Prosinec 2013

Ahoj, tady Věra

30. prosince 2013 v 19:03 | Yim |  Yima
Viděla jsem už na spoustě blogů, které sleduji, že autorky a autoři píší články o tom, co dostali na Vánoce. Kupodivu v tomto ročním obodobí nehodlám být přespříliš egocentrická, takže žádný článek na toto téma u mě v Yimovském světě nenajdete. Snad jen s jedním dárkem bych se vám ráda svěřila.

Někteří lidé jsou závislí na pomoci druhých. Ať už přebývají v nějaké ubytovně poskytnuté Armádou spásy a přes den postávají na ulicích a prodávají Nový prostor nebo jsou to jen poblázněné puberťačky, které potřebují pomáhat s domácími úkoly, protože samy by to nezvládly. Všichni ti, kteří hledají pomoc, by ji ale nikdy nenašli nebýt lidí, kteří nemohou žít bez pomoci druhým. Jednou můžete být na jednom břehu a budete rádi, že vás alespoň někdo vyslechne, ale za měsíc můžete být psychicky, fyzicky i sociálně v pořádku a tak se budete moct odvděčit pomocí někomu úplně jinému. Poté jsou lidé, kteří pomáhají, pomáhají a za svou pomocnou ruku požadují odměnu. Jistě, můžete pomáhat a bude vám pomoci, ale přijít za někým, komu jste dali svou starou bundu, protože on na to prostě neměl (příklad třeba z Armády spásy), a říct: "Tak, a co ty? Co pro mě můžeš udělat? Jak mi pomůžeš ty? Aha, tak ty mi nemůžeš nijak pomoct a já vlastně ani pomoc nepotřebuji. Tak co kdybys mi koupil lístek na koncert toho a toho, který je v létě u nás ve městě?", to mi připadá dosti trapné. Vážně. Jistě, toto už je přehnané, vygradované, přivedené do extrému, ale doufám, že jste z toho pochopili, co myslím. Buď pomáháte a dělá vám to radost, nebo to neděláte, no ne? Myslím si, že pomoc by i v dnešním světě jednadvacátého století měla být nabízena zadarmo.

Nevím, jestli jste vy příznivci různých charitativních sbírek. Možná dáte občas nějakou tu deseti, dvaceti korunu pánovi, který hraje na ulici na harmoniku. Možná přispějete pětadvaceti korunami na onkologický dětský ústav, zač dostanete malého plyšáčka na klíče či nějakou magnetku. (Tomu bych moc nevěřila, těm pouličním dobrovolníkům. Ale je to jen na vás.) Možná jednou za rok o Velikonocích pošlete DMS Kuřeti. Možná posíláte každý měsíc stovku UNICEF. Nebo si kupujete občas jejich puzzle, jejichž výtěžek jde tak či onak na děti v (většinou) rozvojových zemích.

Já jsem člověk, který si občas koupí Nový prostor a nechá prodejci pár navíc; který jednou za čas hodí do klobouku nějakému pouličnímu hudebníkovi několik mincí a potěší ho úsměv hrajícího; který na každý svátek posílá dvě až tři DMSky Kuřeti; který pokaždé, kdy potká nějaký stánek UNICEF, si koupí alespoň nějakou drobnost; jen protože si myslí, že oni ty peníze potřebují víc; který se neskutečně moc raduje z toho, když najde pod stromečkem panenku UNICEF, ačkoli bude jen ležet v posteli a nic víc s ní nikdy dělat nebude.

A tím se dostáváme k jádru věci. Lidičkové, mluvím tu o adopci panenek. Vězte, že toto je báječný dárek pro malé i velké (ale asi bych nedoporučovala tento dárek dávat pětiletému chlapci). A teď vám ve zkratce vysvětlím, jak to celé funguje.

V České republice se najde nějaký člověk, většinou se jedná o dítě/mládež, který ušije panenku. Následně ji pošle do UNICEF ČR, kde je panenka zveřejněna na jejich e-shopu. Každá panenka je originál a bez rozdílu stojí 600 korun. V okamžiku, kdy si svou panenku vyberete a zaplatíte, šest set korun putuje do Afriky, kde je za tuto částku očkováno jedno dítě proti šesti různým nemocím. A když panenka dorazí až k vám, okolo krku má uvázanou kartičku, která slouží jako její rodný list. Z druhé strany je potom adresa výrobce, kterému můžete napsat dopis. Opravdu se velmi stydím, že panenku Věru mám už skoro týden, ale nebyla jsem schopná napsat ani oslovení! No vážně, je to těžší, než se zdá. Na druhé straně poškovní schránky může být někdo, komu je pět, devatenáct, ale i šedesát. A mám mu vykat nebo tykat? Co mám vůbec do dopisu napsat? Mám připsat i svou adresu? Ano, je to komplikované. Takže pokud máte někdo nějaký nápad, prosím, klidně mi poraďte, budu jen ráda.

Doufám, že vás adopce panenek nějak inspirovala. Třeba na narozeniny své mladší sestře jednu dáte. Nebo komukoli jinému. Je to dárek, který udělá radost více než jednomu člověku.

Hledám nejlepší kamarádku

22. prosince 2013 v 21:18 | Yim |  Téma týdne
Co je samotný kůl? Nic. A když vedle něj přidáme pletivo, hned je to kůl v plotě. Víte, co tím myslím?

Dnes to bylo poprvé, co jsem si uvědomila, že ačkoli se snažím - a myslím, že zatím úspěšně - žít sama, stejně někoho potřebuji. Byla jsem ve městě. Vánoční atmosféra, která mě letos minula velkým obloukem, se na trzích zřejmě přenášela z člověka na člověka. Byly tam páry a byli tam přátelé. Smáli se. Smáli se spolu. A já jsem procházela mezi těmi lidičkami s foťákem v rukou a fotila světýlka. Musím se přiznat, že jsem všem okolo záviděla. Neříkám, že nemám kamarády. Bylo by ode mě sobecké toto tvrdit. Mám je. Mám takové ty spolužáky a spolužačky, se kterými vycházím, povídáme si spolu, ale není to vlastně žádné velké kamarádství. Mám kamarády z různých kroužků, ale nikoho, s kým bych mohla trávit více času. A konečně, mám kamarády - poměrně dobré, řekla bych - z nejrůznějších koutů České republiky, kterým mohu říct spoustu věcí, ale bohužel s nimi nemůžu jít odpoledne ven.

Vlastně nemám ráda společnost. Nemám ráda společnost lidí, se kterými si nemám co říct. Oni mluví a já bych také ráda mluvila, ale nač prodiskutovávat témata typu tyyy jo, ten kluk támhle je vážně boží! Vážně. To není téma, ke kterému bych měla co dodat. Raději si popovídám o knize, zajímavé události a proberu práva homosexuálů a homoparentalitu. Ráda bych měla někoho, s kým budu moct hovořit o vzniklých textech, fotografiích, nebo o všemožných skupinách, které nejsou typicky mainstreamové, ale jistým způsobem spíše undergroundové. Už jsem párkrát potkala člověka, se kterým jsem mluvila a mluvila a nikdy jsme nevyčerpali témata, ale všechno jednou přejde a odezní.

Je to vyčerpávající. To, jak sedávám doma, všechny přemlouvám, aby si se mnou zahráli Dobyvatele, sleduji dokumentární filmy s nadějí, že tam najdu nějakou radu, jak hledat kamarády a seznamovat se. Ne, vážně - nevíte o nějakém návodu? Na facebooku potom vídám fotky a vděčné popisky, že je daná blondýnka ráda, že má danou černovlásku. Přidávají fotky a vzpomínají, jak se znají od první třídy a pořád jsou kamarádky. Vím, toto už nezažiju. Ale ráda bych si jednou sedla nad fotky a řekla si: "Jo, známe se už od prváku!" Proč tu nikdo takový není? Špatně hledám? Mám moc divné zájmy? Myslím, že ani ne. Jsem moc náročná? Možná. Nebo si jednoduše od sebe všechny odháním svou negativitou?

Dneska mě napadlo, že by mohlo být dobře zajímavé, kdybych si napsala velký transparent a na něm text HLEDÁM NEJLEPŠÍ KAMARÁDKU. Pod to bych dala krátký popis samy sebe a vyšla do ulic a chodila sem a tam. Všichni by se na mě dívali jako na exota. A to tak trochu jsem. Možná by se právě tohoto činu chytil někdo, kdo si taky bez váhání nasadí na každou nohu jinou botu a vyjde mezi lidi. Možná, že by to vážně fungovalo. A možná bych dokázala najít někoho, s kým bych si doopravdy rozuměla. Ale kdo jsem vlastně já?

Lidičkové, jak vy jste našli spřízněnou duši? Jak jste našli nejlepší kamarádku či nejlepšího kamaráda? Jak jste dokázali jít a někoho oslovit, nebát se toho? A jak jste dosáhli toho, že jste oslovili tu správnou osobu?

Nevím, kde hledat. Nikam nechodím. A když někam jdu, mám strach už i tehdy, kdy se na mě někdo podívá. Všem připadám tichá. Nikoho nenapadne, že jsem nehorázně ukecaná, když někoho znám. Většinou se bojím mluvit, protože bych mohla o sobě říct něco, čeho bych potom litovala. Třeba na táborech mi je to fuk, protože vím, že se uvidíme jen daný týden v roce a jejich další smýšlení o mé maličkosti mi už může být celkem ukradený. Když jsem přišla do nové třídy, snažila jsem se nevyčnívat, ale bohužel je to proti mé přirozenosti a nedokázala jsem se dlouho chovat jako ostatní, chci říct - normálně.

Možná, že blog mám podvědomě kvůli tomuto. Myslím tím, že jsem už potkala spoustu lidí, kteří se poznali přes blogy a potom se z nich stali kamarádi a pak nejlepší kamarádi. Rozumí si, chodí spolu ven, píší si. Smějí se spolu! Možná, že prostě doufám. Třeba narazím někdy na nějaký blog Brňačky, zhruba v mém věku, která bude mít stejný problém s lidmi kolem sebe, které kolem sebe nemá. A třeba jí napíšu do komentáře a ona se podívá na můj blog, také něco okomentuje, a z oblíbených blogů se stanou oblíbení lidé.

Snad.
Možná.
Někdy.

Článek je přiřazen k tématu týdne "Vztahy".

Vztah k Václavu Havlovi v průběhu let

18. prosince 2013 v 19:09 | Yim |  Téma týdne
Lidé si myslí, že jsem se se svým kladným vztahem k Václavu Havlovi snad narodila. Bohužel, není tomu tak. Jakožto všechno existující, i tento vztah musel projít jistou evolucí, počínaje tím pánem z obrazovky a konče tím pánem, co je na plakátu u nás v předsíni. Proč v předsíni a ne v pokoji? Aby každý nově příchozí věděl, s jakými lidmi má tu čest, popřípadě se hned "lekl" a utekl rychle pryč a už se víckrát nevracel.

Vzpomínám si, když pro mě byl Václav Havel jen nějakým politikem. V roce, kdy jsem se narodila, byl potřetí zvolen prezidentem, podruhé prezidentem České republiky. Měla jsem tedy tu čest žít pět let v zemi, jejíž hlavou byl někdo takový. V listopadu sedmnáctého jsem se už jako malá dívala na dokumenty o sametové revoluci, kde jsem Vaška pochopitelně vídala. Také si vybavuji, že v nějaké pohádce hrála Dagmar (promiňte, ale nemám ji ráda) a máma nám řekla, že je to manželka našeho prezidenta. Vůbec jsem nechápala, proč si člověk v takto vysoké politice vzal jen nějakou hérečku. Taky jsem ho znala z novoročních projevů, kterým jsem popravdě skoro nerozuměla.

A potom nesmím zapomenout, když mi někdo ukázal knížku Antikódy. Musím podoknouti, že to není zase až tak dávno, bylo mi tak dvanáct, za což se celkem stydím. Nyní k jádru věci, tedy k tomu, proč se za to stydím. Víte, prolistovala jsem to jen tak letmě, aby se neřeklo. Jen jsem prostě nechápala, proč se nevěnoval jednoduše politice a na nějaké psaní se nevykašlal. Já vím, já vím! Počkejte si na pokračování.

Když 18. prosince 2011 zemřel a já se to dozvěděla, už jsem zažívala neskutečný smutek. Už jsem ho brala jako dramatika. Byl to třetí člověk, při jehož smrti jsem brečela. Po prababičce a Neilu Armstrongovi. Tenkrát bylo téma týdne Václav Havel, ale já jsem za boha nebyla schopná cokoli napsat. Bylo ve mně tolik emocí, že jsem je nedokázala popsat tak, aby z toho někdo něco vyčetl. Nutno dodat, že v ten okamžik jsem ztratila veškeré naděje pro lepší zítřky. Bylo to jen pár dní poté, co jsem se rozhodla mu napsat dopis. Nikdy jsem ho už neodeslala, ačkoli byl napsán. Ve skutečnosti jsem ho roztrhala na malinkaté kousky a vyhodila je po různých hromádkách do různých popelnic.

Netrvalo poté dlouho a Vaška jsem si oblíbila ještě víc. Poličku s knihami zdobí spoustu jeho esejí, životopisů a divadelních her, v předsíni visí plakát HAVEL NA HRAD, stejný obrázek mám i na tričku, které mám právě na sobě. V létě pojedu na Hrádeček, kde je sešlost různých takových intelektuálních lidí. Také jsem byla v Praze, abych mu dala na hrob svíčku. A stejně tak tam jedu i 23. prosince, protože v ten den měl pohřeb.

Jsou to dva roky. Dva roky ode dne, kdy umřel. Vážně, tak rychle to uteklo! Samozřejmě jsem si na jeho památku musela vyhrnout kalhoty a když jsem šla ze školy, stavila jsem se před kostelem svatého Tomáše, kde jako minulý rok byly svíčky na jeho počest. Dala jsem jich tam šest! Za celý den jsem potkala jen pár lidí, kteří měli krátké kalhoty. Viděla jsem jen jednoho céčáka, Aničku, Fitli, nějakou neznámou dámu v Bystrci a skupinku lidí vycházející z naší školy. Ale i tak. I když se těch lidí v mé blízkosti neobjevilo tolik, je to fajn. Celý dnešní den jsem se dívala jen na zem a sledovala jsem, kdo má normální kalhoty. Zítra to bude vskutku nezvyklé, to vám povídám, přátelé!

Takže tak. Jaký máte vy vztah k Václavu Havlovi? Berete ho spíše jako politika nebo dramatika? Tak povídejte.

Článek je přiřazen k tématu týdne "Vztahy".

Ježíšek není tlustý chlápek v červeném

14. prosince 2013 v 15:50 | Yim |  Téma týdne
Pamatuji si, že už od mých nejútlejších let se v televizních reklamách a i na billboardech objevoval Santa Klaus a říkal to své: "Cha cha cha, veselé Vánoce." U toho měl americký úsměv a mával rukou. V televizi nebyly jen tradiční české pohádky, ale i ty americké filmy, kde v obchodních centrech děti přiběhly k Santovi, sedli si mu na klín a pošeptali mu svá přání. V Česku se stal Santa symbolem Coca Coly. Ale postupně si děti myslí, že ten starý pán z obrazovek je Ježíšek.
Ačkoli jsem už na téma týdne jeden článek napsala, nemohla jsem si pomoct, když jsem zase uviděla Santu se soby, sáňkami, skřítky, a to celé se snažilo napodobit atmosféru Vánoc. Ať si dávají do reklam a na Novu co chtějí, vždyť mi to může být ukradené, ale přestává mi to být lhostejné tehdy, kdy se dozvím, že čím dál víc malých dětí si představuje Ježíška jako tlustého chlápka v červeném. Dokonce jsem slyšela nějakou anketu v rádiu a byla to hrůza.

Myslím, že kouzlo Ježíška (a i pro ateistické děti) je v tom, že si ho každý může představit, jak chce. Kdežto v Americe mají přesně dané rozměry a podoby toho, jak jejich tajný obdarovávatel vypadá. Potom už není tajný, že ano. Líbí se mi, že když se teď s někým bavím o Ježíškovi, tak se dozvídám různé podoby a různý věk, jak si ho představovali. Jedna kamarádka ho viděla jako ježka, který nosí dárky v pytli na zádech. Jiní si ho představují podobně jako Johna Lennona s těmi dlouhými vlasy. Další jako dítě předškolního věku, který ty balíky jen s obtížemi tahá za sebou. Já jsem si Ježíška vždycky představovala jako miminko, které v kočárku tlačí Marie. A víte, jak je pod kočárkem ten úložný prostor? Tak v tom vozil ty dárky.

Také si vzpomínám, kdy jsem odhalila, že Ježíšek vlastně neexistuje. Měla jsem už delší dobu podezření, ale kupodivu ve škole nikdo nic neříkal. Bylo mi asi osm, takže jsem byla asi ve třetí třídě. Tenkrát jsme bydleli na Vysočině a za domem jsme měli na zahradě takovou zídku, ze které bylo vidět do obýváku skrz takové to velké okno. Mě a sestru vyhnali s dědou ven, že abychom se prý proběhly. A taky byl sníh, což už tenkrát nebylo samozřejmostí. Jenže děda ty Vánoce moc neprožívá, tak někomu telefonoval a my jsme si mezitím lehly právě na tu zídku a dívaly se, jak tam babičky a máma a táta nosí ty dárky... Trochu zklamání to bylo. I tak jsem ale takový ten divný ateista, který i v patnácti letech věří na Ježíška. Chci říct, samozřejmě, že vím, že dárky dostáváme od rodičů, prarodičů,... ale není to přecejenom krásná představa, že existuje nějaký milý pán/chlapec, který všem dává dárky a tím je potěší?

Za všechno může globalizace. Neříkám, že přímo amerikanizace, vždyť je více zemí, které zobrazují svého vánočního človíčka jako červeného mužíčka. A já nemám ráda globalizaci. Na začátku deváté třídy jsme se učili právě o tomto tématu (nemyslím Ježíšek versus Santa Klaus) a v testu jsme měli mimo jiné i otázku, abychom napsali výhody a nevýhody globalizace. Dostala jsem dvojku. Když jsem se ptala proč, když to mám všechno dobře, tak mi profesor řekl, že jsem asi nedotečla zadání a nenapsala ty výhody. Omyl, pane profesore! Já žádné výhody nevidím. Možná jsou, ale nevidím je, vážně ne. Zbytečně se prolínají kultury a my pomalu nebudeme moct rozeznat, co je ještě české a co už k nám přišlo odjinud. Nebo mi vždycky přišlo naprosto debilní, že si tu vypěstujeme chmel, pošleme ho do Číny, aby nám ho zpracovali, pošlou nám ho zpět a my si z něj potom uděláme pivo. Tak co to je? Nebo zase to, že se sem dovážejí zahraniční potraviny a výrobky, zaniká schopnost našeho českého národa. A to jen proto, že tuzemské věci jsou kdo ví proč dražší (možná jsou kvalitnější; třeba česnek) a lidi si většinou koupí to levnější. My ne. Táta hodně trvá na českých výrobcích.

Vraťme se ale od globalizace zase k počátku mých myšlenek. Opravdu doufám, že se vánoční reklamy amerického typu omezí a naše děti budou vyrůstat v domnění, že dárky pod stromečkem se objevily přičiněním Ježíška. A že si budou dárky rozbalovat 24. prosince večer a ne dalšího dne ráno. (Ano, vím, že toto nám v Česloslovensku zavedli komunisti, aby zbavili Vánoce křesťanství, ale už je to pro mě každoroční rutina a nechci to měnit.)

A jak si představujete/představovali Ježíška vy? Jaký máte názor na Santu Klause, který se nám sem cpe každým rokem víc a víc?

Článek je přiřazen k tématu týdne "Češi".

Češka, česká, vlastenec

12. prosince 2013 v 19:48 | Yim |  Téma týdne
Jsou věci, které jsou naprosto nenahraditelné. A nemyslím jen život. Někteří se neobejdou bez čokolády, jiní bez knih, pro někoho jsou stěžejní domácí zvířata. A potom tu jsou ti, kteří milují svou zemi. Jirásek, Jungmann, Tyl, Mácha, Němcová, Erben, Purkyně, Palacký nebo třeba Borovský. Bylo jich spoustu, je jich méně a počítám s tím, že v průběhu let jich bude naprosté minimum. Denně od svých vrstevníků slýchám, že by chtěli bydlet v zahraničí. Na rozdíl od toho, můj sen je zůstat věrná své rodné zemi, kterou nade vše miluji.

Když jsem dnes ráno šla na šalinu, byla ještě tma. Rozhlížela jsem se po sídlišti a dívala se po všech těch světýlkách v oknech, za kterými jsou mí spoluobčané. Každý to vnímá jinak. Uvědomila jsem si, že každým krokem stoupám na zemi svých předků. Třeba na místě, kde teď sedím, při svém tažení přespával Václav II. Je to hrozně zvláštní pocit, když pokládám nohu za nohou a přitom si v duchu říkám česká slova, opakuji je stále dokola, a s tím přiblblým úsměvem se směji tomu, jak podivně vlastně znějí.

Vracím se ve svých vzpomínkách a snažím se rozpomenout, kdy jsem si poprvé uvědomila, že jsem Češka. Chodila jsem na waldorfskou školu, kde jsme se hodně bavili o německých zakladetelích nebo o různých mytologiích, české báje nevyjímaje. Doma jsem neslýchala moc zmínek o tom, že vlastně svět je obrovský a je na něm spoustu lidí, kteří mluví rozdílnými jazyky. To jsem se poprvé dozvěděla kolem čtyř let, kdy děda začal se svými přednáškami o válkách a o komunismu. A doteď nepřestal. Nikdy jsem nebyla vedena k nějaké lásce k vlasti. Jsem to popravdě já, kdo vede například mámu k jistému vzhlížení k Havlovi. Asi první vzpomínka na to, kdy jsem si začala uvědomovat, co je to vlastně to Česko, domov náš, je, když jsme jeli z Brna domů, mě bylo asi pět, a trvala jsem na tom, že mě máma musí naučit naši hymnu. Když jsme potom asi o půl roku později jeli do Telče, byla tam nějaká událost a kdo ví proč se tam zpívala hymna. Byl to neuvěřitelně silný zážitek, ani si nedovede představit jaký, pro tak malé dítě. Seděla jsem víc vepředu než rodiče, abych viděla, co se děje na pódiu, ale věděla jsem, co se sluší a patří. Okolo mě se začali zvedat dospěláci a zespodu se na ně dívali nic nechápající děti. Já jsem si hrdě stoupla, zpívala se všemi okolo. Ano, to bylo tenkrát, kdy jsem si uvědomila, jak moc toto miluji.

Prý je zneuctění české hymny, když si dám její melodii jako vyzváněcí tón na mobil. Když začne hrát uprostřed šaliny. Uprostřed obchodu. Kdekoli. Nemyslím si ale, že bych tímto nějak zneucťovala českou státnost. Že bych se dopouštěla nějakého přestupku, byť jen morálního. Ne. Připadá mi, že na to mám jako český občan právo. Tedy pokud si z toho jen nedělám srandu. Ale já to myslím smrtelně vážně.

Chtěla bych českou vlajku.

A taky český státní znak.

Chtěla bych znát každé město v Česku a pozorovat rozlišné lidi, kteří tu bydlí a obracejí se ke stejným kořenům jako já.
Když se mě někdo zeptá, proč to tu tak miluji, když v politice to jde z kopce, peníze nejsou, daně se zvyšují, silnice jsou rozkopané,... nedokážu odpovědět. Když přemýšlím o své vlasti, mám pocity jako když se podíváte na člověka, do kterého jste zamilovaní. Je to nevysvětlitelná sympatie, která nemá ani tak nic co dočinění se současností, nýbrž s minulostí, která je bohatší než gé osmička. Ano. Možná se to tu zhoršuje, ale je to přirozený proces v postkomunistické zemi, která má demokracii teprve dvacet let. Lidé si teprve zkouší, co smí a co už ne. Mají dojem, že co není zakázáno, je povoleno. Že svoboda není omezená svobodou druhých. Myslím si, doufám, věřím, že za pár desetiletí, možná už za tu jednu dekádu, se vše zlepší. Jedna má profesorka nám řekla, že uděláme jedině dobře, když se odstěhujeme do zahraničí. Ale jestliže by to opravdu všichni udělali, kdo by se postaral o to, abychom nemuseli z obrazovek televize znovu slyšet tu strašidelnou větu "naše země nevzkvétá", kterou pronesl Václav Havel v novoročním projevu v roce 1990? A já jsem připravena udělat cokoli pro to, abych této větě zabránila.

Povídám tu o zahraničí, o tom, jak by lidé chtěli emigrovat. Uvědomili jste si ale někdy, že sem lidé i imigrují? A jak se k nim ostatní chovají? Ve východnějších zemích se nemají tak, jak se máme my. Uvědomujete si, jak jsou na tom třeba takoví Bělorusové? Že disent zanikl sice u nás, ale u nich stále trvá, díky autokratickému až diktátorskému prezidentu v prezidentské republice? Že disidenti z Běloruska a jiných zemí utíkají k nám a bývalí disidenti z Československa a Polska se jim snaží pomoct? Nemáme se my nakonec hrozně dobře? A co Arabové? Egypťané?

Myslím, že by za život v České republice měl být rád nejenom každý vlastenec, ale i řadový občan, který nevnímá výhody a krásy našeho domova tak silně, jako je vnímáme my.

Článek je přiřazen k tématu týdne "Češi".

Stihomam? Realita dnešní doby

3. prosince 2013 v 21:45 | Yim |  Yima
Představte si.

Jdete domů. Po ulici, kde lampy nesvítí moc ostře a když už, tak světlo háže prapodivné, děsivé stíny. Každý váš krok se zvláštně zdeformuje. Všude je ticho. Občas projede auto a zaparkuje. Ale teď nejede nic. Co ale slyšíte zřetelně, je vítr, který se prohání v korunách stromů a naráží do holých větví. A taky kroky. Nejenom svoje, ale i ty, které se ozývají za vámi. Dáte ruku do kapsy, kde máte mobil. Co kdyby se něco stalo? Zrychlíte. Zrychlí se i kroky. Bojíte se. A vůbec si neuvědomujete, že pán, který bydlí ob dům, už odešel, a ty kroky jsou jen a jen vaše.

Toto zažívám často. Vždy mám sucho v krku, tep cítím na spáncích, těkám pohledem všude okolo. Jakýkoli podezřelý pohyb nebo zvuk mě dokáže rozhodit stejně, jako když potkáte lva uprostřed džungle. Jenže toto se stává spoustě lidí. V noci. Ve tmě. Ale když jdete za denního světla, kde vidíte přes celou ulici daleko a je okolo vás spousta lidí, už to tak moc časté není. Mám pocit, jako by mě někdo sledoval. A sleduje. To je na tom nejhorší.

Velký bratr nás všechny sleduje. Ale není jím komunistická sebranka ze Sovětského svazu. Je to ŘSD, Policie ČR, dopravní podniky, jednotlivé obchody, výtahoví pánové, ochranka nákupních center. Kdo ví, kdo všechno nás sleduje! Když jsem šla před dvěma týdny k psychiatričce, všimla jsem si, že přede dveřmi do čekárny byla u stropu jedna tajná kamera. Nemám ráda tajné kamery. Za prvé, nejsou vůbec tajné; za druhé, sledují mě. Někdo mě sleduje a já mám ráda svou svobodu. Cítila jsem se vážně špatně, když jsem vcházela do čekárny a sledovala jsem stěny, stropy, dveře, obrazy na zdech. Sledovala jsem úplně každou píď. A potom jsem vešla do ordinace a zase jsem byla jako nějaký psychopat trpící paranoiou. Zatímco doktorka předepisovala ještě recept předešlé pacientce, tak já jsem mámě vyprávěla o tom, jak jsem jela šalinou ze školy. Byla tam kamera! Ale ne ta, která se dívá, jestli dveře někoho nezavírají. Byla úplně jinde. A to oko mě sledovalo, zíralo na mě. Měla jsem chuť vzít kladivo (kdyby tam samozřejmě nějaké bylo) a fláknout jím o tu... potvoru.

Je jich spoustu. Kamkoli vejdu, tam je hledám. Musím. Nemůžu být klidná, když si to neověřím. A když tam nic není, je to v pohodě. Je mi, jako bych právě přišla do ráje, kde bych jen tak seděla pod stromem a četla si Harryho Pottera. Jenže když tam je, tak je to špatné. Chovám se potom jako alkoholik, který se snaží abstinovat. Třesou se mi ruce, kolena. Začíná mi být zima, teplo, zima, teplo,... Nedokážu přemýšlet racionálně, protože hlavou se mi honí jen myšlenka toho, že v tomto anonymním světě někdo vlastně ví o každém našem kroku. Lidé mají tendenci na kamery mávat. Já mám tendenci před nimi utíkat. Ale není to jen stihomam a paranoia. Je to strach vzniklý z reálného základu... jen vygradovaný.

Co se má stát, stane se | Povídka

1. prosince 2013 v 15:30 | Yim |  Píšu
Česala si své dlouhé blonďaté vlasy. Seděla před zrcadlem a za jejím odrazem se zrcadlila nebeská scenérie se všemi oblaky, antickými sloupy a kamennými stavbami. Broukala si melodii, která ji zrovna napadala. Hřeben položila na noční stolek a postavila se. Urovnala si bílé volné šaty, které jí sahaly až pod kolena, zatočila se a s úsměvem na tváři si ustlala postel, aby později neměla kázání od některého z archandělů.
Rozezněly se zvony. Rychle ze stolku vzala sponu do vlasů a dala ji do kapsy. Spěšně, aby nepřišla pozdě, běžela k velkému amfiteátru, který byl vidět ze všech částí oblohy. Cestou míjela své kolegy mladších generací i těch starších. U Cirkula už bylo spoustu andělů, všichni se tlačili dovnitř, i přesto že každý měl své dané místo. Nahoře byli nejmladší a dole nejstarší. Na východní části stavby měli svá místa chlapci a na protější dívky. Ona vystoupala téměř až do nejvrchnějších řad a usadila se. Zabořila ruku do kapsy, aby si sponou sepnula cop, ale ruka nic nenahmatala. Kapsa byla prázdná a spona byla pryč. Musela jí někde vypadnout. Zřejmě, nedej Bože, propadla až na Zemi. Znervózněla. To by mohlo znamenat mnohé komplikace. Snažila se, aby na ní nebylo nic znát; jen se nesměle usmívala a zdravila své kamarádky, které se postupně usazovaly kolem ní jako každé ráno. Všude byl ruch, ale ten ztichl, jakmile se ozvala krásná melodie, kterou hrála zvonkohra. Všichni zpozorněli a čekali, kdo se ujme slova.
"Dobré ráno, andělé..." přivítal všechny archanděl Michael.
Vždy milovala ranní schůzky. Líbila se jí ta atmosféra, kdy jsou si všichni rovni a všichni si pomáhají. Každý den poslouchala snad nejpozorněji ze všech, ale dnes se nemohla soustředit. Pořád si představovala, jak její svěřenkyně zvedne ze země její sponu a stane se nějaká katastrofa. Co se potom může stát jí? Mohou ji poslat někam, odkud se už nikdy nevrátí? Nevnímala, co Michael říkal, ale když všichni řekli amen, už se jen podvědomně přidala. Celou dobu promýšlela, co může udělat. A věděla to. Musí se proplížit skrz Zlatou bránu a po Kamenné stezce sejít dolů a najít to, co ztratila.
Ještě když byla úplně malé andílče, tak jí vychovatelky vyprávěly, jak jednomu anděli spadla dolů nějaká kniha. Nebyla moc velká, nebyla ani ničím zvláštní, ale on se rozhodl, že to utají. Pro jistotu. O pár týdnů později ji zvedl jeho svěřenec - prý věci vždy padají rovnou k danému protějšku - a najednou se přivalila velká vlna a polovina města byla zatopená. A nemohla za to jen náhoda, mohl za to ten chlapec, který si v knize začal číst. Kdepak, nebyla tam žádná zaklínadla. Byla to obyčejná kniha jako každá jiná, ale prý nebeské věci dostávají u lidí úplně jiné schopnosti. A je tomu i naopak. Kdyby nahoru někdo donesl třeba jen stužku, dokázala by rozdrtit celý amfiteátr. Spona by mohla způsobit nemyslitelné, dokonce i zabít jiného člověka! Ale kdo ví, je-li to všechno pravda? Co když ji jenom strašili, aby si dávala větší pozor? To se uvidí...
Když vyšla z Cirkula, odpojila se nenápadně od všech ostatních a šla podél stěny amfiteátru, aby se co nejrychleji dostala na kopec, kde její jedinou naději střežil svatý Petr. Doufala, že bude zaneprázdněn dlouhým seznamem mrtvých lidí a nevšimne si jejího pokusu opustit nebeskou klenbu a sestoupit dolů. Na to by správně měla mít speciální povolení, ale cožpak to může někomu říct? Cožpak může přiznat svou chybu?
"Kam jdeš?" zeptal se svatý Petr.
"Chci se podívat, jaké je dole počasí," odpověděla mu nesměle a doufala, že nepozná, že mu lhala. Petr se na ni nevěřícně podíval, ale pustil ji, aby se naklonila přes okraj a podívala se, co se děje dole. Když ji dělil od světa jen jediný krok, ohlédla se, jestli ji sleduje, a když zjistila, že vzduch je čistý, vykročila. Položila bosou nohu na studennou Kamennou stezku a rozutíkala se, aby co nejrychleji byla dole a co nejrychleji našla svou svěřenkyni a přesvědčila se, že je vše v pořádku.
Blížila se k ulicím města. Už jen kousek a stanula před dveřmi domu, kde žila Alenka. Dívenka, kterou měla chránit a pomáhat jí. Byla udýchaná z celé té cesty. Bolely jí nohy a vlasy měla rozcuchané. Nakoukla skrz jedno okno, které bylo hned vedle vchodu. Uviděla ženu, která vařila. Šla dál podél zdi a dívala se do každého okna zvlášť. V jednom seděl u stolu nějaký pán s mladším chlapcem. V některých pokojích zase nikdo nebyl. V tom úplně posledním na druhé straně ode dveří stála její svěřenkyně. Byla naproti zrcadlu a zrovna si dávala tmavé vlasy do culíku. Následně si začala pléct cop a když byl u konce, tak gumičku zeshora přesunula dolů. Hned potom se sehnula a začala něco hledat v šuplíku. Potom ale beze všeho odešla z pokoje.
Venku za oknem jí zábly holé ruce. Oddechla si, když byl konečně pokoj prázdný. Mohla opatrně otevřít přivřené okenice a vlézt dovnitř. Dávala si pozor, aby se její šaty nezachytily o nějaký vyčnívající hřebík. Když dopadla nohama na podlahu, nevěděla, co by měla dělat. Rozhlížela se, jestli někde neuvidí svou sponu. Uviděla ji. Byla na poličce na druhé straně pokoje. Potichu po špičkách tam došla a natahovala se pro ni. Právě v ten okamžik uviděla na zemi u postele úplně stejnou. Najednou si nebyla ničím jistá. Sebrala tu z poličky a potom se sehla pro tu druhou. Stála zády ke dveřím a prohlížela si obě spony. Musela najít aspoň jediný rozdíl, ale nebyl tam ani jeden. Co se stane, když ve světě nechá tu její a nahoru si vezme Alenčinu?
"Co tu děláš?" ozvalo se za jejími zády. Byl to vylekaný, naštvaný a zároveň zvědavý dívčí hlas. Zadržela dech. Alenka přišla. Nevěděla, co má teď udělat. Má se otočit a podívat se jí do očí? Má zůstat a čekat, co se stane? Má utéct z okna s oběma sponami?
"Tak kdo jsi?" zeptal se hlas naléhavě. Uslyšela za sebou kroky. Alenka se blížila. Chytila svou strážkyni za rameno a otočila ji k sobě. Uviděla v obličeji neskutěčnou podobu. Byly stejné. Byly stejně staré. Vypadaly stejně, jen měly jinou barvu vlasů, které byly stejně zvlněné. Alenka sklonila pohled dolů, aby si ji prohlédla. Když spatřila, co drží v rukou, znovu se jí podívala do očí. Měly stejnou sytě modrou barvu jako ty její. Mohly by být dvojčata.
"Jedna je tvoje, druhá je moje," řekla návštěvnice a natahovala obě ruce k Alence. Ta nechápala, co po ní neznámá dívka chce. Podívala se do jejích dlaní a přemítala, kterou si má vzít. Byly stejné, tak není to jedno? Není jedno, která zůstane jí a kterou si odnese malá blondýnka? Ano, zřejmě je, pomyslela si. Zavřela oči a k jedné vztáhla ruku. Dotkla se jí a ve stejný okamžik najednou každá svírala v dlani úplně stejnou věc, která měla ale naprosto odlišné vlastnosti. Jedna z nich mohla zaručit světový mír, ale také klidně mohla rozpoutat třetí světovou válku.
Ticho přerušil zvonek. Alenka na prázdno otevřela pusu, znovu ji zavřela a volnou rukou ukázala za svá záda. Otočila se a téměř hned odešla. Zbylá dívka byla znovu sama. Otáčela se kolem dokola, aby se přesvědčila, že se nic nezměnilo. Vše bylo stejné. Vše bylo na svém místě a nic nezměnilo ani tvar, ani barvu a ani konzistenci. Možná má každá tu správnou sponu. Jen v zrcadle neviděla svůj odlesk, ale svatého Petra, který k ní natahoval ruku. Lekla se a stejně rychle, jak byla v pokoji, stála pod oknem v mokré trávě. Sponu si dala do kapsy a rozutíkala se kolem stromů stejnou cestou, jak se dostala na místo, kde právě byla. Pořád obracela hlavu k obloze a přesvědčovala se, jestli už Kamennou stezku nepřeběhla. Připadalo jí, že už musí běžet hodiny. Kamenná stezka neměla nikde začátek a neviděla ji se vinout ani mezi oblaky na nebi. Když už nemohla dýchat, sedla si na okraj cesty a snažila se popadnout dech. Právě v ten okamžik se před ní vytvořil začátek stezky a pěšinka se před jejíma očima dláždila stále výš a výš. Znovu se zvedla a opatrně na nejnižší kámen položila nohu. Stoupala zpátky domů. Stoupala do každodenní práce.

Jakmile stanula před Zlatou bránou, zhluboka se nadechla. V duchu si chystala jakoukoli výmluvu. Spadla? Zakopla a přestala se kutálet až na zemi? Upravila si šaty. Ještě předtím, než byla připravena vrátit se na nebe, si upletla cop a konečně si ho sepnula svou sponou. Zavřela oči a znovu je otevřela. Natáhla ruku na klepadlo ve tvaru lví hlavy. Třikrát udeřila. Už na třetí úder uviděla svatého Petra s velkým klíčem. Dělal svou práci, spěchal odemknout. Vsunul klíč do klíčové dírky a dvakrát jím otočil. Obě křídla brány se otevřela. Naposledy se obrátila a pohlédla na krajinu pod ní. Vše vypadalo být v pořádku, ale je tomu opravdu tak?