Září 2014

Teaser Tuesday (1)

24. září 2014 v 14:59 | Yima |  Teaser Tuesday
Já vím, že není tuesday, ale wednesday, ale to nevadí, ne? Příště to už bude opravdu tuesday. Hlásím, že jsem zase nemocná, už jsem byla minulý týden a po dvou dnech ve škole jsem doma nanovo. A to je důvod, proč jsem si vyměnila ty dny, jelikož se nehorázně nudím. (A pak je tu důvod, že se chci podělit o nádhernou knihu, co teď čtu, a do příštího úterý už bude dočtená.)


Originální Teaser Tuesday je na blogu Should Be Reading. O co jde? Mám vzít knihu, kterou aktuálně čtu, otevřít ji na náhodné stránce a opsat sem úryvek, napsat jméno autora, název knihy.

Igor nerad pil. Alkohol mu nedělal dobře. Když už se napil, doháněl zmeškané láhve. Začínal filozofovat, a přitom filozofii i filozofy nesnášel.
"Člověk musí zůstat oběma nohama na zemi," říkal. "Pokaždé, když se trochu rozletí, spadne z výšky."

Zrovna čtu knihu Klub nenapravitelných optimistů, kterou napsal Jean-Michel Guenassia. Čekala jsem dlouho, než se v knihovně uvolnila, ale stálo to za to. Tato kniha byla vydána v roce 2012, letos tento autor vydal Vysněný život Ernesta G., knížka o českém Židovi, psala jsem o tom recenzi. V Klubu jsem na straně 323 z celkových 567, myslím, že se stala mou novou nejoblíbenější knihou.

Klub humoru

23. září 2014 v 17:04 | Yima |  Yima
Všude čtu a slýchávám, že všechny národy mají humor, ale ten náš humor byl klíčem k přežití všech těch pohrom jako byli nacisti nebo komunisti. Stačilo říct vtip, zasmát se a bylo hned líp. Vzpomínám si, jak se na prvním stupni opakovaly pořád dokola ty stejné vtipy. O tom, jak babička uklouzla na šlupce od banánu, ale co je na zemi, to se nezvedá. Teď marně hledím z okna a se zděšením zjišťuji, že už si žádný další nepamatuji.

Svého času jsem uměla hodně vtipů. Ani nevím, kde jsem je brala. Prostě jsem poslouchala a říkala je jinde, tam jsem odposlechla další a sdělila je těm prvním. Měla jsem v hlavě takovou encyklopedii. Potom se nějak vtipy vytratily, hrozně dlouho jsem žádný neslyšela a nejsem schopná nějaký říct, protože ta paměť, ta už taky není, co bývala. Najednou místo vtipů sloužily debilní hlášky spolužáků a učitelů, ve kterých jsme viděly věci do jistého věku nepřístupné. Bohužel, toto stále pokračuje, i v tomto věku se celá třída směje jako stádo volů.

Když jsem včera večer šla z keramiky, čekala jsem na trolejbus aspoň deset minut. V tomto mezičase chodím do trafiky a kupuji si nové číslo Reflexu. Na jedněch schodech seděla banda puberťáků, možná byli starší, ale na ten věk se minimálně chovali. Byli tam kluci i holky, některé jim seděly na klíně, někteří z nich kouřili.

"Já vám řeknu vtip! Přijde babička k doktorovi a ptá se: 'Pane doktore, jak se jmenuje ten Němec, co mi pořád bere věci?' - 'Alzheimer, babičko, Alzheimer.'" řekl jeden z těch kluků.
"Ty debile, vždyť to je z Kameňáku!"

Někdo se pokusil říct vtip a byl zamítnut. Lidi pořád citují filmy! Pořád. A smějí se tomu jako dvě stáda volů. Zvláštní je, že některé filmy se přijímají hůř než nějaké jiné. Třeba české filmy, na ty se někteří úplně odmítají dívat. (Zdravím svoji spolužačku Verču!) A přitom jsou nějaké mnohem lepší a vtipnější než ty americké sračky.

Máte pravdu, ještě je jeden druh vtipů. Ty rádoby vtipné obrázky, které putují po internetu a především po facebooku. Většinou je nechápu, asi si nejsme svojí inteligencí rovni. Připadá mi, že když to nikdo neřekne, není to tak vtipné. A převést obrázek do audia, to je takové krkolomné a málokdy vedoucí k úspěchu.

Přemýšlím, že bych si zase osvěžila pamět, naučila se pár vtipů a vykládala je. Tak nějak ty vtipy oživila alespoň v mém okolí, když už to nejde globálně. Nebo jsou ještě sociální skupiny, kde se vtipům dostává místo a kladná reakce? Jestli ano, řekněte. Já o ničem takovém nevím. A přitom by to bylo fajn, viďte? Jak jsou debatní kluby, literární kluby, sportovní kluby, proč někdo neudělá 'Klub dobré nálady' nebo 'Klub humoru'? Vlasta Burian, Oldřich Kaiser, Vladimír Menšík, to by mohli být čestní členové.

Prosím vás o jednu věc - pište do komentářů vtipy, které považujete za dobré. Na oplátku i já vám předám pár těch lepších z mé skromné zásoby.

Stalin jednou ráno vstane, venku je velice krásně a povídá slunci: "Slunce, slunce, řekni mi, kdo je na světě nejkrásnější, nejchytřejší, nejsilnější?" Slunce ani na chvíli nezaváhá: "To ty, ó Staline, světlo světa!" V poledne s tím Stalin přijde znovu: "Pověz mi, slunce, kdo je nejskvělejší, nejgeniálnější, nejpozoruhodnější člověk všech dob?" Slunce tvrdí: "To ty, ó nesmírný Staline." Před večeří Stalin neodolá potěšení znovu se slunce zeptat, kdo je nejlepší komunista na světě. A slunce mu odpoví: "Tak hele, Staline, jsi cvok, psychopat a nebezpečný magor a můžeš mi vlézt na záda, protože teď už jsem na západě!"

Einstein, Newton a Pascal hrají na schovávanou. Vybrali Einsteina, aby hledal, tak si zakryl oči a počítal do dvaceti. Pascal utíká co nejrychleji pryč, aby se schoval. Newton zůstane tam, kde je, ale namaluje na zem čtverec o velikosti metr krát metr a stoupne si do něj. Mezitím Einstein dopočítá a odkryje si oči. Hned před sebou uvidí Newtona a říká: "Newtone, to bylo lehký, našel jsem tě!" Newton se v klidu usměje a řekne: "Ne, nenašel jsi mě. Našel jsi jednoho Newtona na metr čtvereční. Našel jsi Pascala!"

Pán si koupil společenského robota, kterému se dá nastavit IQ podle jeho majitele. Tak pán bez váhání zadá 150 a robot se s ním baví o filosofii, kvantové fyzice a nanotechnologiích. Pán si tedy řekne, že to trochu sníží, nastaví 100. Robot se s ním začne bavit o normálních věcech - co bylo v práci, jak dopadl fotbalový zápas... Pán si ale řekl, že by ho zajímalo, co se děje při 50 bodech IQ. Bez váhání to nastaví a robot pomalu říká: "Tak co? Budeš volit Zemana?"

Gorkij a Lenin jdou spolu do baru a Gorkého napadne, aby si spolu dali vodku za jednoho rubla. Lenin se tomu vyhýbá, že je to přeci zakázané, že nejvíc se může za půl rubla. Gorkij ho stále přemlouvá, vždyť takové dvě osobnosti, to by lid určitě pochopil! A co by se vůbec mohlo tak hrozného stát? A Lenin odpoví: "Když jsem měl naposledy vodku za rubla, tak jsem se potom nestačil divit, jaké blbosti jsem těm dělníkům navykládal."

Co je sovětský smyčcový kvartet? Sovětský orchestr, který se vrátil ze Západu.

Když nejde Kundera k českému čtenáři, musí český čtenář za Kunderou

11. září 2014 v 11:05 | Yima |  Yima
Milan Kundera byl český spisovatel, nyní je spisovatelem spíše francouzským. Narodil se v roce 1929 v Brně, žil na Purkyňově ulici. Chodil po stejných chodbách stejné školy jako nyní já, sedával ve stejných učebnách jako nyní já. S rozdílem toho, že on byl studentem třídy A a já chodím do Déčka. Maturoval v roce 1948, již ve stejném roce vstoupil do strany, v roce 1950 byl vyloučen, ale znovu ho vzali o šest let později. Znovu a naposledy byl vyloučen v roce 1970. Po maturitě šel studovat na UK - literární vědu a estetiku. Přešel na FAMU na režii, později na scenáristiku. Už na konci padesátých let se snažil o uvolnění režimu. V roce 1967 se negativně vyslovil k zakázání filmů Věry Chytilové, zároveň také odsoudil oficiální kulturu. V roce 1975 emigroval do Francie, kde žije dodnes. Do České republiky se téměř nevrací. Poslední román, který napsal česky, byl román Nesmrtelnost. Výhradním vydavatelem jeho knih v Česku je nakladatelství Atlantis. Knihy do jiných jazyků jsou stále překládány a vydávány, do češtiny je ale odmítá svěřit jakémukoli překladateli, přestože on na to nemá čas a po těch x letech v exilu už je jeho čeština také poznamenána. (Když si ho poslechnete v nějakém rozhovoru, tak je všechno v pohodě, ale přece jenom, některé slovní obraty by se dali přeložit i mistrněji.)

S pomocí tetičky Wikipedie jsem vás uvedla do života a problému Milana Kundery. Zatímco on si ve Francii vesele píše francouzsky (od devadesátých let), tak život v České republice jde dál, ale bez Kundery. Už pěknou řádku let nemá české občanství, s výjimkou toho čestného v městě Brně.

Jakýkoli překlad knihy do jiného jazyka je jen připodobněním, výkladem a dílem překladatele. Kundera prý chce nechat autentičnost jeho textů alespoň v češtině. Zaneprázdněný spisovatel ale na to nemá kapacity, nemá čas, je starý, je toho moc. Tak se holt český čtenář musí smířit s tím, že Kunderovy poslední čtyři romány (Pomalost, Totožnost, Nevědomost, Oslava bezvýznamnosti) mu zůstanou prozatím skryty.

Vypadalo to nadějně. Kniha vydána minulý rok, Oslava bezvýznamnosti, měla být vydána slovensky, ale o pár dní později si to autor znovu rozmyslel. Mohli jsme si tedy román přečíst slovensky, když už ne česky. Čtenářům, kterým není umožněno si přečíst z důvodů jazykové bariéry dílo francouzsky či v jiném překladu (stejně tak neautentickém), pomohli akorát tak pirátské překlady. Bylo to už v roce 2006, kdy se na internetu objevil překlad od někoho, kdo si přezdívá C.D.B. Totožnost, (L'Identité, 1998) si můžete přečíst ve formátu PDF zde.

Milan Uhde tenkrát správně řekl, že ani pirátské překlady Milana Kunderu nedonutí, aby překládal on sám. Uhde je jeden z mála lidí, se kterými Kundera stále udržuje kontakt. Uhde také řekl, že Kundera bude C.D.B. jistě žalovat. Nevím, zda-li tak udělal. Při troše hledání a troše štěstí lze Totožnost stále naleznout ve sférách internetu. A jsem si jistá, že někde budou i ty další, o tom jsem také něco četla, jen se mi nedaří je najít.

Robert Novotný, český překladatel z dánštiny, angličtiny, němčiny a švédštiny, řekl v roce 2006 pro Český rozhlas Praha: "[...] jenom bych řekl, že mám pocit, že je to naprosto přirozené. Že je chyba, že on nedovoluje, aby jeho knížky vycházely v češtině, takže stejně jako za bolševika se musejí shánět abych tak řekl pod stolem, a to že se někdo pokusil to přeložit, je naprosto přirozené." Nyní se zamysleme nad zvýrazněnou částí textu. Není to trochu takto? Mám nyní šílené nutkání přes průklepák opsat překlad, vyvázat ho a věnovat tato amatérská vydání lidem, kteří to v češtině opravdu ocení.

Protože když nejde Kundera k českému čtenáři, musí český čtenář za Kunderou. A ačkoli jsem se letos začala ve škole učit francouzštinu, tak dvě hodiny týdně po následující tři roky to nijak nevytrhnou.

Podléhá proclení

1. září 2014 v 11:42 | Yima |  Téma týdne
Přemýšlím, co si sbalit. Učebnice nechávám ležet na stole, doufám a věřím, že těch nebude třeba. Naopak bych si měla vzít pláštěnku - člověk nikdy neví, jak tam bude. Ještě se jednou ujistím, že na internetu nemají nějakou předpověď počasí. Bohužel, stále nic. Mám si vzít i svetr? A co bunda? Teplá, nebo stačí tenká? Beru si obě. Rifle, tepláky. A co sukně a šaty? Není to zbytečné? Jedny, čistě pro jistotu... Holínky, do háje, já nemám holínky! Ještě knihu, tak hledám v knihovně, kterou si jen vybrat. A opravdu si nemám vzít dvě? Tři? Čtyři? Kuš, mám ještě nějaké na mobilu, kdyby něco, vždycky mohu sáhnout po PDF. Okej, už mám všechno? Ještě si to raději projdu znovu - vzala jsem si už blok? Balím si blok, pero a kupu bombiček. Zmizík. Kam jsem ho včera dala? Tady.

Pas mi platí ještě aspoň dekádu, minimálně půl. Pro jistotu to ještě zkontroluji. Ježiš, ta fotka je hrozná, vypadám tam jako vrah! "Dejte si ty vlasy z očí a tam ty vlasy za ucho, brýle trochu níž, tak, ještě skloňte trochu tu hlavu." A pak se mě ještě podle zeptala, jestli to tak vyhovuje, jestli to tak může být! Paní, a nespadla jste třeba z Venuše? Vypadám tam jako vrah. Tak co, s tím nic nenadělám. Pas i peníze dávám do vrchní kapsy batohu. Snad tam bude směnárna.

A teď mě napadá - není potřeba vízum? To snad ne, to bych už nikde nestihla vyřídit. Budu muset doufat. Kdyžtak přejdu hranice někde tajně, v lesích. Nebo si tam to razítko namaluju. Ne, že by to všichni nepoznali, že. Dokud jsem doma, ještě to raději zkontroluji na tom internetu. Sakra, kde je ta stránka? Kašlu na to. Ježiši, no tak vždycky to nějak ukecám, že jo. Slovník, kde mám slovník? Bez něho nedám ani krok! Mami, do háje, kam jsi mi ten slovník dala?! Á, tady je, dobrý, už ho mám, byl na nočním stolku.

"Opatruj se, hlavně ať se ti nic nestane." - "Neboj, mami." - "Kdyžtak volej." - "Pošlu pohled." - "Tak ahoj." - "Na shledanou."

Obouvám si pevné, pohodlné boty, na batoh si přidělávám spacák a karimatku, poté ho dávám na záda. Na krk si věším ještě fotoaparát. Odcházím na zastávku autobusu, který mě zaveze dál.

Čekala jsem, že tu bude větší fronta. Hranice jsou takřka prázdné - je tu pár školních výletů, osobní auta skoro žádná. Počítám, že řada by na nás měla přijít tak za čtvrt hodinky. Náš autobus je také z velké části prázdný, v Brně nastoupili se mnou ještě tři lidi, dva tam byli už předtím, po cestě na hranice jsme sice zastavovali ještě dvakrát, ale nikde nikdo. Za nějakou dobu do autobusu vešel příslušník celní správy. Kontroloval pasy - uf, víza opravdu nutná nebyla. Zapsal si ale všechny, kdo hranice přejížděli. Taky chtěl, abychom mu ukázali své věci. Knihy a filmy podléhaly proclení. Za 100 stránkovou knihu požadoval dva tisíce korun českých. Domluvila jsem se a nechala jsem si ji u něj v úschově. Říkal, že tam knihy potřebovat nebudeme. Že je máme raději nechat v realitě.

Vrátila jsem se za tři týdny, i když se mi vůbec nechtělo. Ve fantazii bylo pohádkově. Domů jsem poslala třicet různých pohledů. Jelikož jídlo rostlo jen tak na stromě, peníze na nic jiného nebyly potřeba. Kdyby na hranicích zpět nechtěli kvůli jednorožci 20 000 korun českých, teď bych na něm jezdila do školy. Bohužel, zbývalo mi posledních 32 korun na autobus.

Článek je přiřazen k tématu týdne "Za hranicí reality".