Čtyřicet sedm

23. března 2014 v 18:25 | Yim |  Píšu
V podzemním patře antikvariátu spokojeně seděla žena za pokladním pultem a listovala historickým průvodcem města Brna. Okolo stolu plného knih se ochomýtala mladá slečna a starý pán, kolem poliček se obíral pán ve středním věku, byl oblečen nóbl oproti těm odruhým - černá kravata, bílá košile, oblek.
"Prosím vás, máte Na cestě od Jacka Kerouaca?" zeptala se slečna nesměle a paní vzhlédla od průvodce. Vzápětí vstala a s mumláním jména přešla hned vedle mladšího pána a zběžně prohlédla poličku.
"Bohužel."
"Tak děkuju," řekla slečna a po točitých schodech odešla pryč.
"A Šarlatové písmeno máte?" zeptal se rovnou i starý pán a paní prodavačka ho musela znovu zklamat. I on tedy odešel pryč.
"Mohu vám nějak pomoci?" zeptala se prodavačka i posledního zbylého zákazníka, který stále tápal a jako by nevěděl. Chvíli jen mlčel a na paní zíral trochu tupě, ale vzápětí začal koktat, až se nakonec vymáčkl: "Evžen Oněgin?"
"Toho máme určitě."
"A mohl bych se na něj podívat?"
"Ano, jistě, tady." Paní zašmátrala v jedné z beden určených ruským autorům, které ležely na stole, a vmžiku pánovi podávala tenkou, tyrkysovou knížku. Ten ji všemožně omakával a díval se dovnitř, čichal k ní a vypadal blaženě.
"Tak já si to tady ještě projdu a uvidím," řekl, když pohladil obálku a usmál se.
"Dobře." Paní odešla znovu k malému pultu a dala se do prohlížení starých pohlednic z posledních dvou staletí. Pán zatím chodil sem a tam a sem a tam a okolo a zase tam a z polic vytahoval knihy a znovu je vracel, otevíral je a zavíral, ale Evžena nepustil z ruky, Oněgin mu byl stále na blízku. Až byl v rohu a zkoumal českou poezii dvacátého století, rychle něco vytáhl z kapsy a založil to přesně do strany čtyřicet sedm. Knihu zaklapl. Rozhlédl se po místnosti, měl srdce až v krku. Paní si ale jeho počínání nevšímala, tak se mírně uklidnil, spravil si kravatu a pomalým krokem šel zase k bedně s ruskými autory. Evžen Oněgin byl vrácen na své místo, omluvil se prodavačce, že si nakonec nic nekoupí, a odešel po schodech nahoru a na čerstvý vzduch.

Když se dalšího dne rozezněl zvon v kostele svatého Jakuba už podeváté, stejná paní odemykala stejné dveře a po stejných schodech scházela dolů do svého rajónu. Odložila si kabát, ale ani si nesedla a jala se prohlížet knihy, aby si vybrala, co si přečte dnešního dne. A co právě ten Oněgin, nebyl by pro dnešek dobrou volbou? Nehledala tedy dlouho a už v ruce svírala světle tyrkysovou vazbu. Usadila se s knihou za pult a otevřela na první straně.
Dlouho nikdo nepřicházel. Stále si četla a četla a vychutnávala si rýmy a každý verš zvlášť, vzpomínala na to, jak to asi znělo v ruštině, ale už to za ta dlouhá léta od maturity stihla zapomenout. Na chvíli nechala knihu rozevřenou ležet na pultě vedle pokladny a z tašky vytáhla láhev vody, aby se napila. Potom se už znovu ponořila do textu. Dokud neuslyšela malý zvoneček. A kroky po schodech. Evžen Oněgin byl odsunut na druhou kolej, uložen do poličky pod pultem. Čekala, co pan zákazník bude chtít.
Tento pán nebyl takový jako ten včerejší. Tento měl zteřelé, vybledlé rifle, nějaké ledabylé, barevné tričko a tím to haslo. Přes to tričko s potiskem All you need is love měl přehozenou jen fialovou větrovku.
"Budete si přát?" zeptala se paní, když pán stále postával a neposunul se ani o krůček dál k regálům a krabicím, kde by si mohl vybrat pro něj vhodné čtivo. Ale on se neměl ani k odpovědi. Pořád přešlapoval na místě, díval se za paní na historické knihy a… nic.
"Budete si přát?" zopakovala svou otázku.
"Prosím vás, Evžen Oněgin? Měl to napsat jakejsi Puškin nebo někdo takovej. Je to pro syna do školy, víte. Vůbec nevím, co to je zač, ale když to učitelka chce, tak žádný coby a koupím to, no."
Paní prodavačka na něj jen chvíli zírala a říkala si, co takový člověk pohledává ve výsostném území knih. Potom se ale zvedla a šla k bedně s ruskými autory, kde vzala dalšího Oněgina, tentokráte hnědého a tentokráte v novějším vydání než byl ten z nakladatelství Máj. Pán šel za ní, a když se obrátila a šla k pultu s pokladnou, zase šel za ní. Šoupal nohama a ruce měl v kapsách.
"Ještě něco?"
"Ale tak jo, já se ještě po něčem podívám, počkejte."
Tak paní namarkovala cenu a vytáhla svou rozečtenou knihu. Po očku stále sledovala toho podivína. Snad tu nechce něco ukrást! Ale ne, za knihy si pivo ani cigarety nekoupí. Tak ho přestala hlídat a plně se soustředila na své čtení. Pán měl jasný cíl. Nechtěl krást, musel najít malou, červenou knížečku od Seiferta. A když ji skutečně našel, stejně jako pán včera do ní vložil něco malého z kapsy. Na straně čtyřicet sedm. Potom došel k pokladně a byl připravený zaplatit jen za onen lyrickoepický román ve verších. Ale copak on věděl, co je to verš?
Knížku od paní prodavačky převzal a stoupal nahoru, až vyšel na čerstvý vzduch. Netrpělivě vazbu knihy otevřel a nalistoval přesně na stranu čtyřicet sedm. Přesně tam! Když ale nenašel kýžený pytlík s bílým obsahem, nervózně listoval knihou dál. Nikde nebyl! Nikde! Nebyl na konci, nebyl na začátku, nebyl v průběhu hlav, nikde! Utratil zbytečně patnáct set korun! A skoro stovku navíc za tento podělanej křáp, zbytečnou zábavu pro intelektuály, kterou on nikdy nevyužije. Mrsknul Oněginem o zem, až chudáka Evžena hlava musela bolet, a on jen čekal, až kolem půjde pro peníze ten nóbl podvraťák.
A šel.
Jakmile se dostal do vzdálenosti, kdy k němu mohl rychle, nečekaně doběhnout, udělal to. Bez varování na něho skočil, až ho povalil k zemi. Začal do něj bušit pěstí - do břicha, do hlavy, po celém těle. Bylo mu jedno, že mu může ublížit. Chtěl, aby jen cítil bolest. Podvedl ho. Prostě ho podvedl! A to se nedělá. Nikdy se to nedělá. Je to ohavnost, to podvádění. Už ho notnou chvíli mlátil, ale lidé nic, lidé nereagovali, chodili a chodili a koukali, ale to bylo tak všechno. Nóbl pán měl už bílou košili červenou, protože ten druhý mu už asi i zlomil nos. V jeden okamžik to vypadalo, že se síly obrátily a agresor je obětí, ale zdání klame. První pán toho otrhaného otrhal ještě víc, válel ho po zemi, nohama ho kopal do kolen, jednou rukou ho držel za rozcuchané vlasy a tou druhou ho bil hlava nehlava úplně všude. Pak se ale situace zase změnila a nejhůř z toho nakonec stejně vyšla oběť. Lidé si konečně bojujícího páru všimli. Dva statní chlapi se je snažili odtrhnout od sebe, ale nedařilo se. Mladá slečna v davu lidí, kteří utvořili hlouček okolo, zavolala policajty, někdo další zavolal sanitku. Než přijeli, tak už jen leželi na zemi, těžce oddechovali, drželi se za bolavá místa a jeden druhému nadávali těmi nejhoršími nadávkami, na jaké přišli.

Mezitím, co se na ulici strhla krvavá rvačka, paní prodavačka došla až na stranu čtyřicet sedm a divila se, co je to tam za bílý prášek.


 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Michelle Michelle | Web | 23. března 2014 v 18:46 | Reagovat

Zajímavá povídka, čekala jsem nějaké fantasy, nebo tak něco, ale zklamaná nejsem, naopak překvapená. Zvláštní je, na jakém místě se předání uskutečnilo a jakým způsobem. Jak si přišel na antikvariát?

2 Yima Yima | E-mail | Web | 23. března 2014 v 19:13 | Reagovat

[1]: Toto je popsání mého oblíbeného antikvariátu (vlastně jsou dva, toto je jeden z nich), do kterého často chodím. Jak jsem tam tak pozorovala všechny ty lidi, protože mě napadlo, že se tam dá uskutečnit spoustu věcí, že toto je poměrně dobrý způsob na předávání drog, nevím, prostě mám bujnou fantazii. :) Tento nápad jsem měla už před rokem, ale až teď jsem se nějak dokopala k tomu, abych to sepsala.

3 Enitas Enitas | Web | 23. března 2014 v 19:26 | Reagovat

Líbí se mi styl, jakým píšeš, a konec je taky moc dobrý. Ale silně pochybuju, že zrovna takhle by si někdo předával drogy :D

4 Peter Cross Peter Cross | Web | 23. března 2014 v 19:45 | Reagovat

Jsem.. zklamaný? Nevím jestli je to to správné slovo.. Napsané je to opravdu pěkně a četlo se to jedním dechem. Problém je podle mě v tom, že si nedokážu představit antikvariát jako místo, kde se předávají drogy. Antikváriáty jsou dle mého něco jako svatyně a znehodnocovat je takovýmhle způsobem.. pfuj. I když je to jenom v krátké povídce..

A docela by mě zajímalo, co ta paní s bílým práškem udělala.. Hmm.

5 Yima Yima | E-mail | Web | 23. března 2014 v 19:53 | Reagovat

[3]: Děkuji. :) To já taky pochybuju, neboj, jen mě to tak napadlo. :)

[4]: Děkuji za názor. Myslím, že právě to je právě to, zasazovat věci do prostředí, které pro ně není přirozené. A kdo ví, jak se to děje. Ale chápu to, antikvariát je něco jako svatyně, jak jsi napsal.

6 Natas Natas | Web | 23. března 2014 v 20:08 | Reagovat

Slyšela jsem, že lidi ukládají do knih taková malá psaníčka, někdo dokonce peníze, ale že i bílej prášek? Dočetla jsem do konce, fajn se to četlo.

7 Niki Niki | E-mail | Web | 23. března 2014 v 20:13 | Reagovat

zajímavý :)

8 Fitli Fitli | Web | 23. března 2014 v 21:06 | Reagovat

Chňá, úplně mi to připomíná, jak jsme s drahým před pár měsíci schovávali dopisy pro skauty do knížek v knihovně. Ale oni byli líní a úplně se na to vykašlali, alespoň ten den, kdy jsme se to snažili kontrolovat, tss.

Ale z takovýho prznění svatyně mě taky mrazí. A já bych se asi zrovna takhle předávat drogy nebo velký peníze asi bála, kdybych to měla dělat, přecejenom, fakt tam v tom může listovat kdokoli.

9 Enitas Enitas | Web | 24. března 2014 v 19:32 | Reagovat

[4]: He. Chceme pokračování o paní a bílém prášku! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama