Život skládá symfonie

25. dubna 2014 v 0:32 | Yima |  Téma týdne
Možná je život jen nějakým poutním místem a všichni si do smrti neseme suvenýr - symfonii, kterou skládá život. Přijde mi to jako hrozně krásná představa, napadla mě jen tak znenadání. Myslím, že když si tuto představu uschovám, nebudu mít ze smrti tak nesnesitelný strach a bude mi lépe. Protože odnést si vlastní symfonii? Každý máme svou výšku tónu, hlasitost, délku a nástroj nebo barvu. Náš tón se prolíná do ostatních symfonií podle toho, jak zanecháme stopu v životě druhých. Dokážu si živě představit, jak v hádce mezi manželi zní basa střídavě s trumpetou. Při base se mi vybaví takový flegmatický člověk, kterého jen tak něco nerozhodí, kdežto trumpeta je pro mě živá. A už slyším v uších znít ta staccata a následně tóny vázané. Nebo první láska mezi zobcovou flétnou a houslemi! Krásná melodie, pěkně táhlá, rozvláčná, poklidná, smířlivá. Jestliže je symfonie složena z tolika různých prvků, zvuků a příběhů, musí být báječná.

Připomíná mi to trochu Mozartův Requiem. Chudák to ani nestihl dopsat. Ale jsem přesvědčena, že i frázování a střídání tónů a to všechno, to všechno muselo mít nějaký důvod. Hudba přeci není jen nahodilé uspořádání tónů, je to něco promyšleného, je to jako propletený román nebo životy nás všech.

Zajímalo by mě, jaký nástroj v té konečné partituře budu zrovna já. V životě jsem já osobně hrála na mnoho nástrojů - zobcová flétna, kytara, klavír, housle, akordeon, harmonika a nakonec české dudy, s čímž jsem skončila dokonce třetí v republice. (Jen na chvíli odbočím. Když jsem byla na začátku dubna v Praze a šla jsem po Václavském náměstí, zaslechla jsem zvuk dud. Usmála jsem se, protože to je pro mě něco tak neskutečně silného, že jsem to musela vidět na vlastní oči. Čím víc jsem se blížila, tím víc jsem byla znechucená. Uprostřed Václaváku stál pán v kiltu a hrál na skotské dudy.) Jenže kdy člověk najde opravdu spřízněný nástroj? Doufám, že jsem ho našla. Ale vzdala jsem se ho. I když nikdy ne docela, stále mám dudácké skladby na mobilu a ráda si je pouštím v těch nostalgických chvílí.

Přála bych si, aby mým nástrojem ve všech těch symfoniích byly české dudy. Ano. Vždyť jsou něčím, co pořád provokuje, nemyslíte? Jak ten mečivý zvuk, pro mě tak líbezný, tak i vzhled kozla. Kozel trká, to je forma provokace. Ráda jsem hrávala staccata, bylo to jako odsekávání. Nejbáječnější ale bylo, když jsem pokaždé štvala pana učitele tím, jak jsem hrávala Ódu na radost. "To se přeci na dudy nehodí!" Nemohla jsem to hrát na soutěži. České dudy jsou překvapivé. To, co by člověk nečekal, se najednou ozve z píšťal a hraje a hraje a doteď se v představách nechávám unášet na jejich tónech.

Poslední tón bude krátký a hlasitý. Aby každý věděl, s kým měl tu čest.

Článek je přiřazen k tématu týdne "Tóny písně".
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Schmetti Schmetti | E-mail | Web | 25. dubna 2014 v 7:14 | Reagovat

Líbí se mi, jak popisuješ sžití s nástrojem. Odsekávací skladba :-) Musí to být úžasné mít nějaký nástroj, kterým vyjádříš své pocity.
Ta představa, že je život symfonie, je velmi pěkná. V podstatě pravdivá. Každé období je jiná část v symfonii.

2 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 25. dubna 2014 v 9:07 | Reagovat

Jedním slovem, napsala jsi to skvěle a Tvůj příspěvek dávám do výběru na téma týdne.

3 HellieG HellieG | Web | 25. dubna 2014 v 13:19 | Reagovat

Yim, kdyby to už neudělala Aliwien, tak bych tě normálně zařadila do našeho výběru článků, neboť je skvělý. Už jsem se zmínila, že mě fascinuje tvůj způsob uvažování? Kdybych měla říct, jaký bych byla nástroj, tak si asi nevyberu. Co však vím jistě je to, že bych byla nástroj rozladěný. Ne že bych byla nějak nepříjemná či náladová, ale jsem věčně mimo :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama