Ta paní se tváří...

27. února 2014 v 18:12 | Yim |  Yima
...smutně.
...šťastně.
...zamilovaně.
...sklíčeně.
...křehce.
...plna života.

Můžeme si říct vlastně hrozně moc příslovcí, když se díváme na starou paní nebo na starého pána, kteří sedí naproti nám v trolejbuse, autobuse či šalině nebo vlaku (nebo v metru). Mnohdy se na ně jen podíváme a no a co. Prostě tam sedí, stejně jako my. Dívají se ven utrápeně, nebo si plni života povídají se svou fialovovlasou kamarádkou. Mají takovou tu jejich čepici. A ten kabát, mnohdy z šustu. Třeba mají o koleno opřenou hůlku. A na klíně svírají tašku. Jsou zvláštní - jejich oči, jejich ústa a vrásky okolo nich. Taky takoví jednou budeme. Taky se o nás možná někdo zamyslí.

Když jsem dnes jela ze školy, neměla jsem náladu na své úžasné spolužáky, tak jsem si naschvál počkala až na trolejbus. Seděla jsem naproti spoustě lidí, ale pamatuju si dvě paní, které spolu zřejmě ani neměly nic společného, ale seděly vedle sebe a to je v mé hlavě spojovalo neskutečně silně. Chci říct, mohla jsem v duchu porovnávat jejich věk. Tak přes sedmdesát jim bylo určitě. Spíš k osmdesátce. Měly přesně takové ty šedo-bílé vlasy. A vrásky i kolem pusy. A nateklá víčka. Dívaly se chvíli ven, chvíli zase po dítěti v kočárku, pak pro změnu na ruce. Na malý okamžik jsem se ale oběma dívala do očí. Chtěla jsem přes ně prostě projít a zeptat se duše či něčeho podobného, třeba svědomí nebo i podvědomí, co asi zažily. Co se stalo v jejich životě? Tyto paní zažily Sametovou revoluci. Tyto paní zažily i Pražké jaro. A také žily za Protektorátu a i ony se staly oběťmi války. Možná, jen možná do války odešel jejich tatínek nebo dědeček a už se nikdy nevrátil. Nebo jejich starší bratr. Prožily si neskutečně moc. Třeba na to všechno v ten okamžik vzpomínaly. Myslím, že kdybych se tolik nestyděla, prostě bych si nějakou stařenku vyhlédla a vyzpovídala ji. Napsala bych monografii o jedné jediné neznámé dámě.

Proč ke starým nemáme úctu? Proč je naše společnost tak moc zahleděna do sebe, že se nedokáže podívat ven a vnímat ostatní jedince? Odpověděla jsem si sama.

Nejsou nejmoudřejší, to ne. Vždycky mi všichni vtloukali do hlavy, že moudrost přichází s věkem, ale jsem si jistojistě jistá, že Miloš Zeman není moudřejší než takový Tomáš Klus. (Dlouho jsem hledala správného, mladého člověka a myslím, že bych ho mohla hledat do nekonečna. Myslím si však, že toto je poměrně dobrá volba.) Moudrost je výsada, kterou mají lidé, kteří se dívají a cítí. Proto nechci říkat, že bychom starší měli ctít proto, protože oni jsou zdrojem toho vědění. Jen toho zažili víc. Je jasné, že budu mít víc zkušeností než moje sestřenice, která je v předškolním věku. Nestačila se ani začít učit číst. A neví nic o tom, co je to implikace v praxi. Jde tu hlavně o to, že starší nám mohou vyprávět. Miluji například vyprávění dědy. Slyšela jsem to spoustukrát, desítky jeho historek, ale stále dokola to poslouchám.

Bylo léto 1968. Děda byl zrovna na povinné vojenské službě. Bydlel v kasárnách ve Slatině a příslušel k letišti, či k něčemu takovému. Když do Československa přišli Rusové, museli krýt policii. Tak, že stáli před nimi. Dělali jim stěnu. Nedostali ani nabité zbraně. Před jeho očima někdo zabil nějakou ženu.

A představte si, kdybyste to taky zažili. Kdybyste viděli, jak někdo umírá. A jak si z vás někdo udělá živý štít, aby on sám byl chráněný. A teď si vezměme, že můj děda se narodil až rok po válce! A na našem území, na naší planetě žijí i starší lidé. Lidé, kteří si pamatují smrt Tomáše Garriguea Masaryka.

Proto bychom měli mít ke starším úctu. Ne, ne proto, že si možná pamatují T. G. Masaryka. Zkrátka proto, že nám mohou předávat své vzpomínky a zkušenosti. A my se podle toho můžeme řídit, když budeme chtít. Může nám to nějak pomoci. Tím ale nevylučuji vzájemnou úctu. I oni k nám by měli mít jistou úctu. Jsme lidi stejně jako oni. Nejsou tu žádní podlidi a nadlidi. Naši rodiče jim platí důchod. Proč by na nás tedy měli být protivní? Možná jsou osamělí, už dlouhá léta. Možná jim už umřelo spoustu blízkých a jejich děti se k nim nehlásí. Také bych byla zahořklá, domnívám se.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Maggie Maggie | 2. března 2014 v 14:46 | Reagovat

Moc dobře napsané! Mě starší lidé fascinují, i proto, že nám toho můžou tolik předat.

2 Rush Rush | Web | 2. března 2014 v 19:07 | Reagovat

Dobrý podvečer.
Nominovala jsem tě do 'Liebster Award Tag'
Pravidla soutěže a moje otázky najdeš na tomto odkazu: "http://zavoj-sede-eminence.blog.cz/1403/liebster-award-tag"
Jestli se budeš ochotné zapojit, budu moc ráda.
Rush

3 HellieG HellieG | Web | 2. března 2014 v 21:54 | Reagovat

Zrovna teď je příběh tvého dědy aktuální, řekla bych. Nicméně vyprávění starších lidí miluju. Miluju totiž historii a nejvíc tu, "nedávnou" z minulého století. Možná mě tak fascinuje právě proto, že jsou tu stále lidé, co by si ji mohli pamatovat.

4 •Pet!nka• •Pet!nka• | Web | 4. března 2014 v 15:36 | Reagovat

Staří lidé jsou zajímaví, mají tolik co říct, vyprávět... mám ráda, když povídají, jaké to bylo za jejich dětství. Pokud to tedy není takové to rýpavové: "Jo, to za mých mladých jsme jsme..."

5 Susane S. Susane S. | Web | 5. března 2014 v 22:03 | Reagovat

Mě by nikdy nenapadlo se zamyslet nad něčím takovým, ale právě jsi mě k tomu docela donutila. :-) Já důchodce potkávám bez vyjímky každý den, většinou v MHD, tam jsou ale takoví nepříjemní důchodci.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama