Stihomam? Realita dnešní doby

3. prosince 2013 v 21:45 | Yim |  Yima
Představte si.

Jdete domů. Po ulici, kde lampy nesvítí moc ostře a když už, tak světlo háže prapodivné, děsivé stíny. Každý váš krok se zvláštně zdeformuje. Všude je ticho. Občas projede auto a zaparkuje. Ale teď nejede nic. Co ale slyšíte zřetelně, je vítr, který se prohání v korunách stromů a naráží do holých větví. A taky kroky. Nejenom svoje, ale i ty, které se ozývají za vámi. Dáte ruku do kapsy, kde máte mobil. Co kdyby se něco stalo? Zrychlíte. Zrychlí se i kroky. Bojíte se. A vůbec si neuvědomujete, že pán, který bydlí ob dům, už odešel, a ty kroky jsou jen a jen vaše.

Toto zažívám často. Vždy mám sucho v krku, tep cítím na spáncích, těkám pohledem všude okolo. Jakýkoli podezřelý pohyb nebo zvuk mě dokáže rozhodit stejně, jako když potkáte lva uprostřed džungle. Jenže toto se stává spoustě lidí. V noci. Ve tmě. Ale když jdete za denního světla, kde vidíte přes celou ulici daleko a je okolo vás spousta lidí, už to tak moc časté není. Mám pocit, jako by mě někdo sledoval. A sleduje. To je na tom nejhorší.

Velký bratr nás všechny sleduje. Ale není jím komunistická sebranka ze Sovětského svazu. Je to ŘSD, Policie ČR, dopravní podniky, jednotlivé obchody, výtahoví pánové, ochranka nákupních center. Kdo ví, kdo všechno nás sleduje! Když jsem šla před dvěma týdny k psychiatričce, všimla jsem si, že přede dveřmi do čekárny byla u stropu jedna tajná kamera. Nemám ráda tajné kamery. Za prvé, nejsou vůbec tajné; za druhé, sledují mě. Někdo mě sleduje a já mám ráda svou svobodu. Cítila jsem se vážně špatně, když jsem vcházela do čekárny a sledovala jsem stěny, stropy, dveře, obrazy na zdech. Sledovala jsem úplně každou píď. A potom jsem vešla do ordinace a zase jsem byla jako nějaký psychopat trpící paranoiou. Zatímco doktorka předepisovala ještě recept předešlé pacientce, tak já jsem mámě vyprávěla o tom, jak jsem jela šalinou ze školy. Byla tam kamera! Ale ne ta, která se dívá, jestli dveře někoho nezavírají. Byla úplně jinde. A to oko mě sledovalo, zíralo na mě. Měla jsem chuť vzít kladivo (kdyby tam samozřejmě nějaké bylo) a fláknout jím o tu... potvoru.

Je jich spoustu. Kamkoli vejdu, tam je hledám. Musím. Nemůžu být klidná, když si to neověřím. A když tam nic není, je to v pohodě. Je mi, jako bych právě přišla do ráje, kde bych jen tak seděla pod stromem a četla si Harryho Pottera. Jenže když tam je, tak je to špatné. Chovám se potom jako alkoholik, který se snaží abstinovat. Třesou se mi ruce, kolena. Začíná mi být zima, teplo, zima, teplo,... Nedokážu přemýšlet racionálně, protože hlavou se mi honí jen myšlenka toho, že v tomto anonymním světě někdo vlastně ví o každém našem kroku. Lidé mají tendenci na kamery mávat. Já mám tendenci před nimi utíkat. Ale není to jen stihomam a paranoia. Je to strach vzniklý z reálného základu... jen vygradovaný.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Anička Anička | 4. prosince 2013 v 16:28 | Reagovat

Chmmm...
Já měla jednu dobu aktivní pocit, že mám se hnu, tam za mnou jdou policisti.
Pak to zase přešlo.
Ale...
Já vlastně nevím, co tady mám říct...
Přijdeš dneska do Psaní?

2 Edona Edona | Web | 4. prosince 2013 v 19:55 | Reagovat

Máš naprostou pravdu, sledují nás na každém kroku. A když to vezmu s internetem  - nikdy nevíš kdy je tvoje kamera zapnutá (já jí mám zalepenou) a taky ty kamery na veř. prostranstvích - děs!

3 Susane S. Susane S. | Web | 4. prosince 2013 v 20:00 | Reagovat

sakra musím to psát znova, napíši to ve zkratce, někdy mívám pocity že mě někdo pronásleduje když chodím honě tmavou cestou, kde sotva nevidím na krok, ale nemám odvahu se kouknout za sebe tak začnu trapně utíkat k domu. a k těm kamerám, také to nemám ráda, ten pocit když víš že tě někdo sleduje a ví o každém tvém pohybu . Znervózňuje mě to.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama