Předpojatost světa? Možná

24. března 2014 v 18:54 | Yim |  Yima
Občas mě ve škole něco zaujme. Nějaká myšlenka, nějaký fakt, nějaký problém. Dnes to třeba bylo zjištění, že Tibet není oficiálně uznaný Českou republikou. Před dvěma týdny zase fakt, že pergamský král napsal do své závěti, že Římanům odkazuje svou říši. Jsou to pro mě zjištění naprosto nepochopitelná a většinou bych se nad nimi mohla dlouze zamýšlet (a to i veřejně, tedy na blogu). A dneska jsem chtěla všechny tyto poznatky sepsat a vyjádřit se k nim, ale potom k nám přišli babička s dědou a všechny mé plány byly zhaceny.

Moje babička a prakticky i děda jsou jakousi konzervativní složkou naší společnosti. Mají na spoustu věcí mnohdy až naprosto nelogický názor, ale je to ten starší masový názor a je to jejich názor a oni mají pravdu a nikdo jim tu pravdu nesmí brát. Ráda jim předhazuji (klidně i opakovaně) témata, o kterých vím, že se na ně netváří zrovna nadšeně.

Dnes se zavedla řeč k dětem. Nemohla jsem si odpustit svou poznámku, že já děti rozhodně nechci. Když jsem byla tázána proč, jaký mám k tomu důvod, vlastně jsem jen krčela rameny, rozhazovala rukama a snažila se to vyjádřit slovy. Zkrátka vím, že bych se o ně nedokázala postarat. Že nebudu schopna vést zodpovědný život (a tím rozhodně nechci říct, že se ze mě stane alkoholik nebo že budu brát drogy, proti tomu mám jisté výhrady). Jsem prostě člověk, který spíš myslí na to, jak se zapsat do historie, než aby se staral o malá dítka, ke kterým jsem měla vždy spíše daleko. Možná i proto se mé spolužačky tolik divily, že mám mladší sestru. Prý to v mém chování nejde vůbec poznat. Čili od dětí vlastních se debata najednou přesunula k adopcím. Ano, myslím si, že až budu starší, až mi bude třeba čtyřicet nebo víc, možná si opravdu řeknu, že už toho bylo dost a že je na čase mít děti. Ovšem adoptivní. Klidně bych si někoho adoptovala, nedělá mi to problém. Myslím si, že je dobré hledat domovy dětem, které by musely vyrůstat v dětských domovech. Však určitě znáte ty reklamy, že něco se dá zažít jen v rodině. A já bych ráda někomu domov, zázemí a rodinu poskytla. Jenže babička má jiný názor - a musela ho (zase) sdělit světu. Její názor je jednoznačný. Je jen malé procento dětí z dětských domovů, kteří nejsou Romové. A ti, kteří jsou Romové, tak těm prostě výchova nepomůže, protože geny (její odpověď skoro na všechno). Snad s tím někdo souhlasí, já ale ne. Znám asi dva lidi, kteří jsou adoptovaní a člověk by na nich nepoznal, že nežijí u svých biologických rodičů. Jde o to, že rodičem není ten, komu se narodíte a on vás potom odhodí. Rodičem je ten, který vám dává tu péči, snaží se vás vychovat, dát nějaký cíl, formovat vaši osobnost. A proto mi přijde hrozně sobecké, když se občas někdo dozví, že je adoptovaný, a hned musí hledat své "pravé rodiče". Pravý rodič by vás přece neopustil! (Prosím, pomiňme teď úmrtí, to je něco jiného, ano?)

Adopce. To je slovo, při kterém se mi okamžitě vybaví homosexualita. Toto je kontroverzní téma a já stále nechápu proč, protože je to přirozené a není na tom nic špatného. Ale já vám názor neberu - pokud s homosexuály máte problém, mějte ho. Jen chci říct zase já názor vám. A trochu ho porovnat s tím babičiným. Ona ani tak ne, ale kdo se proti tomuto docela staví, tak to je děda. Docela se bojím, co by udělal, kdybych vážně za pár let zjistila, že jsem lesba. Asi bych to musela před svou rodinou tajit, ale co je to za rodinu, když vás nemá ráda takové, jací jste? Takže tento můj děda neříká ani gay ani lesba, ale pro ně je to všechno jedna "verbež", tedy buzeranti. Ať si tak říkají sami homosexuálové, ale když je tak označí někdo jiný, mnohdy je to spíše hanlivý výraz. Je to zvláštní, když někomu připadá nechutné vidět dvě lesby, jak se líbají.

Ráda bych si přečetla vaše názory na tato dvě témata.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 martina martina | 24. března 2014 v 19:06 | Reagovat

jsem rozhodně pro, aby si i homosexuálové mohli adoptovat děti, mnohdy dokážou být lepšími rodiči než hetero.
Dost mě překvapilo, že nebudeš chtít děti (vlastní).
Myslím, že je ještě spousta času o tom to tématu se bavit.
Třeba jednou najdeš někoho, s kým by jsi dítě chtěla.
A budeš mít třeba jedno a za 10 let si pak třeba si někoho adoptuješ. :)

2 Edona Edona | Web | 24. března 2014 v 19:39 | Reagovat

Znám pár dívek, které v náctiletých letech taky prohlašovaly, že děti jsou jim cizí. Ale nyní jsem "spokojená tetička" a vidím, jak se názory rychle mění.
I když já mám na toto téma trochu jiný názor. Pokud můžeš darovat život, proč hned, když ještě ani nejsi plnoletá usuzuješ, že děti mít nebudeš? Co ty víš, co se stane za pár let? :-) Podívej, někteří nemají možnost mít děti a u nich je to jasné, ale pokud můžeš, tak proč děti hned v mládí zavrhovat. Stejně se vsadím, že drtivé procento je nakonec má. :-) Ať už adoptivně nebo své vlastní.
PS: Ve čtyřiceti prvorodička? To už je velký problém. ;-) Fyziologicky by žena měla první dítě porodit do 21 let, to nám ve škole do hlavy pořád sypají. :-D

3 Lady≈Claire Lady≈Claire | E-mail | Web | 24. března 2014 v 19:42 | Reagovat

Ahoj:) Nechci dělat nějaké hloupé spamy, ale byla jsem nominována na zodpovídání otázek, a ty jsi šťastný pokračovatel téhle pitomosti (věřím, že máš upřímnou radost:D)
http://wolf-tracks.blog.cz/1403/jako-vzdy-genialni-nominace

Jinak já rozhodně proti homosexualitě nic nemám, ale adopce do nesmíšených párů mi přijde opravdu nepřirozená. Ať jsou spolu klidně šťastní, ale děti mi nepřijdou jako správný krok.

4 Yima Yima | E-mail | Web | 24. března 2014 v 19:42 | Reagovat

[1]: Ano, ano, homoparentalita je mnohdy lepší než heteroparentalita, protože homosexuálové si těch dětí víc váží, řekla bych. :) Uvidím, jak to se mnou dopadne...

[2]: Jenže to není tak, že bych děti vyloženě nechtěla, jen na to nemám nervy, povahu, všechno... :D (a řekla jsem, že potom bych si někoho adoptovala, ne že bych měla vlastní)

5 Peter Cross Peter Cross | Web | 24. března 2014 v 20:33 | Reagovat

Mhm. Zajímavý článek teda. A krásně se četl.

Co se těch dětí týče, tak to máme vesměs stejný názor. Rozhodně děti nechci a to z vícero důvodů. Jedním z nich je to, že jakmile se ti narodí dítě, tak tvůj život spadne do jednoho obrovského nechutného stereotypu práce - domácnost - jednou za rok dovolená. To je prostě věc, které se za každou cen uchci vyhnout. Miluju svou mámu, ale je mi ji strašně líto, když vidím, že její život se motá v jednom nudném kruhu práce - domácnost. My ty dovolený ani nevedeme no. Strašně moc si přeju abych jí jednou mohl oplatit to, jak se o mě celé ty roky starala a nikdy o mně nezapochybovala. Pořád jí vyprávím, že jednou, až budu vydělávat velký peníze, tak jí koupím cestu kolem světa, aby poznala všechny krásy planety a mohla umřít s úsměvem na tváři, až si bude vzpomínat na všechny ty zážitky co přitom zažila. Rozhodně nechci, aby na smrtelné posteli přemýšlela nad tím, jestli celý život nepoužívala špatný čistíci prostředek a jestli ještě stihla zapnout pračku. :'D

Biologické dítě bych také nechtěl z toho důvodu, že by mi přišlo hnusné přivést na tenhle už strašně zkažený svět nevinného tvora. Země není moc hezké místo. Ale možná, že bych adoptoval. Až mi bude táhnout na padesátku, tak bych si nějaké dítě adoptoval. Odněkud z nuzných podmínek, abych mu ukázal, že i přesto, že tohle je opravdu zvrácená planeta, tak se zde dá nalézt nějaké to dobro. :)

A souhlasím s tvým názorem, že rodičem je ten, kdo dítě vyhová a dá mu všechnu péči a ne ten, kdo jej ,,pouze zplodil".

A co se týče té homosexuality. Jestli chceš na to znát můj názor, tak na blogu mám o tom celkem rozsáhlý článek. ;)

6 Yima Yima | E-mail | Web | 24. března 2014 v 20:40 | Reagovat

[5]: Děkuji za rozsáhlý komentář! A ano, přesně tak to s těmi dětmi vidím, to je to, co jsem nedokázala vysvětlit. :) A článek si zítra určitě přečtu.

7 Karryanna Karryanna | E-mail | Web | 24. března 2014 v 21:28 | Reagovat

Asi se Ti tu trochu rozepíšu O:)

Když jsem byla malá, bylo pro mě samozřejmé, že vyrostu, najdu si manžela a s ním budu mít děti. Postupem času jsem docházela k tomu, že něco takového se sice tiše očekává, ale že to tak vlastně být nemusí. Na vyšším gymplu jsem žila s tím, že děti spíše nechci, neb by mě připravily o mou svobodu, které jsem si cenila… říct nade vše je strašné klišé, ale klišé realitě nepříliš vzdálené. Ne že bych vůbec nemohla dělat, co chci, ale musela bych život tomu dítěti přeci jen nějak podřídit. Navíc dítě znamená mateřskou a mateřská znamená problémy s návratem do zaměstnání, zvlášť u oborů, které jdou rychle dopředu. Prostě samé komplikace.

Zajímavé je, že jsem v té době sama pro sebe našla řešení v adopci. Uměla jsem si představit, že bych pak někdy pár let po škole adoptovala dítě. Dítě, o které už bych se nemusela starat tolik, nemusela bych kvůli němu odejít z práce (ani dočasně), mohla bych občas podnikat něco opravdu kvůli sobě, a přitom bych tomu dítěti mohla dát domov, lásku, zázemí, mohla bych s ním zažívat všechny ty úžasné věci, co k rodině patří, …

Kde jsou ty doby :) Je to sotva pár let, ale dneska děti rozhodně chci. A pokud to aspoň trochu půjde, tak své vlastní. Vlastně kdyby k tomu neměl můj chlapec o dost rezervovanější přístup, možná bych už tu vysokou dostudovala s dítětem.

Je ale pravda, že tahle změna u mě přinesla i jakési vědomí, že se stanu další z mnoha obyčejných lidiček. Nejspíš se o mě nebude učit ve škole, dokonce asi nebudu známé jméno ani v té informatice, které se věnuju a dál věnovat chci. Ne že by se kariéra a dítě úplně vylučovaly, to ne, ale vzniká tam spousta dalších složitých otázek. A přestože mě mrzí, jak někteří berou děti (nemířím tím na Tebe, spíš na autory výroků typu „stejně všichni ty haranti jenom smrděj' a ječej'“, případně „abych se kvůli nějakýmu fakanovi ani nevyspala, na to se můžu…“), mít dítě dál považuju zejména za právo (nechme teď bokem neplodnost a podobné nepříjemnosti), ne za povinnost.

Co adopcí se týče, myslím, že ony se ty geny úplně zapřít nedají. Samozřejmě do toho vstupuje třeba to, v jakém věku je to dítě adoptované. A přiznávám, znám minimum lidí, kteří nežijí se svými biologickými rodiči (natož s lidmi, co mají od přírody úplně jinou mentalitu), takže bych neměla příliš soudit. Tím ale rozhodně netvrdím, že rozumný člověk dítě neadoptuje. Jen že je to o trochu větší sázka do loterie než dítě vlastní. A ještě další věc, trochu se obávám, že u Romů je častěji problém právě v té výchově než v genech samotných.

Jako jazyková puritánka mám psychický problém nazývat rodičem někoho jiného než biologické rodiče, ale zcela souhlasím s tím, že mámou/tátou je zejména ten, kdo dítě vychová a stará se o něj. Na druhou stranu lidi, kteří mají potřebu hledat své pravé rodiče, chápu. Myslím, že to souvisí s potřebou někam patřit a (ach ta filosofie) vědět, odkud pocházím. Taky bych si tipla, že na téhle potřebě se hodně projeví množství informací, které dítě od adoptivních rodičů dostane, a celkově jejich ochota se o tom bavit.

A konečně ta homosexualita. Nemám s ní problém, plně podporuju registrované partnerství, nevidím důvod homosexuálům upírat možnost adoptovat dítě, rozhodně bych se s někým nepřestala bavit po zjištění, že se mu líbí osoby stejného pohlaví. Ale pokud si mám dát ruku na srdce, ne, není pro mě přirozená. Informace, že je někdo gay/lesba, vždycky vzbudí mou zvědavost, a když se mí homosexuální kamarádi líbají, mívám tendenci to fascinovaně sledovat.

8 grey.t grey.t | E-mail | Web | 24. března 2014 v 22:20 | Reagovat

Já se takovým tématům před prarodiči (a vlastně před většinou příbuzných) vyhýbám. Taky nechci mít děti. Vlastní mít nebudu, to už je tak nějak jasné, adoptované nechci a prostě... asi jak říkáš: Vím, že bych nebyl dobrý rodič.
Co se adopce dětí homosexuály týče, přestal jsem se vyjadřovat. Na jednu stranu je to lepší než dětské domovy. Na druhou stranu žádnému z těch homosexuálně orientovaných lidí, které znám, bych své dítě nesvěřil. Jenže pak mi došlo, že to ani žádnému z heterosexuálů, které znám.
A taky souhlasím s tím, že mnohem důležitější, než kdo nám dal geny, je ten, kdo nám dal lásku a domov. Na druhou stranu chápu, že adoptovaní lidé chtějí znát své skutečné rodiče. Musí být hrozně zraňující vědět, že o ně někdo jiný neměl zájem a celkem chápu, že chtějí vědět proč, chtějí se poznat s člověkem, který by jim měl být nejbližší a není. Na druhou stranu by nikdy neměl zapomenout na někoho, kdo je geneticky možná úplně cizí, ale právě tou lásku mu nejbližší je.

A co se toho úvodního odstavce týče - také se mi to stávalo, že mě něco zaujalo a pak jsem se o to chtěl podělit. Doteď jsem ovlivněný svými středoškolskými učiteli.

Přijetí homosexuality rodinou je velké téma. Chápu ten šok - patnáct či dvacet let si všichni mysleli, že je dotyčný "normální". Že bude mít ženu a děti, pokud je muž, či muže a děti, pokud je žena. A najednou po dvaceti letech přijdou na to, že je všechno jinak.
Ale zase, řešil jsem to i se svou psycholožkou, (mě se tohle téma tak nějak víc týká), a došli jsme k závěru, že i když lidi často kritizují homosexuály obecně, jednotlivce přijmou a třeba i přehodnotí svůj názor. (A nebo se přinejmenším člověk stane takovou tou váženou výjimkou, ve stylu "Buzeranti jsou nechutný, ale tady Pepa mi nevadí, Pepa je v pohodě, to je kámoš.") Ale to člověk nikdy neví a na rozdíl od své psycholožky si nemyslím, že obavy z nepřijetí jsou jen mé projekce. Ale tohle je prostě jedno z těch témat, které se dají řešit hodiny, aniž by jejich řešení přineslo cokoliv nového - snad kromě toho, že člověk se vypovídá ze zlosti, jaká ho jímá z cizí omezenosti...

9 Jindra Jindra | 26. března 2014 v 0:36 | Reagovat

Dítě si adoptovala jedna z mých mnoha sestřenic. Zdravé. Bílé. Půlroční. Ale byl to dlouhý boj, samé pohovory, kontroly doma, stresu plno. Ale, co z něj bude jsem sám zvědavý. Dávno už vím, že vliv genů na povahu je mnohem silnější, než výchova. To vzbuzuje docela obavy, aby to nebyl nějaký raubíř. Neriskoval bych to.

10 Neriah Neriah | E-mail | Web | 28. března 2014 v 16:11 | Reagovat

Tak jsem zase napsala komentář délkou podobný článku, snad to nevadí :-)

Sama děti chci a to strašně moc. A hlavně ne třeba až po pětatřiceti. Kariéra pro mě není důležitá tolik jako založit rodinu. Po pravdě o adopci taky hodně uvažuju. Strašně moc bych si přála nějaké dítě adoptovat nebo si ho vzít do pěstounské péče. Nejprve si asi uspokojit svou touhu po miminku u biologického dítěte/dětí, a pak si vzít nějaké starší, třeba do sedmi let. Starší děti se zátěží z minulé rodiny/kojeňáku totiž už moc lidi nechtějí, nejraději by malé roztomilé miminko, bílé a zcela zdravé. Ale to zdraví ti nikdo stejně nezaručí. Pročítám občas diskuze ze stránek adopce.com, kde píšou i maminky, které adoptovaly malé roztomilé miminko a jak stárlo, začaly se objevovat různé komplikace v podobě mentální retardace, fetálního alkoholového syndromu, autismu, specifických poruch učení, problémového chování atd... Proto to neberu na lehkou váhu, jako adoptuju si dítě, pohodička, dám mu domov a lásku a tak, nic těžkého. Kolikrát to totiž znamená začít žít úplně jiný život, takovéhle dítě může spotřebovat mnohem víc našeho času než to biologické, které má od počátku dobré zázemí. Čímž chci zároveň i říct, že genetickou zátěž taky neberu na lehkou váhu. Některým adoptovaným dětem můžeš dát lásky kolik chceš, a nakonec stejně začnou třeba fetovat jako jejich rodiče, protože mají sklony k závislostem. Stejně tak mají určitou povahu, temperament, který svou láskou a domovem taky nezměníš. Ale zároveň tím nechci lidi od adopcí odrazovat, pokud se na to někdo cítí, ať do toho určitě jde! Jen si myslím, že se člověk nemůže nikdy úplně připravit na to, co ho s takovým přijatým dítětem čeká. Někdy to proběhne bez problémů, a někdy je to malér.

Taky si nemyslím, že je sobecké, pokud dítě začne hledat svou biologickou rodinu. Vím, je to pro ty rodiče těžké, ale mně spíš přijde nepochopitelné brát adopci jako špinavé tajemství, jako něco, o čem se dítě nejlépe nikdy nemá dozvědět. Pokud někdy dítě opravdu adoptuju, chci už od začátku, aby vědělo, že bylo adoptované a nečekat, až to tajemství jednou praskne, když mu to někdo najednou třeba v pubertě vpálí. Jak se s tím pak má asi vyrovnat? Nehledě na to, že to bere jako zradu, že mu to rodiče neřekli, že mu lhali, a proto třeba chce najít tu původní. Já bych taky chtěla vědět, kdo byli moji biologičtí rodiče, pokud bych byla adoptovaná. Už jen pro to, abych pochopila, proč se o mě nemohli starat. A taky třeba abych zjistila, jaké máme dědičné nemoci a co mě může případně čekat.

Přijetím dítěte jsme se sice stali jeho rodiči, ale pořád jsme ti druzí. Důležitější, ovšem myslím, že není dobré chovat zášť k těm biologickým. Nemůžeme nenávidět někoho, z koho vzešlo dítě, které milujeme. Navíc ne každá matka své dítě odkopne a nemá o něj zájem. Mohou k tomu mít různé závažné důvody a kdyby to bylo jen trochu možné, svého dítěte by se nikdy nevzdaly!

Strašně moc doporučuju přečíst si knihu Domov je místo, odkud tě nevyhodí. Autorka píše o dětech, které přijala do rodiny. Ještě před vydáním knihy články sepisovala na internetu a většina textů z knihy se dá přečíst zde: http://www.rodina.cz/rubrika/matka_cesta

Jinak nejsem zastáncem názoru těch, kteří tvrdí, že dítě nechtějí, protože je ten náš svět tak ošklivý a zkažený. Právě proto bychom měli mít děti, kterým předáme své hodnoty, a bude jen na nich, jak se podle toho zařídí. Třeba se některé ty děti zaslouží o nějakou pozitivní změnu ve světě.

11 Dina Dina | 5. června 2014 v 14:59 | Reagovat

Že děti nee jsem věděla tak nějak odjakživa. Jsem nejstarší holka v rodině, takže jsem automaticky pořád někoho hlídala. Dnes je mi skoro třicet a děti v mém životě nemají místo pořád. Nedá se říct, že bych je nesnášela. Mimina mi nic neříkají, možná právě proto, že jsem se o tyhle starala nejvíc. S většíma dětma si pokecám, pohraju. Někdo třeba není matka, ale proč by nemohl být dobrá teta? A slečnu nepodceňujte. Takové kecy, že si to každá za deset let rozmyslí, jsem slýchávala taky. Ne, nerozmyslela. Mimo to, ani si nemyslím, že si to někdy rozmyslím, když si vybavím, jaká přítěž jsme pro matky byly my... Navíc, vždy v naší rodině byl někdo, kdo bez dětí zůstal. A nikdy neumřel sám.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama