Červenec 2014

Stereotypní spisovatel

28. července 2014 v 12:55 | Yima |  Yima
Jako malá jsem si pod vlivem všech těch filmů, knih a učiva ve škole představovala spisovatele jako toho dokonalého gentlemana v obleku, který vede počestný život, po nocích sedí doma a píše, ve dne chodí po městě a sbírá inspiraci a nakonec si sedne do nějaké nóbl kavárny, kde servírky ještě pořád nosí ty černé stejnokroje, otevře knihu, kterou si dopoledne ještě zakoupil v antikvariátu, a čte. Takto tráví týdny, měsíce a roky svého života. Občas zajde do nějaké ještě víc nóbl intelektuální společnosti soudobých spisovatelů, umělců a jiných individuí, která formují společnost a především kulturu v ní. Jenže postupem času se mi tato představa mění do opilých prasat, která ještě ke všemu občas požijí nějakou tu omamnou látku a chovají se jako hulváti.

Jo, básník by měl psát dlouhým brkem, po každém druhém slově namáčet jeho hrot do inkoustu a škrtat co nejméně, protože jeho super poetický mozek si to všechno připravil už dopředu. A prozaici, ti by zase měli posedávat u notebooku, aby ty dlouhé zápisky v deníčcích nemuseli znovu přepisovat do textového editoru - protože když se v dnešní době řekne rukopis, každý myslí ten rukopis vyťukaný na klávesnici a který je možné poskytnout online.

Takže tak. Toto asi moc neplatí, že? Bohumil Hrabal asi těžko chodil do společnosti, kde by se diskutovalo o Platonově filozofii. On raději na to pivo do hospody. Ale víte, jaké je to štěstí? Kdyby se pohyboval v takové společnosti, jakou jsem asi předstírala, zřejmě by všechny ty knihy nenapsal. Protože u piva se všichni rozpovídají. A on může tiše sedět a krást, jak to ostatně dělají všichni amatérští i profesionální pisálci. Včera jsem byla na Měsíci autorského čtení na J.H.Krchovském, pánové, toto není už vůbec takový ten maník v obleku! Spoustu spisovatelů má dlouhé vlasy. Nebo je to moje další vymyšlená představa. Třeba Brabenec! Nebo i ten Jirous. Jistě, jistě, oni byli především undergroundoví hudebníci. Ale i tak.

Jen mi do toho všeho nezapadá Karel Čapek. Buď mi nějaké informace z jeho života unikly, nebo toho zatím nevím dost, nebo to tak prostě je. On se bouřil proti těm habsburkům, proto ho taky vylili ze školy, že. Jinak ho mám v hlavě jako obrázek toho spisovatele, co chodí do vybraných společností, baví se s Masarykem a Charlottou. Vždyť on už musel zapomenout na obyčejný život - ale teď si ani neuvědomuji, jestli ho kdy vůbec poznal. Už nevím, kde jsem to četla, ale někde byla napsána myšlenka, že Karel Čapek byl asexuál, že vztah k ženám v jeho dílech je prostě takový, jaký je. A taky jsem četla, že "nežil". Jistě, navštěvoval vysoké kruhy, ale je toto život?

Současná literatura se prý ještě nemůže nějak škatulkovat, protože to není uzavřené období. A já po tom ani moc nepátrám. Jen mi přijde, že většina těch rebelských spisovatelů vymizelo. Nebo o nich neslyšíme. Egon Bondy, tomu to bylo vážně všechno u prdele. Ten si psal ty svoje básničky a bylo. Dneska tu máme tak Viewegha, který je už nějaký ten rok trochu mimo. A pak je tu třeba Kateřina Tučková, která mi podle všeho připadá jako spořádaná žena. Ivana Myšková je sice trochu šílená, i na jejím autorském čtení jsem byla, ale taky mi nepřipomíná nějakého člověka podobného někomu, kdo by trávil noci po hospodách a pil levné pivo, smál se s dalšími bohémskými kamarády a na ostatní život ve společnosti kašlal. Jan Němec, vždyť ten je redaktor Hostu, ten by nemohl být nějakým rebelem. Už jen kvůli jeho vzezření a vystupování. Ne, sice toho o něm moc nevím, ale rozhodně nevypadá jako Hrabal.

Hledat stereotypy není jistě ideální. Ale pokud politik nebude tupé, tlusté prase a uklízečka uřvaná ženská s šátkem na hlavě a s kytičkovanou zástěrou, nějak se v tom světě ztratím. Umělci jsou pro mě jakýmsi způsobem nepochopitelní. Vážně. Oni nechodí na výstavy a neprohlížejí si se zaujetím a pochopením ty obrazy? A nechodí na spořádané koncerty? A na všechny ty literární akce a slušně oblečení do divadel, aspoň dvakrát za měsíc? Vlastně je to asi dobře. Protože jestli bych si jednoho dne stala taky spisovatelem, asi by mě to nebavilo, pořád dokola. Raději bych si sedla do hospody a smála se levným vtipům. Tedy pokud by pořád existovala intelektuální stimulace.

Jaký je podle vás stereotyp spisovatele? Dá se to vůbec takto vulgarizovat v průsečníku různými dobami, nebo se to liší podle toho, v jakém století žijeme a v jaké části světa?

Jean-Michel Guenassia: Vysněný život Ernesta G.

16. července 2014 v 19:38 | Yima |  Recenze
Sto let je dlouhá doba, za kterou mohou vznikat i zanikat celé říše, může dojít k mnohým válkám, ale zároveň může probíhat život člověka, který toto všechno pozoruje a zažívá. Francouzský spisovatel Jean-Michel Guenassia se rozhodl takový život českého Žida Josefa Kaplana popsat na pouhých čtyřech stech stránkách! Narodil se v roce 1910, z Čech odešel do Francie, následně do Alžíru a svůj život dožil přes nástup komunistů, osobní vzestupy a pády jak v soukromém, tak profesním životě, až k současné demokracii a kapitalismu v naší vlasti.

Poprvé jsem se o panu Guenassiovi dozvěděla, když jsem jeho předchozí knihu Klub nenapravitelných optimistů viděla na pultech knihkupectví minulý rok. Zapsala jsem si název do diáře s tím, že se k tomu někdy dostanu. Před asi měsícem jsem v pořadu na ČT Art U zavěšené knihy viděla krátké povídání o jeho další knize. Československo. To je slovo, které jsem si zapamatovala, a které mě přinutilo se k tomu dostat. Mám stále za to, že Češi se rádi dívají zpátky a dělají ze sebe hrdiny, jak to všechno zvládli. Tak i tato kniha byla asi Čechy čtená, protože v knihovně jsem si ji musela rezervovat, nebo bych se jí nikdy nedočkala.

V průměru by měly být každému roku přiřazeny čtyři stránky. Autor se však rozhodl, že nebude popisovat každý rok, ale u některých životních či společenských událostí se zastaví na delší čas a u některých se nezastaví ani na čaj. Době strávené za války v exilu je tak věnováno asi třicet stran, jeho mládí ještě víc, době před Pražským jarem také tak, zatímco událostem, na které jsem čekala nejvíc, na to, jak je asi zahraniční autor zpracuje, tedy samotný rok 1968 a 1989, se v knize vyskytují jen jakoby namátkou. K mé radosti však neopomněl zmínit proces s Rudolfem Slánským, o kterém už ani mnozí nevědí.

Myslím, že tady ale nejde ani tak o to, jestli popíše ruské tanky, ale o to, jací Češi a Slováci, respektive Čechoslováci byli (nebo snad pořád jsou). Hokej. Tomu je věnována malá část knihy, ale přece tam je. Jak náš národ prožíval zápas na mistrovství světa, kdy jsme hráli proti Sovětskému svazu. A tato atmosféra panuje dál i v dnešní době. Takové drobnosti dodávaly příběhu "civilní" vzhled a netvářil se jen jako "tak děti, teď se usaďte, budu vám vyprávět o válce a o mém politickém angažování a jak to tenkrát bylo". I přes tento (možný) záměr je asi přednější psychologie postav. Přece jen za takových sto let se člověk vyvíjí, jeho názory jsou jednou radikálnější a někdy téměř potlačené. Dle mého se autorovi podařilo vystavět postavu Josefa Kaplana tak, že jsem uvěřila, že by mohl existovat. Dokonce do té míry, že jsem si jméno jeho a jména dalších postav hledala na internetu, jestli se doopravdy nejedná o opravdové lidi. Postavy tam mají pocity, nejsou černobílé, ale od každého má každý trochu, jsou rozdílné a přitom si rozumí, takže téměř každý, kdo to čte, může aspoň s jedním souhlasit. Přes jejich názory jsou také ukazovány tehdejší problémy (např. legalizace potratů, rovnoprávnost žen, levice vs. pravice, strach z války, a další).

Jestli mám hodnotit, co se mi na knize líbilo nejvíc, byly to nejspíš změny vyprávění. Většina díla je psána er formou, ale určité období Josefova života je podána čtenáři jako jeho deník. Jedna z posledních částí je zase prezentována jako hlášení estébáků. Tím, že to nebylo monotónní, se to stávalo zajímavým, a já dychtila po tom, co se stane dál, i když jsem to vlastně mohla předvídat díky vědomostem z okruhu dějin 20. století. I tak jsem byla mnohokrát zaskočena. Jak mile, tak nemile.

Doufám, že si kniha najde ještě mnoho čtenářů. Nejenom českých, ale i zahraničních. Jsou to povětšinou sice jen problémy malé zemičky uprostřed Evropy, ale i západní svět v naší historii dokáže najít jistá podobenství aktuálnímu dění. Jestli si myslíte, že když jste to všechno třeba i zažili nebo vám prarodiče vyprávěli o tom všem, a že už to tedy číst nemusíte, mýlíte se. Věděli jste, že prevencí malárie je podávání chininu chlorhydrátu? Autor se zastavuje na, pro nás exotických místech, v nádherné Francii jak v Paříži, tak třeba i v Chamonix nebo v arabské části severní Afriky. A takové zážitky, jaké získal Josef Kaplan, si nedokážete představit. Každý se od něj může něco naučit. A kdo je ten tajemný Ernesto G.? To je další zajímavá část knihy, kterou si budete muset přečíst sami.

Autor: Jean-Michel Guenassia
Rok vydání: 2014 (v originále: 2012)
Překlad: Helena Beguivinová
Nakladateltví: Argo
ISBN: 978-80-257-1079-1

Continental Wanderer 50

4. července 2014 v 18:23 | Yima |  Yima
Od malička jsem žila ideou, že budu spisovatelka. Ke spisovatelům patří psací stroje, jako k mlynářům patří mlýnská kola a k obuvníkům obuv. Když mi bylo asi osm let, tak jsem dostala takový dětský psací stroj, malý a oranžový, umělohmotný. Brzy mi došla páska a nedala se dokoupit. Nu, a pak se mi zastesklo. Po psacím stroji. Bylo mi asi deset, možná jedenáct, když jsem dostala doopravdický psací stroj. Ležel pod stromečkem, taková velká krabice. Tento byl moderní, elektrický, dokonce i mazat se na něm dalo. Mám ho doma pořád, pásky se na něj samozřejmě dokupovat dají. Píšu na něm občasně, přece jenom víc toho napíšu ve wordu. Ale před půl rokem jsem dostala spásný nápad! Chci starý psací stroj.

...a Ježíšek mi ho nadělil.

Ovšem Ježíšek se nepodíval, jakou pásku tam ten psací stroj chce. Tak mi ji babička poslala přes dědu a přes mámu dneska. Prsty mám ještě teď černé od toho, jak jsem ji natahovala. Ale funguje. A to je hlavní.

Na internetu píšou, že německé stroje (v meziválečném období) předehnaly ty americké a to zejména svou kvalitou. Prý o tom svědčí německé značky Continental, Ideal, Urania či Adler, na kterých se dá psát dodnes. Ten můj je Continental Wanderer 50, netuším, z jakého je roku. Někde píšou, že ho začali vyrábět v roce 1937, někde zase že ve dvacátých létech. Vážně nevím. A není to jedno?

Povím vám, co je na tom nejtěžší. Ty předchozí, tak u těch to tak ani nebylo. Pro děti to musí být lehký, nové stroje už jsou podobné klávesnicím na starých počítačích. Nejtěžší je psát rovnoměrně. Jednou je ten úhoz moc, jednou zase málo, takže ve výsledku jedno písmenko není vidět vůbec a to následující je v podstatě černější než tma. Ale já se to naučím. Psát stejně. Prý první román napsaný na psacím stroji byl Tom Sawyer. A ten má 275 stran. A4 by to mohlo být tak 130. Tak vám povím, přece na tom musím napsat aspoň jednu povídku, když Mark Twain na tom psal taková kvanta!

Kouření vážně škodí

3. července 2014 v 0:13 | Yima |  Fotím
Tož to jsem se včera nudila. Vážně, prázdniny mě neskutečným způsobem vyčerpávají. Nic se neděje, čas plyne pořád dopředu, ale není ničem naplněný. Na začátku léta si vždycky říkám, že si prázdniny užiju a budu dělat to a ono a odpočinu si od té příšerné školy, ale pak najednou jen sedím doma a dívám se na Sherlocka.

A včera jsem se odpoledne nudila extrémně. Původně jsem chtěla jít večer na kolo, ale potom se rozpršelo ve středu města a za chvíli by to dostihlo i moji čtvrť. A vážně pak dostihlo. Tak jsem ještě využila příležitosti a vzala jsem foťák na krk a šla ven. Vlastně nevím, jak fotky dopadly, moc jsem je neprohlížela, vůbec se mi nechtělo. Ale už za chůze jsem vymyslela takovou věc... a protože teď jsem se nudila ještě víc, před půlnocí jsem z toho vyrobila toto.