Knihy, audioknihy a e-knihy
10. června 2014 v 11:10 | Yima | YimaKomentáře
No já teda, když čtu, že někdo něco řekl naštvaně, tak si i lehce představím tu postavu naštvanou, ale chápu, že to má někdo jinak. Jako třeba zrovna ty. Jinak nic proti tobě ani článku nemám, uvedla jsi dobré důvody. Přednes některých herců skutečně dokáže některé knize skutečně dodat to, co jí na papíře chybí.
Je fajn, že i lidé s poruchami čtení si tímto způsobem mohou vychutnat hrátky s jazykem a vtipy, kterých si jinak nevšimnou.
Každý máme rád něco. Někdo papír, někdo eknihy atd. Důležité je mít možnost si vybrat. :)
Quo vadis jsem přečetla celkem rychle. Obrovskou náhodou se mi dostal do ruky prakticky den po složení státnic z římského práva, takže jsem to brala jako takovou hříčku osudu, ale přečetla jsem to rychle, i když tam byly velmi nudné pasáže a kvůli tenkým stránkám se to zdálo neubíhající. Audioknihu by mě ale nebavilo poslouchat, nikdy mě ani nebavilo, když mi někdo předčítal. Nevím, jsem radši, když to pronáší neexistující hlas v mé hlavě, který nemá žádné vlastnosti, jaký něčí hlas má, a když si to moduluju celé podle sebe. Navíc jsem si nějak zvykla, když sama čtu, výrazně odlišovat interpunkci nebo emoce, které v té chvíli jsou, a tak už i třeba obyčejný komentář s mnoha trojtečkami čtu hrozně dlouho, protože hlava mi při nich automaticky dělá pauzu do ztracena a tak podobně. Líbí se mi to tak víc, než poslouchat někoho cizího.
Za mě jo, i když normální knížka je prostě nejlepší.
Pana Goldflama občas ráno potkávám na zastávce autobusu, je to milý pán už od pohledu. :)
Přiznám se, že knihy moc nečtu. Přes ty všechny moje zájmy a koníčky mi na ně nezbývá čas (vím, jsem ostudná).
S poslechem je to jiné - pořád si něco pouštím jako kulisu - ať už seriály nebo hudbu. Občas právě sahám pro mluvené slovo - a co nikdy nezklame, i když to znám skoro nazpaměť, jsou povídky Šimka a Grossmana.
Když jsem byla menší, měla jsem kazet mraky (doteď je mám, ale ve sklepě), třeba zrovna to Fimfárum. Ráda jsem je poslouchala hlavně před spaním. Teď už to nedělám, ale třeba bráchovi to vydrželo do dnes (je mu 18) - ten střídá Šimka s Grossmanem a Donutila každý večer. :D
[1]: Každý dokáže udržet pozornost jinak. :) Třeba v hodině ve škole, já jsem neschopná se soutředit na ty prezentace, ale když k tomu mluví, tak je to v pohodě. :D
[2]: Já si právě tu postavu nedokážu představit. Mně úplně chybí konstruktivní fantazie (ta při čtení), takže když se dejme tomu píše o Velké síni v Harrym Potterovi, představím si krabici. Jsem divná. :D
A ano, je dobré, že máme vůbec výběr. :)
[3]: Já měla zase ráda, když mi někdo předčítal. Tedy, rodiče spíš pohádky vymýšleli, ale to je skoro totéž. :) A je fajn, když máš takto svůj "styl", jak číst v hlavě.
[4]: Souhlas. :)
[5]: Šimek s Grossmanem jsou úžasní. Přes ně jsme se dokonce začali bavit s jedním spolužákem. On četl, já se ho zeptala co a on že to stejně nebudu znát. A já jo, helemese. :D A Donutil se taky super. Pozdravuj bratra. :D
A se zvukovou kulisou to máme stejně. Já si klidně pustím v televizi naprostý hovadiny, jen aby mi něco hrálo a já nebyla sama. :)
Jakožto nevidomá osoba jsem za existenci audioknih i e-knih nesmírně vděčná. Jinak bych neměla možnost seznámit se s hromadou zajímavých knih. Navíc to má již zmiňovanou výhodu - můžu při poslechu dělat i jiné věci. A tak se i nudné uklízení pokoje najednou nezdá jako taková hrůza, když se přitom můžu skvěle bavit u nějakého příběhu. Já obecně považuju skoro všechno za ztrátu času (někdy i jídlo), když mi u toho nekecá nějaký načitatel knihy, případně odečítač obrazovky. :-)
Já jsem zastánce klasických knih, ale čtečkám se rozhodně nebráním. A teď to myslím ve smyslu například daleké cesty, kdy je opravdu jednodušší navalit si celou knihovnu do čtečky, ale otázkou je, zda stáhnuté nebo koupené. A protože vím, že bych si e-knihu nikdy nekoupila a tím pádem bych je stahovala, tak si čtečku ani nekoupím. Audioknihy a já? Když jsem tak četla článek, tak ano poslouchala jsem pohádky jako děcko. Dodnes si to vybavuji, je to fajn. :-) Ale že bych si třeba pustila 1984 od Orwella, tak to asi ne. To jsem si raději přečetla. Ale to je otázka názoru, každý to vidí a má rád jinak. :-)
Já můžu všechny tři varianty. Klasické knihy jsou krásné a kouzelné, to šustění stránek a ta vůně. Čtečka je zase kouzelná v tom, že si můžu přečíst knihu a nemusím ji kupovat za velké peníze jen abych zjistila, že se mi vlastně nelíbí. Já tedy knihy jen stahuju free, aby se rozumělo. A už několikrát jsem děkovala, že jsem si ten "paskvil" nekoupila za čtyři stovky. Nehledě na to, že můžu jít do města jen s malinkou kabelkou a můžu s sebou mít klidně Annu Kareniny a celého Pána prstenů. A audioknihy miluju! Nejvíc asi Tajný deník Adriana Moley, který načetl Vojta Kotek. Teď, když si čtu knihu sama, kolikrát úplně slyším Vojtu, tu jeho intonaci :D :D
Z trojice knihy, audioknihy a e-knihy u mě vyhrávají klasické papírové knihy. Čtení beru jako formu oddechu od počítače, takže zírat na čtečku pro mě jaksi postrádá význam, i když uznávám, že e-knihy mají spoustu předností (jednou je, jak jsi sama zmínila, lehká přenosnost). A co se týče audioknih, ty vůbec nevyužívám, ještě méně než e-knihy. Jednak se na ně špatně soustředím (kdežto u normálních knih s tím problém nemám), takže mi spousta věcí uteče, ale také bych si je mohla pouštět leda na počítači, protože MP3 přehrávač nemám a tím bych se znovu vracela k tomu argumentu, že knihy pro mě představují vítanou příležitost, jak si od počítače odpočinout. Jako malá jsem možná audioknihy poslouchala, ale momentálně si to nevybavuji. Každopádně každý má jiný vkus a pokud někdo preferuje audioknihy či e-knihy, nevyvracím mu to. A líbí se mi, že ty ve svém článku vysvětluješ a obhajuješ svůj názor, ale nevnucuješ ho ostatním, což je docela cenná vlastnost. :-)
Jako malá jsem také poslouchala pohádky. Nejraději jsem měla klasické , které četl pan Lábus. Když jsem byla větší, s rodiči jsme se smáli jeho projevu. Pamatuju se, jak jsem si rozbila koleno. Sestra mě donesla domů, položila do postele a pustila na kazetě pohádky. Bylo to uklidňující a na bolest jsem rychle zapomněla.
A rádio♥ Miluju♥ :D
Nebýt mých staromódních rodičů, jsem ochuzena o hodně. Kdybych každé ráno neposlouchala ČRo Olomouc, asi bych zapomněla jít do školy. V sobotu posloucháme Je jaká je a hlavně Tobogán (úžasný pořad). Po obědě rozhlasovou hru, v neděli Šlágry od srdce a spoustu dalších pořadů.
Sice si ráda zapnu Óčko nebo pustím písničky na YouTube, ale co bych byla bez rádia?
Mám ráda, jak Lábus převyprávěl Harryho Pottera. Jinak s audio knihami zkušenosti nemám. Čtečku nějak moc neprožívám. Sice ji doma máme, ale já raději sáhnu po opravdické, jak říkáš hmatatelné knize :D
Já jsem dřív hodně poslouchal převyprávěného Hobita. Když jsem pak četl knihu, docela mě mrzelo, že tam některé pasáže (docela zajímavé) chybí, ale chápu, že už takhle to byly tři CD. Úžasné bylo, že když někdo začal mluvit o Hobitovi, byl jsem schopný odcitovat několik vět. (Což byl taky jeden z důvodů, proč jsem u filmového Hobita málem vyletěl z kůže.)
Jinak ale audioknihám moc neholduji. Hobita jsem si pouštěl před spaním, ale přes den bych nejspíš neudržel pozornost. Co mám ale rád, je recitovaná poezie - akorát mi sedne málokterá recitace.
Osobně si radši čtu než poslouchám, sama jsem zastánce čtečky - protože kabelku nosím už dost těžkou a ještě si do ní dávat knížku, to bych se teda pronesla.
Nikdy jsem audio knihu neposlouchala, ale mluvenému slovu fandím. Sama totiž občas čtu nějaké básničky nahlas, nahrávám to a pak to zpětně poslouchám. Myslím, žes mne tímto článkem hodně navnadila na to, abych nějakou zkusila. A přinejmenším se podívám alespoň na tu stránku s rádiem :) Děkuji :)


















Uznávám, že pro dyslektika je asi audiokniha docela fajn možnost. Pro mě je to právě naopak, audioknihy nejsou nic pro mě, prostě nedokážu udržet pozornost na mluvený slovo, do pěti minut mi odletí myšlenky a já nemám nejmenší tušení, co se děje. Takže já i z povinný četby si musím všechno poctivě přečíst sama... =D