V dějepisu musíme znát přesná data. V literatuře nám "profesorka" říká, že musíme znát aspoň přibližnou dobu. I já přiblížím dobu, ve které se bude odehrávat můj článek. Zrovna odstupoval z funkce prezidenta Václav Havel a nahradil ho Václav Klaus. Byl rok 2003, šest mi bylo v červnu 2004.
Chci zavzpomínat na to, co bylo a už není. To, co doba změnila nebo úplně vytěsnila. To, co dnešní děti neznají. Vzpomněla jsem si na dvanáct věcí, určitě toho bylo víc.
VHS kazety. Ještě teď je máme doma! Hromada Krtečků, pohádek všeho druhu, také máme na véháesce máminu a tátovu svatbu. Vzpomínám si na první dévédéčko, co jsme měli. Myslím, že jsem byla už ve škole, ale nejsem si tím úplně jistá. Byla jsem u babičky a ona přišla s tím velkým obalem na DVD, byl fialový a na něm byla Sněhurka, která kouše do jablka. Od té doby jsme měli DVD přehrávač a chudinky VHS šly do pozadí.
Půjčovny. Před dvěma a půl lety jsme se přestěhovaly jen kousek od toho, kde jsme bydleli, když mi byly čtyři roky. Je to jen protější ulice, mezi nimi je trávník asi 50 metrů široký. Na jeho kousku je Albert s dalšími prodejnami. Jedna z těch prodejen byla půjčovna VHS. Pamatuji si, že tam byly různé oddělení, já chodila do pohádek. Dneska je na tomto místě drogerie Teta. Nebo vinárna?
Kazety do kazeťáku. Měla jsem dětský magnetofon. Takový plastový, barevný, byl u toho i mikrofon, díky němuž se dalo nahrávat na prázdné kazety. Také jsme měli (samozřejmě) rádio na kazety v autě. Ta rádia se tenkrát hodně kradla, to si vzpomínám. Vždycky se schovávala do té desky nebo se brala domů. Jednou jsme ho tam zapomněli a někdo to ukradl. Jenže společně s tím ukradl i autosedačky a já řvala a řvala a řvala. Onehdy jsme na to vzpomínaly s babičkou, řekla: "Nojo, tys měla vždycky autistické znaky." (Autista nejsem, ale už dlouhou dobu se spekuluje o tom, že bych šla na testy, jestli nemám Aspergerův syndrom.)
Babička Libuška. Nedávno jsem se dívala na stránky Kouzelné školky a hele, oni jsou tam už jenom Majda a Michal. A Fanynka. Fanynku nemám ráda, Majdu taky moc nemusím. Za mého mlada tam bývala ještě babička Libuška a ještě nějaký dědeček. Jednou ukazovali i můj obrázek - muchomůrku.
Levný Pribináček. Minulý týden jsem si kupovala Pribináček, že si ho dám na snídani. Stál nějakých patnáct korun! Když jsem byla malá, stával i šest korun. Kupovali jsme celá plata. Ale ouha, když nebyly čokoládové Pribináčky, tak mi museli rodiče do vanilkových míchat Granko. A i tak jsem to poznala. Vždyť ten obal byl žlutý.
Drahé Capri-sonne. Capri-sonne je druh fruka, že ano. (Češi, kdybyste nerozuměli mé mluvě - prý tomu říkáte pitíčko, fuj, jak tomu tak můžete vůbec říkat?!) Není to v té papírové krabičce, ale v čemsi, co je nahoře zúžené. Jo. Měli různé druhy, zdá se mi, že dnes je jich míň, ale nejsem si jistá. Vždycky jsme to se sestrou chtěly (dřív jen já, v mých pěti letech jí byly dva roky), ale máma nám to nechtěla kupovat, protože to bylo moc drahé. Nějakých těch patnáct korun, mám dojem. Normální fruka stála míň. Dneska Capri-sonne stojí deset korun, tento měsíc jsem si ho u mámy vydupovala.
Obří televize. Vsadím se, že kdybychom přepočítali dnešní televize s velkými úhlopříčkami a tehdejší velké bedny z malými úhlopříčkami na centimetry krychlové, ty staré budou větší.
Toust u "Meka". To bylo jediné, co jsem u McDonald's jedla. A JEDNOHO DNE MI TO PŘESTALI VYRÁBĚT! Po nějaké době se to vrátilo do snídaňových menu, ale přes den mám prostě smůlu. Díky, fakt díky.
Pixelový had. Ten na starých mobilech. Máma měla takový červený velký mobil s anténou. Na tom jsem to hrávala, občas. Potom ho máma přestala používat a koupila si nový. Tento starý mobil zůstal v dětských hračkách a já tam objevila přidávání zvuku. Občas jsem klikla na něco, co to způsobilo. Dodnes nevím, co to bylo. Na displeji se objevily ty čárky a já myslela, že je to nějaká hra, tak jsem to pořád "hrála".
Pevná linka. Pevnou jsme měli funkční jen asi jeden dva roky mého života. Potom ne. Potom jsme se v mých čtyřech letech přestěhovali na Vysočinu a měli jsme tam zahradu a takový malý dětský domeček, ve které bylo a je spoustu harampádí - bábovky, dětská hrabítka... a také žlutá, pevná linka.
Taková ta hra, ve které byla voda. Nevím, jak se to jmenovalo. Klidně mi to napište. Byla to taková krabička, ve které byla voda nebo zkrátka nějaká tekutina a v ní plavaly barevné kroužky. A uprostřed té malé krabičky byly dva "meče", nějaké tyčky, na které se ty kroužky měly dostat pomocí mačkání dvou tlačítek - asi vytvářely tlak na tu vodu, nebo nevím, tenkrát jsem tomu nerozuměla.
Obří počítače. Teď po pololetí nám do školy daly nové počítače do informatiky. Jsou od Apple (naprosto zbytečný, fakt), mají jen ten displej a žádnou krabici. Hodně divný. Já jsem v pěti letech dostala na svátek počítač s obří obrazovkou a s obří počítačovou bednou, já ani nevím, jak se to jmenuje, protože to v práci vyřadili a já si ráda malovala v Malování. Mimochodem, stále mě to neopustilo. Vlastně ten počítač vydržel asi rok, pak se rozbil úplně. Další počítač jsem už nikdy nedostala, až v desíti letech se sestrou dohromady miniaturní netbook.

















