Památka zesnulých

2. listopadu 2013 v 12:13 | Yim |  Yima
Řekněme, že mám k hřbitovům velmi zvláštní vztah. Navštívila jsem jich v České republice (plus v jiných zemích) několik desítek, možná bych mohla říct, že to přesáhlo stovku. V každém městě či obci, kde mají židovský hřbitov, hned se tam hrnu a někdy se mi povede přemluvit i ostatní, aby šli se mnou. Na normální katolický nebo protestantský či úplně obyčejný občanský, tak tam musím většinou zavítat sama, nýbrž ostatní tvrdí, že je to o ničem. Což tedy rozhodně není. O pár hřbitovech jsem měla dokonce prezentace do školy. Logicky mě nejvíc zajímá Ústřední hřbitov Brno, který je údajně svou rozlohou největší v ČR (má 56 ha, kdežto Olšanské hřbitovy mají jen 50,17 ha). Počtem pohřbených je ale několikanásobně menší (400 000, na Olšanech asi 2 000 000).

Hrozně bych chtěla jít dnes na hřbitov zapálit svíčky. Chodím tam i během roku, třeba úplně sama, za prababičkou, za Janáčkem, nebo si jen sednout k vsypové loučce, protože je to tam hezčí než v parku (nepleťte si vsypovou loučku s rozptylovou). Také je mým přáním, a jednoho dne ho dostojím, že zapálím svíčky u všech hrobů Neznámých vojínů, kteří padli v nějaké válce. A je mi jedno, jestli to jsou Němci z druhé světové nebo Rusi z první světové či československé legie nebo někdo úplně jiný. Jde o to, že to byli mladí lidé, kteří většinou do války nechtěli. Raději by si založili rodinu a měli děti, vedli poklidný život, ale protože se narodili ve špatné době, museli jít bojovat a následně padnout. Je mi jich líto. Nikdo si na ně nevzpomene, protože se mnohdy ani neví, kdo to byl. Nikdo jim tu svíčku nezapálí. Je to smutné, když i na Štědrý den tam nesvítí ani jedno jediné světýlko. (Na fotce je pohřebiště německých vojáků z druhé světové války, vyfoceno 24.12.2011.)

Mně umřel jen jediný člověk. Prababička. Bylo to na začátku března 2011 a pamatuju si na to tak, jako by to bylo včera. To, jak mi to oznámili. Byla jsem jediná, kdo to ještě nevěděl. Dokonce i má mladší sestra jo. Babička s dědou nás kvůli tomu pozvali na pizzu a já jsem polovinu večera probrečela. A když jsme šli na pohřeb, tak mi máma řekla, ať ten obřad fotím. Dobře, vzala jsem si foťák. Ale nemám z toho jedinou fotku, protože mi to přišlo jako moc velká neúcta. A navíc jsem přes slzy neviděla. Brečela jsem dokonce víc než její vlastní dcera.

Pro lidi jsou Dušičky vlastně taková povinnost. Proč? Když už nemají nikdy jindy čas na hřbitov zajít, Památka zesnulých se nabízí jako báječná příležitost, kdy můžete zapálit svému blízkému svíčku a vzpomínat, co jste spolu zažili. Podívat se nahoru, zamávat a věřit, že i on zamával vám nazpátek. Je to pro mě asi druhý nejdůležitější svátek roku. A nejdůležitější a nejoblíbenější je 17.11., což většina lidí považuje jen za nějaké výročí a ne za svátek. To budu rozebírat ale až za čtrnáct dní.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ellie Ellie | 2. listopadu 2013 v 12:23 | Reagovat

Tak to budem taký zvláštny človek s tebou. Prednedávnom mi zomrel otec. Veľmi ma to bolelo a trvá to až doteraz. Nedá sa z toho len tak dostať.. Pamiatku zosnulých beriem za deň, kedy si môžme zaspomínať na krásne chvíle, ktoré sme spolu prežili. Ale krásny článok :)

2 Mňoukla&vymňoukla Mňoukla&vymňoukla | Web | 2. listopadu 2013 v 12:40 | Reagovat

"Podívat se nahoru a zamávat..." holka, tohle je překrásně řečený. Nádhera, celý tenhle vzpomínkový článek nádhera. Díky za něj :)

3 Kača Kača | Web | 2. listopadu 2013 v 13:36 | Reagovat

Ahojky, tento článek je moc hezky napsaný. A to, jak by si chtěla zapálit svíčky všem vojákům .. to bylo fakt hezky řečený. Jako všechno to, co si napsala. Nedávno mi umřela prababička, když jsem šly položit kytky z hrobu.. taky jsem po cestě narazila na hrobečky vojáků padlých za války. Nikdy předtím jsem to neviděla.. hrobeček vedle dalšího malýho hrobečku. Celé jsem to prošla a počítala jsem kolik jim tak mohlo být..
Včera jsem byla s mamkou na hřbitově. Tento svátek dodržujeme.. a myslím, že každý normální člověk by to dodržovat měl.
Máš moc hezký blog. Nejen tento článek, ale i ostatní. Si z Brna?

4 Yima Yima | Web | 2. listopadu 2013 v 15:51 | Reagovat

[1]: To je mi líto... Pěkně si s ním popovídej, když je na to dnes ten den. :)
[2]: Děkuji. :) A není zač. :D
[3]: Děkuji. :) Ano, ano, jsem z Brna.

5 Em Zet Em Zet | Web | 2. listopadu 2013 v 17:11 | Reagovat

Zajímavá záliba :) Já mám hřbitovy taky ráda, možná proto, že mám pocit, že jakmile do něj vejdu, veškerý hluk okolního světa prostě utichne. Jako by kolem hřbitova bylo nějaké zvukové pole :D

6 Houp Houp | Web | 5. listopadu 2013 v 16:20 | Reagovat

O focení pohřbu jsem nikdy neslyšela. Každopádně mý prarodiče zemřeli dříve než jsem je stihla poznat a jediná babička, kterou jsem znala zemřela, když mi byli asi čtyři roky. Vím, že jsem tehdy hodně brečela, ač jsem to možná až tolik nechápala. Smrtka mě připravila o dost příbuzných, ale většinou jsem je buď nepoznala, nebo jsem nebyla natolik blízko, aby to zasadilo až takovou ránu. Každopádně člověk by měl mít nějakou úctu.
Já ke hřbitovům mám taky zvláštní vztah. Spíš bych měla napsat, že můj táta. :) Naše obvyklá dovolená vypadá tak, že omylem nebo někdy i plánovaně se ocitneme na hřbitově. :) Kolikrát se už směju, že to máme jako druh turistiky. Každopádně souhlasím, že hřbitovy jsou neuvěřitelná místa plná něčeho zvláštního. Židovské hřbitovy a Olšanské hřbitovy na mě působí hodně ponuře, na člověka padne taková zvláštní nálada :)
Zrovna nedávno jsem měla nesmírnou touhu zajít do kostela a zapálit svíčku za lepší zítřky na tomhle světě a za všechny co tady s námi už nejsou, ale kostel byl z nějakého důvodu zavřený :/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama