Kdo vládne v Yimovském světě?

26. října 2014 v 18:05 | Yima |  Yima
Můj životní příběh začíná v den, kdy zemřel Reinhard Heydrich. Tehdy si světové dějiny řekly: "Ha, za padesát šest let se narodí někdo výjimečný!" Světové mocnosti na to pamatovaly a když nadešel ten den, všichni čekali s napětím a báli se. Pokud to bude vojevůdce s výjimečnými taktickými schopnosti, je možné, že za pár let už na mapě nebudou. Sledují každé dítě, které se toho dne narodilo. Včera mi zavolal Pan Ki-mun, generální tajemník OSN, a sdělil mi, že ten výjimečný člověk jsem já.

(Jediné, čemu můžete věřit, je, že jsem se narodila šestapadesát let po úmrtí Reinharda Heydricha. Na telefonát od Pan Ki-muna stále čekám.)

Než jsem si uvědomila, že na mě někdo mluví anglicky, ztratila jsem pár vět. Ráda bych byla věřila, že jsem někým výjimečným. Už jsem slyšela, že mám výjimečný literární talent. Ale mám? Ukáže čas. Pan Ki-mun se mě ptal, v čem vynikám. Odpověděla jsem mu: "Ještě nevím." - "Zamysli se, něco musí být." - "Myslím, že umím dobře psát." Ulevilo se mu, že nebudu na nikoho útočit s naverbovanou armádou.

(Jediné, čemu můžete věřit, je, že píšu. Armádu si možná naverbuju.)

Povídala jsem mu, jak to s mým psaním je. Začala jsem psát jako malá culíkatá holčička. První literární výtvory jsem vytvořila, když mi bylo osm. Od té doby jsem se posunula o pěkný kus dopředu. V roce 2013 jsem získala čestné uznání v literární soutěži Tachovská reneta. V červnu 2014 jsem byla jednou z výherkyň literární soutěže nakladatelství Pan Nakladatel a v říjnu 2014 mi tato povídka vyšla knižně, jedná se o povídku Jak broky. Na podzim 2014 jsem se umístila na druhém místě soutěže Filozofické fakulty University Karlovy v Praze s povídkou Exponátem.

(Tady v tomto odstavci můžete věřit všemu.)

Ptal se mě, o čem mé povídky jsou. Chtěla jsem mu říct, ať si je raději přečte, ale problémem by byla jazyková bariéra. "Píšu o všem, co mě zaujme," řekla jsem, "ale nejvíce se objevuje téma dekadence lidstva a celého světa." Chvíli mlčel a potom se zeptal: "Myslíš, že OSN dělá něco proti tomu úpadku?" A já nevěděla, co říct. Jsem ve fázi, kdy si nejsem úplně jistá tím, že by mezinárodní organizace za něco stály. Tak jsem mu raději nic neřekla.

(Věřte, že opravdu píšu o tom, co mě zaujme, ale především o té dekadenci. Věřte i tomu, že význam mezinárodních organizací mi momentálně uniká.)

"Naplňuje tvůj život jenom to psaní?" zeptal se. Ušklíbla jsem se. Ne, ještě je tu škola a snaha být trochu společenská. "Dřív jsem hojně fotila, ale tento můj zájem pomalu upadá, kdo ví proč. Zajímám se o divadlo, zajímám se do jisté míry o film, zajímám se o tradice a religionistiku. Miluji rozhlas a mluvené slovo. A taky sbírám spoustu věcí, kupříkladu postcrossing je mým koníčkem." - "A co studium?"

(Vážně mě baví všechny tyto věci.)

"Studium?" Jsem nucena chodit na gymnázium. Uklidňuje mě to, že spoustu slavných lidí, ke kterým vzhlížím, tam chodili také. Do stejné budovy. Karel Čapek, Petr Bezruč, Alfons Mucha, Milan Kundera,... Říkám si, že se stačí prodrat k maturitě, tu úspěšně zvládnout a potom tradá tam, kde mě to bude bavit. "Ano, studium. Už jste přemýšlela o vysoké škole?" Přemýšlím o vysoké škole stále. Možná až dokonce tak moc, že se nakonec nebudu moct rozhodnout. "Ano. Chtěla bych studovat geografii a český jazyk a literaturu, na magisterském potom učitelství pro střední školy."

(A takto to s mými vyhlídkami na studium opravdu je.)

Povídal mi, že i on se nemohl rozhodnout pro své studium - "a hele, jak jsem nakonec skončil." Nechtěla jsem mu říct, že skončit jako generální tajemník OSN bych opravdu nechtěla. "Třeba tak taky jednou skončíte." Raději jsem přitakala. "A k tomu bych se rád zeptal, co mír?" - "Mír?" - "No, myslím, jestli jsi pacifista, nebo bys teoreticky válku schvalovala?" - "Aha, takhle. Vždycky jsem hrdě tvrdila, že jsem pacifista. Poté, co jsem začala číst knížky z období válek, se to trochu změnilo. Na druhou stranu, jako malá jsem toužila být "vojačka". Kdyby ale na mém rozhodnutí záleželo, jestli válka bude, nebo ne, samozřejmě bych rozhodla, aby byl mír. Tolik nevinných lidí by muselo zemřít!"

