výzvy, kdy máte každý den vyfotit určitou věc. Ne. Toto je patnáct otázek ohledně focení a já se ráda zapojím. Vlastně budu muset nad spoustou otázek hodně přemýšlet. Třeba teď jsem hledala na netu, jak se jmenoval můj vůbec první foťák! Snad jsem to trefila.
Otázky budou přibývat zřejmě každý den ode dneška až po neděli s tím, že v každém článku budou vždy tři otázky. Pokusím se to pokaždé nějak rozepsat a neodpovídat jen jednou větou, ale ne vždy to asi půjde, uvidíme. Takže, teď vzhůru na věc!

1) Kdy jste začali fotografovat a co vás k tomu přivedlo?
Než začnu odpovídat, ještě vás odkážu na článek, který jsem tomuto věnovala.
Začala jsem fotit, když mi byly čtyři roky. Zrovna jsme se přestěhovali z Brna na Vysočinu, do takové malé vesničky snad o třiceti obyvetlích (doteď tam máme chalupu). Dům byl stále v rekonstrukci, přestavovaly se stěny a něco se taky dělalo na zahradě. Já nevím, moc si to nepamatuji. Jen vím, že tam pomáhali i mí bratranci a strejda (z toho mám legendární fotku, kdy tam nemají hlavy, ale raději ji přidávat nebudu). Právě v této situaci jsem dostala svůj první foťák (o kterém budu psát níže) a tak jsem fotila, co se jen dalo. Musím podotknout, že to bylo jaro/léto 2002, ale i přesto jsem stále měla kinofilm, takže se to muselo mámě docela prodražit, když jsem plácala jednu fotku za druhou. Plot. Auto. Země. Plot. Plot. Plot. Země. Kytka. Jo, nějak takto to vypadalo.
A co mě k tomu přivedlo? Asi nuda. Nebo máma a nuda dohromady.

2) Váš první fotoaparát a pět snímků, které z něj považujete za nejpodařenější.
Ten jsem právě hledala všude možně. Ve skříni, kde jsem ho nenašla, a na netu, kde jsem ho asi našla. Pokud je to doopravdy on a pokud si ho pamatuji dobře, tak se jedná o OLYMPUS IZM 220 PARANOMA ZOOM a jak se tak dívám na oficiální stránky Olympusu, tak byl uveden na trh dobrých sedm let předtím, než jsem se vůbec narodila.
A těch pět snímků. Procházím stará alba (je jich šest, která jsem nafotila) a vybírám, jaké fotky asi tak oskenovat. Jednu samozřejmě už mám, svou závodničku pětku, ale co zbylé čtyři? Každá je z jiného roku, takže ne všechny jsou ze čtyř let. Jsou to i fotky z pěti nebo šesti.





3) Oblíbený fotografický styl (portrét, krajina atd...) a proč?
Nojo, když se mnou je to složité. Úplně nenávidím focení lidí v ateliéru, ale co mi zbývá, když chodím do fotokroužku? Hrozně moc mě baví fotit momentky, ale úplně ze všechno nejvíc mám ráda kytky. Hodně často chodím jen tak s foťákem do botanické zahrady a fotím ty rostliny, které mám stejnak vyfocené už nekonečněkrát. To zase ne, to není číslo, ale jen symbol, jak pořád zdůrazňuje náš matematikář, ale to nevadí. A taky tu krajinu mám ráda. Nebo psy! Ačkoli se psů bojím a nemám je zrovna v lásce, tak s Vlaďkou občas chodím na výstavy psů do BVV.

Památka zesnulých

2. listopadu 2013 v 12:13 | Yim |  Yima
Řekněme, že mám k hřbitovům velmi zvláštní vztah. Navštívila jsem jich v České republice (plus v jiných zemích) několik desítek, možná bych mohla říct, že to přesáhlo stovku. V každém městě či obci, kde mají židovský hřbitov, hned se tam hrnu a někdy se mi povede přemluvit i ostatní, aby šli se mnou. Na normální katolický nebo protestantský či úplně obyčejný občanský, tak tam musím většinou zavítat sama, nýbrž ostatní tvrdí, že je to o ničem. Což tedy rozhodně není. O pár hřbitovech jsem měla dokonce prezentace do školy. Logicky mě nejvíc zajímá Ústřední hřbitov Brno, který je údajně svou rozlohou největší v ČR (má 56 ha, kdežto Olšanské hřbitovy mají jen 50,17 ha). Počtem pohřbených je ale několikanásobně menší (400 000, na Olšanech asi 2 000 000).

Hrozně bych chtěla jít dnes na hřbitov zapálit svíčky. Chodím tam i během roku, třeba úplně sama, za prababičkou, za Janáčkem, nebo si jen sednout k vsypové loučce, protože je to tam hezčí než v parku (nepleťte si vsypovou loučku s rozptylovou). Také je mým přáním, a jednoho dne ho dostojím, že zapálím svíčky u všech hrobů Neznámých vojínů, kteří padli v nějaké válce. A je mi jedno, jestli to jsou Němci z druhé světové nebo Rusi z první světové či československé legie nebo někdo úplně jiný. Jde o to, že to byli mladí lidé, kteří většinou do války nechtěli. Raději by si založili rodinu a měli děti, vedli poklidný život, ale protože se narodili ve špatné době, museli jít bojovat a následně padnout. Je mi jich líto. Nikdo si na ně nevzpomene, protože se mnohdy ani neví, kdo to byl. Nikdo jim tu svíčku nezapálí. Je to smutné, když i na Štědrý den tam nesvítí ani jedno jediné světýlko. (Na fotce je pohřebiště německých vojáků z druhé světové války, vyfoceno 24.12.2011.)

Mně umřel jen jediný člověk. Prababička. Bylo to na začátku března 2011 a pamatuju si na to tak, jako by to bylo včera. To, jak mi to oznámili. Byla jsem jediná, kdo to ještě nevěděl. Dokonce i má mladší sestra jo. Babička s dědou nás kvůli tomu pozvali na pizzu a já jsem polovinu večera probrečela. A když jsme šli na pohřeb, tak mi máma řekla, ať ten obřad fotím. Dobře, vzala jsem si foťák. Ale nemám z toho jedinou fotku, protože mi to přišlo jako moc velká neúcta. A navíc jsem přes slzy neviděla. Brečela jsem dokonce víc než její vlastní dcera.

Pro lidi jsou Dušičky vlastně taková povinnost. Proč? Když už nemají nikdy jindy čas na hřbitov zajít, Památka zesnulých se nabízí jako báječná příležitost, kdy můžete zapálit svému blízkému svíčku a vzpomínat, co jste spolu zažili. Podívat se nahoru, zamávat a věřit, že i on zamával vám nazpátek. Je to pro mě asi druhý nejdůležitější svátek roku. A nejdůležitější a nejoblíbenější je 17.11., což většina lidí považuje jen za nějaké výročí a ne za svátek. To budu rozebírat ale až za čtrnáct dní.

Plamínek | Básnička

1. listopadu 2013 v 15:33 | Yim |  Píšu
Původně byla delší, asi na pět slok, ale postupně jsem ji redukovala, ačkoli některé slovní hříčky se mi opravdu líbily. Řekla bych ale, že teď je to mnohem lepší. Součástí většího celku byly jen první čtyři verše, to také musím podotknout. A to celé vzniklo z mé kdysi dávno rozepsané povídky, kterou jsem prostě uložila pod názvem GHJ a už se k ní nikdy nevrátila. Když jsem to ale dnes procházela, líbil se mi popis, zkopírovala jsem pár vět, zredukovala přebytečná slova, udělala jistou malou inverzi a Plamínek byl na světě.

Půlnoc

1. listopadu 2013 v 15:28 | Yim |  Píšu
Po měsíci dnes nastal listopad. Po roce zítra budou dušičky, ale protože jsem nachlazená, tak prý můžu jít na hřbitov až jindy. Když už tedy zítra nepůjdu dát svíčku, napíšu alespoň článek. Ale to nechme až na zítřek. Dnes tu mám miniaturní povídku. Nebo minimalistickou?

Lesní cesta, mlha, tma. Náhrobky všude okolo.
"Neměly jsme sem chodit po zavíračce."
Divné zvuky, šramot.
"Trefíš?"
"Ne."
Silueta v dáli.
Nárazy kovu o něco tvrdého.
Pravidelné oddychování.
Narovnala se. Opřela se o náhrobek.
Přikrčily jsme se.
Kroky. Oddychování. Dupot.
Funění.
Ticho.
Šustění listí.
Dupot. Funění.
Ticho.
Dupot.
Ticho.
Tlukot srdce.
Dupot.
Kroky.
Světlo.
Ticho.
- Výkřik.
"Pšššt, vyplašíte ježky."