Raději dvakrát vyhořet, než se jednou stěhovat?

25. ledna 2014 v 23:28 | Yim |  Téma týdne
Věci jsou mnohdy jen subjekty bez duší, jejichž zbožňování je prý trochu materialistické. Chci říct, že když někdo lpí na předmětech, většinou se na něj nahlíží trochu jinak. Nejenom, že miluji naši planetu, vlast a vybrané lidi kolem sebe, ale i svůj domov, ke kterému patří všechny ty krabice plné obrázků, fotografií, různých serepetiček, starých příběhů, nedovyšívaných vyšívek a rozpletených šál a čepic. Takových věcí je jen můj pokoj přeplněný, nemluvě o našem celém bytě.

Existuje jedno přísloví. Raději dvakrát vyhořet, než se jednou stěhovat. Možná to není přísloví. Nikdy jsem se však s tímto tvrzením neztotožnila. Za svůj krátký život jsem se stihla stěhovat už minimálně šestkrát. Pamatuji si, jak jsem jako malá plakávala, že opouštíme prostory, ve kterých jsem strávila jistě nezapomenutelná období. Vždy jsem měla ráda to balení věcí. Více ale vybalování, protože můj nový pokoj byl najednou hezky prázdný, přehledný a uklizený. Každá věc měla své nové místo. Každá plastová figurka z dětství se postavila na své místo na poličce, které už neopustila. Každá kniha, se srdcervoucím příběhem, jak jsem k ní přišla, se vždy uvelebila v přihrádce v knihovně a své stanoviště opouštěla jen tehdy, kdy jsem si v ní chtěla znovu zalistovat a ukonejšit tak svou sentimentální náladu.

Kdybych vyhořela, byla bych jistě zdrcená. Už bych nikdy nedržela v rukou své oblíbené vydání Evžena Oněgina, nikdy bych si neprohlížela staré fotky, když jsem byla ještě maličká a neměla vlasy. Na každém kroku jsou vzpomínky. Po požáru by z nich zbyl jen prach a popel. Máme spoustu vzpomínek uchovaných ve své hlavě, ale přiznejme si, kolikrát jdeme jen tak po ulici a vzpomeneme si, jak jsme se báli na kole sjet ten velký kopec, který se nám dnes jeví jako rovinka? Takové detaily se nám vybaví právě tehdy, kdy v jednom ze šuplíků najdeme náš starý zvonek od kola. A víte co? Ten zvonek by ten oheň možná i přežil.

Je to asi rok, co jsem všude možně hledala angličáky. Měla jsem jich celou velkou krabici. Dříve jsem si je stavěla vedle sebe a za sebou a dělala jim přehlídky. Jindy zase jezdily okružní jízdy po pokojích či dělaly akrobatické kousky. Většinu autíček jsem měla pojmenovaných. To, co vypadalo jako babičino, bylo Ivino auto. To, co vypadalo jako mámino, bylo pro změnu mámino auto. A tak dále, a tak dále. V současné době mám jen to své nejvíce milované auto, které vlastně není autem, ale je to míchačka. Kam se poděly všechny ostatní? Máma se mi ráčila oznámit, že je věnovala synovi její kamarádky. Bylo to velké zklamání, kterým budu trpět i za třicet let.

Co je ale největší zábava - ještě větší než rozplývání se nad starým žonglovacím míčkem, někdejším prasátkem, které sloužilo jako pokladnička, sbírkami všeho možného -, tak to je probírání se listy papírů. Pomačkané, někdy i roztrhané, většinou však popsané velkým písmem. Někdy velkým tiskacím, jindy nečitelným psacím. (Někdy se až divím, jak málo se mé písmo změnilo.) Čtu si v nich a objevuji tajemství svých starých příběhů. Onehdy jsem narazila na blok, ve kterém byla má kniha s názvem Kořen Arye. Vzpomínám si, jak jsem každé odpoledne na táboře sedávala na kraji lesa a psala jsem. Dělalo mi problém s jednou kapitolou přesáhnout jednu stránku A5. Teď se tomu směji. Také jsem objevila jinou knihu, kterou jsem psala asi dva roky později než tu Aryi, která pojednávala o slonu Daliborovi, který cestoval do pravěku, aby sestavil rodokmen svých předků. Kdybyste ale čekali mamuty, nedočkali byste se.

Toto všechno miluji. Chovám k tomu větší lásku a sympatie, než k chození venku s pseudokamarády. A představte si, že toto všechno by mohlo zmizet jedním neopatrným zacházením se zapálenou svíčkou. Nebo stačí, abyste nechali zapnutý sporák. A všechno by bylo pryč. Všechno. Do čista. Úplně.

Článek je přiřazen k tématu týdne "Láska".
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama