Co se má stát, stane se | Povídka

1. prosince 2013 v 15:30 | Yim |  Píšu
Česala si své dlouhé blonďaté vlasy. Seděla před zrcadlem a za jejím odrazem se zrcadlila nebeská scenérie se všemi oblaky, antickými sloupy a kamennými stavbami. Broukala si melodii, která ji zrovna napadala. Hřeben položila na noční stolek a postavila se. Urovnala si bílé volné šaty, které jí sahaly až pod kolena, zatočila se a s úsměvem na tváři si ustlala postel, aby později neměla kázání od některého z archandělů.
Rozezněly se zvony. Rychle ze stolku vzala sponu do vlasů a dala ji do kapsy. Spěšně, aby nepřišla pozdě, běžela k velkému amfiteátru, který byl vidět ze všech částí oblohy. Cestou míjela své kolegy mladších generací i těch starších. U Cirkula už bylo spoustu andělů, všichni se tlačili dovnitř, i přesto že každý měl své dané místo. Nahoře byli nejmladší a dole nejstarší. Na východní části stavby měli svá místa chlapci a na protější dívky. Ona vystoupala téměř až do nejvrchnějších řad a usadila se. Zabořila ruku do kapsy, aby si sponou sepnula cop, ale ruka nic nenahmatala. Kapsa byla prázdná a spona byla pryč. Musela jí někde vypadnout. Zřejmě, nedej Bože, propadla až na Zemi. Znervózněla. To by mohlo znamenat mnohé komplikace. Snažila se, aby na ní nebylo nic znát; jen se nesměle usmívala a zdravila své kamarádky, které se postupně usazovaly kolem ní jako každé ráno. Všude byl ruch, ale ten ztichl, jakmile se ozvala krásná melodie, kterou hrála zvonkohra. Všichni zpozorněli a čekali, kdo se ujme slova.
"Dobré ráno, andělé..." přivítal všechny archanděl Michael.
Vždy milovala ranní schůzky. Líbila se jí ta atmosféra, kdy jsou si všichni rovni a všichni si pomáhají. Každý den poslouchala snad nejpozorněji ze všech, ale dnes se nemohla soustředit. Pořád si představovala, jak její svěřenkyně zvedne ze země její sponu a stane se nějaká katastrofa. Co se potom může stát jí? Mohou ji poslat někam, odkud se už nikdy nevrátí? Nevnímala, co Michael říkal, ale když všichni řekli amen, už se jen podvědomně přidala. Celou dobu promýšlela, co může udělat. A věděla to. Musí se proplížit skrz Zlatou bránu a po Kamenné stezce sejít dolů a najít to, co ztratila.
Ještě když byla úplně malé andílče, tak jí vychovatelky vyprávěly, jak jednomu anděli spadla dolů nějaká kniha. Nebyla moc velká, nebyla ani ničím zvláštní, ale on se rozhodl, že to utají. Pro jistotu. O pár týdnů později ji zvedl jeho svěřenec - prý věci vždy padají rovnou k danému protějšku - a najednou se přivalila velká vlna a polovina města byla zatopená. A nemohla za to jen náhoda, mohl za to ten chlapec, který si v knize začal číst. Kdepak, nebyla tam žádná zaklínadla. Byla to obyčejná kniha jako každá jiná, ale prý nebeské věci dostávají u lidí úplně jiné schopnosti. A je tomu i naopak. Kdyby nahoru někdo donesl třeba jen stužku, dokázala by rozdrtit celý amfiteátr. Spona by mohla způsobit nemyslitelné, dokonce i zabít jiného člověka! Ale kdo ví, je-li to všechno pravda? Co když ji jenom strašili, aby si dávala větší pozor? To se uvidí...
Když vyšla z Cirkula, odpojila se nenápadně od všech ostatních a šla podél stěny amfiteátru, aby se co nejrychleji dostala na kopec, kde její jedinou naději střežil svatý Petr. Doufala, že bude zaneprázdněn dlouhým seznamem mrtvých lidí a nevšimne si jejího pokusu opustit nebeskou klenbu a sestoupit dolů. Na to by správně měla mít speciální povolení, ale cožpak to může někomu říct? Cožpak může přiznat svou chybu?
"Kam jdeš?" zeptal se svatý Petr.
"Chci se podívat, jaké je dole počasí," odpověděla mu nesměle a doufala, že nepozná, že mu lhala. Petr se na ni nevěřícně podíval, ale pustil ji, aby se naklonila přes okraj a podívala se, co se děje dole. Když ji dělil od světa jen jediný krok, ohlédla se, jestli ji sleduje, a když zjistila, že vzduch je čistý, vykročila. Položila bosou nohu na studennou Kamennou stezku a rozutíkala se, aby co nejrychleji byla dole a co nejrychleji našla svou svěřenkyni a přesvědčila se, že je vše v pořádku.
Blížila se k ulicím města. Už jen kousek a stanula před dveřmi domu, kde žila Alenka. Dívenka, kterou měla chránit a pomáhat jí. Byla udýchaná z celé té cesty. Bolely jí nohy a vlasy měla rozcuchané. Nakoukla skrz jedno okno, které bylo hned vedle vchodu. Uviděla ženu, která vařila. Šla dál podél zdi a dívala se do každého okna zvlášť. V jednom seděl u stolu nějaký pán s mladším chlapcem. V některých pokojích zase nikdo nebyl. V tom úplně posledním na druhé straně ode dveří stála její svěřenkyně. Byla naproti zrcadlu a zrovna si dávala tmavé vlasy do culíku. Následně si začala pléct cop a když byl u konce, tak gumičku zeshora přesunula dolů. Hned potom se sehnula a začala něco hledat v šuplíku. Potom ale beze všeho odešla z pokoje.
Venku za oknem jí zábly holé ruce. Oddechla si, když byl konečně pokoj prázdný. Mohla opatrně otevřít přivřené okenice a vlézt dovnitř. Dávala si pozor, aby se její šaty nezachytily o nějaký vyčnívající hřebík. Když dopadla nohama na podlahu, nevěděla, co by měla dělat. Rozhlížela se, jestli někde neuvidí svou sponu. Uviděla ji. Byla na poličce na druhé straně pokoje. Potichu po špičkách tam došla a natahovala se pro ni. Právě v ten okamžik uviděla na zemi u postele úplně stejnou. Najednou si nebyla ničím jistá. Sebrala tu z poličky a potom se sehla pro tu druhou. Stála zády ke dveřím a prohlížela si obě spony. Musela najít aspoň jediný rozdíl, ale nebyl tam ani jeden. Co se stane, když ve světě nechá tu její a nahoru si vezme Alenčinu?
"Co tu děláš?" ozvalo se za jejími zády. Byl to vylekaný, naštvaný a zároveň zvědavý dívčí hlas. Zadržela dech. Alenka přišla. Nevěděla, co má teď udělat. Má se otočit a podívat se jí do očí? Má zůstat a čekat, co se stane? Má utéct z okna s oběma sponami?
"Tak kdo jsi?" zeptal se hlas naléhavě. Uslyšela za sebou kroky. Alenka se blížila. Chytila svou strážkyni za rameno a otočila ji k sobě. Uviděla v obličeji neskutěčnou podobu. Byly stejné. Byly stejně staré. Vypadaly stejně, jen měly jinou barvu vlasů, které byly stejně zvlněné. Alenka sklonila pohled dolů, aby si ji prohlédla. Když spatřila, co drží v rukou, znovu se jí podívala do očí. Měly stejnou sytě modrou barvu jako ty její. Mohly by být dvojčata.
"Jedna je tvoje, druhá je moje," řekla návštěvnice a natahovala obě ruce k Alence. Ta nechápala, co po ní neznámá dívka chce. Podívala se do jejích dlaní a přemítala, kterou si má vzít. Byly stejné, tak není to jedno? Není jedno, která zůstane jí a kterou si odnese malá blondýnka? Ano, zřejmě je, pomyslela si. Zavřela oči a k jedné vztáhla ruku. Dotkla se jí a ve stejný okamžik najednou každá svírala v dlani úplně stejnou věc, která měla ale naprosto odlišné vlastnosti. Jedna z nich mohla zaručit světový mír, ale také klidně mohla rozpoutat třetí světovou válku.
Ticho přerušil zvonek. Alenka na prázdno otevřela pusu, znovu ji zavřela a volnou rukou ukázala za svá záda. Otočila se a téměř hned odešla. Zbylá dívka byla znovu sama. Otáčela se kolem dokola, aby se přesvědčila, že se nic nezměnilo. Vše bylo stejné. Vše bylo na svém místě a nic nezměnilo ani tvar, ani barvu a ani konzistenci. Možná má každá tu správnou sponu. Jen v zrcadle neviděla svůj odlesk, ale svatého Petra, který k ní natahoval ruku. Lekla se a stejně rychle, jak byla v pokoji, stála pod oknem v mokré trávě. Sponu si dala do kapsy a rozutíkala se kolem stromů stejnou cestou, jak se dostala na místo, kde právě byla. Pořád obracela hlavu k obloze a přesvědčovala se, jestli už Kamennou stezku nepřeběhla. Připadalo jí, že už musí běžet hodiny. Kamenná stezka neměla nikde začátek a neviděla ji se vinout ani mezi oblaky na nebi. Když už nemohla dýchat, sedla si na okraj cesty a snažila se popadnout dech. Právě v ten okamžik se před ní vytvořil začátek stezky a pěšinka se před jejíma očima dláždila stále výš a výš. Znovu se zvedla a opatrně na nejnižší kámen položila nohu. Stoupala zpátky domů. Stoupala do každodenní práce.

Jakmile stanula před Zlatou bránou, zhluboka se nadechla. V duchu si chystala jakoukoli výmluvu. Spadla? Zakopla a přestala se kutálet až na zemi? Upravila si šaty. Ještě předtím, než byla připravena vrátit se na nebe, si upletla cop a konečně si ho sepnula svou sponou. Zavřela oči a znovu je otevřela. Natáhla ruku na klepadlo ve tvaru lví hlavy. Třikrát udeřila. Už na třetí úder uviděla svatého Petra s velkým klíčem. Dělal svou práci, spěchal odemknout. Vsunul klíč do klíčové dírky a dvakrát jím otočil. Obě křídla brány se otevřela. Naposledy se obrátila a pohlédla na krajinu pod ní. Vše vypadalo být v pořádku, ale je tomu opravdu tak?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Mikayla Mikayla | 1. prosince 2013 v 21:15 | Reagovat

já už ti to betovala na fb takže překrásný :)

2 Susane S. Susane S. | Web | 2. prosince 2013 v 0:44 | Reagovat

Moc se mi to líbilo, věděla jsem že když půjdu k tobě, tak si přečtu něco hezkého na dobrou noc. :3 Jsi skvělá Yim, děkuji :)

3 Susane S. Susane S. | Web | 2. prosince 2013 v 0:45 | Reagovat

doufám že se ten komentář ukáže -_- :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama