Pražské jaro

9. dubna 2014 v 16:44 | Yim |  Yima
Nebo léto. Protože tam bylo neskutečné vedro a já myslela, že na tom Vyšehradě umřu.

V neděli, tedy 6.4., jsem byla v Praze, protože má drahá sestřička tam chtěla jet na dostihy do Velké Chuchle a já se nenápadně přidala do auta. Vlastně to bylo úplně poprvé, co jsem chodila po Praze úplně sama! Vždy jsem s sebou měla přinejmenším nějakou kamarádku. Musím říct, že fakt, že jsem se ztratila jen třikrát za dobu sedmi hodin, považuji za oceněníhodný výkon.

Do Prahy jsme přijely asi kolem půl jedenácté, o čtvrt na jednu jsme už zvládly sedět ve Slavii, a to jsme předtím navštívily ještě hrob Václava Havla na Vinohradském hřbitově. Jak nečekaná, obvyklá zastávka, že. V té Slavii jsem ještě měla u sebe mámu se sestrou, ale pak si jely kamsi na Smíchov a já byla ponechána napospas velkoměstu. Silou vůle jsem se dostala na Václavské náměstí a skrz ty stánky a turisty (je až depresivní, že tam skoro ani neslyšíte češtinu) jsem se prodrala až do Paláce knih. Následovalo obdivování pohlednic s Franzem Kafkou, které mám doma už čtrnáct dní, když jsem byla v Praze v divadle. Ale teď jich tam bylo víc!

Hrozně super byl Švejk. Potkala jsem cestou Švejka. Prostě tam na ulici byli tři lidičkové - pán v houslemi ve vojenském (tom starém), další pán, co hrál na trombón či něco takového a paní v takovém tom kroji s obří sukní, ta hrála na basu. A bylo to fajn. Někde je mám vyfocené, ale bohužel jsou na každé fotce buď špatně natočení nebo se tam připletli nežádoucí lidé.

První fotku, kterou sem ale dám, je právě z Václaváku. (Zase platí, že když kliknete na fotku, tak se vám zvětší v novém okně.) Je to zkrátka šalina - žádná tramvaj, šalina! - v nějaké postranní uličce. No a když jsem byla na tom Václaváku, rovnou jsem šla na oběd do své nejvíc nejoblíbenější restaurace v České republice, kterou jsem poprvé navštívila v šesté třídě, když jsem do Prahy jela s babičkou kvůli rozhovoru do časopisu Junior. Ale o tom později - nebo vůbec. Jen tak mimochodem, ta restraurace je pizzerie Václavka po levé straně, když stojíte zády k muzeu, v takovém vjezdu. A protože jsem už byla nahoře na tom náměstí, zašla jsem k té pamětní desce Jana Palacha a Jana Zajíce. Chodívám tam ráda, zapaluji jim svíčky, ačkoli tentokrát to šlo přes ten vítr dost špatně. Já je mám ráda, jsou součástí naší historie a rozhodně si nemyslím, že by to byli nějací sebevrazi. Takové označení podle mě není vhodné pro někoho takového.

A pak jsem šla zase dolů. Potkala jsem nějakého mima, tak jsem mu dala nějaké drobné a on mi poslal vzdušnou pusu. Škoda, že my takové lidi v Brně tolik nemáme. V Praze jsou na každém kroku a trochu ty ulice zpestřují. Nám je tady zpestřují leda tak opilí bezdomovci žebrající o peníze na další chlast.

Takže potom jsem se někudy dostala na místo, kde jsem zase
vyfotila další fotku, kterou tu budu prezentovat. A byl tam takový pán od nějaké cestovky, co nesl červený deštník! Jestli na té fotce vidíte všechny ty lidi, tak přes ty jsem se dostala někam úplně jinam a dokonce se mi podařilo se dostat na nábřeží a následně... jsem se ztratila. Prosím pěkně, snažila jsem se dostat na Vyšehrad, ale má cesta byla poněkud strastiplnější.

Nasedla jsem do nějaké šaliny, už si to číslo nepamatuji, a tak jsem jela dvě zastávky a vystoupila jsem zastávku po Tančícím domě. Protože hlásili, že je to přestupní stanice na metro a tak jsem si řekla, že se třeba metrem dostanu na ten Vyšehrad. Takže jsem hledala. Nejdřív jsem hledala vůbec ten vstup do metra, ale nakonec jsem ho našla. Prošla jsem až úúúúplně dolů, ale co? Ono to nejelo tam, kam jsem chtěla, aby to jelo. Takže jsem zase vyšla na povrch zemský a... vyšla jsem úplně jinde než předtím a netušila jsem, kde jsem. Pak jsem v dáli uviděla Tančící dům, tak jsem šla k němu a na něco zase nastoupila a jela na Výtoň, kde mě čekala úděsná cesta nahoru na Vyšehrad. Jenže když jsem tam vystoupala, bylo teprve půl třetí, a já tam potřebovala být ve tři, protože jsem se z jednoho komentáře od Grey.t dozvěděla, že tam ve tři hrají Ach synku. Peklo bylo najít stín. Přetrpěla jsem to tedy do třetí a opravdu - rozezněly se zvony v melodii Ach synku. Vlastně nevím proč, ale najednou jsem tam seděla opřená o nějakou studnu a měla pocit, že se z toho rozbrečím a já se doopravdy rozbrečela, ale bylo mi to jedno, protože to bylo krásné.

A pak jsem našla metro. To u Kongresového centra. Tam se stala velmi zajímavá věc. Byla tam taková rodinka - otec, matka, tak tříletý kluk a tak pětiletá holka. Holčička se držela mámy za ruku, chlapeček popojížděl na tom odrážecím kole pořád tam a zpátky, ale jen v rámci jednoho metru.

Otec: "Udělej s ním něco!"
Matka: "Je to i tvoje dítě, tak se starej."
Otec: "Toto já nemám zapotřebí."
Načež se ta žena naštvala, vzala toho kluka do náruče, kolo do druhé ruky, on mezitím řval a brečel. Ta holčička tam tak odevzdaně stála a dívala se do země.
Matka: "Už se nad sebou zamysli! Já nemůžu za to, že je nemáš rád!"
Otec: "Já jsem je měl rád." Odmlčel se. "Do určité doby."
Matka: "Tak se sebou něco dělej!"
Otec: "Já nemůžu za to, jak se chovají, to je tvoje vina."
A pak přijelo metro a oni tam něco řešili, něco o fotbalu a o tom, že jí s ničím nepomáhá a bylo to dost zvláštní a upřímně mě té paní bylo líto.

Nějak jsem se metrem dostala na Hradčanskou. Ještě jsem vystoupila zase nahoru a totálně jsem nevěděla, kde jsem. Tak jsem chvíli přemýšlela, co mám dělat, kam mám jít, tak jsem se nakonec rozhodla jít najít mapu. Jela jsem tedy jednu zastávku zpátky na Malostranskou a hledala jsem šalinu. A úspěšně. Dostala jsem se někam nad Hrad.

V Hradě to bylo taky zajímavé. To jsem se ztratila potřetí. Ano, v tom komplexu Hradu. Došla jsem ke svatovítské katedrále. Pak jsem šla někam dál a zase dál a pak jsem byla venku z toho Hradu a byli tam takoví ti strážci v těch budkách a já byla úplně jinde, než jsem vůbec chtěla být. Tak jsem šla zpátky. Báječné, cestu jsem si pamatovala. A pak jsem chodila po těch nádvořích nebo náměstích nebo co to je pořád dokola a snažila se najít nějaký vhodný východ (mimochodem, věděli jste, že oni tam na Hradě mají i vlastní OMV benzinku?). Nakonec jsem uviděla nějaký pár, jak vchází na nádvoří, tak jsem se vydala cestou, kudy přišli. A úspěšně! Byla jsem venku, prostě před tím Hradem, jak to vždycky natáčejí, prostě ten hlavní vchod, jak je před ním Tomáš Garrigue Masaryk. Vedle něj seděl nějaký starý pán se zvláštními plakáty a vyřvával, že mu někdo sebral barák, že se úřady spletli o 103 let.

A pak, pak jsem šla Nerudovkou dolů. To bylo super. Vešla jsem do domu U dvou slunců a tam je hned nějaký obchůdek a ta paní, co tam byla, na mě mluvila anglicky. Zvláštní. Pak jsem taky viděla nad nějakým vchodem, že seděl takový vousatý pán v okně, jakože venku z okna, a četl si. To by se mi líbilo. Sedět takto někde nad ulicí a všechny pozorovat a poslouchat je. Takže jsem šla stále níž a níž a byl tam nádherný antikvariát, do kterého jsem prostě musela. I z toho mám zapsaný rozhovor s panem prodavačem, protože jakmile jsem vyšla, usmívala jsem se jako sluníčko nad tím vchodem do Nerudova domu, a měla jsem po zbytek dne báječnou náladu.

On: "Mohu něčím posloužit?"
Já: "Ne, já se tu jen tak podívám."
On: "Vy nejste zdejší? Že máte ten foťák."
Já: "Ne ne, nejsem."
On: "A mohu se zeptat, odkud jste? Že jsem tak smělý."
Já: "Z Brna."
On: "A kde to je?" Zasmál se.
Já: "Uprostřed jižní Moravy." Zasmála jsem se taky.
On: "A líbí se vám tu? Takto s foťákem?"
Já: "Ano. Praha je moc krásné město."
On: "To člověk rád slyší. Od Brňáka."

Přemýšlím, že bych si někde vyhledala adresu na ten antikvariát a napsala jim dopis, protože toto mě opravdu hrozně potěšilo, protože jsem zatím narazila jen na protivné Pražáky a tento byl takový milý a příjemný a bylo to super.

A co následovalo dál? Ještě Kampa, koukání přes řeku, Karlův most, pak kolem Ministerstva financí na Malostranskou a vzhůru na Želivského, kde jsem měla sraz se zbytkem rodiny, a domů.

Do bloku jsem si zapsala pár vět o Praze, když jsem seděla na té Kampě: "Praha je to nejpozitivnější město, jaké jsem kdy navštívila. Je zvláštní, jak jsou Pražáci nevrlí, jak pořád někam spěchají a turisti jim zavazí. Je to takové začarované město, protože tito protivové se jako mávnutím kouzelné hůlky promění na usměvavé lidičky."

P.S. Ještě jsem zapomněla na jednu fotku a nevím, kde byla pořízena.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Marrei Marrei | Web | 9. dubna 2014 v 18:12 | Reagovat

V Praze jsem sama - jako úplně sama - ještě nebyla. Což mě trochu mrzí, taky bych se ráda jen tak courala... Procházela ulicemi, koukala. Jednou jsem zahlédla památeční ceduli na druhou světovou válku, ale nemohla jsem se zastavit, protože jsem tam byla s mamkou a ta jako obvykle někam spěchala... Jen bych se chtěla procházet, koukat, přemýšlet o historii a tak. Když tam jedu na foniatrii, tak je všechno rychlé, mamka se navíc ptá, jestli je fakt všechno v pořádku a tyhle věci, že to člověk už nestíhá.
Ale chci do Prahy na VŠ. Tak snad na to pak čas mít budu, procházet se, koukat a užívat si té atmosféry. U nás v Děčíně jsou často jen prázdné ulice...

2 Yima Yima | E-mail | Web | 9. dubna 2014 v 19:14 | Reagovat

[1]: U nás v Brně je úplně jiný typ lidí... TŘEBA SE V TÉ PRAZE POTOM POTKÁME, NA TÉ VYSOKÉ! :3

3 grey.t grey.t | E-mail | Web | 9. dubna 2014 v 22:52 | Reagovat

Jůůůů, ani nevíš jak moc mě potěšilo, že se ti ty zvony na Vyšehradě líbily! :)
Přijde mi celkem vtipné, že stejnou věc, co říkáš o Praze - že je to nejpozitivnější město, jaké jsi kdy navštívila - říkám já o Brně. Vždycky když se tam tak jednou za čas dostanu, cítím se úplně skvěle a krásně a všechno mi tam přijde takové čisté a usměvavé. Jednou jsem tam šel do Petrova a odchytil mě tam i s mou kamarádkou takový světlovlasý pán, provedl nás katedrálou, všechno nám krásně popsal a byl na nás hrozně milý. Už jsem tam rok nebyl a hrozně mě to mrzí...

Ten pán s cedulí u hradu, to je taková místní pouliční celebrita. Už několik let tu popochází, začínal na Václaváku a očividně už se dopracoval docela vysoko! :)

Jinak asi nejkrásnější je Praha v létě v noci. Akorát je dost děsivá, když si vzpomeneš na všechny ty věci, co se v Praze v noci občas stávají a tak... Ale rozhodně je v ulicích mnohem míň lidí, vzduch lépe voní, není takové vedro, ale není ani zima, dá se krásně posedět na nábřeží... a Karlův most bez lidí, to je taky nádhera.

A já úplně přesně vidím jak ses ztratila na tom Karlově náměstí v metru! :D Je to hrozně snadné, má dva východy, jeden vede na Palackého náměstí (nebo Jiráskovo? Nejsem si moc jistý, ale myslím, že v metru je určitě označené jako Palackého), a druhý na Karlák. Z Karláku se na Vyšehrad dá taky dojít (já mám u Karláku školu, zítra si plánuju dát sprint, abych stihl zvony přímo u Vyšehradu a ne jen z těch Albertovských schodů, ale uvidím, jak moc běžno mi bude).
Promiň, já už píšu zas moc dlouhý komentář, vždycky se pro něco hrozně nadchnu a píšu k tomu všechny možné asociace a tak, a nakonec je to hrozně dlouhé, takže to radši utnu, než mě zase napadne něco dalšího :))

4 Jan Stanislav Jan Stanislav | Web | 10. dubna 2014 v 1:28 | Reagovat

Dlouha prochazka Prahou ...

5 Amia Amia | E-mail | Web | 16. dubna 2014 v 12:35 | Reagovat

Ten chlap tam je POŘÁD?! Loni jsem v létě byla na Pražském hradě na brigádě a vyřvávající chlap, obtěžující turisty a překážející foťákům, tam den co den křičel o nespravedlnosti a jak je vláda zlá.
Procházka je moc hezky podaná :)
Jen bych se ohradila proti protivnosti Pražáků, co jsem byla tak jsem nikdy nepotkala více nevrlé lidi než se vyskytovali jinde.

A neslyšet češtinu na turisticky oblíbených místech jsem si už zvykla :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama