Ahoj, tady Věra

30. prosince 2013 v 19:03 | Yim |  Yima
Viděla jsem už na spoustě blogů, které sleduji, že autorky a autoři píší články o tom, co dostali na Vánoce. Kupodivu v tomto ročním obodobí nehodlám být přespříliš egocentrická, takže žádný článek na toto téma u mě v Yimovském světě nenajdete. Snad jen s jedním dárkem bych se vám ráda svěřila.

Někteří lidé jsou závislí na pomoci druhých. Ať už přebývají v nějaké ubytovně poskytnuté Armádou spásy a přes den postávají na ulicích a prodávají Nový prostor nebo jsou to jen poblázněné puberťačky, které potřebují pomáhat s domácími úkoly, protože samy by to nezvládly. Všichni ti, kteří hledají pomoc, by ji ale nikdy nenašli nebýt lidí, kteří nemohou žít bez pomoci druhým. Jednou můžete být na jednom břehu a budete rádi, že vás alespoň někdo vyslechne, ale za měsíc můžete být psychicky, fyzicky i sociálně v pořádku a tak se budete moct odvděčit pomocí někomu úplně jinému. Poté jsou lidé, kteří pomáhají, pomáhají a za svou pomocnou ruku požadují odměnu. Jistě, můžete pomáhat a bude vám pomoci, ale přijít za někým, komu jste dali svou starou bundu, protože on na to prostě neměl (příklad třeba z Armády spásy), a říct: "Tak, a co ty? Co pro mě můžeš udělat? Jak mi pomůžeš ty? Aha, tak ty mi nemůžeš nijak pomoct a já vlastně ani pomoc nepotřebuji. Tak co kdybys mi koupil lístek na koncert toho a toho, který je v létě u nás ve městě?", to mi připadá dosti trapné. Vážně. Jistě, toto už je přehnané, vygradované, přivedené do extrému, ale doufám, že jste z toho pochopili, co myslím. Buď pomáháte a dělá vám to radost, nebo to neděláte, no ne? Myslím si, že pomoc by i v dnešním světě jednadvacátého století měla být nabízena zadarmo.

Nevím, jestli jste vy příznivci různých charitativních sbírek. Možná dáte občas nějakou tu deseti, dvaceti korunu pánovi, který hraje na ulici na harmoniku. Možná přispějete pětadvaceti korunami na onkologický dětský ústav, zač dostanete malého plyšáčka na klíče či nějakou magnetku. (Tomu bych moc nevěřila, těm pouličním dobrovolníkům. Ale je to jen na vás.) Možná jednou za rok o Velikonocích pošlete DMS Kuřeti. Možná posíláte každý měsíc stovku UNICEF. Nebo si kupujete občas jejich puzzle, jejichž výtěžek jde tak či onak na děti v (většinou) rozvojových zemích.

Já jsem člověk, který si občas koupí Nový prostor a nechá prodejci pár navíc; který jednou za čas hodí do klobouku nějakému pouličnímu hudebníkovi několik mincí a potěší ho úsměv hrajícího; který na každý svátek posílá dvě až tři DMSky Kuřeti; který pokaždé, kdy potká nějaký stánek UNICEF, si koupí alespoň nějakou drobnost; jen protože si myslí, že oni ty peníze potřebují víc; který se neskutečně moc raduje z toho, když najde pod stromečkem panenku UNICEF, ačkoli bude jen ležet v posteli a nic víc s ní nikdy dělat nebude.

A tím se dostáváme k jádru věci. Lidičkové, mluvím tu o adopci panenek. Vězte, že toto je báječný dárek pro malé i velké (ale asi bych nedoporučovala tento dárek dávat pětiletému chlapci). A teď vám ve zkratce vysvětlím, jak to celé funguje.

V České republice se najde nějaký člověk, většinou se jedná o dítě/mládež, který ušije panenku. Následně ji pošle do UNICEF ČR, kde je panenka zveřejněna na jejich e-shopu. Každá panenka je originál a bez rozdílu stojí 600 korun. V okamžiku, kdy si svou panenku vyberete a zaplatíte, šest set korun putuje do Afriky, kde je za tuto částku očkováno jedno dítě proti šesti různým nemocím. A když panenka dorazí až k vám, okolo krku má uvázanou kartičku, která slouží jako její rodný list. Z druhé strany je potom adresa výrobce, kterému můžete napsat dopis. Opravdu se velmi stydím, že panenku Věru mám už skoro týden, ale nebyla jsem schopná napsat ani oslovení! No vážně, je to těžší, než se zdá. Na druhé straně poškovní schránky může být někdo, komu je pět, devatenáct, ale i šedesát. A mám mu vykat nebo tykat? Co mám vůbec do dopisu napsat? Mám připsat i svou adresu? Ano, je to komplikované. Takže pokud máte někdo nějaký nápad, prosím, klidně mi poraďte, budu jen ráda.

Doufám, že vás adopce panenek nějak inspirovala. Třeba na narozeniny své mladší sestře jednu dáte. Nebo komukoli jinému. Je to dárek, který udělá radost více než jednomu člověku.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Puff Puff | E-mail | Web | 30. prosince 2013 v 19:20 | Reagovat

Páni, o tom jsem ještě neslyšela. A je to skvělé :)

2 Eliza Eliza | Web | 30. prosince 2013 v 21:10 | Reagovat

O tomto jsem také ještě neslyšela :) Nebylo by špatné to vyzkoušet. Rozhodně se mi tam jedna panenka zalíbila s jménem Eliss :) Popovídám si o tom s rodiči a pokud mi to dovolí, tak to zkusíme koupit a dát do mé sestřenici z Itálie :)

Jinak, já už vůbec nevěřím těm, co chodí po ulici a chtějí po tobě peníze na charitu, za které ti dá nějakého malého plyšáčka nebo propisku. Už se stalo hodně krát, že to ani nebylo vybíráno na charitu a že si ty peníze nechávali. Od té doby nikdo z naší rodiny už jim peníze raději nedává :)

3 Yima Yima | E-mail | Web | 30. prosince 2013 v 21:27 | Reagovat

[1]: Že? Že? Že je to skvělé! :3
[2]: Oh, jsem ráda, že jsem někoho inspirovala. :D A přesně! Prostě oni si vytisknou nějaký papírek a řeknou, že je to charita a že tady na to mají papír. Jo, leda hovno. Neuvědomují si, že tímto odrazují lidi, aby něco přispěli opravdovým lidem z charity.

4 Anička Anička | 31. prosince 2013 v 11:54 | Reagovat

My, když jsme se učili o UNICEFu, komunistka navrhovala, jestli bychom se nechtěli na jednu panenku složit. Vážně mě štve, že to nevyšlo.
Ale pořád mám dvě mladší sestřičky :)

5 Yima Yima | E-mail | Web | 31. prosince 2013 v 13:30 | Reagovat

[4]: Tož že by byla komunistka tak prozřetelná? :D

6 Anička Anička | 31. prosince 2013 v 16:18 | Reagovat

[5]: No, zázraky se dějí :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama