Leden 2014

Básnická snaha

30. ledna 2014 v 19:58 | Yim |  Píšu
Poslední dobou mám básničkovou náladu. To znamená, že nejsem schopná psát jinak mou oblíbenou prózu a píšu rádoby chytré básničky, které nikdo nechápe. Nebo píšu básničky, které jsou zase naprosto primitivní na pochopení, a ty zase nepatří mezi mé oblíbené. Každopádně teď jich několik napsaných mám. Zkuste si o nich popřemýšlet, napsat svůj názor do komentáře, a schválně, co se potom bude mému záměru blížit nejvíc. (Zaměřte se hlavně na básničku Kolektivismus, prosím.) Příští týden zveřejním článek, ve kterém vysvětlím své záměry v básničkách.
P.S. Přemýšlím, jestli se nemám přestěhovat na WordPress (a tady by se potom objevovaly jen TT). Co myslíte?


Vločka
Chytla jsem vločku
studenou.
Studenou vločku, co
zmizela.

Růže
Svěřil mi růži,
abych ji hlídala.
Navždycky odešel,
zůstala u mě.
Pak lístek po lístku
uvadla do cela.

Hranice
Za mně známé hranice
odcházím.
Opouštím tělo a
umírám.

Půlnoc
Tik tik, tik ťak,
do rytmu bez rytmu,
okolo dokola.
Tik ťak, tik tik,
dvanáctá odbila,
kyvadlo spadlo.

Kolektivismus
Zavrzal křídou,
tabule skřípala.
Napsal tam
a ona pět.

U královského dvora
Z pohárku usrkne,
chytne se za srdce.
Smrt už zas
pomohla vrahovi.

Na Hradě
Nač stěžovat si, voliči,
sám si za to můžeš,
že zvolil sis hlupáka,
jímž pohrdat jen budeš.

Tancující písmenka: A jak to bylo dál?

27. ledna 2014 v 16:28 | Yim |  Yima
Před třemi týdny jsem zveřejňovala článek, ve kterém jsem popisovala své problémy se čtením a s tím, jak se mi pletou písmenka, jak se zadrhávám a zkrátka mi to činí potíže. Ptala jsem se vás, jestli to tak taky někdo máte. Na vaši radu jsem řekla mámě a zašly jsme do pedagogicko-psychologické poradny.

Minulý čtvrtek (23.1.) jsem byla pozvána na takzvanou skupinovou část. Sešlo se nás tam asi dvacet. Ve věku zhruba středoškolském až vysokoškolském. Někteří tam byli kvůli volbě budoucího povolání, jiní zase kvůli problémům učení. Seděli jsme ve dvou řadách kolmo k tabuli či k nějakému plátnu, už si to moc nevybavuji. Nejdřív nám paní (o které se dnes prokázalo, že mě zná už od malička, proč ne) rozdala všechny různé papíry a záznamové archy - screeningový dyslektický test, volný papír a záznamový arch ke struktuře inteligence. Začali jsme tedy vyplňovat screeningový test a po pár chvílích jsme se pustili do té struktury inteligence, která sestrávala z verbální, matematické a prostorové části. Poté tam byla ještě paměť. Po přestávce jsme psali diktát a test zrakové diferenciace, což je něco na způsob toho, že máte napsaná dvě slova/sousloví, která si jsou podobná nebo můžou být stejná a vy máte určit, zda-li je to různé nebo stejné. Udám jediný příklad, který mě teď napadá: AG blablabla - AC blablabla. Toto je lehké, že ano. Ale byly tam i "zašifrované" dvojice. Dnes mi paní psycholožká říkala, že tak špatnou zrakovou diferenciaci dlouho neviděla.

Dnes jsem tedy přišla znovu. I s mámou. Jednalo se o individuální část. Vyptávala se mě na školu, na můj vývoj, co se týče mluvení, psaní a čtení. Jaké mám zájmy. Jak bych se charakterizovala. A tak různě. Psychická a neurologická onemocnění v rodině. Jestli má někdo z mých příbuzných poruchy učení. Poté došlo na výsledky těch testů.

Paní psycholožka říkala, že hrozně škrabu. Prý, že než pochopila, že malé, psací z píšu pod čáru, nedokázala se v tom zorientovat. Také prý někdy zaměňuji a a e. Nebo když jsou po sobě m, n a u nebo něco jiného, velmi podobného, splyne to v jednu dlouhou vlnkovanou čáru. To ale vše vím. Test struktury inteligence dopadl tak, že ve všech částech jsem nadprůměrná, ale nejméně mi šla verbální část, matematická mnohokrát více a ta poslední byla nejlepší. Paměť, tak tu mám nadprůměrnou taky. Potom ale přišel kámen úrazu - čtení nahlas.

Četla jsem nějakou divnou pohádku o krtkovi. Nejenom, že jsem se zasekávala a přeskakovala řádky, ale ona se mě potom ptala, o čem to bylo. Pochytila jsem jen to, že za ním přišli ostatní zvířátka, která si připadala stará a už trochu smutná, aby jim pomohl. On řekl, že kdyby někdo chtěl, tak ať řeknou psovi a on je dovede k němu. První přišel kůň a ouha - jak to bylo dál? Věděla jsem, že tam bylo cosi s vodou a zázračným lékem, ale co to bylo? Nyní jsem dostala pokyn, abych si to v duchu přečetla ještě jednou. Pokračovala jsem. Krtek koňovi řekl, aby skočil do té hluboké vody, kde ho už nic nebude trápit a dojde zapomenutí. Tak on okamžitě říkal, že to není tak špatný, a odešel. Potom tam přišla ještě nějaká zvířata a také si to hned rozmyslela. Takže, v podstatě, krtek jim radil, aby se zabili. Podivné.

Po krtkovi jsem četla něco jiného. Nějaká náhodně poskládaná písmenka či nějakou jinou řeč. To bylo, panečku, příšerné! Po tomto jsem měla hláskovat slova. Další kámen úrazu. Ale nebylo to až tak hrozný, jako když jsem měla říkat, co ta paní hláskuje za slova. Pak jsem četla ještě něco. Nějakou pověst o děvčeti a blanické skále. V duchu. Přečetla jsem za tři minuty polovinu a normálně bych měla přečíst celou tu stránku. Potom jsem měla popovídat, o čem to bylo. Holka pásla ovce a nějaká utekla a ona se tak dostala ke skále a... dál nevím. Paní psycholožka se mě totiž zeptala, co se stalo úplně na začátku, proč se ta ovce zaběhla. Nevěděla jsem.

Do místnosti přišla zase máma. Paní psycholožka nám řekla, že nechápe, že jsme si toho nevšimli už dřív, že je to jasná dyslexie. Že se tak moc soustředím na správnost toho čtení a rychlost a tak všechno kolem toho, že mi utíká význam textu. Ona mi napíše zprávu do školy, že budu moct mít na různé písemné práce více času. A doma mám s mámou číst nahlas a ona se mě bude ptát na otázky z toho textu. Bude to ještě zajímavé!

Aneb jak Yima k dyslexii přišla.

Raději dvakrát vyhořet, než se jednou stěhovat?

25. ledna 2014 v 23:28 | Yim |  Téma týdne
Věci jsou mnohdy jen subjekty bez duší, jejichž zbožňování je prý trochu materialistické. Chci říct, že když někdo lpí na předmětech, většinou se na něj nahlíží trochu jinak. Nejenom, že miluji naši planetu, vlast a vybrané lidi kolem sebe, ale i svůj domov, ke kterému patří všechny ty krabice plné obrázků, fotografií, různých serepetiček, starých příběhů, nedovyšívaných vyšívek a rozpletených šál a čepic. Takových věcí je jen můj pokoj přeplněný, nemluvě o našem celém bytě.

Existuje jedno přísloví. Raději dvakrát vyhořet, než se jednou stěhovat. Možná to není přísloví. Nikdy jsem se však s tímto tvrzením neztotožnila. Za svůj krátký život jsem se stihla stěhovat už minimálně šestkrát. Pamatuji si, jak jsem jako malá plakávala, že opouštíme prostory, ve kterých jsem strávila jistě nezapomenutelná období. Vždy jsem měla ráda to balení věcí. Více ale vybalování, protože můj nový pokoj byl najednou hezky prázdný, přehledný a uklizený. Každá věc měla své nové místo. Každá plastová figurka z dětství se postavila na své místo na poličce, které už neopustila. Každá kniha, se srdcervoucím příběhem, jak jsem k ní přišla, se vždy uvelebila v přihrádce v knihovně a své stanoviště opouštěla jen tehdy, kdy jsem si v ní chtěla znovu zalistovat a ukonejšit tak svou sentimentální náladu.

Kdybych vyhořela, byla bych jistě zdrcená. Už bych nikdy nedržela v rukou své oblíbené vydání Evžena Oněgina, nikdy bych si neprohlížela staré fotky, když jsem byla ještě maličká a neměla vlasy. Na každém kroku jsou vzpomínky. Po požáru by z nich zbyl jen prach a popel. Máme spoustu vzpomínek uchovaných ve své hlavě, ale přiznejme si, kolikrát jdeme jen tak po ulici a vzpomeneme si, jak jsme se báli na kole sjet ten velký kopec, který se nám dnes jeví jako rovinka? Takové detaily se nám vybaví právě tehdy, kdy v jednom ze šuplíků najdeme náš starý zvonek od kola. A víte co? Ten zvonek by ten oheň možná i přežil.

Je to asi rok, co jsem všude možně hledala angličáky. Měla jsem jich celou velkou krabici. Dříve jsem si je stavěla vedle sebe a za sebou a dělala jim přehlídky. Jindy zase jezdily okružní jízdy po pokojích či dělaly akrobatické kousky. Většinu autíček jsem měla pojmenovaných. To, co vypadalo jako babičino, bylo Ivino auto. To, co vypadalo jako mámino, bylo pro změnu mámino auto. A tak dále, a tak dále. V současné době mám jen to své nejvíce milované auto, které vlastně není autem, ale je to míchačka. Kam se poděly všechny ostatní? Máma se mi ráčila oznámit, že je věnovala synovi její kamarádky. Bylo to velké zklamání, kterým budu trpět i za třicet let.

Co je ale největší zábava - ještě větší než rozplývání se nad starým žonglovacím míčkem, někdejším prasátkem, které sloužilo jako pokladnička, sbírkami všeho možného -, tak to je probírání se listy papírů. Pomačkané, někdy i roztrhané, většinou však popsané velkým písmem. Někdy velkým tiskacím, jindy nečitelným psacím. (Někdy se až divím, jak málo se mé písmo změnilo.) Čtu si v nich a objevuji tajemství svých starých příběhů. Onehdy jsem narazila na blok, ve kterém byla má kniha s názvem Kořen Arye. Vzpomínám si, jak jsem každé odpoledne na táboře sedávala na kraji lesa a psala jsem. Dělalo mi problém s jednou kapitolou přesáhnout jednu stránku A5. Teď se tomu směji. Také jsem objevila jinou knihu, kterou jsem psala asi dva roky později než tu Aryi, která pojednávala o slonu Daliborovi, který cestoval do pravěku, aby sestavil rodokmen svých předků. Kdybyste ale čekali mamuty, nedočkali byste se.

Toto všechno miluji. Chovám k tomu větší lásku a sympatie, než k chození venku s pseudokamarády. A představte si, že toto všechno by mohlo zmizet jedním neopatrným zacházením se zapálenou svíčkou. Nebo stačí, abyste nechali zapnutý sporák. A všechno by bylo pryč. Všechno. Do čista. Úplně.

Článek je přiřazen k tématu týdne "Láska".

Svoboda volby

21. ledna 2014 v 17:49 | Yim |  Yima
Vždy jsem svobodě udávala tu nejvyšší příčku v životě. Klidně bych žila bez peněz pod mostem za cenu, že bych byla svobodná. Svobodné vyjadřování, svobodné myšlení. To, že mě nikdo nepronásleduje a nesleduje (ale to se děje nepřetržitě). Nikdy jsem svobodu nebrala jako samozřejmost. Svoboda pro mě byla privilegiem a neskutečně ráda bych pomohla Evropanům (a samozřejmě i ostatním), kteří svobodu do svého každodenního života ještě zařadit nemohou. Teď si vezmu na pomoc pana Stephena R. Coveyho, který řekl: "Naše síla leží mezi podnětem a reakcí a říká se jí svoboda volby."

Nedávno jsem seděla před otevřenou klecí naší andulky a dívala se s lítostí na něj, jak přelétává z bidýlka na bidýlko, chvíli klove do zrcadla, chvíli do svého umělohmotného společníka, občas si zazpívá, občas se nají, občas se napije. Není to od života trochu málo?

Když byl ještě malý, pořád poletoval po bytě. Bylo vážně složité dostat ho dovnitř, ale nijak jsme ho nenutili. Jednou byl zase venku, ale my jsme měli jet na několik dní pryč. To dá rozum, že jsme ho nemohli nechat poletovat, jak se mu zlíbí. Vždyť by mohl narazit do okna, něco nebezpečného překlovat, či si jinak ublížit. Trvalo to dlouho, ale nakonec se nám povedlo ho znovu dát k němu domů. Od té doby nevylétává a to má dvířka otevřená pořád. Jen občas sedí na prahu a vypadne ven. To potom po obýváku zmateně lítá nejdéle tři hodiny a nakonec si někde sedne a uraženě tam je, ani nepípne. Proto ho musíme znovu opatrně vzít do dlaní a dát ho do klece.

Nikdy jsem to nechápala. Proč nevyletí ven, když může? Proč si ta křídla neprotáhne? Proč nekrouží okolo lustru a nad skříněmi? Proč se nezastaví na knihách, abych si početl? Proč si nikdy nesedne na něčí rameno, jak to dělá kamarádův andulák? Pochopila jsem to až před pár dny. Pochopila jsem, že svoboda není o tom, že budete běhat po parku plní elánu a jezdit na výlety i do zahraničí. To, že můžete i ven, neznamená, že to uděláte. Svoboda je to, že si můžete zvolit i možnost zůstat vevnitř.

Dlouho jsem přemýšlela, jak je to tedy s lidmi. Berou nám svobodu, když něco nezákonného provedeme. Po uplynutí trestu můžeme domů, pokud nám nějaký domov zůstal. Můžeme ale zůstat sedět v cele? Svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého. Tímto bychom ale neomezovali svého spoluobčana, co říkáte? Přesto si myslím, že by s tím vyšší mocnosti nesouhlasili a poslali by nás pryč.

Když jedeme šalinou, většinou nejpozději na konečné vystoupíme. Je to naše volba. Naše svobodná volba. Proč nás tedy vyhazují pryč, když se rozhodneme - svobodně rozhodneme - zůstat sedět na sedadle a číst si? Nepamatuji si, že by v přepravním řádu zmiňovali naši povinnost opustit vůz poté, co dojede do konečné stanice. Nebo jsem to jen přehlídla? My můžeme klidně chtít jezdit tam a zase zpátky, abychom načerpali inspiraci pozorováním lidí. A není proto trochu zbytečné vystupovat, přejít na druhou stranu a nastoupit do toho stejného vozu?

Děkuji ti, Ferdo. Díky tobě jsem pochopila důležitou součást svobody. A nyní ji budu bezmezně používat, dokud se nedozvím, kdo všechno význam svobody ještě nepobral.

Milá Země

19. ledna 2014 v 16:17 | Yim |  Yima
Milá Země,
chci ti vyjádřit svůj soucit; a zároveň podporu v každém tvém protestu proti lidské rase a jejímu počínání si. Myslím si, že ty máš nejvyšší právo seslat na nás lavinu, potopu, zemětřesení, výbuch sopky, tsunami či jinou přírodní pohromu. Myslím si, že by ses měla bránit našemu vlivu, který většinou je více než nepříznivý.

Včera jsem se ptala v jednom skupinovém chatu, jaký mají vztah k Zemi. Jediná odpověď se mi vrátila od Fayre, která mi napsala, že se snaží třídit odpad. Když se nad tím zamyslím, připadá mi to jako odpověď oklikou. Chci říct - když se vás zeptám, jaký máte vztah ke svému klukovi, odpovíte mi, že mu občas píšete slohovky? Je to výraz jakési solidarity a pomoci, ale nevyjadřuje to fakt, jestli ho milujete, je vám lhostejný nebo ho nenávidíte. A stejně tak je to i se Zemí. Když mi řeknete, že se snažíte třídit odpad, je to jistě pozitivní odpověď, ale už z ní nepoznám, jestli třídíte z jisté povinnosti či výchovy rodičů nebo opravdu z důvodu, že vám na osudu naší planety záleží.

Lidé se na Zemi už stihli zabydlit. Australopithecus, jeden z předchůdců člověka, byl údajně na Zemi už 4 miliony před naším letopočtem. Homo sapiens sapiens je tu poté kratší dobu - "jen" 200 000 let. Než takového člověka vůbec napadlo, že by si mohl udělat nějakou kulturu a začít žít podobný život tomu našemu soudobému, trvalo to tisíce let. Ač tak či onak, naši předkové žili řady let v souladu s přírodou a vycházelo jim to. Potom ale nějakého inteligenta napadlo, že by nebylo špatné vykácet nějaké ty lesy, postavit si tam vesnice a města, na kopcích hrady. Doba pokračovala a začali narovnávat řeky. Potom byl vynalezen vlak a auta a továrny a začala se těžit ropa a jiné nerostné suroviny a do ovzduší se pouštěly nechutné sračky (pardon) a potom jsme si vymysleli lednice a dávali do nich freony a říkali si, jaká je to sranda, když si ztenčujeme ozonosféru. Jo, protože ona je to náramná legrace, když ničíme něco, jehož stáří se datuje na biliony let! Víte, co Země přežila? A potom se tady přemnoží lidé, jako králíci v Austrálii, a chudák Země jde do kytek. Jen si ale počkejte. Ona se nám jednou vzepře na odpor a úplně normálně nás zničí tak, jako jsme my pár stovek let ničili ji.

Nemyslete si ale, že jsem vůči naším předkům nějak nevděčná. Nebýt toho všeho, teď bych vám tu nepsala článek a mrzla bych venku v jeskyni. Jde ale o to, že to přeháníme. Jsou jiné způsoby, jak se přepravovat. Dají se vyrobit auta, která by jezdila i na něco jiného než ropu - a dřív nebo později k hromadné výměně pohonu stejně dojde. To je jako s rakovinou - léky jsou, to ano, ale doktoři nechtějí přiznat, že by nějaké přírodní léky fungovaly (ačkoli znám několik lidí, kteří díky alternativní medicíně přežili několikrát rakovinu), a také za to mohou farmaceutické firmy, kteří na tom vydělávají. A nevadí jim, že umírají lidé. A nevadí jim, že výrobou těchto nesmyslných věcí znovu ničí planetu Zemi.

Vraťme se ale k ropě.

Postřehli jste arktickou třicítku? Třicet lidí z celého světa, kteří byli zadrženi na mezinárodním prostoru Ruskou federací, protože jim prostě byli nepohodlní. Jednalo se o dobrovolníky z Greenpeace, kteří se snažili zabránit těžbě ropy na Arktidě. Možná jsem sem dávala i petici. Trvalo čtvrt roku, než je pustili.

Teď je zase akce ohledně žraloků. Pokud jsem to dobře pochopila, zase se sešly chytré hlavy a řekly si, že když vyhubí žraloky, nebudou umírat lidé v mořích a oceánech. Jistě, je mi líto těch lidí, kteří takto přišli o život. Soucítím s jejich rodinami. Jestliže se ale zabijí žraloci, největší predátoři našich oceánů, celý oceánský ekosystém bude zničen. A rozhodně nechci, aby se další generace učily o žralocích jako o dinosaurech. 400 milionů let tu jsou!

Mohla bych psát výčet spousty věcí. Kácení deštných pralesů mezi ně taky patří. Byla bych tu do nekonečna a vy byste už polevili ve čtení. Teď bych jen chtěla krátce popsat můj finální vztah k Zemi.

Země je můj domov. Zemi miluji tak, jak miluji i Česko. Je to něco, čemu vděčím za svůj život. Věřím, že si zasloužím být na Zemi, jinak bych se mohla narodit na úplně jiné planetě, na jiném místě ve vesmíru. Země je něco, čeho bychom si měli vážit a brát to jako privilegium, ne jako samozřejmost. Myslím, že je potřeba najít víc lidí než jen ty, které sjednocuje Greenpeace, kterým osud naší planety opravdu leží na srdci a kteří jsou ochotni něco udělat pro její záchranu. Jsem na straně Země. Kdykoli uvidím či uslyším, že lidé se zase o něco pokouší, bolí mě to stejně jako ji.

Lidé si snad myslí, že jejich úkolem je prozkoumat Zemi a prozkoumat vesmír. Ale to není jejich cílem. Ještě jsem nestihla přijít na to, proč tu jsme, když stejně zemřeme, takže veškeré jídlo a pití a technologie a čtení a kamarádství a láska a práce a peníze a vlastně celý život je úplně zmařen. Nedokážu si to racionálně vysvětlit. Mohu ale říct, že tu máme být a ne ničit.

Dětství naruby

15. ledna 2014 v 10:35 | Yim |  Yima
Protože jsem onemocněla, mám celé dny volno a nemám co dělat. Buď si čtu, píšu nebo přeblikávám programy na televizi. S jistou nostalgií jsem se zaradovala, když jsem uviděla nápis Kouzelná školka. Jak dlouho jsem ji neviděla! Potajmu jsem doufala, že tam bude zrovna můj oblíbený Michal - ale ani jeho přítomnost mě nedokázala uklidnit, když jsem viděla všechny ty novoty. Co se to stalo? Proč se Kouzelná školka změnila?

Začněme tedy úvodní znělkou, jejíž hudba zůstala stejná, ale teď jsou tam takové divné klobouky a jiné obrázky a je to podivné. Jakmile znělka skončila, objevil se František a pozdravil všechny děti. Za chvíli přišel Michal, který měl na hlavě jakousi věc z lepenky. Měl pořád stejné oblečení - to žluté tričko a menšestrové lacláče. Byla jakási rozcvička a potom přišla první pohádka a s ní první šok...

LIDIČKOVÉ, ONI VYSÍLAJÍ VČELKU MÁJU VE 3D PROVEDENÍ! To je tak hrozné! Jak mohli? Slyšela jsem, že to tak bude v Německu. Viděla jsem to takto na Maltě. Ale oni to předělali i v Česku! A není tam žádná písnička od Karla Svobody zpívaná Karlem Gottem, žádné takové. Je tam úplně jiná. A to mě opravdu dopálilo.

Jakmile Včelka Mája skončila, přesunuli jsme se zase za Michalem a Františkem. Seděli u obrázků od dětí a probírali je. To mi připomnělo staré dobré časy v Kouzelné školce. Jednou se tam taky ukázal můj obrázek. To si vzpomínám. Muselo to být někdy ze začátku celé Kouzelné školky, protože mi bylo ještě pět let a Kouzelná školka začala v roce 2003. Takže buď v druhé polovině tohoto roku nebo v první roku následujícího, ale to je fuk. Byla to taková muchomůrka červená.

A začala další pohádka. Jakýsi australský seriál. Jsou tam medvědi - bílí i hnědí - a oni normálně bydlí v domech a ve městě a je to zvláštní. Proč tam není Teo? To byla moje oblíbená pohádka, kterou tam vysílali. Oh, jistě, protože to už má starý obraz a dnešní děti jsou asi moc zhýralé. Takže, tato pohádka o medvědech byl divná. Tento díl byl o tom, jak nějaký medvěd hledal věci, které vrzali a hledal své vrzání a potom vzal do ruky jakousi dečku, které říkal myslík a napadlo ho, že když všichni zmlknou, uslyší své vrzání. Víte, ono to nebylo vrzání, ale znělo to jako zpívání ptáka. A doopravdy to byla dvě ptáčata za oknem na stromě. CO JE TO SAKRA ZA VRZÁNÍ? Chudáci děti, teď musí být úplně zmatení, no ne?

Pak Michal házel takovým divným trojramenným bumerangem a mezitím se František loučil. V ten okamžik se mé zklamání trochu zmenšilo, protože František pořád říkal své: "Mějte se fanfárově." A také se mi ulevilo, když tam nenacpali Františku, která mě opravdu štve!

Viděli jste v poslední době něco, na co jste se dívali jako děti? Třeba Studio kamarád, dříve nazýváno Studio 7, které je nyní úplně jiné? Jak vnímáte změny v něčem, co jistým smyslem symbolizovalo vaše dětství?

Přetvářka?

11. ledna 2014 v 21:41 | Yim |  Téma týdne
V neděli večer jsem se problikávala programy, až jsem zavítala na svou oblíbenou Dvojku a k mému potěšení tam nedávali žádný válečný dokument ani dokument o nanotechnologiích či něco jiného, co by mě vůbec nezajímalo. Česká televize mě překvapila filmem Hledá se prezident, který byl natáčen během kampaní a voleb první přímé volby prezidenta České republiky. Usadila jsem se pohodlněji a byla jsem připravena zhlédnout, jak to vlastně probíhalo, když to nám, obyčejným občanům, nebylo na očích.

Musím říct, že mě to udivilo víc než cokoli jiného od začátku roku. Prezidentští kanidáti se k sobě chovali s úctou, dokázali si normálně povídat, jejich týmy nebyly v žádných rozepřích. Tomu se, přátelé, říká Potěmkinova vesnice. Jakmile společné záběry skončily, situace se vyhrotila. A bylo to o to horší, když už se sledovali průběžné výsledky. Jedni uráželi druhé, první třetího, pátý zase někoho jiného. Byl to začarovaný kruh protkaný mnohem více než jutový pytel. Když jste si uvědomili, že mluví o někom, na koho se usmívali, povídali si s ním o výzdobě knihovny, jeli spolu v autě, kouřili před přímým přenosem... bylo to jisté zklamání. Zklamání z klamu.

Jak moc chtěli působit dobře, že mluvili bez zábran s někým, kým opovrhovali? Jak moc si chtěli uhájit čest, když udělali první poslední, jen aby vyhráli? Koho tedy na Hradě máme?

Potom jsem dlouze přemýšlela. Co se jim asi honilo hlavou, když toto všechno prožívali? Vzpomínala jsem, kdy jsem se já naposledy přetvařovala a říkala lichotky někomu, kdo mi byl odporný. Nikdy. Vzpomínala jsem, když jsem se já chovala, jakoby nic, a potom jsem odešla, byla sama a pěkně si na dotyčného zanadávala. To dělám často. Rozdíl mezi mnou a jimi je ale ten, že já za zadkem nemám kameru, či nějakou štěnici v tričku, která by zaznamenávala každý můj krok.

Zapůsobila psychologie davu.

Teď bych si dovolila malou vsuvku z let minulých, kdy se o přízeň voličů ještě aktivně hlásil i Jiří Paroubek. Vždycky mi přišlo hrozně srandovní, že když jsem se ptala svých spolužáků, koho volí jejich rodiče, nikdy to nebyl Paroubek. Když jsem se ptala rodinných známých, nikdy to nebyl Paroubek. Když jsem se ptala kamarádů v kroužcích, nikdy to nebyl Paroubek. Když jsem se ptala široké rodiny, nikdy to nebyl Paroubek. Potom bylo po volbách a já napjatě sledovala, kdo asi vyhraje. PODÍVEJME! ČSSD S PAROUBKEM! To se za to lidi opravdu styděli? Styděli se za to, koho volili, proto mi lhali? Nebo si to na poslední chvíli rozmysleli? Či jsem zkrátka narazila zrovna na lidi, kteří Paroubka opravdu nevolili?

Pokračujme.

Zapůsobila psychologie davu. Kolikrát asi kandidáti drželi v rukou Mein Kampf, že opravdu voliče přesvědčili, aby se stali právě jejich voliči (toto nemyslím zase tak vážně, jen čtu válečnou knihu z Německa a Mein Kampf se tam často vyskytuje)? A kolikrát četli Le Bona, že věděli, jak správě ovlivnit cílové skupiny a dokonce i ty necílové, řeknu-li to takto? Kolikrát se dívali na projevy diktátorů, aby se naučili správnou gestikulaci a správný tón hlasu a jeho dynamiku, jejichž používání dokáže pozitivně, avšak i negativně ovlivnit posluchače? Myslíte, že s námi prostě manipulovali, nebo si všichni, či alespoň většina, ponechala svůj názor? Nepočítám změny dle vlastního rozhodnutí neovlivněné jinou osobou.

Když se lidé chovají jinak, než je jejich vnitřní přesvědčení, většinou to jde poznat. Ptám se tedy, jak to, že dokud mi neukázali i druhou stránku, kde nadávají jeden na druhého, měl každý z kandidátů alespoň kousek mé sympatie? A jakto, že jeden okamžik, jeden špatný a neuvážený krok může změnit celý dojem na danou osobnost?

Lidská mysl, vůle, přetvářka, píle, podlézavost a kdovícojestě nezná mezí. Vídáme to v každodenním životě a stejně tak jednou za x let, když k nám do města přijedou kampaně (a to si na nás za celé své volební období ani nevzpomenou, aby nám uvařili kafé zdarma! -nee, že bych kafe pila).

Článek je přiřazen k tématu týdne "Psychologie".

Tancující písmenka

6. ledna 2014 v 16:20 | Yim |  Yima
Už od malička jsem čtení milovala. A psaní taky, ať už jsem popisovala fotky nebo se jen snažila napsat seznam na nákup. Pamatuji si, že když jsme se začali učit velká tiskací písmena v první třídě, já už jsem většinu uměla. Jedno bylo ale vskutku kouzelné. Když jsme se učili písmeno E, neměla jsem problém s tím, na jakou stranu mají tyto hrábě směřovat, nechápala jsem ale proč tam sakra mají být jenom tři čárky, když je tam ještě hromada místa?! Však víte, v první třídě se píší obří písmena, ale přitom jsou ty čárky pořád stejně úzké. Jednou jsem jich tam měla pět, někdy ještě víc, časté bylo čísto čtyři. Učitel se mi pokoušel vysvětlit, že tak se to prostě píše, doma se mi snažili vysvětlit totéž, ale můj argument, že takto je to hezčí, byl asi nepřekonatelný. Nakonec jsem to ovšem pochopila.

O čem chci ale mluvit, je čtení. Čtu hodně. Čtu hodně hodně moc. Jakože vážně hodně. Ale mívám s tím problémy. Většinou sice s čtením nahlas, ale i když čtu v duchu, není to zrovna excelentní. Některé věty musím opakovat, protože se mi slova a písmena zapletla dohromady. Slova prakticky poznávám jen a jen podle toho, jak vypadají, a když jsou některá podobná jiným, je to problém a můžu nad jedním slovem přemýšlet i dvacet sekund. Nová slova (ano, i v patnácti letech se dají poznávat nová slova) jsou problémem sama o sobě, protože než přelouskám písmena, aby šla popořádku a dávala smysl, je to děs. Když čtu nahlas, někdy slova také přečtu jinak, ale to je potom problém. Snažím se soustředit a číst pomalu, ale to mají učitelé nejrůznější problémy. A to nemluvím o cizích jazycích! Jazyky jako takové jsou pro mě v pohodě (až na španělštinu), ale to čtení! Ne ani tak výslovnost, ale čtení. Je to hrozně zvláštní, jak všichni čtou rychle, například dneska, a potom jsem vyvolaná já a je to jako z prvního stupně. Většinou. Ne vždy. Na toto všechno jsem si už ale zvykla. Mám trpělivost sama se sebou.

Letos jsem se začala učit ruský jazyk. Lidičkové, to je tak nesnesitelně odporné, ta azbuka! Nemyslím to tak, že by se mi nelíbila, vlastně to působí hrozně "svojsky", jestli chápete, jak to myslím. Ale katastrofa je, když musím číst a psát. Psát ani tak ne, to jakž takž zvládám. Jestliže čtu normálně pomalu, vězte, že v cizích písmenách čtu ještě pomaleji. Pan profesor mi jednou řekl, že čtu dobře, ale chtělo by to přidat na tempu. Možná jsem udělala chybu, že jsem jen přikývla, ale neřekla jsem už, že takto čtu i v češtině.

A teď, jak to vlastně na stránce vidím? Je to, jako by ta slova, ta jednotlivá písmena tancovala. Hýbají se, jakože se točí kolem své osy. Malé b a malé d často zaměňuji. Velké C a velké G také. Malé m a n jen v psané formě, protože každý to píše jinak. Ještě malé e a o jsou si hrozně podobná. A stejně tak se písmena občas přeskupí vrámci slova a já jsem schopná přečíst místo jména Anna slovo Nana. Jistě chápete, že věta později nedává ani nejmenší smysl.

Chtěla bych se vás zeptat, je to normální? Máte to také někdo tak? Nebo jsem divná už i ve čtení?

(Ne)realistický popis současnosti

1. ledna 2014 v 2:17 | Yim |  Téma týdne
Řeknu vám jednu věc - možná jsem také součástí té nevděčné generace, která v demokratickém státu už zpohodlněla. Možná si také nevážím toho, kde a jak žiji. Možná poté, až si přečtete tento článek, mě odsoudíte a už na můj blog nezavítáte, ale já to i tak napíšu, jelikož takto to cítím. Jsem prostě člověk, kterého už nebaví sedět doma a sledovat politické pořady v rádiu. Opravdu potřebuji nějaké dobrodružství. Ale nemyslím Verneovské cesty do středu Země a na Měsíc a po Amazonce. Myslím dobrodružství v podobě skrývání se a následné inspirace režimem či nějaké významné události. Nechápete? Však já vám to vysvětlím.

1918, konec první světové války. Samostatná Československá republika.
1939, začátek druhé světové války.
1948, komunistický totalitní režim.
1968, Pražské jaro, začátek normalizace - "komunismus s lidskou tváří".
1989, Sametová revoluce.
1993, samostatná Česká republika.

2014. Jsme teď a tady. Řekněte, kde je nějaký zvrat? Kde je nějaký děj, nějaká událost? Chci říct, samozřejmě jsem ráda, že se nemusím potýkat s problémy svých předků. Ale na druhou stranu, neměli to tehdejší autoři jednodušší? Ano, byli pronásledováni režimem, mnohdy nemohli publikovat, ale přitom se stali něčím jako národními hrdiny, protože vyřkli něco, co se ostatní báli říct. Ale jistá inspirace tam byla. Hašek a jeho Švejk, který se zabývá třeba právě první světovou. Vezměme si i takového Remarquea, který také psal o první světové a posléze se zabýval nacistickým Německem, nemýlím-li se. Karel Čapek, možná by se sem dal zařadit i Franz Kafka, psal povídky z první republiky. Oto Kraus a jeho knihy o koncentračních táborech. Antoine de Saint-Exupéry, v jeho díle se také občas válka vyskytne, ačkoli se jedná spíš o jistou naději. Josef Škvorecký zase psal o vojně a kritizoval komunismus. Taktéž Miloslav Švandrlík. Jistě si vzpomenete alespoň na film Černí baroni! Václav Havel a jeho absurdní dramata. A mohla bych udávat další a další příklady. Měli poměrně předurčeno, co psát. Našli se samozřejmě i tací, kteří se od reality odpoutali a psali sci-fi, však určitě znáte Ondřeje Neffa, jestli ne jeho vlastní knihy, třeba jste jeho jméno viděli na obalu románu Julese Verna. A nám asi také nezbývá nic jiného, než hledět futuristicky dopředu, hrát si na George Orwella a psát o něčem, co se možná stane, ale nebo taky ne; nebo psát o vymyšlených světech a bytostech.

Chtěla bych, aby se něco stalo. Copak je to něco zajímavého, psát o korupci a následných tahanicích? Vlastně se nedivím, že Michal Viewegh nepíše o ničem jiném než o nevěře. Ale nesouhlasím s tím. Ukazuje to český národ ve špatném světle. Jednu knížku ano, ale copak to musí být tématem úplně čehokoli? (Jen tak mimo téma, na Český rozhlas Plus je pořad Knížky Plus a v jednom tomto pořadu jsem slyšela, jak mluvil Viewegh o své nové knize, která je prakticky autobiografická a popisuje to, jak měl nějakou tu mozkovou příhodu a poté zapomínal atd. Reportérka četla ukázku z této knihy a já si říkala, že by to mohlo být konečně něco normálního. Omyl! Když jsem slyšela, jak říká něco o nevěře ve spojitosti s jeho rodinou, pochopila jsem, že to možná nedává jen do svých příběhů, ale že snad trpí nějakou paranoiou a nemůže si pomoci.) A o co víc, Češi si potom začnou myslet, že nevěra je vlastně v pořádku a opravdu se to nakonec stane každodenní rutinou pro více a více našich spoluobčanů. Myslím si, že člověk by si měl svého partnera vážit natolik a milovat ho natolik, aby to neudělal. Proč spolu chodí? Proč se vzali? Proč to udělali, když potom chodí za jinými?

Tímto vším chci jen říct, že jsem vlastně spokojená. Víte, s tím, že nemusím čelit vojákům na frontě, že nemusím být v Osvětimi a dnem i nocí čekat na plynovou komoru, že nemusím vykládat lži, abych se snad neznelíbila vládě. Ale nepřipadá vám to teď trochu o ničem? Mohu psát snad jen o útržcích, které zahlédnu na ulici nebo ve společnosti. Můžu se dívat, jak někdo bere žebrákovi z klobouku jednu korunu, a potom to přepsat do povídky. Ale s takovou to bude všechno stejné.

Chci, aby se něco stalo. Nemyslím něco zlého. Nechci tu žádnou totalitu. Vždyť změna může být i k lepšímu. A najednou to tu může být tak krásné, že by stálo za to realisticky popsat naši společnost, abychom se mohli chlubit dalším generacím, jak to tu bylo báječné. Co jsme jako Češi dokázali.

Článek je přiřazen k tématu týdne "Inspirace".

Edit_25.3.2014: Když čtu, jak jsem se rouhala, je mi zle a mám výčitky svědomí, že jsem všechno s tou Ukrajinou a muslimy vyvolala třeba já.