Březen 2014

Když medvědi tančí

31. března 2014 v 17:08 | Yim |  Yima
Nyní čtu nejnovější knihu od mé nejoblíbenější české a zároveň celkově současné autorky nesoucí název Medvědí tanec od Ireny Douskové. Jsem zatím tak ve čtvrtině, ale vřele doporučuji všem. Tato kniha pojednává o posledních měsících života Jaroslava Haška, jak jsem četla v jednom rozhovoru, paní Dousková je panem Haškem jistým smyslem fascinována. A kdo by nebyl. Typický bohém jako je Hašek je jistě pozoruhodná osobnost a dokonce si vzpomínám, že když jsme se o něm v deváté třídě učili, bylo to pro mě neskutečně zajímavé a tudíž jsem výjimečně dávala pozor. Bohém. To je slovo, které mě zaujalo nejvíc. Znala jsem ho již před tím, ale vlastně jsem přesně nedokázala vysvětlit jeho význam, tak jsem se začala zajímat víc a právě dnešní čtení mi to všechno připomnělo.

Můj miláček Český etymologický slovník, na kterého nedám dopustit, o slově bohém říká toto:

A to je právě to, o čem pořád přemýšlím, víte. Že je to vlastně hrozně zvláštní, že si ti na západě mysleli, že v Čechách žijí cikáni (hah, já jsem z Moravy, prosím pěkně). A myslím si, že bohémství tak či onak k českým zemím patří. Dívali jste se někdy na heslo bohemianism na anglické Wikipedii? Tak když se tam podíváte, tam dole je seznam bohémských komunit a hned jako první je Malá strana a Žižkov. To není náhoda, že ne? A když se nějaký anglicky mluvící člověk podívá na anglický název Čech, řekněte mi, že se mu neevokuje bohémství, pokud ví, co to je.

Jen by mě zajímalo, jak je to s bohémy teď. Existují? Jistě, v Brně máme hospodu s názvem Bohéma, ale nejsem si úplně jistá, jestli je Bohéma skutečně bohémou, spíš bych řekla (s docela velkou jistotu), že ne. Mám za to, že být bohém se v dnešní době už nenosí, že teď musí být všichni hipsteři, protože to je teď "kůůůůůůl" a kdo není hipster, tak jakoby nebyl. Smutné je, že nejsem. Ale já si vždycky říkám, že jednoho dne každá móda přejde a komu sejde na tom, jestli nosím sukně, rifle nebo barevné kalhoty. Je to snad rozhodující faktor mé osobnosti? Říká to o mně, jestli mi jde fyzika nebo dějepis a jestli jsem dobrým člověkem? Promiňte, že odbočuji, ještě bych ráda řekla jedno: Hrozně se mi líbí, jak se všichni ohání originalitou a nakonec jsou jako přes kopírák.

Tak tedy zpět k bohémům. Oni asi musejí vypadat hrozně šťastně. Ale nemyslím si, že by byli. Sice to zní jako krásná pohádka, nebýt závislý na nikom zeshora, ale na druhou stranu, mají oni nějakou jistotu? Kromě toho, že budou mít pořád své místo v podniku, který navštěvují. Možná jsou z těch lidí na konci života trosky. Ale já nevím, jen hádám, nikdy jsem nikoho takového nepotkala. Musím ale říct, že by to mohla být dobrá zkušenost, prostě jít, být, pít a třeba si na půl roku vyzkoušet, jaké to je být bohém. Někde jsem slyšela, že prý surrealisté občas psali opilí, ale to sem nepatří. Raději bych asi nechtěla vědět, co bych napsala, kdybych byla zhulená nebo plná alkoholu!
Každopádně tak či onak, bohémství by mohlo být super téma na závěrečnou práci.


Ironie absurdna

28. března 2014 v 19:02 | Yim |  Fotím
Dnes to bude pro změnu krátké.
Protože se to tu hýří texty a texty a vy, kteří mé články čtete pravidelně, už musíte mít naprosto vygumované oči a poničené všechny nervy, které vedou informace z očí do mozku, kde musí text dále zpracovávat, je na čase, aby si váš mozek poradil i s něčím jiným než s písmenky. Po dlouhé době to budou fotky. Dnes jsem jich po škole nafotila přes sto padesát, ale pro vás tu je výběr dvou. Černobílých. Prostě za to nemůžu, že se mi víc líbí ty černobílé, že té málobarevnosti dávám přednost před mnohobarevností, před tou rozmanitostí barev. Možná mě někdo chápete, možná zbožňujete černobílé fotky, stejně jako já, možná jste jejich odpůrci. Nu což, tak či onak si je můžete prohlédnout a snad mi říct, co by se dalo zlepšit. //po kliknutí na obě fotky se zvětší v novém okně//

Nedávno nám v Brně udělali ulici pojmenovanou po Václavu Havlovi. Pokud se nepletu, bylo to v lednu tohoto roku, ale nechci vám lhát, tak mi raději moc nevěřte. Někdy na začátku března jsem se tam byla podívat, protože jsem to prostě musela vidět. Abych vám to přiblížila, je to pod Petrovem, vedle Husy na provázku, nad Moravským zemským muzeem, zkrátka hned u vchodu do hospody Veselá husa.

Když jsem tam tedy dneska přišla, celá malátná, nevím, necítím se zrovna dobře, tak zpod názvu ulice na mě zíral nápis ještě jeden, ostatně však ho vidíte. I přesto všechno mi to přišlo tak zvláštní a divné, že jsem začínala vymýšlet slova a slovní spojení, které by to celé vystihlo. Nevím, jestli ironie absurdna je to správné označení, ale líbí se mi opravdu hodně - však Václav Havel psal absurdní drama a ironií je, že Václav Havel a Václav Klaus mají jména pod sebou, když se neměli zrovna v lásce.

A ačkoli tam na mě zíral onen Klaus, zůstala jsem tam asi půl hodiny a jen tak seděla a dívala se na procházející páry a jednotlivé lidi a skupinky lidí a připadala jsem si jako asociál, zvlášť když kolem mě procházela stará paní se psem a utrousila: "Asociální koutek." A já přísahám, že jsem o tom dneska dlouho přemýšlela, a přísahám, že jsem došla k závěru. Já vlastně nejsem až takový asociál, jen nemám nikoho, s kým bych ten čas mohla trávit. Hlásíte se někdo, kdo by se ujal osamělé pátnáctileté Brňačky s oblibou v literatuře? Snad bych teď mohla přejít k fotce druhé.

Fotka druhá je tedy také černobílá. Ptáte-li se, kdo to jde po chodníku, nevím. Je to náhodná stará paní, která jde po hřbitovním chodníku od hrobu. Víte, já ráda chodím na hřbitovy. Mám to tam mnohem raději než třeba v parcích, protože je tam ticho. Zpívají tam nejrůznější ptáci. A jsou tam milí lidé - zrovna dneska jsem zase potkala tamní zaměstnance, se kterými jsem prohodila pár slov. Některým to přijde morbidní, že je tam tolik mrtvých lidí... ale já právě za nimi chodím si povídat. Oni sice neodpovídají, ale na druhou stranu nic nenamítají, jako lidé živí. Prostě si člověk sedne před Viléma Mrštíka a mluví. Pak třeba za Leošem Janáčkem a zase mluví. Přechází od hrobu k hrobu, od známého člověka ke člověku neznámému, ale stále mluví a jim to nevadí, oni poslouchají a možná i přitakávají. Dneska jsem se bavila o hřbitovech s jedním klukem z ruštiny, ale na můj vztah ke hřbitovům řekl, že jsem divná. Jsem?

Obdivy a opovržení ke starověkému Římu

27. března 2014 v 16:56 | Yim |  Téma týdne
Ale hlavně to opovržení.
Už jsem se zmiňovala, že je spoustu věcí, které mě zaujmou ve škole a ráda bych se o ně podělila. Tyto věci se dozvídám především v dějepise a jsou většinou negativní, ale jsou i výjimky. Třeba dnes jsem se v matematice dozvěděla jednu geniální věc, kterou hodlám zpracovat do nějaké povídky, takže vám to ještě neprozradím. Nicméně, o tom tu teď psát nechci. Bude tam spoustu faktů, tak si třeba něco osvěžíte nebo se to teprve budete učit, tak něco budete vědět předem nebo si to tímto zopakujete na test. Budu ráda, když potom do komentáře napíšete, co si vy myslíte o jednotlivých (jsou čtyři) níže popisovaných událostech a osobách. Pojďme se vrátit v čase do starověkého Říma.

133 př. n. l. zemřel poslední pergamský král Attalos III. a v závěti odevzdal Pergamion Římanům. Bohužel jsme se o tomto tématu neučili blíže. Toto je jediná věta, kterou o Attalovi mám napsanou a která je vůbec v prezentaci naší paní profesorky. Toto je událost, která náleží zrovna k těm, kterým patří můj obdiv. Vlastně jsem úplně prvotně myslela, že to byl naprostý kretén, jak mohl dát někomu zemi, které vládl. Je to, jako by se Zeman najednou rozhodl, že Českou republiku daruje Německu (já vím, máme tu úplně jinou situaci a nešlo by to, ale obrazně řečeno...). Jenže když se nad tím zamyslíte a dáte do souvislostí s tehdejšími událostmi, je to opravdu dobré rozhodnutí.
Jednalo se o období po třetí punské válce (149 - 146 př. n. l.), kterou Řím také vyhrál. Římané vyhráli provincie v Africe a pak se dali na ovládnutí Makedonie a Řecka. Vlastně se Makedonie stala závislou na Římu ještě před válkou s Puny, v roce 168 př. n. l. Během války v roce 147 př. n. l. se Makedonie stala římskou provincií a na konci války dobyli ještě i Korint, čímž se i Řecko stalo římskou provincií. Dále pořádali expanze na východ, nutno podotknouti, že nejenom vojensky, ale i diplomaticky. Mimo jiné se tím na nich stal závislý hasmeonovský stát Židů. A právě potom umřel Attalos III.
Možná vám z toho došlo, že by nastalo jediné - válka. Museli by bojovat, ale neměli by šanci na úspěch. Zbytečně by tam umírali vojáci i obyčejní, civilní lidé. A co by to bylo za vládce, který by dovolil, aby zemřelo tolik jeho lidí? Na druhou stranu, jak se k tomu asi museli stavět Pergamejci? Musela to být hrozná změna a zajímalo by mě, jestli si uvědomovali, co se vlastně stalo a co by se stalo. Zajímavé přemýšlení. Dobré před spaním, doporučuji.

82 př. n. l. Sulla vojensky ovládl Itálii a dobyl Řím. Lucius Cornelius Sulla byl hlavním představitelem optimátů na přelomu 2. a 1. století před naším letopočtem. Optimates byla skupina lidí (např. tam patřil senát a ti nejbohatší) během krize římské republiky, která byla proti reformám. Proti nim stáli populares, jejichž zástupcem byl Gaius Marius a patřilo tam lidové shromáždění. V této době byly války s Numidií a Marius byl zvolen konzulem a také se mu podařilo porazit Jugurthu. Jenže potom následovala válka s Mithradatem VI., kvůli čemuž nastal spor o to, kdo povede vojsko. Nakonec byl zvolen právě Sulla. V roce 88 př. n. l. Gaius Marius uprchl z Říma, Sulla šel do války. I přesto byla v roce 86 př. n. l. převaha populárů v Římě! Když nakonec Sulla porazil Mithradata, vrátil se do Itálie, ovládl ji a teď se dostáváme k jádru věci. Říman dobyl Řím! Kdo to kdy viděl, aby občan dobýval svou vlastní zemi? A jakoby toho nebylo málo, další tři roky si tam udělal diktaturu a potom zkrátka umřel.
Musím říct, že Sulla je mi jeden z nejnesympatičtějších historických postav. V minulosti lidé válčili, válčí pořád, už jsem se s tím tak trochu smířila, ačkoli se mi to vůbec, ale vůbec nelíbí a nejraději bych to nějak vyřešila a všechny ozbrojené konflikty jednou pro vždy zastavila, ale jak někdo mohl udělat něco takového? Říman dobyl Řím. (Když jsem byla ve čtvrté třídě a učili jsme se výjmenovaná slova, bylo nám řečeno, že sloveso dobýt si máme s tvrdým y pamatovat tak, že dobýt můžeme něco i rozumem. Vsadím se, že tady rozum asi nepoužíval.)

Císař Caligula se prohlásil bohem. Tímto se přesouváme do principátu, jen pro orientaci Caligula vládl v letech 37 - 47 n. l. Vynechala jsem císaře Tiberia, na kterém mi také pár věcí nesedí, ale Caligula s jeho obnástupcem jsou extrémy. Takže tady ten Caligula se prohlásil bohem. Byl tím tak přesvědčený (nebo posedlý), že se jako bůh i choval. Podle starých bájí si prý něco začal se svou sestrou (manželka mu asi nestačila) a když otěhotněla, prostě "věděl", že jejich dítě bude kluk a tento jeho syn ho bude chtít dostat z trůnu. Tak tu svou sestru, stále těhotnou, prostě a jednoduše zabil. Toto je tak jediné z jeho osobnosti, co mě znechutilo natolik, abych si to zapamatovala. Mimo to jsou tu také různé zabíjení lidí, mučení a tak dále, nakonec byl stejně zavražděn. Za prvé nechápu ten incest, za druhé nechápu vraždu sourozence poté, co se se svou sestrou vyspal.

Císař Nero si snad myslel, že ho budou milovat, když je ponižoval. Tak bych to popsala. Po Caligulovi se císařem stal Claudius, který byl kupodivu jakžtakž v rámci možností i normální. Po Claudiovi se tu tedy objevil Nero, který vládl v letech 54 - 68 n. l. Toho snad všichni znají. Zřejmě nejkrutější vládce v dějinách. Nebo to byl Stalin nebo Hitler, nebo já nevím, to je asi o názoru každého. Každopádně já jsem na konci hodiny prohlásila, že jsem myslela, že Stalin byl kretén, ale toto všechny předčilo. Víte, když ho někdo vychovává, učí, tím myslím našeho drahého Senecu, ale on ho chce potom klidně nechat zabít, takže Seneca raději spáchá sebevraždu, tak to o něčem svědčí. Docela vtipný (vlastně ne až tak vtipný, když se na to podíváme z druhé strany; naprosto smutný) je zákon o úrážce císařského majistátu. Prý mohl nechat někoho zabít, i když se k němu otočil zády! Poprvé se v této době objevilo pronásledování křesťanů (ti pak možná měli komplexy, tak dávali Židy do ghett, nebo fakt nevím, co to v tom středověku bylo). Ono ho to mělo asi bavit. On je zavíral do cirkula a pak tam pustil dravou zvěř a čekal, že budou prosit, budou utíkat, bude se tam něco dít, ale oni si jen klekli a čekali na smrt. Protože mučednická smrt znamenala věčný život, vzpomínáte?
Nejvíc mě z toho, co jsme se o Neronovi učili, zaujalo to, že lid dokonce ponižoval i tak, že házel do davu lidí peníze a potom se bavil tím, jak se o ty peníze chudí prali. Měl ten chlap vůbec srdce? Ale ovšem nejzajímavější na tom všem je, že si myslel, že ho všichni milují. Což je zvláštní, protože jeho předchůdci zase trpěli paranoiou a mysleli si, že je všichni chtějí zabít. Kdyby se Nero bál, třeba by se to nestalo, ale myslím, že asi jo. V roce 68 n. l. povstali jeho legie. A já to chápu, taky bych ho měla plné zuby. Ale asi bych se být nimi bála, že se něco zvrtne a já budu mít průšvih - smrtelný průšvih. Paní profesorka nám říkala dvě verze důvodu jeho následné sebevraždy, avšak já jsem si zapsala jen jednu, protože mi přijde prostě urozenější a mnohem zajímavější, než že by ho ti vojáci jen donutili. Prý ho tolik ranilo zjištění, že je nenáviděn, až se musel zabít. (Ovšem špatné je, že i jeho rodina potom byla zavražděna.)

Článek je přiřazen k tématu týdne "Cestování časem".

Předpojatost světa? Možná

24. března 2014 v 18:54 | Yim |  Yima
Občas mě ve škole něco zaujme. Nějaká myšlenka, nějaký fakt, nějaký problém. Dnes to třeba bylo zjištění, že Tibet není oficiálně uznaný Českou republikou. Před dvěma týdny zase fakt, že pergamský král napsal do své závěti, že Římanům odkazuje svou říši. Jsou to pro mě zjištění naprosto nepochopitelná a většinou bych se nad nimi mohla dlouze zamýšlet (a to i veřejně, tedy na blogu). A dneska jsem chtěla všechny tyto poznatky sepsat a vyjádřit se k nim, ale potom k nám přišli babička s dědou a všechny mé plány byly zhaceny.

Moje babička a prakticky i děda jsou jakousi konzervativní složkou naší společnosti. Mají na spoustu věcí mnohdy až naprosto nelogický názor, ale je to ten starší masový názor a je to jejich názor a oni mají pravdu a nikdo jim tu pravdu nesmí brát. Ráda jim předhazuji (klidně i opakovaně) témata, o kterých vím, že se na ně netváří zrovna nadšeně.

Dnes se zavedla řeč k dětem. Nemohla jsem si odpustit svou poznámku, že já děti rozhodně nechci. Když jsem byla tázána proč, jaký mám k tomu důvod, vlastně jsem jen krčela rameny, rozhazovala rukama a snažila se to vyjádřit slovy. Zkrátka vím, že bych se o ně nedokázala postarat. Že nebudu schopna vést zodpovědný život (a tím rozhodně nechci říct, že se ze mě stane alkoholik nebo že budu brát drogy, proti tomu mám jisté výhrady). Jsem prostě člověk, který spíš myslí na to, jak se zapsat do historie, než aby se staral o malá dítka, ke kterým jsem měla vždy spíše daleko. Možná i proto se mé spolužačky tolik divily, že mám mladší sestru. Prý to v mém chování nejde vůbec poznat. Čili od dětí vlastních se debata najednou přesunula k adopcím. Ano, myslím si, že až budu starší, až mi bude třeba čtyřicet nebo víc, možná si opravdu řeknu, že už toho bylo dost a že je na čase mít děti. Ovšem adoptivní. Klidně bych si někoho adoptovala, nedělá mi to problém. Myslím si, že je dobré hledat domovy dětem, které by musely vyrůstat v dětských domovech. Však určitě znáte ty reklamy, že něco se dá zažít jen v rodině. A já bych ráda někomu domov, zázemí a rodinu poskytla. Jenže babička má jiný názor - a musela ho (zase) sdělit světu. Její názor je jednoznačný. Je jen malé procento dětí z dětských domovů, kteří nejsou Romové. A ti, kteří jsou Romové, tak těm prostě výchova nepomůže, protože geny (její odpověď skoro na všechno). Snad s tím někdo souhlasí, já ale ne. Znám asi dva lidi, kteří jsou adoptovaní a člověk by na nich nepoznal, že nežijí u svých biologických rodičů. Jde o to, že rodičem není ten, komu se narodíte a on vás potom odhodí. Rodičem je ten, který vám dává tu péči, snaží se vás vychovat, dát nějaký cíl, formovat vaši osobnost. A proto mi přijde hrozně sobecké, když se občas někdo dozví, že je adoptovaný, a hned musí hledat své "pravé rodiče". Pravý rodič by vás přece neopustil! (Prosím, pomiňme teď úmrtí, to je něco jiného, ano?)

Adopce. To je slovo, při kterém se mi okamžitě vybaví homosexualita. Toto je kontroverzní téma a já stále nechápu proč, protože je to přirozené a není na tom nic špatného. Ale já vám názor neberu - pokud s homosexuály máte problém, mějte ho. Jen chci říct zase já názor vám. A trochu ho porovnat s tím babičiným. Ona ani tak ne, ale kdo se proti tomuto docela staví, tak to je děda. Docela se bojím, co by udělal, kdybych vážně za pár let zjistila, že jsem lesba. Asi bych to musela před svou rodinou tajit, ale co je to za rodinu, když vás nemá ráda takové, jací jste? Takže tento můj děda neříká ani gay ani lesba, ale pro ně je to všechno jedna "verbež", tedy buzeranti. Ať si tak říkají sami homosexuálové, ale když je tak označí někdo jiný, mnohdy je to spíše hanlivý výraz. Je to zvláštní, když někomu připadá nechutné vidět dvě lesby, jak se líbají.

Ráda bych si přečetla vaše názory na tato dvě témata.

Čtyřicet sedm

23. března 2014 v 18:25 | Yim |  Píšu
V podzemním patře antikvariátu spokojeně seděla žena za pokladním pultem a listovala historickým průvodcem města Brna. Okolo stolu plného knih se ochomýtala mladá slečna a starý pán, kolem poliček se obíral pán ve středním věku, byl oblečen nóbl oproti těm odruhým - černá kravata, bílá košile, oblek.
"Prosím vás, máte Na cestě od Jacka Kerouaca?" zeptala se slečna nesměle a paní vzhlédla od průvodce. Vzápětí vstala a s mumláním jména přešla hned vedle mladšího pána a zběžně prohlédla poličku.
"Bohužel."
"Tak děkuju," řekla slečna a po točitých schodech odešla pryč.
"A Šarlatové písmeno máte?" zeptal se rovnou i starý pán a paní prodavačka ho musela znovu zklamat. I on tedy odešel pryč.
"Mohu vám nějak pomoci?" zeptala se prodavačka i posledního zbylého zákazníka, který stále tápal a jako by nevěděl. Chvíli jen mlčel a na paní zíral trochu tupě, ale vzápětí začal koktat, až se nakonec vymáčkl: "Evžen Oněgin?"
"Toho máme určitě."
"A mohl bych se na něj podívat?"
"Ano, jistě, tady." Paní zašmátrala v jedné z beden určených ruským autorům, které ležely na stole, a vmžiku pánovi podávala tenkou, tyrkysovou knížku. Ten ji všemožně omakával a díval se dovnitř, čichal k ní a vypadal blaženě.
"Tak já si to tady ještě projdu a uvidím," řekl, když pohladil obálku a usmál se.
"Dobře." Paní odešla znovu k malému pultu a dala se do prohlížení starých pohlednic z posledních dvou staletí. Pán zatím chodil sem a tam a sem a tam a okolo a zase tam a z polic vytahoval knihy a znovu je vracel, otevíral je a zavíral, ale Evžena nepustil z ruky, Oněgin mu byl stále na blízku. Až byl v rohu a zkoumal českou poezii dvacátého století, rychle něco vytáhl z kapsy a založil to přesně do strany čtyřicet sedm. Knihu zaklapl. Rozhlédl se po místnosti, měl srdce až v krku. Paní si ale jeho počínání nevšímala, tak se mírně uklidnil, spravil si kravatu a pomalým krokem šel zase k bedně s ruskými autory. Evžen Oněgin byl vrácen na své místo, omluvil se prodavačce, že si nakonec nic nekoupí, a odešel po schodech nahoru a na čerstvý vzduch.

Když se dalšího dne rozezněl zvon v kostele svatého Jakuba už podeváté, stejná paní odemykala stejné dveře a po stejných schodech scházela dolů do svého rajónu. Odložila si kabát, ale ani si nesedla a jala se prohlížet knihy, aby si vybrala, co si přečte dnešního dne. A co právě ten Oněgin, nebyl by pro dnešek dobrou volbou? Nehledala tedy dlouho a už v ruce svírala světle tyrkysovou vazbu. Usadila se s knihou za pult a otevřela na první straně.
Dlouho nikdo nepřicházel. Stále si četla a četla a vychutnávala si rýmy a každý verš zvlášť, vzpomínala na to, jak to asi znělo v ruštině, ale už to za ta dlouhá léta od maturity stihla zapomenout. Na chvíli nechala knihu rozevřenou ležet na pultě vedle pokladny a z tašky vytáhla láhev vody, aby se napila. Potom se už znovu ponořila do textu. Dokud neuslyšela malý zvoneček. A kroky po schodech. Evžen Oněgin byl odsunut na druhou kolej, uložen do poličky pod pultem. Čekala, co pan zákazník bude chtít.
Tento pán nebyl takový jako ten včerejší. Tento měl zteřelé, vybledlé rifle, nějaké ledabylé, barevné tričko a tím to haslo. Přes to tričko s potiskem All you need is love měl přehozenou jen fialovou větrovku.
"Budete si přát?" zeptala se paní, když pán stále postával a neposunul se ani o krůček dál k regálům a krabicím, kde by si mohl vybrat pro něj vhodné čtivo. Ale on se neměl ani k odpovědi. Pořád přešlapoval na místě, díval se za paní na historické knihy a… nic.
"Budete si přát?" zopakovala svou otázku.
"Prosím vás, Evžen Oněgin? Měl to napsat jakejsi Puškin nebo někdo takovej. Je to pro syna do školy, víte. Vůbec nevím, co to je zač, ale když to učitelka chce, tak žádný coby a koupím to, no."
Paní prodavačka na něj jen chvíli zírala a říkala si, co takový člověk pohledává ve výsostném území knih. Potom se ale zvedla a šla k bedně s ruskými autory, kde vzala dalšího Oněgina, tentokráte hnědého a tentokráte v novějším vydání než byl ten z nakladatelství Máj. Pán šel za ní, a když se obrátila a šla k pultu s pokladnou, zase šel za ní. Šoupal nohama a ruce měl v kapsách.
"Ještě něco?"
"Ale tak jo, já se ještě po něčem podívám, počkejte."
Tak paní namarkovala cenu a vytáhla svou rozečtenou knihu. Po očku stále sledovala toho podivína. Snad tu nechce něco ukrást! Ale ne, za knihy si pivo ani cigarety nekoupí. Tak ho přestala hlídat a plně se soustředila na své čtení. Pán měl jasný cíl. Nechtěl krást, musel najít malou, červenou knížečku od Seiferta. A když ji skutečně našel, stejně jako pán včera do ní vložil něco malého z kapsy. Na straně čtyřicet sedm. Potom došel k pokladně a byl připravený zaplatit jen za onen lyrickoepický román ve verších. Ale copak on věděl, co je to verš?
Knížku od paní prodavačky převzal a stoupal nahoru, až vyšel na čerstvý vzduch. Netrpělivě vazbu knihy otevřel a nalistoval přesně na stranu čtyřicet sedm. Přesně tam! Když ale nenašel kýžený pytlík s bílým obsahem, nervózně listoval knihou dál. Nikde nebyl! Nikde! Nebyl na konci, nebyl na začátku, nebyl v průběhu hlav, nikde! Utratil zbytečně patnáct set korun! A skoro stovku navíc za tento podělanej křáp, zbytečnou zábavu pro intelektuály, kterou on nikdy nevyužije. Mrsknul Oněginem o zem, až chudáka Evžena hlava musela bolet, a on jen čekal, až kolem půjde pro peníze ten nóbl podvraťák.
A šel.
Jakmile se dostal do vzdálenosti, kdy k němu mohl rychle, nečekaně doběhnout, udělal to. Bez varování na něho skočil, až ho povalil k zemi. Začal do něj bušit pěstí - do břicha, do hlavy, po celém těle. Bylo mu jedno, že mu může ublížit. Chtěl, aby jen cítil bolest. Podvedl ho. Prostě ho podvedl! A to se nedělá. Nikdy se to nedělá. Je to ohavnost, to podvádění. Už ho notnou chvíli mlátil, ale lidé nic, lidé nereagovali, chodili a chodili a koukali, ale to bylo tak všechno. Nóbl pán měl už bílou košili červenou, protože ten druhý mu už asi i zlomil nos. V jeden okamžik to vypadalo, že se síly obrátily a agresor je obětí, ale zdání klame. První pán toho otrhaného otrhal ještě víc, válel ho po zemi, nohama ho kopal do kolen, jednou rukou ho držel za rozcuchané vlasy a tou druhou ho bil hlava nehlava úplně všude. Pak se ale situace zase změnila a nejhůř z toho nakonec stejně vyšla oběť. Lidé si konečně bojujícího páru všimli. Dva statní chlapi se je snažili odtrhnout od sebe, ale nedařilo se. Mladá slečna v davu lidí, kteří utvořili hlouček okolo, zavolala policajty, někdo další zavolal sanitku. Než přijeli, tak už jen leželi na zemi, těžce oddechovali, drželi se za bolavá místa a jeden druhému nadávali těmi nejhoršími nadávkami, na jaké přišli.

