Bojovat za mír

24. listopadu 2013 v 19:10 | Yim |  Yima
Hle, jaký krásný oxymoron!
Ale teď vážně.

Poslední dobou slýchám spoustu názorů, že mír je vlastně to, co potřebujeme. Snad nekonečná kritika bojů v Asii, nekonečná kritika toho, jak se Američané do všeho míchají. A také nekonečná kritika, že my, jakožto Česká republika, musíme do všeho strkat nos. Snad si pak připadáme nějak významněji. Mně ani nepřipadá.

Co by asi řekla Matka Tereza na to, že někdo bojuje za mír? Co by na to řekl John Lennon, koneckonců všichni z The Beatles a všichni hípíci? Imagine all the people livin' life in peace. A taky všech 101 laureátů Nobelovy ceny míru? A to nemluvím o dalších dvaceti oceněných organizacích. Nemůžete bojovat za mír, když už jen při tomto aktu bojujete! (Mimochodem, víte, co je zvláštní? Že navržených na Nobelovu cenu míru bylo 102 lidí, ale v roce 1973 Vietnamec Le Duc Tho ji odmítl. V roce 1930 založil ve své zemi komunistickou stranu a poté se snažil z Vietnamu vyhnat Francouze, jejichž kolonií byli. Cenu odmítl proto, že ve Vietnamu prý ještě mír není (nebyl, co já vím?). Jen mi přijde hodně zajímavé, že vlastně i komunista, který tu je většinou zobrazován jako zlo, může být ten hodný. To jen tak pro zajímavost.)

Když jsem byla malá, chtěla jsem být voják. Zmiňovala jsem se? Chtěla jsem chránit Českou republiku a náš národ v ní. Vidíte, až teď jsem si uvědomila, že patriotistické tendence jsem měla už tenkrát. Vlastně jsem si naplánovala i to, jak budu chodit na vysokou pro vojáky a potom budu mít tu polní kuchyňku a někde budu bojovat proti těm zlým. Hrozně se mě dotklo, když začátkem roku 2005 byla zrušena základní branná povinnost.

Boje jsem začala odsuzovat tehdy, kdy jsem si poprvé vytáhla z knihovny Karla Čapka (ale jeho styl psaní nemám ráda doteď). Mým zvykem je, že si vždy najdu i informace o daném autorovi. Myšlenka pacifismu se mi hrozně líbila. Bylo mi asi sedm, kdy jsem si to všechno uvědomila. To, že války jsou k ničemu. Všechno se dá řešit jinak.

Minulý rok jsem četla Na západní frontě klid od Ericha Maria Remarqua. Vnímala jsem, že mladí lidé k tomu byli donuceni. Že museli odejít do zákopů. Přicházeli o přátele, přišli i o život. Jejich rodina přišla o ně. Uvědomila jsem si, že v boji nejsou hodní a zlí. Jsou to stejní občané, kteří prostě bojovat musí. Dobře, dobře, nevztahujme to na dnešní dobu, teď je to jinak, mluvím ale stále o první světové. Tenkrát zemřelo spoustu lidí a to jen proto, aby za ani ne půl století vypukla další zbytečná válka, kdy si nějaký malý, zakomplexovaný diktátor s komickým knírkem chtěl něco dokázat. To je taky záhada - prosazoval blonďáky s modrýma očima a on sám byl hnědovlasý. O tom jindy.

Přijde mi fajn, že nyní už máme v Česku nějaký ten pátek profesionální armádu. Pořád nechápu, proč je posílají tam a zase onam (ano, kvůli NATO, já vím, nepřipomínejte mi to), aby bojovali a obhájili v dané zemi mír. Proč? Proč proboha? Ale vybrali si to. Třeba je to baví. A určitě věděli, do čeho jdou. Kdežto kdyby tam posílali mladé kluky, kteří by kvůli tomu museli přerušit studium na vysoké škole, to bych se už musela ohradit.

Nebavme se v oxymoronech. Možná je to zajímavé v literatuře, ale boj a mír nejdou dohromady.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Susane S. Susane S. | Web | 30. listopadu 2013 v 10:39 | Reagovat

Další článek, který mě ohromil.
Na západní frontě klid jsem také četla, měli jsme to jako povinnou mimočítankovou četbu. Nechtělo se mi do toho, ale bez toho bych určitě nezjistila, že je ta knížka úplně boží.

Boj o mír je strašná pitomost, protože někdo chce mír, ale stejně o něj usilují jak jinak než bojem. Nejde mi to do hlavy.

2 Maggie Maggie | 15. prosince 2013 v 19:25 | Reagovat

Dneska jsem se poprvé na tenhle blog pořádně zaměřila a musím říct, že mě hodně vyvádíš z míry. V tom dobrém smyslu, je strašně krásné potkat člověka s názory, jaké máš ty..
Děkuju.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama