Češka, česká, vlastenec

12. prosince 2013 v 19:48 | Yim |  Téma týdne
Jsou věci, které jsou naprosto nenahraditelné. A nemyslím jen život. Někteří se neobejdou bez čokolády, jiní bez knih, pro někoho jsou stěžejní domácí zvířata. A potom tu jsou ti, kteří milují svou zemi. Jirásek, Jungmann, Tyl, Mácha, Němcová, Erben, Purkyně, Palacký nebo třeba Borovský. Bylo jich spoustu, je jich méně a počítám s tím, že v průběhu let jich bude naprosté minimum. Denně od svých vrstevníků slýchám, že by chtěli bydlet v zahraničí. Na rozdíl od toho, můj sen je zůstat věrná své rodné zemi, kterou nade vše miluji.

Když jsem dnes ráno šla na šalinu, byla ještě tma. Rozhlížela jsem se po sídlišti a dívala se po všech těch světýlkách v oknech, za kterými jsou mí spoluobčané. Každý to vnímá jinak. Uvědomila jsem si, že každým krokem stoupám na zemi svých předků. Třeba na místě, kde teď sedím, při svém tažení přespával Václav II. Je to hrozně zvláštní pocit, když pokládám nohu za nohou a přitom si v duchu říkám česká slova, opakuji je stále dokola, a s tím přiblblým úsměvem se směji tomu, jak podivně vlastně znějí.

Vracím se ve svých vzpomínkách a snažím se rozpomenout, kdy jsem si poprvé uvědomila, že jsem Češka. Chodila jsem na waldorfskou školu, kde jsme se hodně bavili o německých zakladetelích nebo o různých mytologiích, české báje nevyjímaje. Doma jsem neslýchala moc zmínek o tom, že vlastně svět je obrovský a je na něm spoustu lidí, kteří mluví rozdílnými jazyky. To jsem se poprvé dozvěděla kolem čtyř let, kdy děda začal se svými přednáškami o válkách a o komunismu. A doteď nepřestal. Nikdy jsem nebyla vedena k nějaké lásce k vlasti. Jsem to popravdě já, kdo vede například mámu k jistému vzhlížení k Havlovi. Asi první vzpomínka na to, kdy jsem si začala uvědomovat, co je to vlastně to Česko, domov náš, je, když jsme jeli z Brna domů, mě bylo asi pět, a trvala jsem na tom, že mě máma musí naučit naši hymnu. Když jsme potom asi o půl roku později jeli do Telče, byla tam nějaká událost a kdo ví proč se tam zpívala hymna. Byl to neuvěřitelně silný zážitek, ani si nedovede představit jaký, pro tak malé dítě. Seděla jsem víc vepředu než rodiče, abych viděla, co se děje na pódiu, ale věděla jsem, co se sluší a patří. Okolo mě se začali zvedat dospěláci a zespodu se na ně dívali nic nechápající děti. Já jsem si hrdě stoupla, zpívala se všemi okolo. Ano, to bylo tenkrát, kdy jsem si uvědomila, jak moc toto miluji.

Prý je zneuctění české hymny, když si dám její melodii jako vyzváněcí tón na mobil. Když začne hrát uprostřed šaliny. Uprostřed obchodu. Kdekoli. Nemyslím si ale, že bych tímto nějak zneucťovala českou státnost. Že bych se dopouštěla nějakého přestupku, byť jen morálního. Ne. Připadá mi, že na to mám jako český občan právo. Tedy pokud si z toho jen nedělám srandu. Ale já to myslím smrtelně vážně.

Chtěla bych českou vlajku.

A taky český státní znak.

Chtěla bych znát každé město v Česku a pozorovat rozlišné lidi, kteří tu bydlí a obracejí se ke stejným kořenům jako já.
Když se mě někdo zeptá, proč to tu tak miluji, když v politice to jde z kopce, peníze nejsou, daně se zvyšují, silnice jsou rozkopané,... nedokážu odpovědět. Když přemýšlím o své vlasti, mám pocity jako když se podíváte na člověka, do kterého jste zamilovaní. Je to nevysvětlitelná sympatie, která nemá ani tak nic co dočinění se současností, nýbrž s minulostí, která je bohatší než gé osmička. Ano. Možná se to tu zhoršuje, ale je to přirozený proces v postkomunistické zemi, která má demokracii teprve dvacet let. Lidé si teprve zkouší, co smí a co už ne. Mají dojem, že co není zakázáno, je povoleno. Že svoboda není omezená svobodou druhých. Myslím si, doufám, věřím, že za pár desetiletí, možná už za tu jednu dekádu, se vše zlepší. Jedna má profesorka nám řekla, že uděláme jedině dobře, když se odstěhujeme do zahraničí. Ale jestliže by to opravdu všichni udělali, kdo by se postaral o to, abychom nemuseli z obrazovek televize znovu slyšet tu strašidelnou větu "naše země nevzkvétá", kterou pronesl Václav Havel v novoročním projevu v roce 1990? A já jsem připravena udělat cokoli pro to, abych této větě zabránila.

Povídám tu o zahraničí, o tom, jak by lidé chtěli emigrovat. Uvědomili jste si ale někdy, že sem lidé i imigrují? A jak se k nim ostatní chovají? Ve východnějších zemích se nemají tak, jak se máme my. Uvědomujete si, jak jsou na tom třeba takoví Bělorusové? Že disent zanikl sice u nás, ale u nich stále trvá, díky autokratickému až diktátorskému prezidentu v prezidentské republice? Že disidenti z Běloruska a jiných zemí utíkají k nám a bývalí disidenti z Československa a Polska se jim snaží pomoct? Nemáme se my nakonec hrozně dobře? A co Arabové? Egypťané?

Myslím, že by za život v České republice měl být rád nejenom každý vlastenec, ale i řadový občan, který nevnímá výhody a krásy našeho domova tak silně, jako je vnímáme my.

Článek je přiřazen k tématu týdne "Češi".
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Aubrieta Aubrieta | E-mail | Web | 12. prosince 2013 v 21:35 | Reagovat

To je tak krásně napsané, vidím, že nejsem jediný blázen, cítím to úplně stejně a až budu mít ranní depku, tak si vzpomenu na Tvá slova...dík a hodně stěstí

2 Natty Natty | Web | 13. prosince 2013 v 7:35 | Reagovat

Odpovím na tvou otázku. Protože tvoji předci zasadili pevný strom, který plodí zdravá jablka a daří se jim v rodné zemi.
A tak i ty jsi "jablíčko", které vzešlo z pevných kořenu. Miluješ svou zemi, i když v ní není všechno dokonalé. Kdo jednou pozná život za hranicí bídy, tak nikdy nemůže napsat, že "to tady nenávidí, je tu hnusně, Češi jsou (vulgární výrazy)...". Přeji hezký den a děkuji za pěkný článek.

3 Susane S. Susane S. | Web | 13. prosince 2013 v 11:11 | Reagovat

Nádherně jsi to napsala. Já jsem také vlastenec a jsem neskutečně hrdá na to, že jsem Češka. Možná nejsme nejbohatší země ani nejsme na prvních příčkách v žebříčku průmyslu, ale i přes všechny mouchy, která tato země má ji nadevše miluji. A i když je tady vážně těžké sehnat práci a vystudovat tak tady chci zůstat napořád. Od kolébky až do hrobu. :-)

4 Chilaili Chilaili | Web | 13. prosince 2013 v 13:58 | Reagovat

Skvěle jsi to vystihla a souhlasím s tebou, ačkoliv už se nepovažuji za vlastence, ale jen za řadového občana, kterému oči sem tam zašilhají pryč. Díky :)

5 Anička Anička | 13. prosince 2013 v 18:25 | Reagovat

:)
Vidíš, já se vnímám tak nějak naopak.
Ve škole, zvlášť dějepisu a literatuře se (a to přiznávám) těším na to, až začneme probírat situace zahraniční, ovšem nikdy, nikdy odtud neplánuji odejít nadobro. Možná že jednou někam pojedu studovat, zvlášť zlepšit angličtinu, ale představa, že bych bydlela kdekoli jinde než v Brně mi přijde děsivá, nepříjemná, nepřirozená.

A tuhle otázku si neodpustím:
Máš něco proti zpívání hymny na záchodech?

6 Yima Yima | Web | 13. prosince 2013 v 23:21 | Reagovat

[1]: Rozhodně nejsi jediný blázen. :)

[2]: Ano, tak nějak...

[3]: VLASTENEC! Dej mi pět. :D

[4]: Děkuji. :)

[5]: To vskutku netuším. :D

7 Jamie Montek Williams Jamie Montek Williams | Web | 14. prosince 2013 v 19:30 | Reagovat

Všichni jsme blázni, jen já nejsem vlastenec.

8 Maggie Maggie | 15. prosince 2013 v 13:35 | Reagovat

Je zvláštní potkat někoho tak mladého s takovým názorem. Já osobně bych byla nadšená, kdybych mohla žít v jiné zemi, ale jen na pár let, později bych se sem ráda vrátila.
Zase tak velký vlastenec jako Ty nejsem, ale když kdekoli slyším českou hymnu, běhá mi mráz po zádech a cítím se hrdá na to, že jsem Češka.

9 Amy Amy | 16. prosince 2013 v 15:27 | Reagovat

Skvělý článek.

Strašně, strašně moc bych si přála žít v jiné zemi, v jedné konkrétní, ne proto, že by mi Česko vadilo, ale proto, že mám tu konkrétní zemi tak moc ráda. Baví mě česká historie, jsem na ni neskutečně hrdá, až je to někdy trapné, jak to prožívám, a nikdo z mých vrstevníků to tak necítí. Upřímně, česká politika mě moc nezajímá, i když současná situace není nejlepší. Ačkoliv tu máme problémy, politika, jasně, všichni víme, připadá mi malicherné je srovnávat se světovými problémy, jako je diktátorství nebo hladomor. Jsem šťastná, že jsem narodila tady, kde nejsou žádné války, kde jsme v demokratickém státě. Jsem hrdá na to, že jsem Češka- v takových chvílích, kdy vyhrajeme mistrovství, kdy cizinci obdivují Prahu, kdykoliv jdu po městě, kde žil Karel Havlíček Borovský.
Tleskám :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama