Absence pocitů

7. června 2014 v 11:50 | Yima |  Téma týdne
Není to tak dávno, co jsem byla na workshopu tvůrčího psaní, který vedla Pavlína Mazáčová. Vlastně jsou to asi tři týdny zpátky. Říkala nám teorii - jak má být vystaven příběh, jak má být popsána situace, jaký by měl být rozhovor, a tak dále a tak dále. Mimo jiné také řekla, že aby celý příběh a vlastně i samotná postava byly věrohodné, musí mít postava pocity, se kterými se čtenář může ztotožnit. Smutek, radost, lásku, hněv, nervozitu, rozčílení, nenávist,... A já jsem si uvědomila, že toto je právě ono. To, proč většina mých povídek není nějaké vydařené dílo. Což o to, i kdyby to bylo napsané sebelíp, postavám chybí ta lidskost. Je to, jako by někdo spadl do černé jámy a něco si zlomil a přitom by neplakal bolestí, nebyl by vystrašený, ale jen by seděl, čekal, maximálně by zavolal nahoru, jestli tam někdo není. Ne zoufale, ale úplně klidně. Někomu takovému nemůže uvěřit ani ten největší asociál.

Já takový asociál jsem. Nejsem zvyklá moc pocitů prožívat, potom je pro mě těžké nějaké pocity napsat. Rozeznám radost od smutku, ale už nerozeznám radost od štěstí, lásku od zalíbení, nenávist od hněvu. Ne. Jsem takový citový analfabet. Tak, jak se děti učí mechanicky abecedu, já se mechanicky učím pocity, abych se svým životem a se životem postav mohla nějak nakládat.



Utíkejte, utíkejte, rychle! Michale, seber se a běž k městu, co nejblíž to půjde, aby tě nepodezřívali, utíkej! A vy si pohněte! Vidíte tu starou budovu? Ale jo, je tam, támhle za křovím. Když ji nevidíte vy, neuvidí nás v ní ani ostatní. Rychle, za tím houštím nebudeme vidět. Pospěšte si.
Ano, už přijíždějí. Teď musíme být vážně potichu. Snad nechytili Michala, snad nechytili Michala. Pšt! Buďte zticha, říkám. Vidíte, už jsou vevnitř, už nás hledají. Pokud viděli jenom Michala, nemůžeme riskovat, že teď uvidí i nás. Teď musíte dokázat, že dodržíte slovo, že mě vážně budete poslouchat, jak jsem vám řekl.
Z povídky "Za městem na skládce"

Tady v tom úryvku profesor se svými studenty přelézá zeď, jdou na skládku, kam se nesmí, kam se ukládají myšlenky lidí, které nikdo nepotřebuje. Jenže je uvidí tajná kamera - Michala uvidí tajná kamera. Musí se jít rychle někam schovat, utíkají do ukryté budovy. Profesor by měl být vystrašený. Přirozeně. Vždyť ho můžou zavřít, můžou ho zabít, jeho studenti mohou mít problém, že se do něčeho takového zapletli. Ale on nic. On jen používá vykřičníky a krátké věty. Vidíte v tom nějaký náznak paniky? Nebo nervozity? Možná mezi řádky. Alespoň já to z toho textu necítím, mohu to maximálně vydedukovat.



Knížku od paní prodavačky převzal a stoupal nahoru, až vyšel na čerstvý vzduch. Netrpělivě vazbu knihy otevřel a nalistoval přesně na stranu čtyřicet sedm. Přesně tam! Když ale nenašel kýžený pytlík s bílým obsahem, nervózně listoval knihou dál. Nikde nebyl! Nikde! Nebyl na konci, nebyl na začátku, nebyl v průběhu hlav, nikde! Utratil zbytečně patnáct set korun! A skoro stovku navíc za tento podělanej křáp, zbytečnou zábavu pro intelektuály, kterou on nikdy nevyužije. Mrsknul Oněginem o zem, až chudáka Evžena hlava musela bolet, a on jen čekal, až kolem půjde pro peníze ten nóbl podvraťák.
Z povídky "Čtyřicet sedm"

Okamžik, kdy pán zjistí, že byl podveden. Dal za něco spoustu peněz a ničeho se nedočkal. V následujícím momentu se strhne bitka, dosti krvavá. Ale tady tomu nic nenasvědčuje. Nevidím jediný znak toho, že by byl nějak naštvaný, vytočený, či dokonce zklamaný. Vidím jen to, že nervózně listoval knihou dál a pak oznámení, že nikde nebyl! Nikde! Nebyl na konci, nebyl na začátku, nebyl v průběhu hlav, nikde! Zase. Kdybych se dostala do takové situace, cítila bych se asi takhle a takto, tak si to mohu představit. Ale kde můžu zjistit, že to nikde nebyl si neříkal šťastně a u toho si netančil makarénu?


Snažím se najít další příklady v dalších povídkách. Marně. Snažím se najít, kde je aspoň náznak nějakého pocitu. Zase marně. Já tomu textu nedávám ani ten nejmenší prostor k tomu, aby tam nějaký pocit mohla jakákoli postava cítit! I kdyby měl být falešný. V povídce, která je psaná jako dopis heterosexuálního chlapce v homosexuální společnosti svým rodičům chvíli předtím, než utekl, není ani špetka strachu, ani náznak nejistoty, nic. V povídce, kde pán po několika letech díky naslouchátkům konečně pořádně slyší, není znatelná sebemenší radost z hlučného světa. Je tam jen napsáno, že se usmíval.

Asi jsem jediná, kdo má s pocity problém. Nebo jedna z mála. Když náhodou něco cítím v reálném, mém životě, vyjádřit to je pro mě největším oříškem. Nemění se to ani tehdy, kdy sednu za notebook a píšu o neexistujících lidech. Takový facebook, ten mi to ulehčuje. Ať jsem šťastná nebo je mi smutno, prostě napíšu toho nejvíc rozesmátého smajlíka. Ne však proto, že bych se chtěla přetvařovat. Zkrátka proto, aby ta krátká věta s tečkou na konci nepůsobila zle. Tam nejde o žádné pocity, tam jde jen o společenské úsměvy, ve kterých jsem ovšem mimo internet naprostý amatér.

Článek je přiřazen k tématu týdne "Takový ten pocit".
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 maglaiz maglaiz | E-mail | Web | 7. června 2014 v 12:12 | Reagovat

Ono jest otázkou, zda chceš, aby tvé postavy fungovaly jako lidské bytosti. Když si vzpomeneš na Kafku, tak většinou jeho hlavní hrdinové jsou citově vyprahlí, necítí emoce (ku příkladu Proces). Ačkoliv můžeme o tom i pochybovat, protože bychom třeba v Procesu mohli hovořit o pocitu odevzdání se, ovšem tady můžeme namítnout, že pocit odevzdání spíše cítí čtenář.

2 Natas Natas | Web | 7. června 2014 v 12:33 | Reagovat

Nebudu tě odrazovat od pocitů a emocí, naopak, je to dobrá cesta.

3 Yima Yima | E-mail | Web | 7. června 2014 v 12:59 | Reagovat

[1]: Ano, je pravda, že takový Kafka pocity nepsal. Vidíš, možná to je důvod, proč ho mám tak ráda, protože mi je jistým způsobem blízký. A zrovna Proces je mým oblíbeným. :)

[2]: Dobrá cesta, to zní, jako by to bylo nějaké putování a na konci byl nějaký jeden super velký silný pocit. :D

4 maglaiz maglaiz | E-mail | Web | 7. června 2014 v 13:54 | Reagovat

[3]: Rozhodně ti doporučuji dát se na studium lidských emocí a jejich psaní, protože tímto si krásně vypěstuješ empatii. A ta se hodí při každém kontaktu s jinou lidskou bytostí ;-) Případně i pro práci na sobě samé.

5 Nits Nits | 7. června 2014 v 21:04 | Reagovat

Byla jsi vybrána jako ukázka do článků k tématu týdne!
Jsi první, komu to píšu.
A asi odkaz nepotřebuješ.
A našla jsem se v tom.
<3
:D

6 heartsamess heartsamess | Web | 9. července 2014 v 16:54 | Reagovat

Chceš moje pocity a emoce? Dám ti je a ráda. Mám problém opačný - mé příběhy postrádají pořádný děj a zápletku a jsou vystavěny jen na emocích. A nikdo je nečte, protože to není nic zajímavého. Nejlepší je zlatá, střední cesta :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama