Dámy a pánové, prosím potlesk, Den trifidů

14. srpna 2014 v 20:40 | Yima |  Yima
Moje sestra nemá o moc menší knihovnu než já. Jen je rozdíl v jejím obsahu. Sestává povětšinou z knížek o koních, z knížek z Pony Clubu, z mayovek, a dalších podivných věcí, které bych já nikdy nebyla sto přečíst. Do jejího pokoje chodím jen zřídkakdy - a to na vlastní nebezpečí - protože prostě nemám co tam pohledávat a pod záminkou, že já nechodím k ní, ona zase nenavštěvuje mě. Je to krásně harmonický sesterský vztah, který by nám Popelka jistě záviděla.

Nicméně i přes tyto všechny faktory jsem se před nedávnem do jejího pokoje dostala. Zrovna se sprchovala, či dělala jinou činnost zalezlá někde v útrobách bytu. Nevím. Každopádně jsem si stoupla před tu její knihovnu, naklonila hlavu na stranu a dívala se, co to vlastně skrývá za poklady. Narazila jsem na knihu Den trifidů od Johna Wyndhama. Abych to celé uvedla na pravou míru - bylo to vydání z edice Kapka, v češtině rok 1972, sestřina povinná četba minulý rok, kterou od srdce nenáviděla a taky ji nikdy nedočetla. A abych uvedla na pravou míru ještě jednu skutečnost - já jsem totálně zamilovaná do edice Kapka. Jakmile takovou knihu uvidím, neodolám, prostě ji ukradnu (to myslím od táty, od babičky, od jiných příbuzných, samozřejmě s jejich vědomím a s přísahou, že jim ji vrátím, ale nikdy se tak nestane). Den trifidů jsem tedy vytáhla, sestry se nenápadně zeptala, jestli si ji můžu vzít, ona se na tu knížku chvíli dívala a nechápala, kde se vzala právě u ní, potom se rozpomenula a povolila mi to. Vzhled této knížky naprosto korespondoval se sestřiným vztahem k ní. Přední stránka visela jen na nepatrném vlásku, takže jsem ji s reptáním, jak něco takového mohla dopustit, slepila izolepou a uložila ji na JIPku do své knihovny.

Uplynul týden a kniha již byla zotavená. Musím podotknout, že teď je snad v horším stavu než předtím - jak přední, tak zadní stránka jsou celé zohýbané a tak budu muset vymyslet, co s tím provedu. Jelikož jsem tehdy (říkám tehdy a přitom to bylo minulý týden, myslím, že přesně minulý týden) jela do města a měla všechno dočteno, sáhla jsem právě po trifidech. Nevím, možná to všechno byla jen touha po konfrontaci se sestrou.

Víte, já tento článek vůbec nechtěla dělat jako recenzi. Zkrátka jsem chtěla zaznamenat ten nejhlubší knižní zážitek, který jsem prožila, chtěla jsem zaznamenat svůj vztah k této knize, sdělit ostatním své pocity, když jsem ji četla. Proto jsem hrozně dlouho nemohla přijít na název článku, v tuto chvíli, kdy píšu tuto větu, je stále bezejmenný. Od tohoto okamžiku už na zbytek článku můžete pohlížet trochu jako na recenzi, protože knihu budu vychvalovat od pekla až do nebes, avšak neopomenu ani ty výtky.

Když se probudíte v den, o kterém náhodou víte, že je to středa, a všechno kolem připomíná neděli, začnete tušit, že něco není v pořádku. Jedná se o již zlidovělou, nebála bych se ani slova kultovní, větu, kterou je uvedena celá kniha. V originále ale nezní tak báječně jako v češtině. Jakmile si tedy tuto větu přečtete, máte pocit jisté zmatenosti. Stojíte nepoznamenaní, ještě nevíte, co se uděje dál, kdo je hlavní postava, kde se nachází. Slovo od slova se dozvídáme víc a víc. Když mluví o 8. květnu, zmítá se nám v hlavě myšlenka na konec války. Ale o tom to být nemá, že ne? Za okamžik dostáváme odpověď - je to o něčem úplně jiném.

V první části knihy je hlavní postava Bill Masen naprosto normální. Tak nějak jsem ho měla ráda, připadal mi jako průměrný člověk, kterému se podařilo vyváznout. Dokud nepotká slečnu Josellu. Je naivní. Nejdřív se mi jeví jako naivní, potom trochu jako manipulátorka. V tom jsou mi obě hlavní postavy na několika desítkách stránek neskutečně nesympatické. Jde o to, že s každým rozhodnutím musí jít Bill za Josellou, protože se musí rozhodnout podle ní. Celý příběh Billa se točí jen kolem ní! Jakmile ale zmizí ze scény, najednou je Bill zase prima. Sice je pořád posedlý myšlenkou na ni, ale už je to jiné. Od jistého okamžiku jsou obě postavy zase normální, jak by je čtenář chtěl mít. ← Toto je ta výtka.

Pořád mám za to, že sci-fi byl takový vedlejší plán. Je to, jako by chtěl John Wyndham moralizovat. V knize není žádné zlo, ani ten Coker není zlý, jen má ideály. Každý tam má ideály. Prostě je časem buď ztratí, přehodnotí, nebo mu zůstanou. Celá kniha mi připomíná filipiku, někdy stejně tak plamennou. Celé je to o ústupcích, jak se zachovat k lidem, jestli je větší zlo toto nebo tamto. Tento rozhovor spolu svádí jak jednotlivé postavy, tak i Bill sám v sobě. Názory rozličných postav jsou nám zároveň podávány v dialozích, kde jedna postava mluví déle, než jsme v knížkách zvyklí, takže zároveň probíhá jistá konfrontace mezi názory postav a názory čtenáře. Takováto rozprava je podle mého to, o co se každý autor marně či úspěšně snaží celý život. (A co si budeme nalhávat, většinou je to právě ta první možnost.)

Den trifidů má 261 stran. Asi první polovinu jsou tam samé zvraty, něco, co naprosto neočekáváme, protože na tento svět jsme si ještě nepřivykli. Jakmile si myslíte, že je děj stabilizován, pan spisovatel nám uštědří další lekci, že nikdy nemůžeme věřit ve stabilizaci. A v té polovině se to celé přetne, už to je pomalejší, zato tam je stále víc a víc témat k přemýšlení, do toho se vkrádají dynamické epizody.

Také bych chtěla upozornit na jednu věc, a to tu, že Johnu Wyndhamovi se podařilo uzavřít všechny linie příběhu a přitom nechat otevřený konec! Až do poslední stránky jsme se jako čtenáři sice nedozvěděli, jak to všechno bylo, co to všechno způsobilo, vždyť se to nedozvěděli ani protagonisté. Ještě posledních pár stránek před koncem, kdy by už všichni čekali jen líné plynutí Labe a ne pramen Vltavy, byly další dva zvraty, na které jsme mohli čekat celou knihu a stále nepřicházely. A to je dobře. Událo se tam snad všechno, co jsem si vzala do hlavy - ale pokaždé to bylo v okamžik, kdy jsem to nejméně čekala. Tato kniha mi dává přemýšlení i poté, co jsem ji dočetla. A nejenom o závěru a jak by to mohlo být všechno dál, ale především o začátku.

Už jsem se někde zmiňovala o tom, že jsem stále rozpačitá, co se týče oblíbené knihy, že nejsem schopná se rozhodnout, protože jsem četla spoustu skvělých kousků? Už při dvacáté stránce mi tato knížka dala naději, že by ona mohla být ta pravá. Přesvědčovala mě o tom ve svém průběhu a přesvědčila mě o tom i při svém konci. Dámy a pánové, představuji vám svou oblíbenou knihu, kterou je Den trifidů od Johna Wyndhama. Doporučuji přečíst si každému. Bez rozdílu, jestli jste nebo nejste fanoušky sci-fi. Protože já byla jako dítě a pak už ne. A hle, jak se to ve mně zlomilo. Už si brousím zuby na další excelentní sci-fi díla! Klid a mír tam naleznou všichni pseudofilosofové, vážně tu máte spoustu materiálu pro přemýšlení. Jsem si jistá, že i milovníci klasiky se nezarmoutí při četbě. Hlavně vás prosím, hipsteři, vy to nečtěte. Ještě byste to rozšířili do světa, zrovnu zpopularizovali a já nechci být zase cool.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lúmenn Lúmenn | E-mail | Web | 16. srpna 2014 v 14:13 | Reagovat

Tuhle knížku jsem četla před více než deseti lety, ale vím, že se mi taky silně vryla do paměti a hodně na mě zapůsobila.

2 myanmar myanmar | Web | 23. srpna 2014 v 16:38 | Reagovat

Můj bratr nemá v knihovně nic. Své knihy automaticky strká ke mně bez ohledu na to, jestli si je chci nebo nechci přečíst :D

Ale k věci...

Parádní článek! Fakt! :) Jsem ráda, že tě Den Trifidů tak nadchl, také mám tuhle knížku moc ráda. Dlouho jsem si myslela, že sci-fi není nic pro mě, ale nemohla jsem se snad více mýlit. Geniální postavy, super příběh a výborný styl vypravování... Je fakt, že se u mě pořád na první příčce drží Idiot od Dostojevského, ale Den Trifidů také ráda doporučuji všude možně :)

3 •Pet!nka• •Pet!nka• | Web | 23. srpna 2014 v 22:52 | Reagovat

Vypadá to, že máme s bráchou dost podobný vztah. Mimochodem - knihy se lepenkou lepit nemají, protože kdyby si ji někdy chtěla sundat a vazbu sešít, nepůjde to.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama