Praha obsazena

16. března 2014 v 11:23 | Yim |  Yima
Dnes jsem se ráno probudila z noční můry. Kupodivu to byla úplně nová noční můra a ne žádná z těch, které jsem už popisovala. Přísahám, že nikdy dřív se mi nezdála. Nevím, jestli to bylo kvůli Ukrajině, přemýšlení nad diktátem z ruštiny, posedlostí nad českými (resp. československými) dějinami dvacátého století nebo zkrátka z mého přirozeného vlasteneckého strachu o Českou republiku, ale upřímně doufám, že se ničeho takového nedožiji.

Znáte ten pocit, když jste v plné místnosti, v davu lidí, na ulici, ale i přesto se cítíte být sami a že je okolo vás prázdno? Myslím, že v tom snu to bylo podobné. Šla jsem po ulici s flexaretou v ruce a fotila (ha, to bude asi z toho filmu Protektor!). To, jak mi vždycky všichni zavazí ve focení památek, tak to nebylo. Oni tam chodili a já fotila a přitom se na fotkách ani neukázali. Byla jsem tam s nějakou skupinou lidí, vůbec nevím, co to bylo zač. Ale já jsem se od nich nějak vzdálila, chodila jsem kolem katedrály svatého Víta. Byla posprejovaná. Dole byly různé nápisy orientovány protirusky a ve vyšších polohách byla nasprejována česká vlajka. Nad vchodem také visela ruská vlajka, která byla přemalována na českou. Všude okolo byl zmatek, ale ticho. Chodili tam vojáci a policisté a některé lidi odháněli pryč a křičeli, ačkoli potichu, rusky. Pamatuji si, že jsem potom šla k nějaké lavičce, kde sedělo několik lidí z té skupinky a jedna dospělá paní. Povídali si, jako by nic neviděli, jako by se nic nedělo. Na vedlejší lavičce seděla banda ruských puberťáků, v níž jeden kluk s dlouhými vlasy hrál na kytaru Vysockého písně. A také vím, že na Hradě nevlála prezidentská standarta. A já jsem tam stála, s foťákem na krku, poslouchala písně, zmateně chodila tam a zpátky, fotila zničenou katedrálu (skvost českého národa!) a brečela. Projížděl tam červený double decker s turisty, kteří se smáli. Nad celým městem byl jakýsi šedý opar. A pak přišli další vojáci, kteří zbili ty písničkáře. Křičeli, že nechtějí jít pryč, že tam zůstanou. Nepovedlo se. Místo nich tam přišly dvě staré paní, které si rozdělaly nějaký stánek a prodávaly matrjošky. Říkali, že si z Prahy každý musí odvést typickou ruskou matrjošku. Jednu jsem si koupila a hodila ji po Rusovi. Někde někdo začal zpívat českou hymnu, ale oni je umlčeli. Zmlátili je. A byly slyšet výstřely. Spoustu výstřelů. Nakonec zazněl zvon Zikmund a byl konec.

Vlastně nevím, proč se mi takové sny zdají. Přála bych si, aby se mi nezdály. Přála bych si tichý spánek bez výstřelů a bez vojáků a všeho toho okolo. A přála bych si, aby Česká republika nebyla napadána - ať už ve snech o Američanech a Japoncích, tak ve snech o Rusech. Já proti nim vlastně nic nemám, jen mám z nich jistý strach, že našemu národu jakkoli ublíží. Člověk nemůže vědět, co se ještě stane...
Zdávají se vám také takové sny? Nebo jiné noční můry?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 The Wall The Wall | E-mail | Web | 21. března 2014 v 18:43 | Reagovat

Mně se téměř nikdy nic nezdá, a když už, tak mě dokáže vyděsit i představa, že padám z postele.

2 maglaiz maglaiz | E-mail | Web | 21. března 2014 v 23:46 | Reagovat

Nedávno jsem ve snu zavraždila Hitlera svatováclavským kopím s praporcem. Je ale faktem, že to byl divný Hitler takový jakoby do Putina.

3 Yima Yima | E-mail | Web | 24. března 2014 v 15:57 | Reagovat

[1]: Určitě se ti něco musí zdát. :) Vždyť to je přirozenou činností mozku, jen je škoda, že si to někteří nedokáží pamatovat. Mám to taky tak často. Ale musím říct, že takové ty klasické "padací" sny se mi nikdy nezdály.

[2]: Tento komentář mě přinutil se usmát, děkuji. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama