Srpen 2014

4'33"

16. srpna 2014 v 0:46 | Yima |  Téma týdne
Jak se mé srdce rozbuší, když pohlédnu na surrealistický obraz, pokochám se sochou Salvadora Dalího, přečtu si avangardní literaturu a v neposlední řadě si poslechnu něco, co tak dokonale nedává smysl, až to dává smysl naprosto absolutní!

Vypněte si, prosím, na chvíli hudbu, co vám právě hraje. Vypněte si televizi. Jděte někam, kde neštěká váš pes, nemňouká vaše kočka a nevydává zvuky váš papoušek. Třeba běžte do koupelny, pokud zrovna neperete v pračce. Buďte úplně potichu. Slyšíte ty zvuky okolo vás?

Nemám ráda hudbu. Zní to jako klišé, vždyť každý miluje hudbu. Ne, já ne. Já si občas poslechnu ten jazz, punk a rock, upadnu do nostalgie při Smetanově Vltavě a to je tak všechno. Toto se, prosím pěkně, omezuje na frekvenci jednou za uherský rok. Tady to cílené poslouchání hudby. (Nutno podotknout, že tomu nebylo vždy tak; vždyť jsem už stihla hrát asi na šest hudebních nástrojů.) Co si ale pouštím často a ráda, je mluvené slovo. Když doma nikdo není, protože jak máma tak sestra to nenávidí, tak si pouštím Český rozhlas Vltavu a poslouchám, co se zrovna naskytne. Rozhlasové hry, četba na pokračování, vážná hudba, reportáže. Když jedu s tátou v autě, posloucháme Český rozhlas Dvojku, také moc pěkné, jen by vás mohla nudit česká hudba, když zrovna nemluví. A před spaním si pouštím z Českého rozhlasu Plus pořad Knížky Plus (vždy v neděli) a potom pořady jako Politická literatura, Pro a proti, a jiné. Jestli mě tedy něco opravdu upřímně ovlivnilo, byl to rozhlas.

A teď od úvodu k jádru pudla. John Cage, americký skladatel experimentální hudby z minulého století, řekl: "Slyšel jsem dva zvuky, nízký a vysoký. Když jsem to popsal místnímu technikovi, řekl mi, že vysoký zvuk vytváří můj nervový systém a nízký můj krevní oběh." Mluvil o chvíli strávené v mrtvé komoře na Harvardově univerzitě. Jedná se o místnost, která je zvukotěsná, zvuky jsou v ní pohlcovány a není v ní ozvěna. Jakto, že tam tedy nebylo absolutní ticho? Jakto, že John Cage slyšel ty dva zvuky, nízký a vysoký?

Nikdy nemůže být absolutní ticho. Absolutní ticho je asi tak stejně teoretické jako absolutní nula - protože v okamžiku, kdy dosáhneme teploty absolutní nuly, nic se už nehýbe, okolo nás nepoletují žádné atomy, hadrony, molekuly či jiné částice a tudíž je ticho. Pokud jste mne vyslyšeli a sedíte teď v tichu, stejně není ticho, že ano? Doléhá k vám třeba hádka sousedů, splachování jejich záchodu, možná vám bzučí zářivky, taky slyšíte to dokola opakující se nádech - výdech, nádech - výdech, třeba i ten tlukot srdce. Na tomto faktu, že stále něco slyšíme, je postavena nejznámější skladba Johna Cage s názvem 4'33". (Dočetla jsem se, že prý název koresponduje právě s absolutní nulou, protože čtyři minuty a třicet tři sekund je dvě stě sedmdesát tři sekund a v záporné hodnotě ve stupních Celsia je to, jak všichni víme, nula Kelvinů, tedy absolutní nula. Celých patnáct.)

Popíšu vám, jak skladba vypadá. Jak vypadala při premiéře na Woodstocku 1952, kde ji přednesl David Tudor. Zavřel klavír, vzal si stopky a měřil 30 sekund. Otevřel klavír, chvíli byla pauza. Za začátku druhého jednání zavřel klavír, vzal stopky a měřil dvě minuty a třiadvacet sekund. Otevřel klavír a další pauza. Následně klavír zase zavřel, vzal stopky a měřil jednu minutu a čtyřicet sekund. Na úplném konci klavír znovu otevřel, zavřel noty, stopky a konec. Klidně si vezměte kalkulačku a přepočítejte si to. Opravdu to vychází na výsledný čas čtyři minuty a třiatřicet sekund. Nejpozoruhodnější ale musely být reakce obecenstva. Představte si to - sedíte, stojíte, očekáváte. Všichni očekáváte, co teď nadejte za skladbu, ale ten pán u klavíru jen sedí, je slyšet jen tikání stopek a jednou za čas klapnutí klavíru. Ale teď se zamyslete. Toto muselo vyvolat něco jako rozhořčení, kde je ta hudba, kterou všichni očekávali? Zřejmě si začínají šeptat, ozývá se ten šramot, který slýcháme v šalinách a autobusech nebo o přestávkách na chodbách, také kýchání. Tak proč si stěžují? Proč si stěžují, že je ticho, když slyší tady to všechno?

A tomuto vděčím právě Českému rozhlasu Vltava. Jednou tam byl rozhovor o tichu. Zrovna jsem psala něco do školy. Zaujalo mě to do té míry, že jsem si okamžitě vyhledala podrobnosti a ještě týden jsem o tom mluvila a předváděla to mámě (ač na keyboardu to nevyzní tak dobře). Zamýšlela jsem, že bych to použila jako skladbu na konec roku, kdyby po nás tímto způsobem učitelka hudební výchovy zase vyžadovala známky jako v pololetí. Bohužel k tomu nedošlo, ale pamatuji na to pro příště. My sami jsme hudebními nástroji, tak mi netvrďte, že na nic neumíte hrát.

Dámy a pánové, prosím potlesk, Den trifidů

14. srpna 2014 v 20:40 | Yima |  Yima
Moje sestra nemá o moc menší knihovnu než já. Jen je rozdíl v jejím obsahu. Sestává povětšinou z knížek o koních, z knížek z Pony Clubu, z mayovek, a dalších podivných věcí, které bych já nikdy nebyla sto přečíst. Do jejího pokoje chodím jen zřídkakdy - a to na vlastní nebezpečí - protože prostě nemám co tam pohledávat a pod záminkou, že já nechodím k ní, ona zase nenavštěvuje mě. Je to krásně harmonický sesterský vztah, který by nám Popelka jistě záviděla.

Nicméně i přes tyto všechny faktory jsem se před nedávnem do jejího pokoje dostala. Zrovna se sprchovala, či dělala jinou činnost zalezlá někde v útrobách bytu. Nevím. Každopádně jsem si stoupla před tu její knihovnu, naklonila hlavu na stranu a dívala se, co to vlastně skrývá za poklady. Narazila jsem na knihu Den trifidů od Johna Wyndhama. Abych to celé uvedla na pravou míru - bylo to vydání z edice Kapka, v češtině rok 1972, sestřina povinná četba minulý rok, kterou od srdce nenáviděla a taky ji nikdy nedočetla. A abych uvedla na pravou míru ještě jednu skutečnost - já jsem totálně zamilovaná do edice Kapka. Jakmile takovou knihu uvidím, neodolám, prostě ji ukradnu (to myslím od táty, od babičky, od jiných příbuzných, samozřejmě s jejich vědomím a s přísahou, že jim ji vrátím, ale nikdy se tak nestane). Den trifidů jsem tedy vytáhla, sestry se nenápadně zeptala, jestli si ji můžu vzít, ona se na tu knížku chvíli dívala a nechápala, kde se vzala právě u ní, potom se rozpomenula a povolila mi to. Vzhled této knížky naprosto korespondoval se sestřiným vztahem k ní. Přední stránka visela jen na nepatrném vlásku, takže jsem ji s reptáním, jak něco takového mohla dopustit, slepila izolepou a uložila ji na JIPku do své knihovny.

Uplynul týden a kniha již byla zotavená. Musím podotknout, že teď je snad v horším stavu než předtím - jak přední, tak zadní stránka jsou celé zohýbané a tak budu muset vymyslet, co s tím provedu. Jelikož jsem tehdy (říkám tehdy a přitom to bylo minulý týden, myslím, že přesně minulý týden) jela do města a měla všechno dočteno, sáhla jsem právě po trifidech. Nevím, možná to všechno byla jen touha po konfrontaci se sestrou.

Víte, já tento článek vůbec nechtěla dělat jako recenzi. Zkrátka jsem chtěla zaznamenat ten nejhlubší knižní zážitek, který jsem prožila, chtěla jsem zaznamenat svůj vztah k této knize, sdělit ostatním své pocity, když jsem ji četla. Proto jsem hrozně dlouho nemohla přijít na název článku, v tuto chvíli, kdy píšu tuto větu, je stále bezejmenný. Od tohoto okamžiku už na zbytek článku můžete pohlížet trochu jako na recenzi, protože knihu budu vychvalovat od pekla až do nebes, avšak neopomenu ani ty výtky.

Když se probudíte v den, o kterém náhodou víte, že je to středa, a všechno kolem připomíná neděli, začnete tušit, že něco není v pořádku. Jedná se o již zlidovělou, nebála bych se ani slova kultovní, větu, kterou je uvedena celá kniha. V originále ale nezní tak báječně jako v češtině. Jakmile si tedy tuto větu přečtete, máte pocit jisté zmatenosti. Stojíte nepoznamenaní, ještě nevíte, co se uděje dál, kdo je hlavní postava, kde se nachází. Slovo od slova se dozvídáme víc a víc. Když mluví o 8. květnu, zmítá se nám v hlavě myšlenka na konec války. Ale o tom to být nemá, že ne? Za okamžik dostáváme odpověď - je to o něčem úplně jiném.

V první části knihy je hlavní postava Bill Masen naprosto normální. Tak nějak jsem ho měla ráda, připadal mi jako průměrný člověk, kterému se podařilo vyváznout. Dokud nepotká slečnu Josellu. Je naivní. Nejdřív se mi jeví jako naivní, potom trochu jako manipulátorka. V tom jsou mi obě hlavní postavy na několika desítkách stránek neskutečně nesympatické. Jde o to, že s každým rozhodnutím musí jít Bill za Josellou, protože se musí rozhodnout podle ní. Celý příběh Billa se točí jen kolem ní! Jakmile ale zmizí ze scény, najednou je Bill zase prima. Sice je pořád posedlý myšlenkou na ni, ale už je to jiné. Od jistého okamžiku jsou obě postavy zase normální, jak by je čtenář chtěl mít. ← Toto je ta výtka.

Pořád mám za to, že sci-fi byl takový vedlejší plán. Je to, jako by chtěl John Wyndham moralizovat. V knize není žádné zlo, ani ten Coker není zlý, jen má ideály. Každý tam má ideály. Prostě je časem buď ztratí, přehodnotí, nebo mu zůstanou. Celá kniha mi připomíná filipiku, někdy stejně tak plamennou. Celé je to o ústupcích, jak se zachovat k lidem, jestli je větší zlo toto nebo tamto. Tento rozhovor spolu svádí jak jednotlivé postavy, tak i Bill sám v sobě. Názory rozličných postav jsou nám zároveň podávány v dialozích, kde jedna postava mluví déle, než jsme v knížkách zvyklí, takže zároveň probíhá jistá konfrontace mezi názory postav a názory čtenáře. Takováto rozprava je podle mého to, o co se každý autor marně či úspěšně snaží celý život. (A co si budeme nalhávat, většinou je to právě ta první možnost.)

Den trifidů má 261 stran. Asi první polovinu jsou tam samé zvraty, něco, co naprosto neočekáváme, protože na tento svět jsme si ještě nepřivykli. Jakmile si myslíte, že je děj stabilizován, pan spisovatel nám uštědří další lekci, že nikdy nemůžeme věřit ve stabilizaci. A v té polovině se to celé přetne, už to je pomalejší, zato tam je stále víc a víc témat k přemýšlení, do toho se vkrádají dynamické epizody.

Také bych chtěla upozornit na jednu věc, a to tu, že Johnu Wyndhamovi se podařilo uzavřít všechny linie příběhu a přitom nechat otevřený konec! Až do poslední stránky jsme se jako čtenáři sice nedozvěděli, jak to všechno bylo, co to všechno způsobilo, vždyť se to nedozvěděli ani protagonisté. Ještě posledních pár stránek před koncem, kdy by už všichni čekali jen líné plynutí Labe a ne pramen Vltavy, byly další dva zvraty, na které jsme mohli čekat celou knihu a stále nepřicházely. A to je dobře. Událo se tam snad všechno, co jsem si vzala do hlavy - ale pokaždé to bylo v okamžik, kdy jsem to nejméně čekala. Tato kniha mi dává přemýšlení i poté, co jsem ji dočetla. A nejenom o závěru a jak by to mohlo být všechno dál, ale především o začátku.

Už jsem se někde zmiňovala o tom, že jsem stále rozpačitá, co se týče oblíbené knihy, že nejsem schopná se rozhodnout, protože jsem četla spoustu skvělých kousků? Už při dvacáté stránce mi tato knížka dala naději, že by ona mohla být ta pravá. Přesvědčovala mě o tom ve svém průběhu a přesvědčila mě o tom i při svém konci. Dámy a pánové, představuji vám svou oblíbenou knihu, kterou je Den trifidů od Johna Wyndhama. Doporučuji přečíst si každému. Bez rozdílu, jestli jste nebo nejste fanoušky sci-fi. Protože já byla jako dítě a pak už ne. A hle, jak se to ve mně zlomilo. Už si brousím zuby na další excelentní sci-fi díla! Klid a mír tam naleznou všichni pseudofilosofové, vážně tu máte spoustu materiálu pro přemýšlení. Jsem si jistá, že i milovníci klasiky se nezarmoutí při četbě. Hlavně vás prosím, hipsteři, vy to nečtěte. Ještě byste to rozšířili do světa, zrovnu zpopularizovali a já nechci být zase cool.

To krásné místečko na Zemi

12. srpna 2014 v 22:08 | Yima |  Yima
Každý by se měl někde cítit doma, že ano? Mým domovem je Brno, to město plné architektury, kaváren, pasáží, studentů, zproštěno turistů a cizinců do té míry, že nechodí po městě a nefotí, ale jen jezdí šalinou na své fakulty. Hlavně Španělé, co jsem tak vypozorovala. Každý by měl mít své urbanistické oblíbené místo, do jisté míry zasanované. Takové jsem před nedávnem našla na malém dvorku za kapucínským kostelem. Pokud budete mít v Brně čas, vybodněte se na nějaké tištěné průvodce, kteří vás lákají do podzemí a na Špilberk a po těch nesčetných kostelích a do vily Tugendhat (mnohem zajímavější funkcionalistická památka je tedy dle mého Baťův mrakodrap na Kobližné nebo Alfa pasáž, ale jen zezadu a zevnitř, ne z té ošklivé Omegy), ale zajděte za baronem Trenckem a poseďte si u té malé fontánky.

Jsou tomu už dva měsíce, co jsme se vraceli ze školního výletu, dokonce na mé narozeniny, a já se dívala z autobusu na ty stromy podél silnic. Říkala jsem spolužačce, že mám stromy moc ráda. Stromy jsou to nejkouzelnější, co člověk může vůbec vidět. Ne nějaká Eiffelova věž nebo Big Ben. Jsou to stromy. Povídaly jsme si o přírodě v Česku, když jsem řekla, že se mi tu opravdu líbí, a srovnávaly to se Slovenskem, odkud ona pochází, a se zeměmi, které jsou ještě dál. V ten okamžik jsem začala přemýšlet, jaké místo v přírodě je pro mě na prvním místě.

Vzpomínala jsem na zážitky z útlého dětství, kdy jsem s rodiči procestovala značnou část vlasti. Pořád nic, na nic jsem nepřicházela. Vybavil se mi dokonce i okamžik, kdy jsme jeli do Chorvatska, já se kolem páté ráno probudila, podívala se z okýnka a uviděla ty obří slovinské hory zahalené do mlhy. Ten pohled si ponechám v paměti až do své smrti, byl to jeden z nejhezčích pohledů, které jsem za svůj život viděla. Ale přeci to nemohu považovat za své oblíbené místo v přírodě, když jsem to viděla jen z autobusu a na dálnici, říkala jsem si. Pátrala jsem a pátrala, až jsem na to dočista zapomněla.

Poslední dny v červenci jsem strávila na cestách. S mámou jsme jely na Karlštejn a k těm lomům opodál. Dalšího dne jsme už stoupaly na Sněžku, kde byla taková oblačnost, že nebylo vidět ani na 20 metrů. Ale bylo to tam jiné než v tom filmu Svatební cesta do Jiljí. Nicméně jsem nebyla zklamaná, Sněžka byla kouzelná. Nejvyšší hora České republiky! To byla pro vlastence úplná slast. A potom, v sobotu, jsme se přesunuly z Pece na Hrádeček, kde byla Zahradní slavnost na zahradě pana Kroba. Bylo tam spoustu lidí, příznivců Havla. Spoustu rozličných lidí a zajímavých lidí! Byla tam třeba ta sestra, která se starala v posledních dnech o Vaška. To, jak se dívala na hrající si děti, mě donutilo změnit názor - já děti chci, najednou. Byl tam katolický kněz, pleš na hlavě, okolo ní dlouhé vlasy, tričko Nirvana, rifle a červená mikina, kouřil a pil alkohol. To je mi, panečku, zajímavá postava. Vlastně jsme tam jely díky tomu, že mámina kamarádka je dobrá kamarádka Bohdana Holomíčka a ještě jednoho fotografa, Miloše, jehož příjmení neznám. Bylo to tam báječné! Divadlo Na tahu hrálo krátkou ukázku z připravované Ionescovy hry. Sylva Krobová zpívala, to bylo trochu slabší, asi neposlouchám tuto tesklivou hudbu. Ovšem provedení Havlových Antikódů s jejím manželem, to bylo brilantní. A potom následovala divadelní hra Hospodkal, geniální, opravdu, při tom jsem se nasmála jako už dlouho ne. A nakonec promítání filmu Odborný dohled nad východem Slunce, který vyjde do kin na podzim, s Lábusem a Brabencem v hlavních rolích, o pomstě bývalého politického vězně bývalému estébákovi, to musíte vidět, nádherný černobílý kousek.

Ale zpátky k podstatnému. Kde jsem to skončila? U toho, že jsem našla své oblíbené místo v přírodě. Ze Sněžky dolů jsme šly po hranicích s Polskem. Foukalo, byla docela zima. Polských turistů bylo nespočetně, ne jako na české straně. Nicméně jsme se tímto davem prodraly na českou stranu a sestupovaly dolů, níž a níž. Přes Obří důl. Byli jste tam někdy? Je to nádherné, ještě s těmi mraky mezi stromy! Když přijdete k tomu vodopádu a díváte se do pokračujícího údolí. Tento pohled, toto místo jsem si zamilovala. Obří důl se stal mým oblíbeným místem. (A protože líná duše se nudila, vybrala z tohoto místa dvě fotky, které tu přikládá.)

A teď nakonec se ptám: Jaké je vaše oblíbené místo ve městě či na vesnici, zkrátka někde mezi lidmi, v civilizaci? A jaké je vaše oblíbené místo v přírodě?