Mezitím, co se na ulici strhla krvavá rvačka, paní prodavačka došla až na stranu čtyřicet sedm a divila se, co je to tam za bílý prášek.



Smysl smyslu ještě jednoho smyslu

21. března 2014 v 20:52 | Yim |  Yima
Zdá se mi, že je poslední dobou jistý trend přemýšlet o životě a zároveň si na něj stěžovat. Mimo jiné mí vrstevníci vášnivě diskutují, rádoby disputují o jeho smyslu. Proč tu žijeme? Pro co žijeme? Má vzdělání smysl? Nejsme určeni pro něco jiného? Nižšího? Vyššího? Všemožné diskuze se dostávají i do školských zařízení, takže není výjimkou, když ve společenských vědách o problému mluvíme a ne ani tak učíme. Jako například dneska, když jsme měli mluvit o eutanázii, ale nakonec se jen všichni přihlásili, že by to mělo být povolené. (Profesorka říkala, že se ještě nesetkala s tím, aby byl jednoznačný názor.)

Já se snažím debatám o smyslu života vyhýbat. Přijde mi, že život je až moc malá podmnožina podmnožiny podmnožiny (mnohem víc podmnožin) množiny na to, abych se jím měla blíže zabývat. Nestačí, že ho žiji? Ale proč ho žiji? Neodpovídám na tuto otázku. Spíš v posledních týdnech přemýšlím o tom, proč je tu lidstvo, proč jsou tu nejrůznější organismy, proč je tu Země, hvězdné soustavy, galaxie, vesmír(y), co je za vesmírem, kdo je za vesmírem, proč jsme ve vesmíru, proč jsme ve vesmíru jako celek. Je vlastně hrozně egocentrické (tak moc egocentrické, že má egocentrická duše se od toho distancuje) si myslet, že každý z nás je k něčemu důležitý a že právě on je ten, který změní svět, ale k čemu měnit svět, když i ten svět je maličký a jalový.

(Pořád tu mluvím o poslední době, ale je to tak.) Poslední dobou ztrácím motivaci ke vzdělání, které mi vždy připadalo důležité, dokonce i motivaci k tomu, abych se snažila dojít ke svým snům a cílům. Když usednu do školní lavice, najednou se ve mně neprobudí jen ten odpor k uměle vytvořené sociální skupině, protivným učitelům, debilně postavenému vzdělávacímu systému nebo k poslouchání stále toho stejného dokola, ale i jistá frustrace z toho, že jsem zbytečná. (Omlouvám se, pokud nedokážu správně vyjádřit to, oč se snažím. Tuto mou myšlenku se mi zatím nepodařilo nikomu vysvětlit tak, aby ji pochopil. Doufám, že budete první.) Zkusím to nastínit na příkladu:

Učitelé jsou tu proto, aby učili děti. Děti jsou tu proto, aby se něco do života naučily a dál pracovaly. Práce je tu proto, aby se lidé uživili a aby mohl fungovat stát (daně). Stát je tu proto, aby se staral o své obyvatelstvo. Obyvatelstvo je tu proto... proč je tu obyvatelstvo? Vždyť lidé se už i na tom začátku učí naprosto zbytečně, protože stejně nakonec zemřou. Někteří tvrdí, že umíráme právě kvůli tomu. Prostě umřeme, když tu něco uděláme a přispějeme lidstvu. Ale nač přispívat? K čemu je potřeba elektřina? K čemu je potřeba kultura a umění? K čemu je proboha to všechno?

Mám tendenci si představovat, že nad tím vším, nad všemi vesmíry, je jeden velký obr, který si s tím vším hraje jako s hračkou. Svou vůlí ovlivňuje naše další životy a hrozně se tím baví. Je to vlastně docela smutná představa, ale dává mi to aspoň naději, že se tu s námi něco děje, že jsme tu pro něco. Je to stejné, jako když si malé holčičky hrají s panenkami - ty panenky najednou také mají smysl. Nebo možná nemají. Jestliže holčička nemá smysl, pak ani její hračka, která zdánlivě dává smysl, smysl nedává. Z toho vyplývá, že nemůžeme hledat smysl života, pokud nenajdeme smysl světa, smysl vesmíru, smysl nekonečna, které klidně může někde končit.

Možná bych měla vytvořit nějaký filozofický směr. Já nevím, něco jako sensologie (sensum = smysl). A napsat velké, podrobné pojednání o tom, jak to s tím smyslem vlastně je. A třeba by se ke mně někdo přidal. A taky pochopil. A stejně nejlepší by bylo, kdyby ta sensologie už existovala. (Pokud o něčem takovém víte, sem s tím!)

První povídky

20. března 2014 v 20:42 | Yim |  Píšu
Když u nás posledně byla babička s dědou, zmínila jsem se o svých prvních povídkách. Pátrám po nich už nějaký ten pátek, táta je nemá, máma jakbysmet, tak mě napadlo, že aspoň mí prarodiče by je mohli mít schované, zvlášť když byly určeny právě jim na narozeniny v roce 2007. Tenkrát jsem chodila do třetí třídy a ještě mi stále bylo osm let. (Původně jsem to vypočítala špatně!) Babičku jsem tedy tak trochu naočkovala, aby se po nich podívala. Dneska jsem u ní byla, abych šila, a hle, babička ty povídky opravdu našla a vězte, že je to opravdu zábavné a já se u toho hodně nasmála. Nyní se můžete pobavit i vy. :)

Praha obsazena

16. března 2014 v 11:23 | Yim |  Yima
Dnes jsem se ráno probudila z noční můry. Kupodivu to byla úplně nová noční můra a ne žádná z těch, které jsem už popisovala. Přísahám, že nikdy dřív se mi nezdála. Nevím, jestli to bylo kvůli Ukrajině, přemýšlení nad diktátem z ruštiny, posedlostí nad českými (resp. československými) dějinami dvacátého století nebo zkrátka z mého přirozeného vlasteneckého strachu o Českou republiku, ale upřímně doufám, že se ničeho takového nedožiji.

Znáte ten pocit, když jste v plné místnosti, v davu lidí, na ulici, ale i přesto se cítíte být sami a že je okolo vás prázdno? Myslím, že v tom snu to bylo podobné. Šla jsem po ulici s flexaretou v ruce a fotila (ha, to bude asi z toho filmu Protektor!). To, jak mi vždycky všichni zavazí ve focení památek, tak to nebylo. Oni tam chodili a já fotila a přitom se na fotkách ani neukázali. Byla jsem tam s nějakou skupinou lidí, vůbec nevím, co to bylo zač. Ale já jsem se od nich nějak vzdálila, chodila jsem kolem katedrály svatého Víta. Byla posprejovaná. Dole byly různé nápisy orientovány protirusky a ve vyšších polohách byla nasprejována česká vlajka. Nad vchodem také visela ruská vlajka, která byla přemalována na českou. Všude okolo byl zmatek, ale ticho. Chodili tam vojáci a policisté a některé lidi odháněli pryč a křičeli, ačkoli potichu, rusky. Pamatuji si, že jsem potom šla k nějaké lavičce, kde sedělo několik lidí z té skupinky a jedna dospělá paní. Povídali si, jako by nic neviděli, jako by se nic nedělo. Na vedlejší lavičce seděla banda ruských puberťáků, v níž jeden kluk s dlouhými vlasy hrál na kytaru Vysockého písně. A také vím, že na Hradě nevlála prezidentská standarta. A já jsem tam stála, s foťákem na krku, poslouchala písně, zmateně chodila tam a zpátky, fotila zničenou katedrálu (skvost českého národa!) a brečela. Projížděl tam červený double decker s turisty, kteří se smáli. Nad celým městem byl jakýsi šedý opar. A pak přišli další vojáci, kteří zbili ty písničkáře. Křičeli, že nechtějí jít pryč, že tam zůstanou. Nepovedlo se. Místo nich tam přišly dvě staré paní, které si rozdělaly nějaký stánek a prodávaly matrjošky. Říkali, že si z Prahy každý musí odvést typickou ruskou matrjošku. Jednu jsem si koupila a hodila ji po Rusovi. Někde někdo začal zpívat českou hymnu, ale oni je umlčeli. Zmlátili je. A byly slyšet výstřely. Spoustu výstřelů. Nakonec zazněl zvon Zikmund a byl konec.

Vlastně nevím, proč se mi takové sny zdají. Přála bych si, aby se mi nezdály. Přála bych si tichý spánek bez výstřelů a bez vojáků a všeho toho okolo. A přála bych si, aby Česká republika nebyla napadána - ať už ve snech o Američanech a Japoncích, tak ve snech o Rusech. Já proti nim vlastně nic nemám, jen mám z nich jistý strach, že našemu národu jakkoli ublíží. Člověk nemůže vědět, co se ještě stane...
Zdávají se vám také takové sny? Nebo jiné noční můry?

Nanosvěty

13. března 2014 v 16:34 | Yim |  Yima
Každý z nás už možná zničil několik celých civilizací. Smutné je, že je jen náhoda, že my tu ještě pořád jsme. Na druhou stranu by byl krásný fakt, že se díváte na někoho skrz zaprášené brýle a díváte se vlastně na celé světy.

Dovolte mi, abych vše uvedla na pravou míru. Když jsem šla ze školy, všimla jsem si, že někteří lidi jsou vlastně hrozně maličtí. Třeba když je dospělá dáma menší než já a vězte, že já patřím mezi tu menší složku naší populace. Jenže v tom moje fantazie zase začala šrotovat a otáčky v mém mozku se zrychlily na maximum a vysnila jsem si, co když jsou menší, než to vypadá? Co když na každém drobku a na kousku dřeva a na květině a na povrchu mobilů a vlastně úplně všude jsou malé světy a na nich jsou další světy a všichni ti malí obyvatelé si myslí, že jsou velcí? A co když my jsme jen další z těch nanosvětů, který je na ušmudlaném okně staré paní, která už nemá sílu ta okna umývat? A ona je zase na pylovém zrnku obří sedmikrásky a až přiletí obří včela, tak toto zrnko v úlu zlikviduje, tím zanikne svět staré paní a s ním zanikne náš svět a v našem světě spoustu dalších. Co když vlastně jedna obří včela zničí několik milionů civilizací?! A tam nemusí plynout čas stejně jako tady. Klidně tam může jeden den trvat miliony našich let, kdo ví.

Teď jsem si uvědomila, že něco takového bylo ve filmu Horton. Animovaný film o slonovi, který našel květinu, na které bylo smítko a na tom smítku byl svět. On je musel ochránit, ale v jeho světě tomu nikdo nevěřil. Pokud si dobře pamatuji, nedopadlo to apokalypsou.

Ale co když u nás jeden krok neopatrné dívky v šalině zničí naše životy? (Představte si to parte: Zemřela tragickou smrtí, byla zašlápnuta pětiletou dívkou v městské hromadné dopravě.)

Víte, co by bylo také zajímavé? Kdyby každý vir a bacil byl bojovnou civilizací, která si uvědomuje svou miniaturnost i obrovitost a snaží se toho využít. Třeba je angína jen napadení znepřátelenou civilizací, kterou před námi světové mocnosti tají, abychom se zbytečně nebáli případné zkázy. A že by nějaký nanosvět nemohl zničit něco, jako jsme my? Ale jděte. Vraťte se na začátek a přečtete si to ještě jednou - vždyť my jsme také jen malinkatí človíčkové, ještě menší než jsou Ferdové a mravenci.

Heterofobní svět

9. března 2014 v 19:02 | Yim |  Yima
Nechci se vám svěřovat, jestli jsem heterosexuál, bisexuál, homosexuál, pansexuál, asexuál, demisexuál či něco úplně jiného. Myslím, že je to čistě moje věc. To, co vám chci ale sdělit, je jisté poselství pro všechny homofoby, kteří na sexuální menšiny číhají za každým rohem a za každým klikem na internetu.

Otevřeně se přiznávám, že otevřeně podporuji sexuální menšiny. Myslím si, že každý má právo na lásku bez rozdílu pohlaví, věku, národnosti, etnika, vzhledu, handicapu a jiných rozdílů. Nikdo nemá právo ostatní soudit za to, že miluje. Protože i takový člověk, který by soudil, se může dostat do situace, kdy bude souzen. A věřte mi, toto není pro nikoho příjemné. Ale ani o tomto tu nechci mluvit. To, co chci, je, abyste si na chvíli představovali to, co budu popisovat na dalších řádcích.

Představte si, že žijete v heterofobním světě. Kolem vás žijí jen samí homosexuálové, kteří diskriminují všechny ostatní a jejichž hlavním posláním je šířit jedinou správnou a pravdivou lásku, totiž lásku stejnopohlavní. Představte si, že každý člověk od osmnácti do dejme tomu pětadvaceti let by musel darovat buď sperma nebo vajíčko, aby se uměle vytvářely děti a aby si tyto děti mohli vzít do rodiny a vychovávat je. Ne jako vlastní, ale vlastní. A heterosexuálové by nesměli mít děti. Jen si to představte, jakou hroznou cestou by se děti měli dostávat na svět! Heterosexuálové by se nesměli brát, heterosexuálové by spolu nesměli chodit, kdo by byl heterosexuál, byl by prostě odstraněn někam do ústraní, kde nikoho nemohou nakazit svou zvrhlou sexuální orientací. Něco jako holokaust heterosexuálů.

A představte si, že právě vy jste ta černá ovce (nebo bílá vrána?) v takovémto světě. Nevíte, jestli by vaši rodičové byli tolerantní vůči tomu, kým jste. Protože doma se o takových věcech zkrátka hovořit nesmí. A představte si, že byste se zamilovali do někoho, kdo je opačného pohlaví. Je to homosexuál nebo heterosexuál? Co si můžete dovolit? Nemůžete se zeptat, vždyť je to společensky nevhodné a navíc protizákonné. Tak se na tuto osobu budete jen zamilovaně koukat a povídat si s ní jako s kamarádem/kou, aniž byste cokoli naznačili. Kdybyste totiž cokoli naznačili, mohli by vás vyhodit ze školy a děly by se ještě horší věci, které si pro jistotu ani nepředstavujte.

Nejhorší je asi představa coming outu v rodině. Představte si, že sedíte s rodiči a sourozenci večer u televizi, díváte se na nějaký komerční film a potom jim řeknete, že jim musíte něco říct. Ztlumí televizi, minimálně rodiče vás vnímají. A teď si představte ten moment, kdy vám v hlavě běhá stovka myšlenek, každá se snaží dostat na jazyk a být vyřčena. Ale vy nevíte, jak začít. Vaši rodiče ve vás doufají, vkládají ve vás svou důvěru. Nemůžete je zkrátka zklamat. Ale je správné jim lhát? Řeknete jim to. Řeknete jim, že jste heterosexuál. Ale co teď? Obejmou vás a řeknou vám, že vás milují bezpodmínečně, nebo vás vyhodí z domu, protože jste jen snůška druhořadých?

Představte si, že byste i v našem světě přišli za rodiči a řekli jim, že jste heterosexuálové. Asi by se na vás dívali dost nevěřícně, protože kdo toto říká? Ve společnosti, která má nastavené, že heterosexualita je samozřejmá. Představte si, že byste se jako heterosexuálové, jako ta většina, zdráhali stejně jako menšiny říct, kdo se vám líbí.

Proč toto všechno píšu? Toto je téma, o kterém přemýšlím téměř pořád. "Problematika" sexuálních menšin je něco, o čemž diskutuji s kamarádkami, ale co se také snažím protlačovat i mezi lidmi, kteří na něco takového nejsou zvyklí. A to vše jen proto, aby demokratická společnost byla opravdu demokratickou.