Červen 2014

Knihy, audioknihy a e-knihy

10. června 2014 v 11:10 | Yima |  Yima
Kolikrát se na blogu objevilo polemizování, jestli knihy nebo e-knihy? Četla jsem spoustu článků na toto téma s různými závěry. A ač byly různé, většinou stále ve prospěch pro ty klasické knihy v papírové vazbě. Už se zřejmě nerozčilujeme nad tím, jestli je kniha brožovaná, v pevné vazbě, nebo dokonce v látce, teď se rozčilujeme nad tím, jestli je kniha hmatatelná nebo jen neviditelné médium v čtečce. Nevzpomínám si ale, že bych narazila na nějaký článek zabývající se audioknihami. Proto, i když se článek nazývá Knihy, audioknihy a e-knihy, se budu zabývat především tím prostředním.

Já už jsem svůj názor ohledně čteček vyslovila. Jsem pro klasické knihy. Čtečku jsem měla, používala jsem ji asi půl roku, po roce jsem ji definitivně hodila po psovi (obrazně - věnovala jsem ji totiž mámě). Čtečka, její váha a její rozměry mají nezpochybnitelné výhody třeba na dovolenou, na tábor, na lyžák či jiné vícedenní akce, kdy nevíte, kolik toho přečtete. A byla by škoda zůstat hned první den "na suchu". Zkrátka si na čtečku natáhnete dvacet knih a buď je přečtete, nebo ne. S sebou si neberu čtečku, ale mobil s PDF knihami, což je v podstatě to stejné. Ale jakmile jsem zase doma, v Brně, a knihu s sebou vozím jen do školy a ze školy, maximálně jinou půlhodinovou štreku, zase do ruky beru papírovou vazbu a jsem ráda, že s knihou mám i fyzický kontakt, mohu k ní přičichnout, mohu jí rychle prolistovat, když mě něco zaujme, mohu si něco podtrhnout. (Možná je to barbarství, ale co byste bez tužky a podtrhávání dělali u čtení Citadely od Saint-Exupéryho?)

A teď k audioknihám. Nejsou to žádné novinky, vždyť už jako malé škvrně jsem při dlouhých cestách autem poslouchala na walkmanovi (ano, měla jsme fialového walkmana a spoustu kazet!) třeba Karafiátovy Broučky. Taky Honzíkovu cestu, tu jsem milovala. Avšak jen do doby, než jsem to četla. Byla to první a taky poslední povinná četba, kterou jsme na základní škole měli. Ve druhé třídě. Taky to bylo poprvé, co jsem podváděla, protože to se prostě číst nedalo. Bylo to najednou o ničem.

Myslím si, že tzv. neviditelný herec té knize dokáže dodat úplně jiný rozměr, o který bychom jako pouzí čtenáři přišli. Když Jan Werich čte své texty, dodává to tomu něco, díky čemu dílo nezapomenete. Uslyšíte ten hlas a hned se vám vybaví třeba Fimfárum. Nebo Arnošt Goldflam! Myslím, že pan Goldflam má jeden z nejsympatičtějích hlasů, jaké jsem kdy slyšela. Uklidňující, milý, jemný,... Vážně, jeho hlas je kouzelný. Má ale silné konkurenty. Co takový hlas Zdeňka Svěráka nebo Marka Ebena?

Jsme národ konzumních nacionalistů?

9. června 2014 v 13:19 | Yima |  Yima
Vsadím se, že když je 28. října, všichni se radují, protože můžou spát delší dobu. Potom vstanou, možná jdou s mladšími sourozenci, později se svými dětmi pouštět draky někam za město na strniště. Když večer usednou k televizi a ty malé dětičky se připletou do obýváku a ptají se, proč prezident uděluje vyznamenání a kdo to byl Tomáš Garrigue Masaryk, jen se zaraženě díváte do televize a vlastně si nemůžete vzpomenout, ze školy jste vyšli buď dávno, nebo jste test na první republiku už psali.

Víte, já nepřeháním. Už jsem se setkala s lidmi, kteří nevěděli, kdo to byl Masaryk. O co hůř, když umřel před třemi lety (toto letí) Václav Havel a všichni najednou byli posedlí naším prvním českým prezidentem a psali ty nekonečné statusy "R.I.P. Václav Havel" a ostatní jim na to odpovídali, že kam jsme se to dopracovali, takový Čech že by neměl psát R.I.P., ale "Odpočívej v pokoji", někdy se tam zapletly i dotazy, kdo že to vlastně umřel. V dnešní době! Kdy se děti ve škole začínají učit, že doba minulá, totiž socialistická, byla špatná a disidenti byli hrdinové, kteří tento režim poslali do kytek a předák tohoto hnutí byl zajisté Václav Havel a toho musíme uznávat a ctít. A pak jim doma rodiče říkají, jak to doopravdy bylo všechno na nic a že si mají vážit té demokracie a toho kapitalismu a jak je všeho nadbytek a jak můžeme cestovat, kam se nám jen zlíbí. Jenže to byli stejní lidé, kteří na prvomájových průvodech křičeli a mávali mávátkami a celý život až do devětaosmdesátého se krčeli a ani nepípli.

Co se týká naší historie, našich osobností, naší krajiny a vlastně všeho, co se jakkoli týká české státnosti, hrdinosti či vlastenectví, je nám Čechům většinou, a promiňte za ten výraz, u prdele. 1. ledna se budíme s kocovinou (samozřejmě zletilí, že ano) a těšíme se z toho, že nemusíme do prací a do škol. Ale popravdě, kdo z nás si vzpomene, že v roce '93 jsme se stali samostatnou Českou republikou? Já. A pak pár jedinců, kteří jsou nuceni poslouchat mé novoroční projevy. A pak dalších pár jedinců, ale těch je málo. 6. července se rodiče radují, že si nemusí brát dovolenou a i tak mohou strávit pár hezkých chvil se svými ratolestmi. A prosím pěkně, Jan Hus skončil v anketě o největšího Čecha na sedmém místě.

Absence pocitů

7. června 2014 v 11:50 | Yima |  Téma týdne
Není to tak dávno, co jsem byla na workshopu tvůrčího psaní, který vedla Pavlína Mazáčová. Vlastně jsou to asi tři týdny zpátky. Říkala nám teorii - jak má být vystaven příběh, jak má být popsána situace, jaký by měl být rozhovor, a tak dále a tak dále. Mimo jiné také řekla, že aby celý příběh a vlastně i samotná postava byly věrohodné, musí mít postava pocity, se kterými se čtenář může ztotožnit. Smutek, radost, lásku, hněv, nervozitu, rozčílení, nenávist,... A já jsem si uvědomila, že toto je právě ono. To, proč většina mých povídek není nějaké vydařené dílo. Což o to, i kdyby to bylo napsané sebelíp, postavám chybí ta lidskost. Je to, jako by někdo spadl do černé jámy a něco si zlomil a přitom by neplakal bolestí, nebyl by vystrašený, ale jen by seděl, čekal, maximálně by zavolal nahoru, jestli tam někdo není. Ne zoufale, ale úplně klidně. Někomu takovému nemůže uvěřit ani ten největší asociál.

Já takový asociál jsem. Nejsem zvyklá moc pocitů prožívat, potom je pro mě těžké nějaké pocity napsat. Rozeznám radost od smutku, ale už nerozeznám radost od štěstí, lásku od zalíbení, nenávist od hněvu. Ne. Jsem takový citový analfabet. Tak, jak se děti učí mechanicky abecedu, já se mechanicky učím pocity, abych se svým životem a se životem postav mohla nějak nakládat.

Jsem vítězkou

5. června 2014 v 11:08 | Yima |  Yima
Jedna literární soutěž za druhou. Tak to u mě vypadá. Píšu a píšu - a to nejlépe tak, aby se povídka dala poslat do nějaké soutěže, kterých je opravdu hodně.

Můj dosud největší úspěch byl s povídkou Per aspera ad astra, která se v soutěži Tachovská reneta 2013 umístila mezi deseti nejlepšími a tak byla zařazena do sborníku. Bylo to sice fajn zjištění, ale co z toho, viďte. A hlavně jsem z toho neměla až takovou radost, protože té povídce jsem tolik nevěřila, myslím si, že nepatří mezi mé nejlepší.

Tento úspěch byl překonán. 1. června 2014, tuto neděli, byly zveřejněny výsledky literární soutěže Pana Nakladatele. Soutěže se účastnilo 184 povídek, které napsali lidé všeho věku - prý nejmladší účastnici bylo devět let a nejstaršímu účastníku osmdesát jedna. A já, šestnáctiletá (včera jsem měla narozeniny, přátelé, dostala jsem angínu), jsem se umístila mezi osmi nejlepšími! Pokud chcete vidět přesné vyhlášení, je to na tom odkazu a jsem ta s tím nejdelším příjmením, ano, přesně ta, co nemá dvě křestní jména, ale i tak je ten řádek dlouhý.

A co bude dál? Na podzim vyjde těchto osm povídek v jedné povídkové sbírce právě v nakladatelství Pana Nakladatele. Takže pokud si mé veledílo chcete přečíst, vyčkejte. (A proč to sem píšu? Zaznamenávám, no ne?)