Tenkrát poprvé

15. února 2014 v 11:43 | Yim |  Yima
Znáte to. Takové ty články v Bravu, kde se ani ne patnáctileté dívky svěřují se svými prvními sexuálními zážitky. Právě proto jsem si nemohla tento nadpis odpustit, ačkoli můj článek bude pojednávat o úplně jiné věci a skutečnosti.

Od minulé neděle jsem byla na lyžáku a vrátila jsem se až včera v podvečer. Stalo se tam toho mnoho - od klasické alkoholové aférky (za níž ani naši třídu nepřistihli, kdežto béčko ano), přes opilého spolužáka v předvečer odjezdu, až po dva odvozy do nemocnice, o čemž právě následující řádky budou.

Když jsme dojeli dolů ze svahu, ležel tam na zádech jeden kluk z béčka, nazývejme ho C., o němž jsme se o chvíli později dozvěděli, že má podezření na poranění krční páteře. Prý skákal přes skokánek na snowboardu a vymklo se mu to evidentně z rukou. O dvě jízdy později nám paní profesorka řekla, že jistě všichni máme plnou hlavu C., takže se už pojedeme naobědvat. Ovšem kdo chce, může s ní sjet ještě jednu jízdu. No tak proč ne, že?

Vyjela jsem s dalšími pěti kluky nahoru, seřadili jsme se a já vyjela jako poslední. Jela jsem, jela, pak jsem jela po břiše a lyže s hůlkou mi zůstaly několik metrů nade mnou, potom jsem seděla na prudkém svahu, držela se za holeň a myslela jsem, že umřu. O chvíli později za mnou dojela paní profesorka, snažila se zjistit, co se stalo (v čemž jsem ale moc přehled neměla), v tom přijel nějaký pán a zjišťoval, jestli nemá nahoru poslat horskou službu. Paní profesorka řekla, že ano, tak jsme tam asi deset minut čekaly, mně bylo zakázáno s nohou jakkoli hýbat.

Horská služba přijela - byl to starší pán na kanadských saních. Ale právě v tom nastal problem, jelikož nikdo netušil, jak mě nahoru dostat, aby se s nohou nepohlo. Jak se mě tam snažili nějak napasovat, objevil se neznámý lyžař, který byl doktor, a celou cestu, co mě vezli dolů, jel vedle nás. Dole mi zkontroloval nohu a řekl, že zlomené to není, ale na rentgen bych asi jet měla. Ten pán od horské služby si zapisoval mé údaje, zatímco doktor volal sanitku. Paní profesorka do toho ještě přesvědčila dva spolužáky, aby jí pomohli mě předělat na židli. Proboha, vždyť jsem těžká! No, povedlo se.
Za dalších deset minut přijela sanitka. Řidiči mohlo být tak pětačtyřicet, ale tomu druhému né víc než třicet. Nohu mi dali do takové zvláštní červené věci, z níž vypumpovali vzduch, a najednou ta věc byla tvrdá. Přesunuli mě na lehátko a dostali mě tak do sanitky. To bylo poprvé, co jsem byla v sanitce.

Ten mladší jel se mnou vzadu. Nejdřív mi změřil tlak, potom si ode mě vzal kartičku pojišťovny a občanku. Jakmile jsme se rozjeli, ještě mi na prst přidělal takový bílý kramlík, který asi měřil tep.

V sanitce bylo spoustu věcí a spoustu přístrojů. Po zdi byla různá kolečka s čísly; vypadala jako tachometry. Na poličkách byly různé hadičky a náplastě a obvazy. Vůbec to nebylo tak strašidelné, jako se ukazuje ve všech těch filmech. Vlastně tam bylo strašidelné jen to, že možná na mém místě někdo umřel. Měla jsem výhled ven na polozasněžené hory. Zvlášť si pamatuji budovu ve Vikýřovicích, na které bylo napsáno MUZEUM SILNIC, což se mi neskutečně moc líbilo.

Hned po této vesničce bylo městečko Šumperk. Dojeli jsme až do nějaké garáže, kde se mnou vyjeli ven z vozu a dveřmi dovnitř do nemocnice, kde už čekal náš pan doktor z lyžáku. Viděla jsem, jak zrovna na lehátku vezou do ordinace C., který sem mohl přijet tak půl hodiny přede mnou. Na chodbě mě přesadili na vozíček. Začala jsem se tam bavit s nějakou dívkou, která byla na lyžáku v Koutech, říkejme jí R. Říkala mi, že je tam s rukou, protože spadla. A ve stejný okamžik spadla ještě její spolužačka, nezávisle na ní, ale ta tam zůstane přes noc. Dostali jsme se k debatě o tom, že v pátek je Harry Potter a do toho se vmísil i ten mladý sanitář, který tam čekal, aby doktorovi v ordinaci mohl předat nějaký papír, který celou cestu vyplňoval. Když se tedy otevřely ty dveře, odevzdal papír, odešel, a z ordinace vyjel C., který měl kolem krku límec. Naštěstí měl jen otřes mozku, avšak i tak musel zůstat přes noc na pozorování. Já jsem ještě chvíli čekala na chodbě, povídala si s R., ale potom si mě zavolali. Odhrnula jsem oteplovačky, podívali se na to, poslali mě na RTG. Tam to bylo hodně zvláštní. Dlouho přemýšleli, jak mě tam mají nastrčit a tak. Potom jsem taky musela podepsat papír, že nejsem těhotná! Takže po RTG jsem zase jela čekat před ordinaci, kam si mě za chvíli zavolali.

Diagnóza: pohmožděnina. Vlastně moc nevím, co to znamená, ale náš pan doktor mi to vysvětlil tak, že je to něco, jakoby se vzal papír a zmačkal. Není to ani zlomené, ale ani ne v pořádku. Je to všechno sražené dohromady. Nedokážu si to moc představit, ale každopádně tu nohu mám odřenou, mám tam obří (ŠEDÝ!) modrák a zbytek čtvrtka a v pátek to bylo celé nateklé. Ve vedlejších dveřích jsem dostala berle. Takové ty pod paže. Mám dojem, že za chvíli budu mít obří svaly na rukách, protože to je tak neskutečně namáhavé a bolestivé!

Jelikož jsme se neměli jak dostat do hotelu, přijela pro nás paní provozní. Takovou půl hodinu jsme s doktorem čekali na parkovišti. Zatímco on dovážel vozíček zase dovnitř, šel kolem mě nějaký pán o berlích, kterého jsem potkala už v nemocnici. Ten měl ale na noze ještě ortézu.

On: "Tak co?"
Já: "Docela v pohodě."
On: "Tak hodně štěstí."
Já: "Vám taky."
Nastoupil do auta a odjel. Na mě toto ještě čekalo.

V hotelu, když přijeli spolužáci a všichni, tak tam to bylo nejhorší. Vlastně nevím, jestli všechny ty kecy mysleli vážně nebo ze srandy, ale ač tak či onak, štvalo mě to. Říkali, že jsem určitě spadla naschvál, aby... a teď měli každý jiný důvod. Nebo že mě to nebolí a jen ze sebe dělám zajímavou. Přece bych nespadla naschvál! A přece bych dobrovolně nešla na rentgen! A jen tak pro nic za nic bych nechodila do druhého patra s berlemi. Vážně to bolelo. Noha. A ruce. A druhá noha, protože ta nesla veškerou váhu.

Ale někteří mi pomáhali. S věcmi, když jsme odjížděli. Nebo mi donesli snídani či čaj. Ale hrozně mě to štvalo. Byla jsem ráda, to jistě, ale připadala jsem si neskutečně trapně, žě mi musí furt všichni pomáhat, a já nikomu nepomůžu, protože prostě nemůžu.

Jeli jste někdy v sanitce? A jaké největší úrazy jste měli na lyžáku? (To už raději zmiňovat nebudu - můj největší úraz byl na lyžáku v sedmé třídě.)
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Klusáček Klusáček | 15. února 2014 v 11:57 | Reagovat

Předpokládam , že jsi na základní skole..Vy tam máte profesory?

2 Yima Yima | E-mail | Web | 15. února 2014 v 12:01 | Reagovat

[1]: Jsem v prvním ročníku na gymáziu. :) Základní školu jsem si už stihla projít

3 Hádes Hádes | 15. února 2014 v 12:21 | Reagovat

pohmožděnou nohu jsem měla taky... Taťka mi ji přejel autem... Skoro jsem nemohla chodit... :D
Jinak ze spolužáků si nic nedělej. Jsou to debilové a jenom záviděj... :)
Jinak sanitkou jsem nikdy nejela... Akorát s hasičským a policejním vozem... Oba houkaly... O:)
A na lyžáku jsem asi žádný vážnější úraz neměla (jen pár modřin, ale ty mám pořád). Zato jsem projela učiteli pod nohama. :D

4 klusáček klusáček | 15. února 2014 v 12:35 | Reagovat

I tak předpokládám, ze profesory tam nemáte :)

5 Anička Anička | Web | 15. února 2014 v 13:05 | Reagovat

Musím říct, že mám nutkavou potřebu minimálně obdivovat, jak vesele jsi se tvářila, když jsi seděla dole na svahu, když tě přitom ta noha musela příšerně bolet, a jak sis nestěžovala ani nechtěla obtěžovat okolní.
Nelíbí se mi popisovaná reakce ostatních.
A vážně si myslím, že není třeba cítit se nepatřičně. Kdyby ti osoby nabízející pomoc pomoct nechtěli, tak se nenabízí (a tahle věta prostě působí jako palindrom).

6 Yima Yima | E-mail | Web | 15. února 2014 v 13:17 | Reagovat

[3]: Ježiši, to muselo neskutečně moc bolet!

[5]: Ono to bolelo, to jo, ale já nemám ráda, když mě někdo lituje, tak jsem se prostě usmívala a čekala, až to přijede. A hlavně - odnesli mi už lyže, to a ono a tak, tak jsem si říkala, že pro mě všichni udělali až dost. :)

7 Hádes Hádes | Web | 15. února 2014 v 15:51 | Reagovat

[6]: Tak "trošku"... :D
Navíc jel takovým courákem a tak v polovině zastavil, protože ujistil, že tak trochu křičím a než pochopil, že je tam tak stojím, nohu mám uvězněnou pod kolem auta a nemůže s ní hnout, nějaká ta doba uplynula... :D

8 HellieG HellieG | Web | 15. února 2014 v 16:08 | Reagovat

Mě se něco podobného stalo na táboře.  Hráli jsme vlajkovanou. Já jsem běžela a nějak jsem si vyvrátila kotník (což se mi stává celkem běžně), jenže zrovna v tu chvíli na mě spadla jedna holčička.  
Vubec jsem nemohla chodit,  ale do nemocnice jsem se nechala dokopat až druhý den (nesnáším nemocnice). Tam mě posadili na vozík (což pro mě byla potupa až do nebe). Predstava, že bych musela jet sanitkou je děsivá.
Nohu jsem naštěstí nakonec neměla zlomenou, ale stejně mi ji dali do jakési pseudosádry. Nicméně jsem se potom cítila doopravdy divně, když měl každý potřebu mi pomáhat.
Mě se na lyžáku naštěstí nikdy nic nestalo.  Ale moje kamarádka si v sekundě na LVK zlomila ruku.

9 HellieG HellieG | Web | 15. února 2014 v 16:11 | Reagovat

Jo a taky by mě zajímalo,  co se ti stalo na lyžáku v sedmičce.

10 •Pet!nka• •Pet!nka• | Web | 16. února 2014 v 20:29 | Reagovat

Já jsem tedy v sanitce nikdy nebyla, ale bráchu jednou dokonce vezl vrtulník, protože vběhl pod auto, když byl ještě malý. Přitom měl jen odřené koleno a lehký otřes mozku, ale u dítěte člověk niky neví.
Já jsem měla na lyžích taky úraz, díky kterému jsem se dost dlouho bála jezdit, někdy v osmé třídě na lyžáku, když jsem se teprve učila, jsem jela proti sněžnému dělu a do oka mi vletěl zledovatělý kousek sněhu, rozřízl mi čočku a já letěla přes celou sjezdovku (dost zledovatělou)po hubě dolů. Čočka mi asi zachránila oko a kromě odřené brady mi nic nebylo, ale hrozivé to bylo dost.

11 Eliza Eliza | Web | 17. února 2014 v 11:38 | Reagovat

Já jsem zatím nic neměla s nohama ale s rukama ano, Myslím, že jsem v sanitce jela 2x? Asi ano. Já mám totiž křivé ruce - takže :DD Já jsem spadla a měla jsem otevřenou zlomeninu a tak jsem musela jet sanitkou a v nemocnici mě operovali. A to podruhé bylo s druhou rukou, která měla taky otevřenou zlomeninu a k tomu jsem měla otřes mozku :D Ale jinak jsem byla mnohokrát s něčím zraněná :D

12 Fitli Fitli | Web | 20. února 2014 v 17:42 | Reagovat

Náš lyžák byl podivuhodně v pohodě, jen panu profesoru S. (jestli neznš, tak je to tan mladý, ze kterého se může zbláznit půlka studentek) vypadl meniskus, ale hned jak se vrátil z nemocnice byl zas úplně v pohodě a jezdil s náma na běžky a prostě super. A dva lidi byli nemocní. A na žádné alkoholové aféry se nepřišlo. Ale z áčka jsem vlastně byla nejzvrhlejší já a pár dalších běžkařů, když jsme si dohromady dali jeden svařák a jedno pivo. Jak zvláštní je být matematikem.

Sanitkou bych asi někdy jet chtěla. Ale schválně teda ne :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama