Jak se mé srdce rozbuší, když pohlédnu na surrealistický obraz, pokochám se sochou Salvadora Dalího, přečtu si avangardní literaturu a v neposlední řadě si poslechnu něco, co tak dokonale nedává smysl, až to dává smysl naprosto absolutní!
Vypněte si, prosím, na chvíli hudbu, co vám právě hraje. Vypněte si televizi. Jděte někam, kde neštěká váš pes, nemňouká vaše kočka a nevydává zvuky váš papoušek. Třeba běžte do koupelny, pokud zrovna neperete v pračce. Buďte úplně potichu. Slyšíte ty zvuky okolo vás?
Nemám ráda hudbu. Zní to jako klišé, vždyť každý miluje hudbu. Ne, já ne. Já si občas poslechnu ten jazz, punk a rock, upadnu do nostalgie při Smetanově Vltavě a to je tak všechno. Toto se, prosím pěkně, omezuje na frekvenci jednou za uherský rok. Tady to cílené poslouchání hudby. (Nutno podotknout, že tomu nebylo vždy tak; vždyť jsem už stihla hrát asi na šest hudebních nástrojů.) Co si ale pouštím často a ráda, je mluvené slovo. Když doma nikdo není, protože jak máma tak sestra to nenávidí, tak si pouštím Český rozhlas Vltavu a poslouchám, co se zrovna naskytne. Rozhlasové hry, četba na pokračování, vážná hudba, reportáže. Když jedu s tátou v autě, posloucháme Český rozhlas Dvojku, také moc pěkné, jen by vás mohla nudit česká hudba, když zrovna nemluví. A před spaním si pouštím z Českého rozhlasu Plus pořad Knížky Plus (vždy v neděli) a potom pořady jako Politická literatura, Pro a proti, a jiné. Jestli mě tedy něco opravdu upřímně ovlivnilo, byl to rozhlas.
A teď od úvodu k jádru pudla. John Cage, americký skladatel experimentální hudby z minulého století, řekl: "Slyšel jsem dva zvuky, nízký a vysoký. Když jsem to popsal místnímu technikovi, řekl mi, že vysoký zvuk vytváří můj nervový systém a nízký můj krevní oběh." Mluvil o chvíli strávené v mrtvé komoře na Harvardově univerzitě. Jedná se o místnost, která je zvukotěsná, zvuky jsou v ní pohlcovány a není v ní ozvěna. Jakto, že tam tedy nebylo absolutní ticho? Jakto, že John Cage slyšel ty dva zvuky, nízký a vysoký?
Nikdy nemůže být absolutní ticho. Absolutní ticho je asi tak stejně teoretické jako absolutní nula - protože v okamžiku, kdy dosáhneme teploty absolutní nuly, nic se už nehýbe, okolo nás nepoletují žádné atomy, hadrony, molekuly či jiné částice a tudíž je ticho. Pokud jste mne vyslyšeli a sedíte teď v tichu, stejně není ticho, že ano? Doléhá k vám třeba hádka sousedů, splachování jejich záchodu, možná vám bzučí zářivky, taky slyšíte to dokola opakující se nádech - výdech, nádech - výdech, třeba i ten tlukot srdce. Na tomto faktu, že stále něco slyšíme, je postavena nejznámější skladba Johna Cage s názvem 4'33". (Dočetla jsem se, že prý název koresponduje právě s absolutní nulou, protože čtyři minuty a třicet tři sekund je dvě stě sedmdesát tři sekund a v záporné hodnotě ve stupních Celsia je to, jak všichni víme, nula Kelvinů, tedy absolutní nula. Celých patnáct.)
Popíšu vám, jak skladba vypadá. Jak vypadala při premiéře na Woodstocku 1952, kde ji přednesl David Tudor. Zavřel klavír, vzal si stopky a měřil 30 sekund. Otevřel klavír, chvíli byla pauza. Za začátku druhého jednání zavřel klavír, vzal stopky a měřil dvě minuty a třiadvacet sekund. Otevřel klavír a další pauza. Následně klavír zase zavřel, vzal stopky a měřil jednu minutu a čtyřicet sekund. Na úplném konci klavír znovu otevřel, zavřel noty, stopky a konec. Klidně si vezměte kalkulačku a přepočítejte si to. Opravdu to vychází na výsledný čas čtyři minuty a třiatřicet sekund. Nejpozoruhodnější ale musely být reakce obecenstva. Představte si to - sedíte, stojíte, očekáváte. Všichni očekáváte, co teď nadejte za skladbu, ale ten pán u klavíru jen sedí, je slyšet jen tikání stopek a jednou za čas klapnutí klavíru. Ale teď se zamyslete. Toto muselo vyvolat něco jako rozhořčení, kde je ta hudba, kterou všichni očekávali? Zřejmě si začínají šeptat, ozývá se ten šramot, který slýcháme v šalinách a autobusech nebo o přestávkách na chodbách, také kýchání. Tak proč si stěžují? Proč si stěžují, že je ticho, když slyší tady to všechno?
A tomuto vděčím právě Českému rozhlasu Vltava. Jednou tam byl rozhovor o tichu. Zrovna jsem psala něco do školy. Zaujalo mě to do té míry, že jsem si okamžitě vyhledala podrobnosti a ještě týden jsem o tom mluvila a předváděla to mámě (ač na keyboardu to nevyzní tak dobře). Zamýšlela jsem, že bych to použila jako skladbu na konec roku, kdyby po nás tímto způsobem učitelka hudební výchovy zase vyžadovala známky jako v pololetí. Bohužel k tomu nedošlo, ale pamatuji na to pro příště. My sami jsme hudebními nástroji, tak mi netvrďte, že na nic neumíte hrát.

















