4'33"

16. srpna 2014 v 0:46 | Yima |  Téma týdne
Jak se mé srdce rozbuší, když pohlédnu na surrealistický obraz, pokochám se sochou Salvadora Dalího, přečtu si avangardní literaturu a v neposlední řadě si poslechnu něco, co tak dokonale nedává smysl, až to dává smysl naprosto absolutní!

Vypněte si, prosím, na chvíli hudbu, co vám právě hraje. Vypněte si televizi. Jděte někam, kde neštěká váš pes, nemňouká vaše kočka a nevydává zvuky váš papoušek. Třeba běžte do koupelny, pokud zrovna neperete v pračce. Buďte úplně potichu. Slyšíte ty zvuky okolo vás?

Nemám ráda hudbu. Zní to jako klišé, vždyť každý miluje hudbu. Ne, já ne. Já si občas poslechnu ten jazz, punk a rock, upadnu do nostalgie při Smetanově Vltavě a to je tak všechno. Toto se, prosím pěkně, omezuje na frekvenci jednou za uherský rok. Tady to cílené poslouchání hudby. (Nutno podotknout, že tomu nebylo vždy tak; vždyť jsem už stihla hrát asi na šest hudebních nástrojů.) Co si ale pouštím často a ráda, je mluvené slovo. Když doma nikdo není, protože jak máma tak sestra to nenávidí, tak si pouštím Český rozhlas Vltavu a poslouchám, co se zrovna naskytne. Rozhlasové hry, četba na pokračování, vážná hudba, reportáže. Když jedu s tátou v autě, posloucháme Český rozhlas Dvojku, také moc pěkné, jen by vás mohla nudit česká hudba, když zrovna nemluví. A před spaním si pouštím z Českého rozhlasu Plus pořad Knížky Plus (vždy v neděli) a potom pořady jako Politická literatura, Pro a proti, a jiné. Jestli mě tedy něco opravdu upřímně ovlivnilo, byl to rozhlas.

A teď od úvodu k jádru pudla. John Cage, americký skladatel experimentální hudby z minulého století, řekl: "Slyšel jsem dva zvuky, nízký a vysoký. Když jsem to popsal místnímu technikovi, řekl mi, že vysoký zvuk vytváří můj nervový systém a nízký můj krevní oběh." Mluvil o chvíli strávené v mrtvé komoře na Harvardově univerzitě. Jedná se o místnost, která je zvukotěsná, zvuky jsou v ní pohlcovány a není v ní ozvěna. Jakto, že tam tedy nebylo absolutní ticho? Jakto, že John Cage slyšel ty dva zvuky, nízký a vysoký?

Nikdy nemůže být absolutní ticho. Absolutní ticho je asi tak stejně teoretické jako absolutní nula - protože v okamžiku, kdy dosáhneme teploty absolutní nuly, nic se už nehýbe, okolo nás nepoletují žádné atomy, hadrony, molekuly či jiné částice a tudíž je ticho. Pokud jste mne vyslyšeli a sedíte teď v tichu, stejně není ticho, že ano? Doléhá k vám třeba hádka sousedů, splachování jejich záchodu, možná vám bzučí zářivky, taky slyšíte to dokola opakující se nádech - výdech, nádech - výdech, třeba i ten tlukot srdce. Na tomto faktu, že stále něco slyšíme, je postavena nejznámější skladba Johna Cage s názvem 4'33". (Dočetla jsem se, že prý název koresponduje právě s absolutní nulou, protože čtyři minuty a třicet tři sekund je dvě stě sedmdesát tři sekund a v záporné hodnotě ve stupních Celsia je to, jak všichni víme, nula Kelvinů, tedy absolutní nula. Celých patnáct.)

Popíšu vám, jak skladba vypadá. Jak vypadala při premiéře na Woodstocku 1952, kde ji přednesl David Tudor. Zavřel klavír, vzal si stopky a měřil 30 sekund. Otevřel klavír, chvíli byla pauza. Za začátku druhého jednání zavřel klavír, vzal stopky a měřil dvě minuty a třiadvacet sekund. Otevřel klavír a další pauza. Následně klavír zase zavřel, vzal stopky a měřil jednu minutu a čtyřicet sekund. Na úplném konci klavír znovu otevřel, zavřel noty, stopky a konec. Klidně si vezměte kalkulačku a přepočítejte si to. Opravdu to vychází na výsledný čas čtyři minuty a třiatřicet sekund. Nejpozoruhodnější ale musely být reakce obecenstva. Představte si to - sedíte, stojíte, očekáváte. Všichni očekáváte, co teď nadejte za skladbu, ale ten pán u klavíru jen sedí, je slyšet jen tikání stopek a jednou za čas klapnutí klavíru. Ale teď se zamyslete. Toto muselo vyvolat něco jako rozhořčení, kde je ta hudba, kterou všichni očekávali? Zřejmě si začínají šeptat, ozývá se ten šramot, který slýcháme v šalinách a autobusech nebo o přestávkách na chodbách, také kýchání. Tak proč si stěžují? Proč si stěžují, že je ticho, když slyší tady to všechno?

A tomuto vděčím právě Českému rozhlasu Vltava. Jednou tam byl rozhovor o tichu. Zrovna jsem psala něco do školy. Zaujalo mě to do té míry, že jsem si okamžitě vyhledala podrobnosti a ještě týden jsem o tom mluvila a předváděla to mámě (ač na keyboardu to nevyzní tak dobře). Zamýšlela jsem, že bych to použila jako skladbu na konec roku, kdyby po nás tímto způsobem učitelka hudební výchovy zase vyžadovala známky jako v pololetí. Bohužel k tomu nedošlo, ale pamatuji na to pro příště. My sami jsme hudebními nástroji, tak mi netvrďte, že na nic neumíte hrát.



Zde přikládám skladbu 4'33" v podání Williama Marxe.

Článek je přiřazen k tématu týdne "Oblíbená píseň".
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Robka Robka | E-mail | Web | 16. srpna 2014 v 7:47 | Reagovat

Slyšela jsem o tom experimentu. Je to zajímavé - člověk je zahlcen spoustou zvuků, ale vnímat chvíli sám sebe a uvědomovat si to je problém.
A s tím, že my sami jsme hudebními nástroji, s tím souhlasím. Hodně lidí umí hrát - aspoň na nervy určitě.:-)

2 Arthur Arthur | E-mail | 16. srpna 2014 v 12:11 | Reagovat

Nemám ráda ticho. Mám ráda klid. Ticho je znervózňující.
Zrovna teď prší, venku jezdí auta. Přesto je klid.
Ticho bych na světě nechtěla zažít. To absolutní ticho. To by bylo něco špatně. Hodně špatně.

K tvému článku:
"Znát dokonale ticho znamená znát hudbu." - Carl Sandburg

3 Lúmenn Lúmenn | E-mail | Web | 16. srpna 2014 v 14:19 | Reagovat

Zajímavé:) Nejsem fanouškem ticha. Naopak - mám ráda hudbu jako kulisu, zvuky přírody a města z otevřeného okna, hlasy lidí z okolních bytů. Ticho mě svým způsobem děsí.

4 Mavis Agony Mavis Agony | E-mail | Web | 17. srpna 2014 v 1:04 | Reagovat

Súhlasím s tebou. Ani ja hudbu k životu nepotrebujem, v respektíve nepotrebujem ju počúvať každý deň.
Inak, musím pripísať, že si ma absolútne dostala! :) Páči sa mi to, ako počúvaš rozhlas a ako by si sa tomu všetkému raz v budúcnosti chcela venovať. Robí ťa to veľmi výnimočnou, to by si mala vedieť :)

5 Yima Yima | E-mail | Web | 17. srpna 2014 v 12:35 | Reagovat

[1]: Jako malá jsem si myslela, že nervy jsou skutečnými nástroji, že se na ně drnká třeba jako na kytaru. :D Ano, souhlasím. Lidi se neumí zastavit a jen poslouchat - poslouchat nic, poslouchat sami sebe. Ne, oni jsou schopní se zastavit jen když slyší, že někde dávají něco zadarmo.

[2]: Jojo, ten citát znám. :) Víš, také jsem s tichem na štíru. Nenávidím takové to ticho při písemce, kdy jen občas klepne propiska a občas slyšíš zběsilé škrtání. To mě znervózňuje, nedokážu se při tom soustředit. Proto mám mnohem lepší výsledky, když písemku dopisuju nebo opravuju během vyučování, kde se normálně dál učí. Prostě si občas potřebuju odpočinout od přemýšlení a zaposlouchat se. :) Klid je k tomu ideální.

[3]: Zvukovou kulisu mám taky ráda. Hudbu ale ne. Musím mít na ni určitou náladu - buď musím být v hrozné euforii, to si potom zpívám velmi falešně, i když normálně zpívám normálně. Ale město miluju. Ty zvuky, jak jezdí šaliny a auta a to všechno! To je důvod, proč bych nemohla bydlit na vesnici. :) A víš co? Možná ticho lidi děsí, protože ticho znamená smrt.

[4]: Konečně někdo, kdo nepotřebuje hudbu! Všichni říkají, jak je hudba jejich život a... konečně! :D A děkuji. :)

6 Em Zet Em Zet | Web | 18. srpna 2014 v 12:10 | Reagovat

Ahoj, jen jsem ti chtěla říct, že bych se klidně přidala k těm vašim výběrům na Téma týdne. :)

7 Infinity Infinity | Web | 18. srpna 2014 v 14:43 | Reagovat

To je opravdu zajímavé, já osobně ale tichu moc nefandím, mám hudbu moc ráda.
Ale u toho videa jsem se zasmála, něco tak zvláštního už jsem dlouho neviděla a ani jsem o tom neslyšela. :)
Český rozhlas neposlouchám, ale po přečtení tohoto článku se nejspíš zamyslím nad tím, jestli si ho náhodou někdy nepustím. :)

8 •Pet!nka• •Pet!nka• | Web | 23. srpna 2014 v 22:49 | Reagovat

To já zase fandím tomu tichu, v práci se mi všechna hudba tak hrozně znechutila, že začínám ticho považovat za svátost.

9 Borůvka Borůvka | Web | 30. srpna 2014 v 5:51 | Reagovat

Abych řekla pravdu, tvůj blog vidím poprvé ale sakra, určitě se vrátím, styl tvého psaní mě naprosto okouzluje.

Když jsem se pokusila utišit, slyšela jsem hučení notebooku, sestřino oddychování ze spánku a chrápání naší psí madam, svůj sípavý dech a tikání hodin...

10 Kiwi Zelená Kiwi Zelená | Web | 31. srpna 2014 v 21:20 | Reagovat

To zní....zajímavě. Souhlasím s [2]:, nemám ráda ticho, ale klid. Klid potřebuju nutně k životu. Baví mě poslouchat drobné zvuky, miluju poslouchání deště a tikot náramkových hodinek. Poslouchat vlastní dech. Ale bez hudby bych se neobešla. Pro mě znamená emoce srovnatelné s čímkoli jiným. Dodá mi odvahu a sílu, radost, donutí mě se zamyslet, vytvoří mi asociace a nápady, je to jako... cokoli si představíš. Takže asi patřím k té "většině".

P.S. Líbí se mi tvůj styl psaní. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama