Vědma ne z Delf

15. dubna 2014 v 11:25 | Yim |  Yima
Ani se vám nemusím zahledět dlouze do očí, nemusím vidět vaši dlaň, ale přesto se stoprocentní přesností dokážu odhadnout váš osud. Zkrátka cestu, nebo spíš cíl té cesty, kam bude váš život směřovat. Víte, co myslím? Protože cíl všech těch cest, všech těch životů je stejný. Není to zvláštní? Že stejně skončí bohémové na pokraji společnosti, dělníci dřící někde u pásu v továrně, majitelé těchto továren, politici, nezaměstnaní, vědátoři, úplně všichni, do jednoho. Ti, kteří celý život kouří, ti, kteří do pusy nevzali cigaretu. Ti, kteří půlku života byli v nemocnici, i ti, kteří běhali po louce s bosýma nohama.

Všichni jednou umřeme. Ač se budeme snažit té smrti vyhnout, ač jí budeme škrábat nehty do očí, ač ji podplatíme, aby ještě nechodila. Ale ona přijde. K někomu dřív, k někomu později. Ale všechny jednou uloží ke spánku, k věčnému spánku někde v hrobu nebo rozprášené po zemi. Možná se pak naše duše dostanou do jiného těla, třeba se mi potom vyplní mé přání být strom. Nebo naše duše půjde někam do nebe, nebo do pekla. I když si nedokážu představit, co to je. Nějaký velký palác na konci světa, někde uprostřed galaxie, kde je jeden velký sál určený pro ty zlé a další sál určený pro ty hodné. Divná představa. Asi se s ní ne příliš ztotožňuji.

Ale i ta reinkarnace je zvláštní. Je tolik planet, na kterých je určitě život, třeba i na nějakých přirozených satelitech a kdo ví, třeba i na hvězdách, tak proč bych se znovu měla objevit zrovna tady? Pokud v to někdo věří, omlouvám se. Pro mě je to blbost.

Je to smutné. Smutná je ta představa, že umřu a pak nic. Není to divný? Žijeme tu nějakou dobu, vytrpíme si příkoří, nemoci, radost, nešťastnou lásku, ztratíme přátele, můžeme ztratit i domov. A co za to všechno dostaneme? Nějakou omluvu? Nějaký diplom, že jsme to zvládli? Není to jen součást nějaké maturitní zkoušky bohů? Hovadina. Nelíbí se mi, že umřu a nebudu. Ze dne na den! Dokonce ze sekundy na sekundu! A může to přijít kdykoli. Není žádná smlouva na dobu určitou. Ale ta by se šikla. Nemusela bych se bát každého svého kroku, každé jízdy v šalině a vlastně úplně všeho.

A to je ještě smutnější. To, že poddávám celý svůj život jen strachu. Jsem schopná jen tak jít, začnu mít strach, a uprostřed ulice se rozbrečím. A to nepřeháním. Je to jen proto, že mám strach - ze smrti a z života. Onehdy jsem nemohla usnout, protože jsem se bála vodníka! Ano, ve svých patnácti letech. Mám asi moc bujnou fantazii. Podívala jsem se v té představě do vody a tam se na mě díval vodník. Já vím, zní to směšně, ale já v ten okamžik nevěděla, co dělat. Prostě jsem jen ležela v posteli a dívala se do stropu.

Smrt je svině. Možná bych se k ní měla modlit nebo tak. Protože jestli je opravdu nějaké božstvo a ne bůh, pokud je třeba ten, připouštím, že nejmocnější z nich by byl bůh smrti. A nehodilo by se mít toho boha nakloněného sobě? Možná, že když smrt řádně poprosím, možná... snad mě ušetří a já budu moct chodit další stovky, tisíce, miliony let jen tak po Zemi a dívat se na osudy lidí a civilizací a států a měst a myslím, že toto by pro mě byla radost, skutečné štětí. Toto by byl pro mě ráj, i kdyby to znamenalo, že bych díky svému dlouhému životu neměla mít žádné přátele.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Vera Vera | Web | 15. dubna 2014 v 11:56 | Reagovat

Ecistuje jediný Bůh. Jmenuje se Smrt. A Smrti můžeš říct jen jedinou věc - "Ne Dnes!" :)

2 Adelaine Adelaine | Web | 15. dubna 2014 v 16:59 | Reagovat

Moc tu nechtěj chodit, nebude tu nic pěkného, a vůbec, já bych něco takového asi nechtěla, vidět všechny ty věci, nemoct nic udělat. Jinak já měla ze smrti depky jako malá, protože jsem si vždycky pokoušela představit ten pocit, že až umřu, nic nebude, a působilo mi to úplně až bolestnej logickej rozpor, byl to šílenej pocit. No, ale teď už na to vůbec nemyslím, prostě jsem z toho asi nějak vyrostla a uvědomila si, že je to poslední věc, o kterou se zajímat. (smrt) Až se to stane, stane. A bude, co má být.

3 Angela Angela | Web | 15. dubna 2014 v 19:22 | Reagovat

Docela často nad smrtí přemýšlím a ptám se na různé otázky. Proč tady vlastně jsem, když jednou zemřu? Proč to všechno a nic z toho? Moc mě neláká představa chodit po světě dalších sto a více let, i když bylo by to zajímavé, všechno okolo pozorovat, ale ne na moc dlouho. Potom už bych brala to, co má přijít.
V podstatě je to smutné, že každého čeká stejný osud a nedá se s tím nic dělat. Smrt je holt silný soupeř.

4 •Pet!nka• •Pet!nka• | Web | 15. dubna 2014 v 20:20 | Reagovat

Dobrý  nadpis, hezký ladí k tématu, protože věštírna v Delfách se nikdy nemýlí.
Jinak jsem před lety slyšela jeden takový citát, který docela vystihuje tvůj článek.  "Narodil se, žil, zemřel. Všechno ostatní jsou zbytečné detaily."

5 Aky Aky | Web | 15. dubna 2014 v 20:43 | Reagovat

Všichni se rodíme i umíráme, ale je jen na nás, jak vyplníme čas mezi těmito událostmi. Krásný článek :)

6 The Wall The Wall | E-mail | Web | 16. dubna 2014 v 21:09 | Reagovat

Nebojím se smrti, ale toho, že zemřu dříve, než stihnu něco dokázat. Vím, zní to docela egoisticky, ale kvůli čemu jinému žijeme?

7 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 18. dubna 2014 v 21:11 | Reagovat

Já se smrti nebojím, jako malá jsem dokonce chtěla umřít, abych se koukla, jak to na druhé straně vypadá :D

Věřím na reinkarnaci a minulé životy a mimozemský život :)

8 (pseudoumelkyňa) Mavis (pseudoumelkyňa) Mavis | E-mail | Web | 19. dubna 2014 v 14:47 | Reagovat

Tvoj článok ma veľmi zaujal, je to asi najkvalitnejší článok, aký som mala možnosť čítať za posledné tri mesiace (nie, nepreháňam). Tiež musím dodať, že je sakra pravdivý! Aj ja mám strach, takmer na každom kroku. Bojím sa ďalšieho rozhodnutia pretože neviem, aké následky to bude mať. A čo ak po tom všetkom príde tma? Mám tmu rada, ale len vtedy, keď viem, že sa cez ňu raz určite prederú lúče slnka. Ibaže smrť je tma bez slnka a to ma desí každú jednu noc pred spaním. Vieš, je príjemné zistiť, že podobné uvažovanie nemám len ja. Je to ako podeliť sa o ťažké bremeno s niekym, kto plne chápe tie ťažké kilogramy na pleciach. Prepáč, už idem z cesty...
Každopádne som chcela napísať len toľko, že ma tvoj článok dostal. A že po jeho prečítaní sa začnem modliť k Bohu smrti.

9 HellieG HellieG | Web | 20. dubna 2014 v 16:57 | Reagovat

Spíš než své smrti se bojím smrti mých blízkých. Ovšem článek je velmi zajímavý. Fakt se mi líbí tvoje úvahy.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama