Únor 2014

Ta paní se tváří...

27. února 2014 v 18:12 | Yim |  Yima
...smutně.
...šťastně.
...zamilovaně.
...sklíčeně.
...křehce.
...plna života.

Můžeme si říct vlastně hrozně moc příslovcí, když se díváme na starou paní nebo na starého pána, kteří sedí naproti nám v trolejbuse, autobuse či šalině nebo vlaku (nebo v metru). Mnohdy se na ně jen podíváme a no a co. Prostě tam sedí, stejně jako my. Dívají se ven utrápeně, nebo si plni života povídají se svou fialovovlasou kamarádkou. Mají takovou tu jejich čepici. A ten kabát, mnohdy z šustu. Třeba mají o koleno opřenou hůlku. A na klíně svírají tašku. Jsou zvláštní - jejich oči, jejich ústa a vrásky okolo nich. Taky takoví jednou budeme. Taky se o nás možná někdo zamyslí.

Když jsem dnes jela ze školy, neměla jsem náladu na své úžasné spolužáky, tak jsem si naschvál počkala až na trolejbus. Seděla jsem naproti spoustě lidí, ale pamatuju si dvě paní, které spolu zřejmě ani neměly nic společného, ale seděly vedle sebe a to je v mé hlavě spojovalo neskutečně silně. Chci říct, mohla jsem v duchu porovnávat jejich věk. Tak přes sedmdesát jim bylo určitě. Spíš k osmdesátce. Měly přesně takové ty šedo-bílé vlasy. A vrásky i kolem pusy. A nateklá víčka. Dívaly se chvíli ven, chvíli zase po dítěti v kočárku, pak pro změnu na ruce. Na malý okamžik jsem se ale oběma dívala do očí. Chtěla jsem přes ně prostě projít a zeptat se duše či něčeho podobného, třeba svědomí nebo i podvědomí, co asi zažily. Co se stalo v jejich životě? Tyto paní zažily Sametovou revoluci. Tyto paní zažily i Pražké jaro. A také žily za Protektorátu a i ony se staly oběťmi války. Možná, jen možná do války odešel jejich tatínek nebo dědeček a už se nikdy nevrátil. Nebo jejich starší bratr. Prožily si neskutečně moc. Třeba na to všechno v ten okamžik vzpomínaly. Myslím, že kdybych se tolik nestyděla, prostě bych si nějakou stařenku vyhlédla a vyzpovídala ji. Napsala bych monografii o jedné jediné neznámé dámě.

Proč ke starým nemáme úctu? Proč je naše společnost tak moc zahleděna do sebe, že se nedokáže podívat ven a vnímat ostatní jedince? Odpověděla jsem si sama.

Nejsou nejmoudřejší, to ne. Vždycky mi všichni vtloukali do hlavy, že moudrost přichází s věkem, ale jsem si jistojistě jistá, že Miloš Zeman není moudřejší než takový Tomáš Klus. (Dlouho jsem hledala správného, mladého člověka a myslím, že bych ho mohla hledat do nekonečna. Myslím si však, že toto je poměrně dobrá volba.) Moudrost je výsada, kterou mají lidé, kteří se dívají a cítí. Proto nechci říkat, že bychom starší měli ctít proto, protože oni jsou zdrojem toho vědění. Jen toho zažili víc. Je jasné, že budu mít víc zkušeností než moje sestřenice, která je v předškolním věku. Nestačila se ani začít učit číst. A neví nic o tom, co je to implikace v praxi. Jde tu hlavně o to, že starší nám mohou vyprávět. Miluji například vyprávění dědy. Slyšela jsem to spoustukrát, desítky jeho historek, ale stále dokola to poslouchám.

Bylo léto 1968. Děda byl zrovna na povinné vojenské službě. Bydlel v kasárnách ve Slatině a příslušel k letišti, či k něčemu takovému. Když do Československa přišli Rusové, museli krýt policii. Tak, že stáli před nimi. Dělali jim stěnu. Nedostali ani nabité zbraně. Před jeho očima někdo zabil nějakou ženu.

A představte si, kdybyste to taky zažili. Kdybyste viděli, jak někdo umírá. A jak si z vás někdo udělá živý štít, aby on sám byl chráněný. A teď si vezměme, že můj děda se narodil až rok po válce! A na našem území, na naší planetě žijí i starší lidé. Lidé, kteří si pamatují smrt Tomáše Garriguea Masaryka.

Proto bychom měli mít ke starším úctu. Ne, ne proto, že si možná pamatují T. G. Masaryka. Zkrátka proto, že nám mohou předávat své vzpomínky a zkušenosti. A my se podle toho můžeme řídit, když budeme chtít. Může nám to nějak pomoci. Tím ale nevylučuji vzájemnou úctu. I oni k nám by měli mít jistou úctu. Jsme lidi stejně jako oni. Nejsou tu žádní podlidi a nadlidi. Naši rodiče jim platí důchod. Proč by na nás tedy měli být protivní? Možná jsou osamělí, už dlouhá léta. Možná jim už umřelo spoustu blízkých a jejich děti se k nim nehlásí. Také bych byla zahořklá, domnívám se.

Prvorepublikový den

22. února 2014 v 16:44 | Yim |  Yima
Včera byl krásný a báječný den. Vlastně si ani nepamatuji, jaké bylo počasí, jestli byla zima nebo teplo, ale mě bylo tak neskutečně moc fajn, jak mi už dlouho nebylo. Nějak jsem se dokázala odpoutat od všech těch světových katastrof, od faktu, že mě bolí noha, i od toho, že v pondělí budu muset zase do školy a měla bych se učit a nedělám to.

Po poledni jsem se nasoukala do čtverečkovaného saka a s penězmi, které zbyly z lyžáku, šla do města. Měla jsem jasný plán: pohlednice a známky, dárek pro babičku a dědu, bílá trička na malování. V tašce se schovával i notebook, protože co kdyby bylo trochu času navíc a já si mohla jít sednout do kavárny a psát?

Vždycky, když vystoupím na České (čti Joštova), miluji procházení po ulici Česká směrem na náměstí Svobody. Tam, kde je vidět i Veselá, se před vámi tyčí budova mezi dvěma ulicemi. Nevím, co je to zač, či jak se to jmenuje. Vím ale, že na ní jsou nápisy různých žurnalistických plátků, a hlavně že mi to tam připomíná Times Square. Všimla jsem si toho teprve nedávno, když jsme tam šla s kamarádkami. Řekla jsem to jako nějakou samozřejmost, že je to prostě Times Square, ale nikdo to v tom neviděl. Brňáci, souhlasíte se mnou? Je to tam vážně kouzelné - stánek s květinami, kašna nebo vodotrysk (ze které ale neteče voda) a nad tím vším se tyčí ta budova. Když jsem tam šla, nevnímala jsem ta auta a reklamy na Subway. Byla jsem tam jen já, kolemjdoucí, hluk z toho, jak si povídají, ale co je nejdůležitější, někde tam hrála harmonika. Když jsem šla potom kolem tohoto pána, dala jsem mu deset korun a on se na mě usmál. Najednou mi nevadilo (jak se vždycky čertím), že pánové už nenosí obleky a dámy nejsou dámy. To všechno bylo kouzlo, které mi snad opožděně nadělil Ježíšek.

Z Barviče a Novotného jsem si odnesla celkem čtrnáct pohlednic. Deset s motivy Brna a čtyři s motivy Alfonse Muchy. Ze známek nakonec nebylo nic. Ještě budu muset nějakou dobu sbírat odvahu, než vkročím do filatelistického obchodu sama.

Spoustu času jsem strávila chozením tam a sem. V Kooh-i-noru jsem si koupila žlutý, červený, fialový, modrý a zelený inkoust, abych čím měla psát ve škole. V H&M jsem si koupila bílá trička, abych je ozdobila nějakým uměleckým dílem (a třeba se tu objeví). A taky jsem byla v Baťovi, abych se pokochala dámskými polobotkami.

Času bylo dost. Proto jsem kolem čtvrté hodiny zasedla ke stolečku v kavárně Spolek na Orlí ulici (všem vřele doporučuji), vytáhla si notebook a napsala asi dvě strany povídky do literární soutěže. Už je skoro hotová, jen musím udělat pár nepatrných, kosmetických úprav. O tom, jaké tam mají kafé, vás informovat nebudu, protože kafé nepiju. Horkou čokoládu ale měli excelentní! A bylo tam spoustu zajímavých lidí. A nejvíc mě překvapilo, že se ti zákazníci mezi sebou navzájem znají! Třeba hned stoleček ode mě seděla slečna, pán a ještě jeden pán a řešili tisk knihy. Na druhé straně seděla slečna, tak maximálně pětadvacet, která byla tak moc zajímavá! A tito se znali. A za tou slečnou přišel nějaký pár, který seděl u jiného stolu dole. Taky se znali. Jen škoda, že servírky neměly ty oblečky jako za první republiky.

Strávila jsem tam dvě hodiny. Potom jsem odešla, steskně se podívala na mrakodrap Centrum a čekala na mámu, až mě vyzvedne.

Do města jsem se ale za hodinu znovu vrátila, tentokráte do Janáčkova divadla. Konečně jsem se dočkala pánů v oblecích a dam v šatech. Kazil to jen fakt, že Janáčkovo divadlo je postaveno ve stylu reálného socialismu a nepatří mezi ty nejhezčí. Výpravu představení ale mají brilantní, to bezpochyb. Před Vánocemi jsem tam byla na opeře Sen noci svatojánské a ty kostýmy byly úžasné. Včera jsem tam byla na Aidě a bylo to dokonalé!

Vrátila jsem se domů po desáté. Musím říct, že toto byl krásně strávený den. Připadala jsem si jako tenkrát, když jsem ještě nežila.

Kousek na východ

19. února 2014 v 16:34 | Yim |  Téma týdne
Vyjděte na chvíli ven z domu. Nebo se zkrátka podívejte z okna. Rozhlédněte se všude kolem a všímejte si detailů, které vás zaujmou. Detailů, které jsou pozitivní i negativní. Zamyslete se nad vším, co vidíte a co na vás nějak působí. Už můžete jít zpátky do svého pokoje k tomuto článku. Odpovězte si na dvě otázky: Co vás tady štve? A co se vám tu líbí?

Možná vás štve počásí. Co je to za zimu, když nemáme sníh, prší, a všechno tu nasvědčuje brzkému jaru? Třeba teď nadáváte, že jste měli jet lyžovat do Jeseníků, ale ani tam moc sněhové nadílky není, tak jste o prázdninách museli zůstat zavření doma. A co je to za zimu bez sněhuláka?

Nebo vás štve lhostejnost lidí. Na chodníku denně potkáváte desítky, možná i stovky lidí. Možná jste potkali paní s krásným kabátem a už už jste měli nutkání ji říct o skvělém výběru. Pak jste nad tím ale mávli rukou, protože by ji to ani zřejmě nezajímalo. Mohli jste potěšit jednoho člověka! Možná jste z autobusu viděli vystupovat starou paní s hůlkou, která nese ještě velkou tašku, ale nepomohli jste jí, protože jste si prostě řekli, že to udělá někdo jiný. Ale co když si to takto řekne každý?

A co když vás štve naše politická situace? Třeba máte plné zuby zkorumpovaných politiků. A Zemana hovícího si na Hradě, který kafrá i do věcí, ke kterým nemá ani co říct. Možná se vám nelíbí, jaké to tu je. A chcete se kvůli tomu odstěhovat. Proč ne, ale není dobré se také pokusit něco změnit?

Toto nedává smysl.
Stěžujeme si na počasí, když se ve světě dějí horší věci. A to takřka za humny.

Chci říct, nezlehčuji něčí problémy. Někoho bolí noha, někoho bolí hlava, někdo má před operací, ale v jejich subjektivních pohledech na svět může být bolící noha stokrát horší než operace. Třeba pro sprintera je zlomená noha neskutečná. A pro pracovníka Akademie věd je zlomená noha triviálním problémem. Někdo má problémy s domácím úkolem, jiný má před sebou životní rozhodnutí o emigraci.

I přes to všechno si myslím, že jsme na tom dobře. Z globálního hlediska. Víte, my tu sice toho Zemana máme, ale není lepší Zeman než rozboje v Kyjevě? Umírají tam lidé, protože s něčím nesouhlasí. Jsou stíhaní za to, že s něčím nesouhlasí! A už to trvá dlouho. Myslím, že tam musí být i spousta psychické bolesti, nejenom fyzické. Děti, ženy, muž, kterému před očima umírá nejlepší kamarád! Ale kdo jim pomůže?

Uvědomujete si, že jsme tu taky měli kdysi revoluci, ačkoli stokrát něžnější? A že nám pomáhali západní státy. Teď jsme my ten západní stát, ale málo kdo to takto vidí. Mohli - měli bychom jim pomoct. Hrozně ráda bych tam jela. Dokonce jsem si hledala jízdenku a není zas až tak drahá (2000 Kč). Chtěla bych tam za nimi jet, sednout si u nich, utěšovat je a pomáhat jim. Kdo ví, jaké tam mají problémy. Kdo ví, jestli nám česká žurnalistika opravdu zprostředkovává opravdovou situaci. Co když je to mnohem horší?

A když už jsme u toho - co ještě mi nedává smysl? Že tam vlastně bojují o vstup do Evropské unie, respektive o pozápadoevropštění!

(Toto taky nijak nezlehčuji. Ačkoli s EU moc nesouhlasím, je to stokrát lepší volba než Ruská federace [podle mě, podle někoho jiného zase ne].)
Takže hodně štěstí, milí Ukrajinci!

Článek je přiřazen k tématu týdne "Co (ne)dává smysl".

Tenkrát poprvé

15. února 2014 v 11:43 | Yim |  Yima
Znáte to. Takové ty články v Bravu, kde se ani ne patnáctileté dívky svěřují se svými prvními sexuálními zážitky. Právě proto jsem si nemohla tento nadpis odpustit, ačkoli můj článek bude pojednávat o úplně jiné věci a skutečnosti.

Od minulé neděle jsem byla na lyžáku a vrátila jsem se až včera v podvečer. Stalo se tam toho mnoho - od klasické alkoholové aférky (za níž ani naši třídu nepřistihli, kdežto béčko ano), přes opilého spolužáka v předvečer odjezdu, až po dva odvozy do nemocnice, o čemž právě následující řádky budou.

Když jsme dojeli dolů ze svahu, ležel tam na zádech jeden kluk z béčka, nazývejme ho C., o němž jsme se o chvíli později dozvěděli, že má podezření na poranění krční páteře. Prý skákal přes skokánek na snowboardu a vymklo se mu to evidentně z rukou. O dvě jízdy později nám paní profesorka řekla, že jistě všichni máme plnou hlavu C., takže se už pojedeme naobědvat. Ovšem kdo chce, může s ní sjet ještě jednu jízdu. No tak proč ne, že?

Vyjela jsem s dalšími pěti kluky nahoru, seřadili jsme se a já vyjela jako poslední. Jela jsem, jela, pak jsem jela po břiše a lyže s hůlkou mi zůstaly několik metrů nade mnou, potom jsem seděla na prudkém svahu, držela se za holeň a myslela jsem, že umřu. O chvíli později za mnou dojela paní profesorka, snažila se zjistit, co se stalo (v čemž jsem ale moc přehled neměla), v tom přijel nějaký pán a zjišťoval, jestli nemá nahoru poslat horskou službu. Paní profesorka řekla, že ano, tak jsme tam asi deset minut čekaly, mně bylo zakázáno s nohou jakkoli hýbat.

Horská služba přijela - byl to starší pán na kanadských saních. Ale právě v tom nastal problem, jelikož nikdo netušil, jak mě nahoru dostat, aby se s nohou nepohlo. Jak se mě tam snažili nějak napasovat, objevil se neznámý lyžař, který byl doktor, a celou cestu, co mě vezli dolů, jel vedle nás. Dole mi zkontroloval nohu a řekl, že zlomené to není, ale na rentgen bych asi jet měla. Ten pán od horské služby si zapisoval mé údaje, zatímco doktor volal sanitku. Paní profesorka do toho ještě přesvědčila dva spolužáky, aby jí pomohli mě předělat na židli. Proboha, vždyť jsem těžká! No, povedlo se.
Za dalších deset minut přijela sanitka. Řidiči mohlo být tak pětačtyřicet, ale tomu druhému né víc než třicet. Nohu mi dali do takové zvláštní červené věci, z níž vypumpovali vzduch, a najednou ta věc byla tvrdá. Přesunuli mě na lehátko a dostali mě tak do sanitky. To bylo poprvé, co jsem byla v sanitce.

Ten mladší jel se mnou vzadu. Nejdřív mi změřil tlak, potom si ode mě vzal kartičku pojišťovny a občanku. Jakmile jsme se rozjeli, ještě mi na prst přidělal takový bílý kramlík, který asi měřil tep.

V sanitce bylo spoustu věcí a spoustu přístrojů. Po zdi byla různá kolečka s čísly; vypadala jako tachometry. Na poličkách byly různé hadičky a náplastě a obvazy. Vůbec to nebylo tak strašidelné, jako se ukazuje ve všech těch filmech. Vlastně tam bylo strašidelné jen to, že možná na mém místě někdo umřel. Měla jsem výhled ven na polozasněžené hory. Zvlášť si pamatuji budovu ve Vikýřovicích, na které bylo napsáno MUZEUM SILNIC, což se mi neskutečně moc líbilo.

Hned po této vesničce bylo městečko Šumperk. Dojeli jsme až do nějaké garáže, kde se mnou vyjeli ven z vozu a dveřmi dovnitř do nemocnice, kde už čekal náš pan doktor z lyžáku. Viděla jsem, jak zrovna na lehátku vezou do ordinace C., který sem mohl přijet tak půl hodiny přede mnou. Na chodbě mě přesadili na vozíček. Začala jsem se tam bavit s nějakou dívkou, která byla na lyžáku v Koutech, říkejme jí R. Říkala mi, že je tam s rukou, protože spadla. A ve stejný okamžik spadla ještě její spolužačka, nezávisle na ní, ale ta tam zůstane přes noc. Dostali jsme se k debatě o tom, že v pátek je Harry Potter a do toho se vmísil i ten mladý sanitář, který tam čekal, aby doktorovi v ordinaci mohl předat nějaký papír, který celou cestu vyplňoval. Když se tedy otevřely ty dveře, odevzdal papír, odešel, a z ordinace vyjel C., který měl kolem krku límec. Naštěstí měl jen otřes mozku, avšak i tak musel zůstat přes noc na pozorování. Já jsem ještě chvíli čekala na chodbě, povídala si s R., ale potom si mě zavolali. Odhrnula jsem oteplovačky, podívali se na to, poslali mě na RTG. Tam to bylo hodně zvláštní. Dlouho přemýšleli, jak mě tam mají nastrčit a tak. Potom jsem taky musela podepsat papír, že nejsem těhotná! Takže po RTG jsem zase jela čekat před ordinaci, kam si mě za chvíli zavolali.

Diagnóza: pohmožděnina. Vlastně moc nevím, co to znamená, ale náš pan doktor mi to vysvětlil tak, že je to něco, jakoby se vzal papír a zmačkal. Není to ani zlomené, ale ani ne v pořádku. Je to všechno sražené dohromady. Nedokážu si to moc představit, ale každopádně tu nohu mám odřenou, mám tam obří (ŠEDÝ!) modrák a zbytek čtvrtka a v pátek to bylo celé nateklé. Ve vedlejších dveřích jsem dostala berle. Takové ty pod paže. Mám dojem, že za chvíli budu mít obří svaly na rukách, protože to je tak neskutečně namáhavé a bolestivé!

Jelikož jsme se neměli jak dostat do hotelu, přijela pro nás paní provozní. Takovou půl hodinu jsme s doktorem čekali na parkovišti. Zatímco on dovážel vozíček zase dovnitř, šel kolem mě nějaký pán o berlích, kterého jsem potkala už v nemocnici. Ten měl ale na noze ještě ortézu.

On: "Tak co?"
Já: "Docela v pohodě."
On: "Tak hodně štěstí."
Já: "Vám taky."
Nastoupil do auta a odjel. Na mě toto ještě čekalo.

V hotelu, když přijeli spolužáci a všichni, tak tam to bylo nejhorší. Vlastně nevím, jestli všechny ty kecy mysleli vážně nebo ze srandy, ale ač tak či onak, štvalo mě to. Říkali, že jsem určitě spadla naschvál, aby... a teď měli každý jiný důvod. Nebo že mě to nebolí a jen ze sebe dělám zajímavou. Přece bych nespadla naschvál! A přece bych dobrovolně nešla na rentgen! A jen tak pro nic za nic bych nechodila do druhého patra s berlemi. Vážně to bolelo. Noha. A ruce. A druhá noha, protože ta nesla veškerou váhu.

Ale někteří mi pomáhali. S věcmi, když jsme odjížděli. Nebo mi donesli snídani či čaj. Ale hrozně mě to štvalo. Byla jsem ráda, to jistě, ale připadala jsem si neskutečně trapně, žě mi musí furt všichni pomáhat, a já nikomu nepomůžu, protože prostě nemůžu.

Jeli jste někdy v sanitce? A jaké největší úrazy jste měli na lyžáku? (To už raději zmiňovat nebudu - můj největší úraz byl na lyžáku v sedmé třídě.)