Kolikrát se na blogu objevilo polemizování, jestli knihy nebo e-knihy? Četla jsem spoustu článků na toto téma s různými závěry. A ač byly různé, většinou stále ve prospěch pro ty klasické knihy v papírové vazbě. Už se zřejmě nerozčilujeme nad tím, jestli je kniha brožovaná, v pevné vazbě, nebo dokonce v látce, teď se rozčilujeme nad tím, jestli je kniha hmatatelná nebo jen neviditelné médium v čtečce. Nevzpomínám si ale, že bych narazila na nějaký článek zabývající se audioknihami. Proto, i když se článek nazývá Knihy, audioknihy a e-knihy, se budu zabývat především tím prostředním.
Já už jsem svůj názor ohledně čteček vyslovila. Jsem pro klasické knihy. Čtečku jsem měla, používala jsem ji asi půl roku, po roce jsem ji definitivně hodila po psovi (obrazně - věnovala jsem ji totiž mámě). Čtečka, její váha a její rozměry mají nezpochybnitelné výhody třeba na dovolenou, na tábor, na lyžák či jiné vícedenní akce, kdy nevíte, kolik toho přečtete. A byla by škoda zůstat hned první den "na suchu". Zkrátka si na čtečku natáhnete dvacet knih a buď je přečtete, nebo ne. S sebou si neberu čtečku, ale mobil s PDF knihami, což je v podstatě to stejné. Ale jakmile jsem zase doma, v Brně, a knihu s sebou vozím jen do školy a ze školy, maximálně jinou půlhodinovou štreku, zase do ruky beru papírovou vazbu a jsem ráda, že s knihou mám i fyzický kontakt, mohu k ní přičichnout, mohu jí rychle prolistovat, když mě něco zaujme, mohu si něco podtrhnout. (Možná je to barbarství, ale co byste bez tužky a podtrhávání dělali u čtení Citadely od Saint-Exupéryho?)
A teď k audioknihám. Nejsou to žádné novinky, vždyť už jako malé škvrně jsem při dlouhých cestách autem poslouchala na walkmanovi (ano, měla jsme fialového walkmana a spoustu kazet!) třeba Karafiátovy Broučky. Taky Honzíkovu cestu, tu jsem milovala. Avšak jen do doby, než jsem to četla. Byla to první a taky poslední povinná četba, kterou jsme na základní škole měli. Ve druhé třídě. Taky to bylo poprvé, co jsem podváděla, protože to se prostě číst nedalo. Bylo to najednou o ničem.
Myslím si, že tzv. neviditelný herec té knize dokáže dodat úplně jiný rozměr, o který bychom jako pouzí čtenáři přišli. Když Jan Werich čte své texty, dodává to tomu něco, díky čemu dílo nezapomenete. Uslyšíte ten hlas a hned se vám vybaví třeba Fimfárum. Nebo Arnošt Goldflam! Myslím, že pan Goldflam má jeden z nejsympatičtějích hlasů, jaké jsem kdy slyšela. Uklidňující, milý, jemný,... Vážně, jeho hlas je kouzelný. Má ale silné konkurenty. Co takový hlas Zdeňka Svěráka nebo Marka Ebena?

















