Duben 2014

Dneska je jeden z těch lepších

29. dubna 2014 v 23:10 | Yima |  Yima
Pokud za jeden den potkám tři a více zajímavých lidí, jde o den, který jsem nepromarnila. Pokud se mi za jeden den přihodí tři a více podivně vtipných událostí, jde o den, který jsem nepromarnila. Pokud tyto dvě množiny sloučím do jedné a počet prvků nově vzniklé množiny bude aspoň tři, jde o den, o kterém budu v budoucnosti mluvit jako o velmi zdařilém dni. Dneska je jeden z těch lepších. Ještě teď se podezřele usmívám, když si vzpomenu, co se mi stalo ani ne před patnácti minutami. (Dobře, to není taková doba.) Stejně bych si všechny tři události dneška zaznamenala, tak proč se o ně rovnou nepodělit s ostatními?

Ach ano, začnu od začátku. Bylo kolem tří čtvtě na dvě, zrovna jsem šla ze školy. Víte, když jdu přes Českou, musím okolo těch stánků a dodávek, protože je na Moravské náměstí přesunut Zelný trh. Takže když jsem se propletla (nebo mám zkreslené vzpomínky a ta auta tam už nebyla?) a prošla okolo trafiky, nic se nedělo. A potom jsem uviděla na první pohled úplně normálního člověka. Byl to už starší pán, který jel na starém, oprýskaném modrém kole a za něj byl zavěšen stejně oprýskaný vozík, ten měl, myslím, jinou barvu. V tom vozíku byla připevněná proutěná židle. Stále nic neobvyklého, nebo aspoň ne zajímavého. Jenže pozor! Zezadu byla na vozík připevněna oválná tabulka, skoro jako ty velké a nevzhledné starší mezinárodní poznávací značky. Byla tam dvě velká písmena PK. A pod tím byl menší nápis Převoz kulis. A to bylo poprvé, co jsem se usmívala jako měsíček na hnoji a říkala si, že s tím by se něco dalo udělat, někam zakomponovat.

A potom, další člověk, který mě neskutečným způsobem nadchl, byl zase starší pán, tentokrát v divadle. (Mimochodem, byla jsem v Janáčkově divadle na opeře Eugen Onegin, vřele doporučuji.) Takže bylo už chvíli před sedmou a poslední opozdilci se začali trousit dovnitř. A dostal se tam i tento pán. Myslím, že takto jsem si jako malá představovala Boha. Byl mohutný, ani ne moc vysoký, tak nějak středně. Ale hlavně měl bílé kudrnaté vlasy, docela hodně, tak asi deset centimetrů od hlavy mu trčely. A pak měl bílé dlouhé vousy. Má reakce byla: "Já ho chci domů."

Prosím, za poslední věc se mi nesmějte. Stačí, že se sobě samotné směji sama. Toto je to poslední, ta událost. Když jsem jela z divadla. Abyste věděli, v šalině si vždycky sedám vedle člověka, který čte knihu. A tento četl. Byl to pán kolem tak pětadvaceti let, měl krátké světlé vlasy a krátké vousy. (Četl Nesnesitelná lehkost bytí, ale to jsem se dozvěděla až později. Ale super, vždyť jsem tam jako hlavní role!) Nic se nestalo, jen jsme tam tak seděli, každý si četl to svoje. A pak, pak přišla ta trapárna. Pán se začal balit a já se nenápadně dívala, co čte. Což jsem vám už koneckonců sdělila. Tak. Chtěl asi vystoupit, ale já si říkala, proč vstávat, on si řekne. Já přece nevystupuji, já vystupuji až na konečné.
"Budete vystupovat?"
"Ne. Vy jo?"
Přikývl, přitakal, smál se. Ne moc, byl pobavený. Tak jsem se zvedla. On vystoupil, ještě se na mě díval skrz to okno a já se podívala na tu lištu nahoře, abych tedy zjistila, kde jsem. Jelikož byla venku tma, však to bylo prakticky před chvílí, teď už víc, než před čtvrt hodinou, tak jsem nic neviděla. Mendlovo náměstí? Jakto, že tato šalina jede na Mendlovo náměstí? A tak jsem se podívala ven pořádněji. Vždyť já už jsem na konečné!

"Ajo!" To bylo jediné, co jsem řekla. Smála jsem se na toho pána, který se pořád díval dovnitř, a on se smál na mě. A bylo mi fajn, tento se opravdu vydařil. Byla jsem natolik šťastná, že jsem zapomněla na dějepis (vážně se mi na něj nechce učit, stačí zítra) a točila se na tom prázdném chodníku kolem dokola a taška vlála kolem mě.

A tak Vám píši

29. dubna 2014 v 14:36 | Yima |  Téma týdne
Vážený pane doktore,

píši Vám ve velmi naléhavé věci, která by snad nepočkala ani do zítra. Poslední dobou si začínám uvědomovat, jak mě má závislost skličuje a celý můj život závisí jen a jen na ní. Když se dívám všude kolem, jak jeden pomáhá druhému dostat se z alkoholismu, ze závislosti na drogách, nikotinu, sexu a kdo ví na čem ještě, připadám si být zastrčená, odstrčená, na pokraji všech pokrajů, protože dál už žádné dno společnosti zřejmě není.

Když se na svůj život dívám zpětně, uvědomuji si, že mě tato závislost pronásleduje od nejútlejšího dětství, prakticky od narození. Je zvláštní, že s tím nikdy nikdo nic neměl v úmyslu dělat, protože je to zcela očividné. Například tehdy, kdy se potopím pod vodu, najednou mám absťák, vzduch mi chybí. Mám vždycky dojem, že mi vybuchnou plíce i hlava. Vlastně se poslední dobou snažím regulovat dávky této látky - dýchám s co nejdelšími rozestupy, ale stále nic, nevydržím to za normálních okolností déle než dvacet sekund, pod vodou, pravda, o něco déle. Možná je dalším příznakem i fakt, že čím jsem nervóznější a unavenější, požívám výše jmenované látky víc než obvykle.

Začínám se své závislosti bát. Brázdila jsem nezmapované vody internetu a dokonce jsem narazila na informaci, že při dýchání vzduchu o obsahu kyslíku větším než 75% se mi mohou poškodit plíce! Pane doktore, myslíte, že je bezpečné nadále dýchat? Jen si představte, kolik jsem za svých téměř šestnáct let život do svého těla této látky vpravila! Nemohu na to umřít? Co když jednoho dne vzduch nebude k dostání a já se pominu, někam mě zavřete, abych neběhala přímo proti zdi v domnění, že se za ní skrývá nějaká cisterna vzduchu?

Také jsem se pokoušela najít nějaké terapeutické skupiny závisláků na vzduchu a dýchání, bohužel jsem nic nenašla. Dokonce ani v zahraničí ne! Ani v Japonsku, ani v Německu, ani ve Velké Británii, ani v USA, prostě nikde. Myslíte, že se někde stejně postižení jako já scházejí? Možná by mi to dokázalo pomoct. Myslím překonat mou závislost. Určitě by nějaké sezení se stejnými jedinci pomohlo. Mohu snad přijít mezi alkoholikya říct: "Ahoj, jmenuji se Yima a jsem závislá na vzduchu."? Je to, jako by nacista přišel do klubu komunistů. Asi by se nesnášeli zrovna dobře.

Dále bych se Vás chtěla zeptat, zda-li na mou závislost neexistují nějaké prášky? Nebo budu muset být hospitalizována v psychiatrické léčebně? Chápejte, musím chodit do školy.

Co jsem se ptala lidí v mém okolí, nikdo na sobě nepozoruje příznaky závislosti na vzduchu. Prý dýchají v normálním množství, úplně běžně. Pane doktore, poraďte mi, už jsem zoufalá - co je to normální množství?

Děkuji za brzkou odpověď,
Yima.

(Celý tento dopis je samozřejmě smýšlený, ačkoli by mě zajímalo, jak by nějaký doktor reagoval.)

Článek je přiřazen k tématu týdne "Závislosti".

Život skládá symfonie

25. dubna 2014 v 0:32 | Yima |  Téma týdne
Možná je život jen nějakým poutním místem a všichni si do smrti neseme suvenýr - symfonii, kterou skládá život. Přijde mi to jako hrozně krásná představa, napadla mě jen tak znenadání. Myslím, že když si tuto představu uschovám, nebudu mít ze smrti tak nesnesitelný strach a bude mi lépe. Protože odnést si vlastní symfonii? Každý máme svou výšku tónu, hlasitost, délku a nástroj nebo barvu. Náš tón se prolíná do ostatních symfonií podle toho, jak zanecháme stopu v životě druhých. Dokážu si živě představit, jak v hádce mezi manželi zní basa střídavě s trumpetou. Při base se mi vybaví takový flegmatický člověk, kterého jen tak něco nerozhodí, kdežto trumpeta je pro mě živá. A už slyším v uších znít ta staccata a následně tóny vázané. Nebo první láska mezi zobcovou flétnou a houslemi! Krásná melodie, pěkně táhlá, rozvláčná, poklidná, smířlivá. Jestliže je symfonie složena z tolika různých prvků, zvuků a příběhů, musí být báječná.

Připomíná mi to trochu Mozartův Requiem. Chudák to ani nestihl dopsat. Ale jsem přesvědčena, že i frázování a střídání tónů a to všechno, to všechno muselo mít nějaký důvod. Hudba přeci není jen nahodilé uspořádání tónů, je to něco promyšleného, je to jako propletený román nebo životy nás všech.

Zajímalo by mě, jaký nástroj v té konečné partituře budu zrovna já. V životě jsem já osobně hrála na mnoho nástrojů - zobcová flétna, kytara, klavír, housle, akordeon, harmonika a nakonec české dudy, s čímž jsem skončila dokonce třetí v republice. (Jen na chvíli odbočím. Když jsem byla na začátku dubna v Praze a šla jsem po Václavském náměstí, zaslechla jsem zvuk dud. Usmála jsem se, protože to je pro mě něco tak neskutečně silného, že jsem to musela vidět na vlastní oči. Čím víc jsem se blížila, tím víc jsem byla znechucená. Uprostřed Václaváku stál pán v kiltu a hrál na skotské dudy.) Jenže kdy člověk najde opravdu spřízněný nástroj? Doufám, že jsem ho našla. Ale vzdala jsem se ho. I když nikdy ne docela, stále mám dudácké skladby na mobilu a ráda si je pouštím v těch nostalgických chvílí.

Přála bych si, aby mým nástrojem ve všech těch symfoniích byly české dudy. Ano. Vždyť jsou něčím, co pořád provokuje, nemyslíte? Jak ten mečivý zvuk, pro mě tak líbezný, tak i vzhled kozla. Kozel trká, to je forma provokace. Ráda jsem hrávala staccata, bylo to jako odsekávání. Nejbáječnější ale bylo, když jsem pokaždé štvala pana učitele tím, jak jsem hrávala Ódu na radost. "To se přeci na dudy nehodí!" Nemohla jsem to hrát na soutěži. České dudy jsou překvapivé. To, co by člověk nečekal, se najednou ozve z píšťal a hraje a hraje a doteď se v představách nechávám unášet na jejich tónech.

Poslední tón bude krátký a hlasitý. Aby každý věděl, s kým měl tu čest.

Článek je přiřazen k tématu týdne "Tóny písně".

Veletržní setkání sběratelů 2014

21. dubna 2014 v 21:23 | Yima |  Yima
Už je to nějaká doba, co jsem propadla kouzlu Postcrossingu. To začala éra, kdy jsem začala sbírat pohledy všeho druhu. Již předtím jsem měla velké množství sbírek (poštovní známky, kameny, mince a papírovky, zápalky, plechovky od piv, pivní podtácky, pivní etikety, pivní víčka,...), ale pohlednice jsem měla jen schované ty, které nám kdy přišly. Od listopadu jsem zaregistrovaná na Postcrossing.com, aktivněji se tomu věnuji od nového roku. A když se do něčeho pustím, jen tak to nenechám být a hledám na netu jakékoli příležitosti k tomu, abych své sbírky a znalosti mohla prohloubit. Tak se stalo, že jsem v pátek šla na brněnské výstaviště, pavilon A3, kde se prodávaly pohlednice.

Upřímně, nevím, co jsem čekala. Jediná prodejní výstava, na které jsem byla, byla každoroční výstava minerálů v Tišnově. A něco podobného bylo i v tomto případě. Musím říct, že na tomto bylo spoustu starých pánů, jen málokdy se tam objevila nějaká žena nebo dítě, kteří měli vstup zdarma. Ale zato měli ty kožené aktovky a já si jednu taky jednou pořídím! Jen jsem to tam tak letmo prošla a potom jsem se zastavila u nějakého stolu, který byl hned u vchodu. Jeden pohled stál 2€! A to tam byly i dražší - 35€ nebylo výjimkou. Ovšem já jsem se jala prohlížení těch nejlevnějších a ano, našla jsem spoustu pěkných úlovků. Všechny (téměř všechny) byly už popsané a poslané, byly z různých dob a byly tam různé známky. A jakožto vášnivý sběratel známek jsem se hodně orientovala právě podle nich. Nejvíc bylo známek s Františkem Josefem I., ale nemám ani jeden. Pak tam byly docela časté pohlednice se známkami s Tomášem Garriguem Masarykem a Hitlerem. Nejvíc hrdá jsem na úlovek s Klementem Gottwaldem (neberte to tak, že bych ho snad měla nějak ráda a obdivovala ho, to v žádném případě!), kterého jsem našla jen jeden exemplář. Ještě jsem psaní neluštila, na to se teprve chystám, ale už i ty staré pohlednice samy o sobě stojí za to. Kdo je asi držel v ruce a kdo je psal? Opravdu bych s nimi ráda zašla k nějakému grafologovi, abych zjistila, co to bylo za lidi, ale mohu na to zapomenout, protože bych se nedoplatila.

Dávám sem pod perex všechny pohlednice, které jsem koupila. Je jich sedm. Jeden z nich není popsaný z druhé strany (Staroměstská orloj), zato se apoštolové otáčejí. Když kliknete na obrázek pohlednice, tak se vám na nové kartě objeví i s druhou stranou, kde jsou samozřejmě i známky. Nevím, jestli vás to zajímá nebo ne, ale kolikrát jste viděli známku s Hitlerem?

Vědma ne z Delf

15. dubna 2014 v 11:25 | Yim |  Yima
Ani se vám nemusím zahledět dlouze do očí, nemusím vidět vaši dlaň, ale přesto se stoprocentní přesností dokážu odhadnout váš osud. Zkrátka cestu, nebo spíš cíl té cesty, kam bude váš život směřovat. Víte, co myslím? Protože cíl všech těch cest, všech těch životů je stejný. Není to zvláštní? Že stejně skončí bohémové na pokraji společnosti, dělníci dřící někde u pásu v továrně, majitelé těchto továren, politici, nezaměstnaní, vědátoři, úplně všichni, do jednoho. Ti, kteří celý život kouří, ti, kteří do pusy nevzali cigaretu. Ti, kteří půlku života byli v nemocnici, i ti, kteří běhali po louce s bosýma nohama.

Všichni jednou umřeme. Ač se budeme snažit té smrti vyhnout, ač jí budeme škrábat nehty do očí, ač ji podplatíme, aby ještě nechodila. Ale ona přijde. K někomu dřív, k někomu později. Ale všechny jednou uloží ke spánku, k věčnému spánku někde v hrobu nebo rozprášené po zemi. Možná se pak naše duše dostanou do jiného těla, třeba se mi potom vyplní mé přání být strom. Nebo naše duše půjde někam do nebe, nebo do pekla. I když si nedokážu představit, co to je. Nějaký velký palác na konci světa, někde uprostřed galaxie, kde je jeden velký sál určený pro ty zlé a další sál určený pro ty hodné. Divná představa. Asi se s ní ne příliš ztotožňuji.

Ale i ta reinkarnace je zvláštní. Je tolik planet, na kterých je určitě život, třeba i na nějakých přirozených satelitech a kdo ví, třeba i na hvězdách, tak proč bych se znovu měla objevit zrovna tady? Pokud v to někdo věří, omlouvám se. Pro mě je to blbost.

Je to smutné. Smutná je ta představa, že umřu a pak nic. Není to divný? Žijeme tu nějakou dobu, vytrpíme si příkoří, nemoci, radost, nešťastnou lásku, ztratíme přátele, můžeme ztratit i domov. A co za to všechno dostaneme? Nějakou omluvu? Nějaký diplom, že jsme to zvládli? Není to jen součást nějaké maturitní zkoušky bohů? Hovadina. Nelíbí se mi, že umřu a nebudu. Ze dne na den! Dokonce ze sekundy na sekundu! A může to přijít kdykoli. Není žádná smlouva na dobu určitou. Ale ta by se šikla. Nemusela bych se bát každého svého kroku, každé jízdy v šalině a vlastně úplně všeho.

A to je ještě smutnější. To, že poddávám celý svůj život jen strachu. Jsem schopná jen tak jít, začnu mít strach, a uprostřed ulice se rozbrečím. A to nepřeháním. Je to jen proto, že mám strach - ze smrti a z života. Onehdy jsem nemohla usnout, protože jsem se bála vodníka! Ano, ve svých patnácti letech. Mám asi moc bujnou fantazii. Podívala jsem se v té představě do vody a tam se na mě díval vodník. Já vím, zní to směšně, ale já v ten okamžik nevěděla, co dělat. Prostě jsem jen ležela v posteli a dívala se do stropu.

Smrt je svině. Možná bych se k ní měla modlit nebo tak. Protože jestli je opravdu nějaké božstvo a ne bůh, pokud je třeba ten, připouštím, že nejmocnější z nich by byl bůh smrti. A nehodilo by se mít toho boha nakloněného sobě? Možná, že když smrt řádně poprosím, možná... snad mě ušetří a já budu moct chodit další stovky, tisíce, miliony let jen tak po Zemi a dívat se na osudy lidí a civilizací a států a měst a myslím, že toto by pro mě byla radost, skutečné štětí. Toto by byl pro mě ráj, i kdyby to znamenalo, že bych díky svému dlouhému životu neměla mít žádné přátele.

Kdo je spisovatel

10. dubna 2014 v 16:37 | Yim |  Yima
Článek na úvodní stránce dnešních Literárních novin má pravdu. V dnešní době už není třeba vážit si spisovatelů, protože za spisovatele se považuje skoro každý. Líbí se mi jedna věta. Tempo, jakým roste v Čechách počet spisovatelů, přesahuje inflaci. Zdá se mi, že lidé mají názor takový, že spisovatelem je každý, kdo napíše pár řádků, vydává to za geniální fikci a hodí to na svůj blog. Takže každý začínající povídkář se vmžiku honosí označením spisovatel.

Pokaždé, když procházím náhodné blogy, pozastavím se nad tím malým medailonkem v menu, pokud tam je. Pokud tam není, tak poté, co mě zaujme nějaký článek, začnu hledat článek o autorovi. Pokud nic takového není, jdu číst další článek. Ale! Už jsem se několikrát setkala s tím, že v tom krátkém popisu se třináctiletá holka vytahuje, že je spisovatelka a blogerka. To je pro mě naprosto alarmující a začnu hledat, zda-li tato dívčina už stihla něco vydat. Prosím pěkně, jen málokdy se setkám s tím, že bych něco vypátrala. Marně teď hledám příklad toho oprávněného tvrzení potvrzeného knihou. Měla jsem za to, že snad NikaRoovy byla jednou z nich, ale teď je na tom jiném blogu a nevím, jak to bylo tenkrát na Blog.cz, ale ona už má opravdu nějakou tu knížku za sebou.

Ale vydávat se za spisovatele jen proto, že na blog někdo přidává svou tvorbu? Ale prosím vás! Snad slovo sepisovatel, to by mohlo být příhodnější. Není v tom moc velký rozdíl, každý to asi vnímá jinak, ale já to tam cítím výrazně. Hlavně jsem se stále nepustila přesvědčení, že spisovatel je autor s knihou ve vazbě, ne v PDF formátu. Klidně ať má Jo Nesbø knížky i pro čtečky knih, vždyť je to populárnější a populárnější. Já si stále nemůžu pomoct, ale příčí se mi to. Vždyť to nemůžete chytnout do rukou, nemůžete tím listovat, nemůžete k tomu přivonět (nebo můžete, ale neucítíte zhola nic) a ten pocit, který mám z knih, tam chybí. Ale to nechám stranou, příznivci čteček se na mě teď, doufám, nenaštvou a omluví mou malou odbočku. Vrátím se tedy zpátky.

Zrovna jsem si vzpomněla, že jsem před lyžákem sháněla knížky do mobilu, protože jsem čekala, že tam nebudu s nikým komunikovat a můj předpoklad se i vyplnil, a narazila jsem na stránku eBookEater, kde prý autor nahraje svou knihu a prý za to něco i dostane. Ale já to moc nestudovala, nepřišlo mi to nějak důležité. Nu což, třeba se to někomu z vás bude hodit.

Ještě bych chtěla odkázat na ten článek v literárkách. Češi už se jako celek necítí být národem, který stvořila literatura. Nějaká zmínka o nymburském gymnáziu, hrdosti na hokej a Škodovku, citování Švejka. A pokračujeme. Český národ se emancipoval od svých obrozeneckých počátků. Distancuje se od nich do té míry, že si musel Babičku, jeden ze základních textů své kultury, přeložit do současného jazyka. To je smutné, nemyslíte? Já se přiznám, před třemi lety jsem dostala na Vánoce vytouženého Hrabě Monte Christo, ale byl to starý výtisk starou češtinou a já nebyla schopná to číst. Byla jsem ale odhodlána to přečíst, učila jsem se češtinu, až jsem to nakonec doopravdy přečetla. A vlastně, když už jsme u té věty výše, mě ještě nikdy nenapadlo, že český národ prakticky vznikl až při národním obrození. No nic, spisovatel. Kdo je spisovatel.

Možná člověk, který se psaním živí? Ale na dnešním českém trhu není moc spisovatelů, kteří by se psaním uživili, a přesto je nazýváme spisovateli. Tak kdo to je? Nemáte nějaký nápad? Kdo je podle vás spisovatel?

Pražské jaro

9. dubna 2014 v 16:44 | Yim |  Yima
Nebo léto. Protože tam bylo neskutečné vedro a já myslela, že na tom Vyšehradě umřu.

V neděli, tedy 6.4., jsem byla v Praze, protože má drahá sestřička tam chtěla jet na dostihy do Velké Chuchle a já se nenápadně přidala do auta. Vlastně to bylo úplně poprvé, co jsem chodila po Praze úplně sama! Vždy jsem s sebou měla přinejmenším nějakou kamarádku. Musím říct, že fakt, že jsem se ztratila jen třikrát za dobu sedmi hodin, považuji za oceněníhodný výkon.

Do Prahy jsme přijely asi kolem půl jedenácté, o čtvrt na jednu jsme už zvládly sedět ve Slavii, a to jsme předtím navštívily ještě hrob Václava Havla na Vinohradském hřbitově. Jak nečekaná, obvyklá zastávka, že. V té Slavii jsem ještě měla u sebe mámu se sestrou, ale pak si jely kamsi na Smíchov a já byla ponechána napospas velkoměstu. Silou vůle jsem se dostala na Václavské náměstí a skrz ty stánky a turisty (je až depresivní, že tam skoro ani neslyšíte češtinu) jsem se prodrala až do Paláce knih. Následovalo obdivování pohlednic s Franzem Kafkou, které mám doma už čtrnáct dní, když jsem byla v Praze v divadle. Ale teď jich tam bylo víc!

Hrozně super byl Švejk. Potkala jsem cestou Švejka. Prostě tam na ulici byli tři lidičkové - pán v houslemi ve vojenském (tom starém), další pán, co hrál na trombón či něco takového a paní v takovém tom kroji s obří sukní, ta hrála na basu. A bylo to fajn. Někde je mám vyfocené, ale bohužel jsou na každé fotce buď špatně natočení nebo se tam připletli nežádoucí lidé.

První fotku, kterou sem ale dám, je právě z Václaváku. (Zase platí, že když kliknete na fotku, tak se vám zvětší v novém okně.) Je to zkrátka šalina - žádná tramvaj, šalina! - v nějaké postranní uličce. No a když jsem byla na tom Václaváku, rovnou jsem šla na oběd do své nejvíc nejoblíbenější restaurace v České republice, kterou jsem poprvé navštívila v šesté třídě, když jsem do Prahy jela s babičkou kvůli rozhovoru do časopisu Junior. Ale o tom později - nebo vůbec. Jen tak mimochodem, ta restraurace je pizzerie Václavka po levé straně, když stojíte zády k muzeu, v takovém vjezdu. A protože jsem už byla nahoře na tom náměstí, zašla jsem k té pamětní desce Jana Palacha a Jana Zajíce. Chodívám tam ráda, zapaluji jim svíčky, ačkoli tentokrát to šlo přes ten vítr dost špatně. Já je mám ráda, jsou součástí naší historie a rozhodně si nemyslím, že by to byli nějací sebevrazi. Takové označení podle mě není vhodné pro někoho takového.

A pak jsem šla zase dolů. Potkala jsem nějakého mima, tak jsem mu dala nějaké drobné a on mi poslal vzdušnou pusu. Škoda, že my takové lidi v Brně tolik nemáme. V Praze jsou na každém kroku a trochu ty ulice zpestřují. Nám je tady zpestřují leda tak opilí bezdomovci žebrající o peníze na další chlast.

Takže potom jsem se někudy dostala na místo, kde jsem zase
vyfotila další fotku, kterou tu budu prezentovat. A byl tam takový pán od nějaké cestovky, co nesl červený deštník! Jestli na té fotce vidíte všechny ty lidi, tak přes ty jsem se dostala někam úplně jinam a dokonce se mi podařilo se dostat na nábřeží a následně... jsem se ztratila. Prosím pěkně, snažila jsem se dostat na Vyšehrad, ale má cesta byla poněkud strastiplnější.

Nasedla jsem do nějaké šaliny, už si to číslo nepamatuji, a tak jsem jela dvě zastávky a vystoupila jsem zastávku po Tančícím domě. Protože hlásili, že je to přestupní stanice na metro a tak jsem si řekla, že se třeba metrem dostanu na ten Vyšehrad. Takže jsem hledala. Nejdřív jsem hledala vůbec ten vstup do metra, ale nakonec jsem ho našla. Prošla jsem až úúúúplně dolů, ale co? Ono to nejelo tam, kam jsem chtěla, aby to jelo. Takže jsem zase vyšla na povrch zemský a... vyšla jsem úplně jinde než předtím a netušila jsem, kde jsem. Pak jsem v dáli uviděla Tančící dům, tak jsem šla k němu a na něco zase nastoupila a jela na Výtoň, kde mě čekala úděsná cesta nahoru na Vyšehrad. Jenže když jsem tam vystoupala, bylo teprve půl třetí, a já tam potřebovala být ve tři, protože jsem se z jednoho komentáře od Grey.t dozvěděla, že tam ve tři hrají Ach synku. Peklo bylo najít stín. Přetrpěla jsem to tedy do třetí a opravdu - rozezněly se zvony v melodii Ach synku. Vlastně nevím proč, ale najednou jsem tam seděla opřená o nějakou studnu a měla pocit, že se z toho rozbrečím a já se doopravdy rozbrečela, ale bylo mi to jedno, protože to bylo krásné.

A pak jsem našla metro. To u Kongresového centra. Tam se stala velmi zajímavá věc. Byla tam taková rodinka - otec, matka, tak tříletý kluk a tak pětiletá holka. Holčička se držela mámy za ruku, chlapeček popojížděl na tom odrážecím kole pořád tam a zpátky, ale jen v rámci jednoho metru.

Otec: "Udělej s ním něco!"
Matka: "Je to i tvoje dítě, tak se starej."
Otec: "Toto já nemám zapotřebí."
Načež se ta žena naštvala, vzala toho kluka do náruče, kolo do druhé ruky, on mezitím řval a brečel. Ta holčička tam tak odevzdaně stála a dívala se do země.
Matka: "Už se nad sebou zamysli! Já nemůžu za to, že je nemáš rád!"
Otec: "Já jsem je měl rád." Odmlčel se. "Do určité doby."
Matka: "Tak se sebou něco dělej!"
Otec: "Já nemůžu za to, jak se chovají, to je tvoje vina."
A pak přijelo metro a oni tam něco řešili, něco o fotbalu a o tom, že jí s ničím nepomáhá a bylo to dost zvláštní a upřímně mě té paní bylo líto.

Nějak jsem se metrem dostala na Hradčanskou. Ještě jsem vystoupila zase nahoru a totálně jsem nevěděla, kde jsem. Tak jsem chvíli přemýšlela, co mám dělat, kam mám jít, tak jsem se nakonec rozhodla jít najít mapu. Jela jsem tedy jednu zastávku zpátky na Malostranskou a hledala jsem šalinu. A úspěšně. Dostala jsem se někam nad Hrad.

V Hradě to bylo taky zajímavé. To jsem se ztratila potřetí. Ano, v tom komplexu Hradu. Došla jsem ke svatovítské katedrále. Pak jsem šla někam dál a zase dál a pak jsem byla venku z toho Hradu a byli tam takoví ti strážci v těch budkách a já byla úplně jinde, než jsem vůbec chtěla být. Tak jsem šla zpátky. Báječné, cestu jsem si pamatovala. A pak jsem chodila po těch nádvořích nebo náměstích nebo co to je pořád dokola a snažila se najít nějaký vhodný východ (mimochodem, věděli jste, že oni tam na Hradě mají i vlastní OMV benzinku?). Nakonec jsem uviděla nějaký pár, jak vchází na nádvoří, tak jsem se vydala cestou, kudy přišli. A úspěšně! Byla jsem venku, prostě před tím Hradem, jak to vždycky natáčejí, prostě ten hlavní vchod, jak je před ním Tomáš Garrigue Masaryk. Vedle něj seděl nějaký starý pán se zvláštními plakáty a vyřvával, že mu někdo sebral barák, že se úřady spletli o 103 let.

A pak, pak jsem šla Nerudovkou dolů. To bylo super. Vešla jsem do domu U dvou slunců a tam je hned nějaký obchůdek a ta paní, co tam byla, na mě mluvila anglicky. Zvláštní. Pak jsem taky viděla nad nějakým vchodem, že seděl takový vousatý pán v okně, jakože venku z okna, a četl si. To by se mi líbilo. Sedět takto někde nad ulicí a všechny pozorovat a poslouchat je. Takže jsem šla stále níž a níž a byl tam nádherný antikvariát, do kterého jsem prostě musela. I z toho mám zapsaný rozhovor s panem prodavačem, protože jakmile jsem vyšla, usmívala jsem se jako sluníčko nad tím vchodem do Nerudova domu, a měla jsem po zbytek dne báječnou náladu.

On: "Mohu něčím posloužit?"
Já: "Ne, já se tu jen tak podívám."
On: "Vy nejste zdejší? Že máte ten foťák."
Já: "Ne ne, nejsem."
On: "A mohu se zeptat, odkud jste? Že jsem tak smělý."
Já: "Z Brna."
On: "A kde to je?" Zasmál se.
Já: "Uprostřed jižní Moravy." Zasmála jsem se taky.
On: "A líbí se vám tu? Takto s foťákem?"
Já: "Ano. Praha je moc krásné město."
On: "To člověk rád slyší. Od Brňáka."

Přemýšlím, že bych si někde vyhledala adresu na ten antikvariát a napsala jim dopis, protože toto mě opravdu hrozně potěšilo, protože jsem zatím narazila jen na protivné Pražáky a tento byl takový milý a příjemný a bylo to super.

A co následovalo dál? Ještě Kampa, koukání přes řeku, Karlův most, pak kolem Ministerstva financí na Malostranskou a vzhůru na Želivského, kde jsem měla sraz se zbytkem rodiny, a domů.

Do bloku jsem si zapsala pár vět o Praze, když jsem seděla na té Kampě: "Praha je to nejpozitivnější město, jaké jsem kdy navštívila. Je zvláštní, jak jsou Pražáci nevrlí, jak pořád někam spěchají a turisti jim zavazí. Je to takové začarované město, protože tito protivové se jako mávnutím kouzelné hůlky promění na usměvavé lidičky."

P.S. Ještě jsem zapomněla na jednu fotku a nevím, kde byla pořízena.