Květen 2014

Co bylo a už není

18. května 2014 v 12:51 | Yima |  Yima
V dějepisu musíme znát přesná data. V literatuře nám "profesorka" říká, že musíme znát aspoň přibližnou dobu. I já přiblížím dobu, ve které se bude odehrávat můj článek. Zrovna odstupoval z funkce prezidenta Václav Havel a nahradil ho Václav Klaus. Byl rok 2003, šest mi bylo v červnu 2004.
Chci zavzpomínat na to, co bylo a už není. To, co doba změnila nebo úplně vytěsnila. To, co dnešní děti neznají. Vzpomněla jsem si na dvanáct věcí, určitě toho bylo víc.

VHS kazety. Ještě teď je máme doma! Hromada Krtečků, pohádek všeho druhu, také máme na véháesce máminu a tátovu svatbu. Vzpomínám si na první dévédéčko, co jsme měli. Myslím, že jsem byla už ve škole, ale nejsem si tím úplně jistá. Byla jsem u babičky a ona přišla s tím velkým obalem na DVD, byl fialový a na něm byla Sněhurka, která kouše do jablka. Od té doby jsme měli DVD přehrávač a chudinky VHS šly do pozadí.

Půjčovny. Před dvěma a půl lety jsme se přestěhovaly jen kousek od toho, kde jsme bydleli, když mi byly čtyři roky. Je to jen protější ulice, mezi nimi je trávník asi 50 metrů široký. Na jeho kousku je Albert s dalšími prodejnami. Jedna z těch prodejen byla půjčovna VHS. Pamatuji si, že tam byly různé oddělení, já chodila do pohádek. Dneska je na tomto místě drogerie Teta. Nebo vinárna?

Kazety do kazeťáku. Měla jsem dětský magnetofon. Takový plastový, barevný, byl u toho i mikrofon, díky němuž se dalo nahrávat na prázdné kazety. Také jsme měli (samozřejmě) rádio na kazety v autě. Ta rádia se tenkrát hodně kradla, to si vzpomínám. Vždycky se schovávala do té desky nebo se brala domů. Jednou jsme ho tam zapomněli a někdo to ukradl. Jenže společně s tím ukradl i autosedačky a já řvala a řvala a řvala. Onehdy jsme na to vzpomínaly s babičkou, řekla: "Nojo, tys měla vždycky autistické znaky." (Autista nejsem, ale už dlouhou dobu se spekuluje o tom, že bych šla na testy, jestli nemám Aspergerův syndrom.)

Babička Libuška. Nedávno jsem se dívala na stránky Kouzelné školky a hele, oni jsou tam už jenom Majda a Michal. A Fanynka. Fanynku nemám ráda, Majdu taky moc nemusím. Za mého mlada tam bývala ještě babička Libuška a ještě nějaký dědeček. Jednou ukazovali i můj obrázek - muchomůrku.

Levný Pribináček. Minulý týden jsem si kupovala Pribináček, že si ho dám na snídani. Stál nějakých patnáct korun! Když jsem byla malá, stával i šest korun. Kupovali jsme celá plata. Ale ouha, když nebyly čokoládové Pribináčky, tak mi museli rodiče do vanilkových míchat Granko. A i tak jsem to poznala. Vždyť ten obal byl žlutý.

Drahé Capri-sonne. Capri-sonne je druh fruka, že ano. (Češi, kdybyste nerozuměli mé mluvě - prý tomu říkáte pitíčko, fuj, jak tomu tak můžete vůbec říkat?!) Není to v té papírové krabičce, ale v čemsi, co je nahoře zúžené. Jo. Měli různé druhy, zdá se mi, že dnes je jich míň, ale nejsem si jistá. Vždycky jsme to se sestrou chtěly (dřív jen já, v mých pěti letech jí byly dva roky), ale máma nám to nechtěla kupovat, protože to bylo moc drahé. Nějakých těch patnáct korun, mám dojem. Normální fruka stála míň. Dneska Capri-sonne stojí deset korun, tento měsíc jsem si ho u mámy vydupovala.

Obří televize. Vsadím se, že kdybychom přepočítali dnešní televize s velkými úhlopříčkami a tehdejší velké bedny z malými úhlopříčkami na centimetry krychlové, ty staré budou větší.

Toust u "Meka". To bylo jediné, co jsem u McDonald's jedla. A JEDNOHO DNE MI TO PŘESTALI VYRÁBĚT! Po nějaké době se to vrátilo do snídaňových menu, ale přes den mám prostě smůlu. Díky, fakt díky.

Pixelový had. Ten na starých mobilech. Máma měla takový červený velký mobil s anténou. Na tom jsem to hrávala, občas. Potom ho máma přestala používat a koupila si nový. Tento starý mobil zůstal v dětských hračkách a já tam objevila přidávání zvuku. Občas jsem klikla na něco, co to způsobilo. Dodnes nevím, co to bylo. Na displeji se objevily ty čárky a já myslela, že je to nějaká hra, tak jsem to pořád "hrála".

Pevná linka. Pevnou jsme měli funkční jen asi jeden dva roky mého života. Potom ne. Potom jsme se v mých čtyřech letech přestěhovali na Vysočinu a měli jsme tam zahradu a takový malý dětský domeček, ve které bylo a je spoustu harampádí - bábovky, dětská hrabítka... a také žlutá, pevná linka.

Taková ta hra, ve které byla voda. Nevím, jak se to jmenovalo. Klidně mi to napište. Byla to taková krabička, ve které byla voda nebo zkrátka nějaká tekutina a v ní plavaly barevné kroužky. A uprostřed té malé krabičky byly dva "meče", nějaké tyčky, na které se ty kroužky měly dostat pomocí mačkání dvou tlačítek - asi vytvářely tlak na tu vodu, nebo nevím, tenkrát jsem tomu nerozuměla.

Obří počítače. Teď po pololetí nám do školy daly nové počítače do informatiky. Jsou od Apple (naprosto zbytečný, fakt), mají jen ten displej a žádnou krabici. Hodně divný. Já jsem v pěti letech dostala na svátek počítač s obří obrazovkou a s obří počítačovou bednou, já ani nevím, jak se to jmenuje, protože to v práci vyřadili a já si ráda malovala v Malování. Mimochodem, stále mě to neopustilo. Vlastně ten počítač vydržel asi rok, pak se rozbil úplně. Další počítač jsem už nikdy nedostala, až v desíti letech se sestrou dohromady miniaturní netbook.

Jé, ty čteš Kunderu!

16. května 2014 v 17:45 | Yima |  Yima
Milan Kundera dle mého patří mezi ty přemýšlivé spisovatele, jejichž díla jsou označována jako vyšší literatura. Nebo už je možná zaběhlým klasikem, kdo ví. Ráda se tím chlubím, ale chodím na stejnou školu, jako chodil on (a spoustu dalších literárně zdatných osobností - Petr Bezruč, Ivan Klíma, Karel Čapek, Vilém Mrštík). Ač tak či onak, stejně jsem od něj přečetla jen Nesnesitelnou lehkost bytí a část Žertu. Chystám se rok, abych přečetla to a ono, ale vždy mi to překazí knihkupectví nebo knihovna (jako třeba dneska, kdy jsem si půjčila srdcovku v podobě Antikódů).

Mám takový zlozvyk. Hodnotit lidi podle toho, co čtou. Je to takový první impuls, jako když někdo hodnotí podle vzhledu. Dál se můj názor na dotyčné může dotvářet, ale když mě někdo zklame, už to jde těžko. Když vidím v rukou někoho Viewegha, rozhodně s ním nebudu probírat existenciální problémy. Spíš se konverzaci s ním vyhnu, protože Viewegh a můj odpor k němu. Když vidím v rukou někoho Čapka, tak to už jde líp. Ne, že bych ho nějak zbožňovala. Donedávna jsem ho vlastně vůbec nemusela, ale teď uznávám, je to někdo a některé jeho knihy či divadelní hry se mi opravdu líbí. S takovým čtenářem se klidně rozpovídám o dekadenci lidstva. Když vidím v rukou někoho něco jako Rudá záře nad Kladnem, vyhnu se mu velkým obloukem. (Zaplať pán bůh, že jsem takový obraz ještě neviděla.) Když vidím v rukou někoho Douskovou, srdce mi poskočí radostí, vždyť je to má oblíbená autorka. Za takovým člověkem bych se vrhla rychlostí kulového blesku.

Dokud jsem potkávala lidi ze škol, kde povinná četba neexistuje, jisté typy se tak dalo rozeznat. Třeba na základní škole jsme měli jedinou knížku z povinné četby - Honzíkova cesta v druhé třídě, která byla mou první knihou, kterou jsem nedočetla do konce. Když jsem přešla na Vejrostku na gympl, tak také nic o povinné četbě nepadlo. Teď něco povinného máme. Zdá se mi, že čím jsem starší a čím jsou starší mí vrstevníci, vídám ty knihy v rukou víc. Ale kdo se v tom má vyznat? Vidíte nos zabořený do Kundery a říkáte si, kdo je to asi za člověka, že bych se se slečnou ráda dala do řeči, ale potom vzhlédne a pozdraví se s kamarádkou - drbání všech okolo a povrchní kecy i o Bartošové a problému s nedostatkem laku na vlasy (tak ať si ho dokoupí, proboha!) mě uvrhne zpátky do reality. Povinná četba kazí charakter.

Povinná četba kazí charakter, neberte to tak doslova. Povinná četba je nastavená tak, aby nás připravila na maturitu z českého jazyka a aby se ty slepičí mozečky dostaly aspoň k trochu kvalitní literatuře (ale přiznávám, že výběr není vždy dobrý - na druhý ročník se až na Máj, který ze srdce nenávidím, pardon, povedl). Ale proč mi těmi "vzdělanci" ve městě kazí dosud zavedený systém? Povinná četba spojuje ty břehy tvořené přirozeným výběrem knih. Kundera rázem dostane přídomky, které by mu jeho opravdoví čtenáři nikdy nepřidělili. A společensky slabším, jako jsem já a moje asociálnost, to ničí možnost prvního tématu při konverzaci.

Katolíci, kam jste se poděli?

2. května 2014 v 18:52 | Yima |  Yima
Řekněte mi, čím to je, že západní Slované jsou od sebe tolik odlišní, ačkoli naše národy "vyrůstaly" společně a určité historické etapy jsme byly ve společných zemí? Chci mluvit o rozdílu náboženském. (Pardon, pominu tu teď Lužické Srby.)

V České republice je 10,3% římských katolíků. Na Slovensku je 62% římských katolíků. V Polsku je 89% římských katolíků. k posledním sčítání lidu Se Slováky jsme byli posledních skoro sto let v jednom státu, kde bylo křesťanství asi čtyřicet let jistým způsobem potlačováno. A teď, pětadvacet let od Sametové revoluce a přes dvacet let od rozpojení našich republik, je v tom rozdíl přes padesát procent. (Ačkoli je pravda, že Slovensko má taky o polovinu obyvatel méně než my, ale počítáme s procenty, že ano.) Je to tedy dáno historicky? Bylo to dáno už v době, kdy Slováci byli pod nadvládou Uhrů a my Rakušanů?

Nedávno jsem četla nějaké pojednání o české víře. Prý že když jsme začali být součástí habsburské monarchie, nám Habsburkové vnutili římsko-katolickou církev. A to v době, kdy většina Českých zemí už byla protestanstká. Možná, že se to nese z generace na generaci a tuto informaci si podvědomě předáváme. Vždyť na začátku minulého století církev nechtěla, aby se tady sloužili mše v češtině a proto byla založena Československá husitská církev. Je to asi v dnešní době úplně nepatrné procento, ale i tak museli katolíkům vzít nějaké ty věřící. Možná je naším národním "náboženstvím" smích (jen se podívejte, smích je v každodenním životě i v kultuře a narazíme na něj i v těch smutnějších situacích).

A co Poláci? Prý mají takovou povahu, že i nevěřící půjde raději do kostela, protože co by si lidi pomysleli. To se mi zdá nejhorší. Když se někdo přetvařuje. Copak by je ostatní ukamenovali, že nevěří v Boha? Copak je až tak moc špatný, ten ateismus? Oni byli dlouhou dobu s Rusy a podle toho je taky nemají rádi, pokud se nepletu. Toto období jsme brali už nějaký ten rok nazpátek. A Rusko je přeci pravoslavné. Je tedy možné, že je to nějaká forma protestu? Jen mě to tak napadlo.

Zvláštní je, že o slovenské víře toho moc nevím. Ač znám Slováky, nebavím se s nimi zrovna o římsko-katolické církvi. Asi bych měla, protože je to vlastně jeden z nejdůležitějších aspektů naší různosti. (Je ta věta normální?) Třeba mi, Slováci, něco o vašem křesťanství povíte.

Nebudu v tomto článku dělat žádné závěry, kam se katolíci poděli. Zajímá mě, jak jste na tom vy a náboženství? Možná tu jsou nějací studenti religionistiky, teologie či historie, kteří by mi mohli odpovědět na otázku, proč jsou mezi námi jako národy takové náboženské rozdíly. A co si o tom myslíte vy, obyčejní smrtelníci?