(Ne)realistický popis současnosti

1. ledna 2014 v 2:17 | Yim |  Téma týdne
Řeknu vám jednu věc - možná jsem také součástí té nevděčné generace, která v demokratickém státu už zpohodlněla. Možná si také nevážím toho, kde a jak žiji. Možná poté, až si přečtete tento článek, mě odsoudíte a už na můj blog nezavítáte, ale já to i tak napíšu, jelikož takto to cítím. Jsem prostě člověk, kterého už nebaví sedět doma a sledovat politické pořady v rádiu. Opravdu potřebuji nějaké dobrodružství. Ale nemyslím Verneovské cesty do středu Země a na Měsíc a po Amazonce. Myslím dobrodružství v podobě skrývání se a následné inspirace režimem či nějaké významné události. Nechápete? Však já vám to vysvětlím.

1918, konec první světové války. Samostatná Československá republika.
1939, začátek druhé světové války.
1948, komunistický totalitní režim.
1968, Pražské jaro, začátek normalizace - "komunismus s lidskou tváří".
1989, Sametová revoluce.
1993, samostatná Česká republika.

2014. Jsme teď a tady. Řekněte, kde je nějaký zvrat? Kde je nějaký děj, nějaká událost? Chci říct, samozřejmě jsem ráda, že se nemusím potýkat s problémy svých předků. Ale na druhou stranu, neměli to tehdejší autoři jednodušší? Ano, byli pronásledováni režimem, mnohdy nemohli publikovat, ale přitom se stali něčím jako národními hrdiny, protože vyřkli něco, co se ostatní báli říct. Ale jistá inspirace tam byla. Hašek a jeho Švejk, který se zabývá třeba právě první světovou. Vezměme si i takového Remarquea, který také psal o první světové a posléze se zabýval nacistickým Německem, nemýlím-li se. Karel Čapek, možná by se sem dal zařadit i Franz Kafka, psal povídky z první republiky. Oto Kraus a jeho knihy o koncentračních táborech. Antoine de Saint-Exupéry, v jeho díle se také občas válka vyskytne, ačkoli se jedná spíš o jistou naději. Josef Škvorecký zase psal o vojně a kritizoval komunismus. Taktéž Miloslav Švandrlík. Jistě si vzpomenete alespoň na film Černí baroni! Václav Havel a jeho absurdní dramata. A mohla bych udávat další a další příklady. Měli poměrně předurčeno, co psát. Našli se samozřejmě i tací, kteří se od reality odpoutali a psali sci-fi, však určitě znáte Ondřeje Neffa, jestli ne jeho vlastní knihy, třeba jste jeho jméno viděli na obalu románu Julese Verna. A nám asi také nezbývá nic jiného, než hledět futuristicky dopředu, hrát si na George Orwella a psát o něčem, co se možná stane, ale nebo taky ne; nebo psát o vymyšlených světech a bytostech.

Chtěla bych, aby se něco stalo. Copak je to něco zajímavého, psát o korupci a následných tahanicích? Vlastně se nedivím, že Michal Viewegh nepíše o ničem jiném než o nevěře. Ale nesouhlasím s tím. Ukazuje to český národ ve špatném světle. Jednu knížku ano, ale copak to musí být tématem úplně čehokoli? (Jen tak mimo téma, na Český rozhlas Plus je pořad Knížky Plus a v jednom tomto pořadu jsem slyšela, jak mluvil Viewegh o své nové knize, která je prakticky autobiografická a popisuje to, jak měl nějakou tu mozkovou příhodu a poté zapomínal atd. Reportérka četla ukázku z této knihy a já si říkala, že by to mohlo být konečně něco normálního. Omyl! Když jsem slyšela, jak říká něco o nevěře ve spojitosti s jeho rodinou, pochopila jsem, že to možná nedává jen do svých příběhů, ale že snad trpí nějakou paranoiou a nemůže si pomoci.) A o co víc, Češi si potom začnou myslet, že nevěra je vlastně v pořádku a opravdu se to nakonec stane každodenní rutinou pro více a více našich spoluobčanů. Myslím si, že člověk by si měl svého partnera vážit natolik a milovat ho natolik, aby to neudělal. Proč spolu chodí? Proč se vzali? Proč to udělali, když potom chodí za jinými?

Tímto vším chci jen říct, že jsem vlastně spokojená. Víte, s tím, že nemusím čelit vojákům na frontě, že nemusím být v Osvětimi a dnem i nocí čekat na plynovou komoru, že nemusím vykládat lži, abych se snad neznelíbila vládě. Ale nepřipadá vám to teď trochu o ničem? Mohu psát snad jen o útržcích, které zahlédnu na ulici nebo ve společnosti. Můžu se dívat, jak někdo bere žebrákovi z klobouku jednu korunu, a potom to přepsat do povídky. Ale s takovou to bude všechno stejné.

Chci, aby se něco stalo. Nemyslím něco zlého. Nechci tu žádnou totalitu. Vždyť změna může být i k lepšímu. A najednou to tu může být tak krásné, že by stálo za to realisticky popsat naši společnost, abychom se mohli chlubit dalším generacím, jak to tu bylo báječné. Co jsme jako Češi dokázali.

Článek je přiřazen k tématu týdne "Inspirace".

Edit_25.3.2014: Když čtu, jak jsem se rouhala, je mi zle a mám výčitky svědomí, že jsem všechno s tou Ukrajinou a muslimy vyvolala třeba já.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Radka Radka | E-mail | Web | 1. ledna 2014 v 13:01 | Reagovat

Mívám někdy podobný pocit a co se týče Viewegha - už jsem o něm jednou psala - to jeho fňukání v místo oslavy života po prožitém. Lidé ho v diskuzi pod recenzí totálně odsoudili. A co se nestalo? Vyšel s ním tamtéž rozhovor, jak si života váží a je rád... bla, bla, bla. Vše účelové, aby vyhověl a kniha se prodávala.
Tvůj článek mě zaujal natolik (nejen díky slabotě ostatních na TT), že jsem jej navrhla do výběru článků na TT na blogosvet.blog.cz.

2 Yima Yima | E-mail | Web | 1. ledna 2014 v 13:12 | Reagovat

[1]: Děkuji! Děkuji moc. Když jsem tento článek psala, myslela jsem si, že nikdo mě nebude chápat, takže mě to moc těší. :)

3 Radka Radka | E-mail | Web | 1. ledna 2014 v 13:16 | Reagovat

[2]: Spíš by se dalo nechápat, kam na to ve svém věku chodíš ;-)
Ale mám radost z lidí jako jsi Ty, kteří přemýšlejí i nad tím, co na první pohled není vidět.

4 Anička Anička | 1. ledna 2014 v 18:16 | Reagovat

V rámci možností si troufám říct, že alespoň minimálně rozumíme. Mně už několikrát něco v tomto smyslu napadlo, ovšem v mém případě to bylo v poněkud jiném kontextu.
Však mi teď máme možnost dívat se na to všechno s odstupem (nepochybuji, že si to uvědomuješ, ale nemůžu to nezmínit).

5 NikaRoovy NikaRoovy | E-mail | Web | 3. ledna 2014 v 20:08 | Reagovat

Souhlasím. Potřebuji nějak vykolejit z toho stereotypu tohoto světa.
Viewegha znám, až moc dobře. Bydlím ve stejném městě, jako on. Líbila se mi jeho první knížka. V ostatních s tvými názory souhlasím. Myslím si, že je zblbnutý financemi a slávou. Když byl mladý, měl přítelkyni (nejsem si jista, jestli se vzali nebo spolu jen chodili) Jarušku (o které mimochodem v Báječných létech pod psa píše), která byla kamarádka mojí učitelky na češtinu. Co jsem se doslechla, byla to moc hodná paní a měla pana spisovatele moc ráda, no on se pak nechal tím vším unést, dalo by se říct že odhodil ženu, která ho milovala i když nebyl slavný a našel si o hodně mladší ženu. Tak už se stává, když někomu leze sláva na mozek, no mě se to nelíbí a nepřijde mi jako dobrý člověk.
To jen tak mimo. Ten článek je fajn, nějaká změna by světu jen prospěla. I pro tu inspiraci nám pisálkům. A vůbec tahleta "demokracie" stojí za nic.
Tímhle si mě navnadila na Trnovou korunu, asi ji budu číst. :-)

6 HellieG HellieG | Web | 4. ledna 2014 v 16:57 | Reagovat

Říkala jsem si, že musím být blázen, když jsem o něčem podobném nedávno přemýšlela. Tak teď alespoň vím, že jestli jsem blázen, tak v tom nejsem sama :D
Na druhou stranu, myslím si, že rozhodně nežijeme v pravé svobodě. Jsme absolutně pod dohledem. Ale to je problém moderní společnosti. V této době se dá žít svobodně leda někde v pralese nebo na opuštěném ostrově.
A souhlasím s Nikou, že tahle demodemokracie stojí za nic.

7 Yima Yima | E-mail | Web | 4. ledna 2014 v 17:07 | Reagovat

[3]: Já hrozně ráda přemýšlím, ale potom si připadám jako vyvrženec, protože když někomu své myšlenky řeknu, jen si klepou na čelo. :)

[4]: Jistě, máme možnost se na to dívat s odstupem, ale co s tím, když jsme to nezažili a nemůžeme proto nic porovnat?

[5]: Báječné, teď mám další informace o Vieweghovi! :D Já nevím, nějak jsem tušila, že takový je. Připadá mi moc namyšlený, nepřirozený.

[6]: Ano, demodemokracie, to je to slovo. Nedávno jsem s kamarádkami vedla na toto téma debatu a dostaly jsme se k zajímavým závěrům. :D A ano, nás bláznů je víc. :D

8 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 17. ledna 2014 v 16:32 | Reagovat

Nevím jestli jsi někdy slyšela něco o časové smyčce. To je kupříkladu, když na jejím počátku začne vzkvétat společnost, posléze prosperuje, dostává se na svůj vrchol, nadále se něco zvrtává, ale stav je stále udržitelný ve výšinách, nakonec se to ovšem již uhlídat nedá a jde se dolů--- a Bum! Máme tu dno a je načase začít odznova. Smyčka se uzavírá a jedeme. Tohle všechno zažilo lidstvo vždy a všude už nesčetkrát. A nebála bych se toho, že bychom její strukturu obcházeli, ba naopak! Právě strmě klesáme a každičkým dnem čekáme na nějakou pohromu, po které se zase vydrápeme na nohy a začneme zkvétat.
Nevím jestli jde proti tomu něco dělat. Nechtěla bych strávit život na dně a pak se až do stáří pachtit abych jej s ostatními dostala na vrchol. Ale kdo ví? Nevím jestli si lidé uvědomují tu zabedněnost, slepost, netoleranci číhající na každém rohu každého vašeho slova. Hm, když píšeš o té nevěře... ano, není to už morální, ale s ohledem na přírodní zákony... nevím jestli i zákon společnosti musí podléhat přírodě (nevěra tu byla vždy a je jen otázkou, zda to vlastně není přirozené) Viewegha jsem ale nečetla, takže nemohu soudit.
Každopádně je to názor k zamyšlení, díky za zpestření pátečního odpoledne (ráda přemýšlím :) )

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama