Říjen 2014

Nové koření

31. října 2014 v 19:16 | Yima |  Yima
Co je nového? Nové koření. Nový Zéland. Nové Skotsko.

  • Taneční jsou děs. Zvládám jive, zvládám valčík, zvládám polku, zvládám waltz, zvládám všechny tyto tance, ale chacha mi dělá tak neskutečné problémy, že tu na svatbě teda rozhodně tancovat nebudu (a doufám, že ani na prodloužené ne). Šaty na bílou prodlouženou, která bude míň než za měsíc, už mám vybrané. Půjčovné stojí víc, než samotné taneční kurzy. Ale tak je to jednou za život (a na tom ty půjčovny taky vydělávají).
  • Zvláštní je, že skoro pokaždé, když jdu do knihovny, potkám tam jednoho svého spolužáka. Nevím, co tam pořád dělá (asi si půjčuje knihy, že). Nikdy jsem ho neviděla s knížkou z knihovny, nikdy neměla ten takový divný obal. Ale možná jsem se přehlédla a potřebuji silnější brýle.
  • Knihy Jáchyma Topola nebudou aspoň týden v Knihovně Jiřího Mahena na Kobližné k dostání. Dneska jsem všechny dostupné sebrala. Tady je seznam knih, jaké jsem si půjčila. Četli jste některou z nich? Víte, jak jsem na tom s recenzemi - mám chuť je udělat, ale nakonec se mi nechce. Na kterou byste chtěli recenzi?
    • Knihy, které jsem si půjčila:
      • Tomas Espedal: Proti umění (tu mám právě rozečtenou)
      • Rawi Hage: De Nirova hra
      • Jáchym Topol: Noční práce
      • Ljudmila Ulická: Daniel Stein, překladatel
      • Jáchym Topol: Sestra
      • Jáchym Topol: Anděl
      • Daniel Krhut: Pašerák snů
      • Jáchym Topol: Chladnou zemí
  • Ve středu jsme s mámou na Starobrněnské objevily Sonnentor. Za čaje jsme tam nechaly asi devět stovek. Mám odtamtud plátěnou tašku, na které je napsáno "Přináším nám štěstí domů" a u toho je obrázek takové víly, která nese spoustu čtyřlístků. Mám z té tašky vážně radost!
  • Dneska vedle mě v šalině seděla mladá paní, která četla Tobiáše Lolnesse (Timothée de Fombelle), jednu z mých oblíbených knih. Už to bylo znamení, že ten den bude vydařený. A skutečně byl. Četli jste tuto knihu?
  • Vlastně jsem dneska ve škole skoro usnula, dokonce i v tělocviku. Nebyla jsem už schopná nic dělat, nakonec mě naštěstí probudila čtvrtletka z matiky, i když asi nedopadla zrovna nejlíp - a má váhu tří známek. Poslední týden jsem skoro nespala. Ne, že bych chodila spát pozdě. Jednou jsem dokonce zalehla o půl jedenácté, ale nešlo to. Když se mi konečně podařilo někdy usnout, zase jsem se uprostřed noci probudila a nemohla znovu usnout. Už asi ten týden mi píská v uších, večer víc, přes den míň. Musím pořád poslouchat rádio nebo písničky, doma mám puštěnou televizi, i když ji nesleduju, jinak bych to slyšela víc a musela bych se zbláznit. Na ORL jsem mohla jít buď dnes dopoledne (ale psala jsem čtvrtletku), nebo v pondělí ráno, tak tam půjdu, doufám, že mi do té doby neodletí uši.
  • Zase se něco říkalo o papeži Františkovi. Že prý uznává Velký třesk a evoluci a že se to nebije s představou Boha. Protože se mi jeho názory, postoje a chování zamlouvají už delší dobu, přečetla jsem si předevčírem celý článek o něm na Wikipedii. Chápu, není to moc věrohodný zdroj, ale proč ne. Co si myslíte o Františkovi?
  • Dneska jsme ve společenských vědách probírali něco jako právní stát (ústavu, možná, ale nedávala jsem pozor). Zeptala jsem se učitelky, jestli mají lidé právo na blbost - s ohledem na to, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda dalšího, takže pokud je někdo blbej a ovlivňuje mě tím, má to na mě dopad, tak co? Když jsem se snažila vysvětlit, jak to myslím (ukotvení v Listině základních práv a svobod, v Ústavě, zákonících, cokoli), podala jsem to tak, že to zřejmě všichni včetně ní pochopili tak, že narážím na ni - "Takže když tady do mě budou hustit úplný blbosti, tak to musím tolerovat?" Skrytý význam to sice mělo, ale ptala jsem se hlavně kvůli tomu, že už tři měsíce (!!!) mám rozpracovanou povídku, která se tímto tématem zabývá. Vysvětlila jsem jí to po hodině, aby nedošlo k mýlce, a tím jsem půjčila knihu Kafe v pět, ve které je ta moje povídka (Jak broky), už třetímu učiteli. (O té knížce se chystám napsat. Ale ještě se mnou má vyjít rozhovor, tak čekám, abych ho ke článku mohla připojit.)

Teaser Tuesday (5)

28. října 2014 v 20:13 | Yima |  Teaser Tuesday

Originální Teaser Tuesday je na blogu Should Be Reading. O co jde? Mám vzít knihu, kterou aktuálně čtu, otevřít ji na náhodné stránce a opsat sem úryvek, napsat jméno autora, název knihy.

Zde: "Na začátku bylo slovo!" čtu.
Ale jak dále? Nesnáz je hned tu.
Nelze mi slovo přec tak v úctě míti,
musím to jinak přeložiti;
ašli že duch mě řádně osvítil,
stojí tu: Pojem na začátku byl.
Dobře si rozvaž první řádku,
neukvapuj se na počátku!
Že vznikala by z pojmu všechna díla?
Má státi: Na počátku byla síla!
Leč ještě jsem to ani nenapsal,
a cos mě nutká, abych hledal dál.
A náhle, osvícen, zřím do hlubin.
Já napíšu: Byl na počátku čin!

Podvádím, ale pšt. Vlastně to vůbec nebylo náhodné. Je to odstavec z prvního díla Fausta, od toho největšího básníka Johanna Wolfganga von Goethe, který mě zaujal a já si ho přepsala do bloku. Mám tu ještě pár dalších úryvků, které se mi extrémně líbily.
Fausta jsem začala číst před rokem. Jo, rok a kus jsem věděla, že ho budu muset přečíst a udělat na něj rozbor do školy jako referát, ale já čekala až na poslední chvíli; ve čtvrtek je deadline. Ale co, mám to za sebou, Faust se mi poměrně líbil, je to takové pěkně přemýšlivé. A jak mám problém pochytit v epických či lyricko-epických básních děj, tady to bylo tak pěkně čtivé, že jsem se neztrácela. (Kupříkladu v mém oblíbeném Evženu Oněginovi jsem musela některé stránky číst víckrát, protože jsem prostě nevěděla.)


Kdo vládne v Yimovském světě?

26. října 2014 v 18:05 | Yima |  Yima
Můj životní příběh začíná v den, kdy zemřel Reinhard Heydrich. Tehdy si světové dějiny řekly: "Ha, za padesát šest let se narodí někdo výjimečný!" Světové mocnosti na to pamatovaly a když nadešel ten den, všichni čekali s napětím a báli se. Pokud to bude vojevůdce s výjimečnými taktickými schopnosti, je možné, že za pár let už na mapě nebudou. Sledují každé dítě, které se toho dne narodilo. Včera mi zavolal Pan Ki-mun, generální tajemník OSN, a sdělil mi, že ten výjimečný člověk jsem já.

(Jediné, čemu můžete věřit, je, že jsem se narodila šestapadesát let po úmrtí Reinharda Heydricha. Na telefonát od Pan Ki-muna stále čekám.)

Než jsem si uvědomila, že na mě někdo mluví anglicky, ztratila jsem pár vět. Ráda bych byla věřila, že jsem někým výjimečným. Už jsem slyšela, že mám výjimečný literární talent. Ale mám? Ukáže čas. Pan Ki-mun se mě ptal, v čem vynikám. Odpověděla jsem mu: "Ještě nevím." - "Zamysli se, něco musí být." - "Myslím, že umím dobře psát." Ulevilo se mu, že nebudu na nikoho útočit s naverbovanou armádou.

(Jediné, čemu můžete věřit, je, že píšu. Armádu si možná naverbuju.)

Povídala jsem mu, jak to s mým psaním je. Začala jsem psát jako malá culíkatá holčička. První literární výtvory jsem vytvořila, když mi bylo osm. Od té doby jsem se posunula o pěkný kus dopředu. V roce 2013 jsem získala čestné uznání v literární soutěži Tachovská reneta. V červnu 2014 jsem byla jednou z výherkyň literární soutěže nakladatelství Pan Nakladatel a v říjnu 2014 mi tato povídka vyšla knižně, jedná se o povídku Jak broky. Na podzim 2014 jsem se umístila na druhém místě soutěže Filozofické fakulty University Karlovy v Praze s povídkou Exponátem.

(Tady v tomto odstavci můžete věřit všemu.)

Ptal se mě, o čem mé povídky jsou. Chtěla jsem mu říct, ať si je raději přečte, ale problémem by byla jazyková bariéra. "Píšu o všem, co mě zaujme," řekla jsem, "ale nejvíce se objevuje téma dekadence lidstva a celého světa." Chvíli mlčel a potom se zeptal: "Myslíš, že OSN dělá něco proti tomu úpadku?" A já nevěděla, co říct. Jsem ve fázi, kdy si nejsem úplně jistá tím, že by mezinárodní organizace za něco stály. Tak jsem mu raději nic neřekla.

(Věřte, že opravdu píšu o tom, co mě zaujme, ale především o té dekadenci. Věřte i tomu, že význam mezinárodních organizací mi momentálně uniká.)

"Naplňuje tvůj život jenom to psaní?" zeptal se. Ušklíbla jsem se. Ne, ještě je tu škola a snaha být trochu společenská. "Dřív jsem hojně fotila, ale tento můj zájem pomalu upadá, kdo ví proč. Zajímám se o divadlo, zajímám se do jisté míry o film, zajímám se o tradice a religionistiku. Miluji rozhlas a mluvené slovo. A taky sbírám spoustu věcí, kupříkladu postcrossing je mým koníčkem." - "A co studium?"

(Vážně mě baví všechny tyto věci.)

"Studium?" Jsem nucena chodit na gymnázium. Uklidňuje mě to, že spoustu slavných lidí, ke kterým vzhlížím, tam chodili také. Do stejné budovy. Karel Čapek, Petr Bezruč, Alfons Mucha, Milan Kundera,... Říkám si, že se stačí prodrat k maturitě, tu úspěšně zvládnout a potom tradá tam, kde mě to bude bavit. "Ano, studium. Už jste přemýšlela o vysoké škole?" Přemýšlím o vysoké škole stále. Možná až dokonce tak moc, že se nakonec nebudu moct rozhodnout. "Ano. Chtěla bych studovat geografii a český jazyk a literaturu, na magisterském potom učitelství pro střední školy."

(A takto to s mými vyhlídkami na studium opravdu je.)

Povídal mi, že i on se nemohl rozhodnout pro své studium - "a hele, jak jsem nakonec skončil." Nechtěla jsem mu říct, že skončit jako generální tajemník OSN bych opravdu nechtěla. "Třeba tak taky jednou skončíte." Raději jsem přitakala. "A k tomu bych se rád zeptal, co mír?" - "Mír?" - "No, myslím, jestli jsi pacifista, nebo bys teoreticky válku schvalovala?" - "Aha, takhle. Vždycky jsem hrdě tvrdila, že jsem pacifista. Poté, co jsem začala číst knížky z období válek, se to trochu změnilo. Na druhou stranu, jako malá jsem toužila být "vojačka". Kdyby ale na mém rozhodnutí záleželo, jestli válka bude, nebo ne, samozřejmě bych rozhodla, aby byl mír. Tolik nevinných lidí by muselo zemřít!"

(V tomto odstavci můžete věřit doopravdy všemu.)

Ještě jsem mu vyprávěla o tom, že jsem misantrop křížený s filantropem. "Nedokážu si představit, jak by něco takového mohlo v jednom člověku fungovat, aniž by se z něj nestal duševně narušený jedinec." Jistě, duševně narušený. Vysvětlila jsem mu to: "Lidi jako živočišný druh, jako nějakou velkou množinu mám ráda. Odtud ten filantrop. Chci, aby měli svá práva bez ohledu na jejich rozdíly - rasové, věkové, sexuální orientace,... Na druhou stranu, pokud se jedná o můj společenský život, už je to trochu nahnuté. Stále si připomínám, že lidi jsou fajn, že někteří z nich jsou chytří, že jsou inteligentní a tak bych si s nimi mohla rozumět. Ale v okamžiku, kdy s nimi musím být delší dobu, stává se ze mě misantrop."

(Můj složitý duševní stav, který prožívám v kontaktu s lidmi, který se příčí zároveň s mým přesvědčením, je pravdivý. Pochybuji, že ho přežiju a že mě nedostane jednoho dne do blázince.)

"Není to všechno, že ne?" - "Jak, není to všechno? Že jsem taky inteligentní, k tomu nemusím být ani výjimečná. Pro mě je to přirozené, myslet tak, jak myslím. Mám to od narození a tak mi to zůstane. Každý, kdo je v průměru nebo pod průměrem mě bude iritovat, i kdybych nechtěla a sebevíc se tomu bránila. Nejsem nějaký sobec, prostě si s nimi nemám povětšinou co říct. Samozřejmě to nebudu počítat na přesné body inteligenčního kvocientu..." - "Počkej, nemyslel jsem toto. Myslel jsem něco, co by ještě souviselo s těmi lidmi."

(Opravdu nejsem nějaká zlá vůči blbým lidem. Jen se jim pokud možno vyhýbám. Nejsem ale ani nějaký svrchovanec, který by se oháněl svou výškou inteligence. Prostě žiji, jak žiji.)

Vždycky se stydím o sobě říct, že jsem levičák. Levičáci jsou komunisti. A ty lidi nemají zrovna v lásce. Ale levice, to nejsou jen komunisti. To jsou i sociální demokraté, je to Strana zelených,... "Ne, je to všechno," řekla jsem mu raději, abych se s ním nedostala do konfliktu.

(V hloubi duše vím, že je to blbost, ale raději to neříkám moc nahlas. Mám z toho strach, tomu věřit můžete.)

"A máte nějaké politické ambice?" Je to hrozně těžké na vysvětlení. Vždyť je úplně zbytečné být prezident v této zemi. Nemá žádná práva. Je to ale báječná možnost, jak se zviditelnit. Toto je sobecké, uznávám. Mám totiž strach ze smrti. Ne ani tak ze samotného umírání, ale z toho, že najednou nebudu a že moje jméno najednou nebude. Prostě potřebuji, aby moje jméno bylo i potom, co umřu. Pokud se mi nepodaří uspět jako spisovatelka, pak ano, pak bych zkusila třeba i kandidovat na prezidenta. Protože i když nedělá nic, učí se o něm. "Nemám."

(Za tím proudem slov bývá opravdu negace. Protože vysvětlovat to a být souzena, to ne, to se mi nechce.)

"A kultura? Jak to je s tvým kulturním životem?" - "Lehké. Mám ráda Václava Havla - a vím, že to byl levičák, no a co. Jeho "odpor" vůči režimu byl o tom, aby lidi byli svobodní. A o to jde i mně. Svoboda je to hlavní. Neříkám to jen tak, myslím to vážně. Klidně budu žít na ulici a budu o hladu, když budu svobodná. Ale dost s politickou angažovaností. Já mám ráda hlavně Havlovy hry. Mám ráda absurditu. A on psal absurdní drama. Třeba Samuel Beckett je taky báječný dramatik! Co čtu? Josefa Škvoreckého, Franze Kafku. Moje oblíbená kniha je od Jean-Michel Guenassii, Klub nenapravitelných optimistů. Oblíbila jsem si ji hlavně proto, že hlavní postava je mi hodně podobná. A pak kvůli tomu existencialismu. Je to tak - i když často přemýšlím o náboženství a víře a momentálně dosti do podrobna, existencialismus je mi prostě blízký. A je to filozofický směr, který s bohem nemá nic společného. Hudba? Mám ráda rock a punk. Punk poslouchám vlastně hrozně dlouho, už asi těch pět let, co jsem se začala "hudebně vyhraňovat". Jaké jsou ještě oblasti kultury? Nevím. Jo, ano, filmy! Rytmus v patách, ten je zrovna můj oblíbený. Režie Andrea Sedláčková, podle povídky Josefa Škvoreckého."

(A tomu všemu věřit můžete, i když z toho moc moudří asi nebudete.)

"Dobře, Terezo. Dej mi, prosím, na sebe ještě nějaký kontakt, kdyby něco." Facebook tohoto blogu: Yima, moje goodreads, můj bloglovin, můj ask. To by mohlo stačit, nemyslíte?

(Ó, šok! Mé občanské jméno opravdu není Yima, ale Tereza!)

"Na slyšenou, pane Pan Ki-mune." - "Na slyšenou."


Adolf říká

25. října 2014 v 14:13 | Yima |  Píšu
Uvést. Měla bych to uvést, abyste se nezděsili, že mám třeba takové politické smýšlení. Opravdu nemám. V tomto, ani se nedá říct, že by to byla povídka, je to takový malý dialogový experiment, se jedná jen o jistý "rozhovor" mezi Adolfem a jeho stoupenci. Původně jsem tam chtěla dát, aby udělali kartézskou soustavu souřadnic, ovšem nakonec se mi to tam nehodilo, což je škoda, protože ta představa byla k popukání.
Napsala jsem to už někdy v září. Založila jsem to a konec. Dneska jsem procházela všechny věci, o které jsem se v poslední době pokoušela. A tak jsem si řekla, že na toto bych ráda slyšela názor od lidí. Tak prosím, zde to je.

Teaser Tuesday (4)

21. října 2014 v 21:08 | Yima |  Teaser Tuesday

Originální Teaser Tuesday je na blogu Should Be Reading. O co jde? Mám vzít knihu, kterou aktuálně čtu, otevřít ji na náhodné stránce a opsat sem úryvek, napsat jméno autora, název knihy.

"Je to jako ve zlém snu," řekl Tom. "Chceš na něco myslet, máš pořád dojem, že už to máš, že to už už pochopíš, a pak ti to vyklouzne, unikne a zas se to vrací tam, kde to bylo. Říkám si: potom nebude už nic. Ale nechápu, co to znamená. Jsou chvíle, kdy už to skoro mám... a pak se to vrátí, kde to bylo, začnu znovu myslet na bolesti, na kulky, na detonace. Přísahám ti, jsem materialista; nezbláznil jsem se. Ale něco tu nesouhlasí. Vidím svou mrtvolu: to není nic těžkého, ale vidím ji já, svýma očima. Měl bych pochopit... pochopit, že už nic neuvidím, že už nic neuslyším a že svět se bude točit dál pro ty druhé. Nejsme pro tuhle myšlenku stvoření, Pablo. Věř mi: už se mi stalo, že jsem probděl celou noc a na něco jsem čekal. Ale tohle je něco jiného: tohle náspopadne zezadu, Pablo, a my na to nebudeme připraveni."

Tuto knížku jsem si v knihovně půjčila dneska odpoledne, moc jsem toho ještě nepřečetla, asi jen čtyřicet stránek, ale moc se mi to líbí. Autorem je Jean-Paul Sartre, přední existencialista a to je také znát na díle. Tento úryvek je ze sbírky povídek Zeď, stejnojmenná povídka Zeď. A tato sbírka je v jedné knížce ještě s novelou Nevolnost, na což se tedy těším ještě víc, než na tu Zeď. Jestli vás to zajímá, tak je to od nakladatelství Levné knihy, rok 2001, v překladu Jiřího Čermáka.

Tváře odvážných

19. října 2014 v 14:42 | Yima |  Yima
Včera jsem se vypravila do Prahy. Primárně jsem tam jela na výstavu Tváře odvážných, ale samozřejmě jsem navštívila i jiná místa. Některá pro mě nová, jiná rutinná - tedy ty, na které chodím pokaždé, když jedu do Prahy. A navíc, tentokrát jsem jela do Prahy poprvé úplně sama. Podařilo se mi neztratit se. Chtěla jsem jít i na židovské památky - hřbitovy, synagogy, ale bohužel byly z důvodu židovského svátku zavřeny. Zároveň toto bude článek, který jsem psala "za pochodu"! U míst, kde jsem byla, jsem si zapisovala krátké odstavce. A ty jsou teď tady.

Venku byla ještě tma, ve voze jelo pár lidí. Četla jsem si a nevěnovala pozornost nově příchozím. Jeden z nich si sedl za mě. Po chvíli se začala trochu klepat sedačka, za chvíli pán začal vzdychat. Ne, ty vole, on normálně masturbuje v šalině!
- po cestě šalinou na hlavní nádraží v Brně

Myslím, že není děsivějšího místa, než stanice metra. Ze stěn na cestující koukají vypouklé bulvy bez zornic a jakoby to ani nestačilo, cestující se snaží chovat nezúčastněně, aby je náhodou nerozhodil ten tlak země a budov nad nimi.
A když potom nastoupí a jedou, tváří se lhostejně, i když vědí, že pokud nastane komplikace, nedostanou se ven pěknou řádku hodin, nebo je už nebudou muset pohřbívat, protože pod zemí už jsou.
Oni ti Pražáci by to asi nikdy nepřiznali, ale beztak je většina jejich psychických problémů zapříčiněna právě tím metrem.
- na stanici Muzeum, cestou na Želivského

Vašku, pověsili tě na národní muzeum! Visíš tam, tvoje usměvavá fotka, nápis "Havel navždy". Jsi teď trochu jako Ježíš - ten taky visel, akorát na kříži, taky se na něho lidi chodili dívat, myslím tenkrát.
Vašku, někdo ti na hrobě vyskládal z kaštanů křížky a tvůj monogram a srdíčko. Už když jsem přišla, tak tu hořely dvě svíčky, to se mi stalo poprvé.
Vašku, přišly sem čtyři mladé ženy a měly s sebou tři postižené děti. Některé starší, jiné mladší. Jedna žena se druhé ptala, jestli to jsou tvoje rodiče (Václav a Božena), řekla jsem jim, že ano. Řekla jsem jim, že na boku jsou ještě tví prarodiče a ostatní. Byly moc milé. Rozloučily jsme se a ony odešly.
Vašku, Vašku, občas si říkám, proč ty jsi vlastně umřel. Někdy mám dojem, že tento svět a tato doba má rakovinu, zhoubný nádor roste v každém z nás, ale už nemáme šanci na vyléčení. Možná jsi odešel právě proto - protože Země a lidstvo nevzkvétá.
Vašku, Nobelovu cenu za literaturu získal Patrick Modiano, to by tě mohlo zajímat. Já o něm nikdy dřív neslyšela, ale snažím se sehnat nějakou jeho knihu. A za mír to dostala Malala, nějaká dívka, co oroduje za vzdělání žen.
Vašku, snad bych ti to ani neměla říkat, ale Dáša ti dala na hrob hrozný kýč k tvým narozeninám. Ale neboj, na dušičky to snad někdo vymění.
- u hrobu Václava Havla


Vyšehrad je snad nejhezčí místo v Praze. Ty parky, ten kostel, ten hřbitov, místo, odkud skočil Šemík s Horymírem... kus české historie. Tady bych jednou chtěla být pohřbena. Pokud místa na hřbitově nejdou koupit a musí se prostě "zasloužit", holt si to místo zasloužím.
- na Vyšehradě

Tak jsem konečně tady. Tady se to stalo. Když jsem vstoupila dovnitř, prohlížela jsem si prostory. Ani jediná známka, že by se tu střílelo, že by tu někdo umřel.
"Jé, já nevěděla, že je to tady. Viděla jsem o tom nějaký film..." nadšená blondýna, že tu umřelo tolik lidí! Byla jsem jí znechucena, raději jsem odešla.
Jsou tu dvě velké desky popsané malým písmem - jména; ti všichni, ti odbojáři a jejich rodiny umřeli. Zatímco exilová vláda si seděla v Londýně. Ne, nevyčítám jim to, jen mi je líto těch zbytečně zahozených životů.
- před pravoslavným chrámem sv. Cyrila a Metoděje

Ano, přiznávám se, slzela jsem, když jsem vešla do krypty. Tak takhle to tu vypadá, v tomto žili! Jiří Šulc to popsal přesně, ale ty hroby, ty jsem si vybájila jinak. A to malé okénko, kterým je chtěli vytopit. A ty schůdky do lodě kostela. Byla tam díra ve stěně, taková prohlubeň. Lidé tam dali vzkazy, z různých koutů světa.
"7 brave men," psalo se všude. "Real Heroes." "Děkujeme, co jste pro nás udělali. Bez vás bychom teď možná zažívali kruté časy." Lidičky, já měla chuť si lehnout na zem, začít křičet, že to není fér, že Němci tu vůbec neměli být a oni vůbec neměli umřít. Ale umřeli. A tak vám aspoň děkuji za vaši oběť.
- poté, kdy jsem byla v kryptě

Na stanici Staroměstská jsou bulvy v metru pro změnu zapadlé.
Tomu klukovi, co si vedle mě sedl, nemohlo být víc než 10 let. Byl takový malý, blonďatý a četl. Legenda o sovích strážcích v zajetí.
- na stanici Staroměstská

Zahrada královského letohrádku je velmi příjemné místo. Skoro by se mi líbila i víc než Lucemburská zahrada v Paříži, ale přece jenom tomu dávají ráz jenom ty barevné stromy a zajímavá architektura letohrádku, jinak vůbec nic.
- Královský letohrádek v Chotkových sadech

Teaser Tuesday (3)

14. října 2014 v 21:03 | Yima |  Teaser Tuesday

Originální Teaser Tuesday je na blogu Should Be Reading. O co jde? Mám vzít knihu, kterou aktuálně čtu, otevřít ji na náhodné stránce a opsat sem úryvek, napsat jméno autora, název knihy.

Můj dobrý přítel je spisovatel, jenže se mu hnusí příběhy. Díky němu jsem pochopil, co to je tréma. Tréma je hrůza z příběhu vlastního života. Zkusili jste někdy vylézt před lidi a ukazovat jim svůj život jako naolejovanou muskulaturu? Vždycky jsem měl slabost pro kulturisty: všechno je na nich přehledné. To je nesmírná úleva, vidět něčí ambice tak pěkně vyrovnané vedle sebe. Jako u řezníka. Co bych za to dal! Jsou to šťastní lidé: nemusí promluvit ani slovo, nemusí nikomu nic vysvětlovat, všichni se bezpečně orientují v hostině vstřícnosti, upřímnosti a píle, kterou jim servíruje blyštivý povrch jejich těl.

Kniha Mapa Anny od Marka Šindelky, mladého českého autora. Všude o tom mluvili - na ČT Art, psali se recenze, apod. Takže tak. Prostě jsem neodolala a musela jsem si ji koupit a přečíst... Čtu ji právě teď. Ona ta knížka zaujme už na první pohled v knihkupectví - má moc pěknou obálku, navrhla ji Nikola Klímová. Čte se to moc dobře, je to příjemný jazyk, není to moc dynamické, ale ani moc líné, stránka zapadá do stránky a přechozí stránky najednou dostávají smysl a význam.

Teaser Tuesday (2)

7. října 2014 v 13:21 | Yima |  Teaser Tuesday

Originální Teaser Tuesday je na blogu Should Be Reading. O co jde? Mám vzít knihu, kterou aktuálně čtu, otevřít ji na náhodné stránce a opsat sem úryvek, napsat jméno autora, název knihy.

Jidáš: Chceš si zatancovat?
Ješua: Jidáš!
Jidáš: Napadlo mě, že jsi to Ty. Jak už je to dávno? Musím se na Tebe podívat. Hm, už jsi kus chlapa.
Ješua: To jsme oba.
Jidáš: Z chlapečka se stal mistr.
Ješua: Jsi bohatý?
Jidáš: Vidíš, ne?
Ješua: Máš vliv?
Jidáš: Víc, než jsem si kdy představoval. [...]

Úryvek je z knihy Corpus Christi od amerického autora Terrence McNallyho, ze strany 65. Jelikož se nedokážu přesvědčit k tomu, abych konečně přečetla Fausta a udělala rozbor do školy a rozbor na Povídky malostranské, sáhla jsem dnes po knize, kterou mám už doma nějaký ten pátek. Je to divadelní hra z roku 1998, která při každém uvedení do divadla udělá velký poprask. V češtině byla hra poprvé vydána tento rok v překladu Martina C. Putny.

A tím vám napovídám, o co ve hře jde! Stále ten stejný příběh o Ježíši Kristu a jeho apoštolech, o zradě Jidáše a o ukřižování Ježíše. Rozdíl je v tom, že se na to (homosexuální) autor dívá z úplně jiného úhlu, ale jak zdůrazňuje Putna, ne proto, aby to zesměšnil, myslí to smrtelně vážně - a o to hůř to potom společnost nese.

Hrozně ráda bych našla dostatečný počet lidí a tuto hru zinscenovala, protože je to ta nejlepší hra, jakou jsem v poslední době četla a která má co říct i naší tuzemské společnosti.

P.S. Momentální nápad na téma na závěrečnou práci je Křesťanství v životě sexuálních menšin, přivedl mě na to v noci náš profesor ruštiny, když řekl, že bych mohla psát o religionistice, když mě to baví a zajímá. Předpokládám, že do doby, kdy budeme muset téma nahlásit, si téma ještě milion jedenkrát rozmyslím.


Někdo píše na psací stroj

1. října 2014 v 19:08 | Yima |  Postřehy
Dneska jsem byla na kontrole u doktorky. Na jednom místě je těch ordinací několik - v jedné chodbě dvě, v další taky tak. Všude bylo ticho, z ordinace se ozývaly útržky konverzace mezi doktorkou a pacientovou mámou. A potom jsem uslyšela klepání na klávesnici. Tak si říkám, že by ještě někdo psal na tu starou, hlučnou klávesnici? A pak se najednou ozve to posouvání válečku na psacím stroji. Musím říct, že kdybych přišla za doktorkou, bolela mě hlava a ještě tam byly ty hlasité zvuky psacího stroje, asi bych tu doktorku vyhodila z okna. (hyperbola)

Za chvíli do čekárny přišla maminka s chlapečkem. A za chvíli přišla maminka s dvěma dětmi - holčičce byly tak čtyři, klukovi tak jeden rok, možná dva, možná něco mezi tím. Už jak vešel, vlastně ještě dřív, než vešel!, byl slyšet hrozný řev, ale ne, že by někdo křičel, to bylo vřeštění, to bylo jako siréna! Prostě se rozhodl, že k doktorce nepůjde, že chce jít ven. Pomyslela jsem si, že takto asi vypadám, když jdu na očkování. (Teď už ne tolik, ale fakt to tak bylo.)

Dneska jsem prošla tři elektra, sháněla jsem sluchátka (jsem ochotná používat jen jedny a to ty z Electroworldu) a nabíječku (ale tu, kde se kabel dá dát jak do počítače, tak i do zásuvky), druhou položku jsem nemohla najít ani v Electroworldu, ani v Datartu, nakonec se objevila v Okayi. Musím vám říct svůj jeden postřeh - nejuspořádanější je Okay, v těch ostatních je to celé poházené, nejsou u sebe věci, které by u sebe zdánlivě být měli. Takže pozor, až si budete zařizovat nějaký obchod!

Se sluchátky snad zvládnu zítřejší cestu na Ukrajinu. Vyjíždíme zítra večer a do Lvova dojedeme v pátek ráno. Po cestě si ovšem budu muset brát antibiotika, se kterými se musím štvát až do pátku.