(V tomto odstavci můžete věřit doopravdy všemu.)

Ještě jsem mu vyprávěla o tom, že jsem misantrop křížený s filantropem. "Nedokážu si představit, jak by něco takového mohlo v jednom člověku fungovat, aniž by se z něj nestal duševně narušený jedinec." Jistě, duševně narušený. Vysvětlila jsem mu to: "Lidi jako živočišný druh, jako nějakou velkou množinu mám ráda. Odtud ten filantrop. Chci, aby měli svá práva bez ohledu na jejich rozdíly - rasové, věkové, sexuální orientace,... Na druhou stranu, pokud se jedná o můj společenský život, už je to trochu nahnuté. Stále si připomínám, že lidi jsou fajn, že někteří z nich jsou chytří, že jsou inteligentní a tak bych si s nimi mohla rozumět. Ale v okamžiku, kdy s nimi musím být delší dobu, stává se ze mě misantrop."

(Můj složitý duševní stav, který prožívám v kontaktu s lidmi, který se příčí zároveň s mým přesvědčením, je pravdivý. Pochybuji, že ho přežiju a že mě nedostane jednoho dne do blázince.)

"Není to všechno, že ne?" - "Jak, není to všechno? Že jsem taky inteligentní, k tomu nemusím být ani výjimečná. Pro mě je to přirozené, myslet tak, jak myslím. Mám to od narození a tak mi to zůstane. Každý, kdo je v průměru nebo pod průměrem mě bude iritovat, i kdybych nechtěla a sebevíc se tomu bránila. Nejsem nějaký sobec, prostě si s nimi nemám povětšinou co říct. Samozřejmě to nebudu počítat na přesné body inteligenčního kvocientu..." - "Počkej, nemyslel jsem toto. Myslel jsem něco, co by ještě souviselo s těmi lidmi."

(Opravdu nejsem nějaká zlá vůči blbým lidem. Jen se jim pokud možno vyhýbám. Nejsem ale ani nějaký svrchovanec, který by se oháněl svou výškou inteligence. Prostě žiji, jak žiji.)

Vždycky se stydím o sobě říct, že jsem levičák. Levičáci jsou komunisti. A ty lidi nemají zrovna v lásce. Ale levice, to nejsou jen komunisti. To jsou i sociální demokraté, je to Strana zelených,... "Ne, je to všechno," řekla jsem mu raději, abych se s ním nedostala do konfliktu.

(V hloubi duše vím, že je to blbost, ale raději to neříkám moc nahlas. Mám z toho strach, tomu věřit můžete.)

"A máte nějaké politické ambice?" Je to hrozně těžké na vysvětlení. Vždyť je úplně zbytečné být prezident v této zemi. Nemá žádná práva. Je to ale báječná možnost, jak se zviditelnit. Toto je sobecké, uznávám. Mám totiž strach ze smrti. Ne ani tak ze samotného umírání, ale z toho, že najednou nebudu a že moje jméno najednou nebude. Prostě potřebuji, aby moje jméno bylo i potom, co umřu. Pokud se mi nepodaří uspět jako spisovatelka, pak ano, pak bych zkusila třeba i kandidovat na prezidenta. Protože i když nedělá nic, učí se o něm. "Nemám."

(Za tím proudem slov bývá opravdu negace. Protože vysvětlovat to a být souzena, to ne, to se mi nechce.)

"A kultura? Jak to je s tvým kulturním životem?" - "Lehké. Mám ráda Václava Havla - a vím, že to byl levičák, no a co. Jeho "odpor" vůči režimu byl o tom, aby lidi byli svobodní. A o to jde i mně. Svoboda je to hlavní. Neříkám to jen tak, myslím to vážně. Klidně budu žít na ulici a budu o hladu, když budu svobodná. Ale dost s politickou angažovaností. Já mám ráda hlavně Havlovy hry. Mám ráda absurditu. A on psal absurdní drama. Třeba Samuel Beckett je taky báječný dramatik! Co čtu? Josefa Škvoreckého, Franze Kafku. Moje oblíbená kniha je od Jean-Michel Guenassii, Klub nenapravitelných optimistů. Oblíbila jsem si ji hlavně proto, že hlavní postava je mi hodně podobná. A pak kvůli tomu existencialismu. Je to tak - i když často přemýšlím o náboženství a víře a momentálně dosti do podrobna, existencialismus je mi prostě blízký. A je to filozofický směr, který s bohem nemá nic společného. Hudba? Mám ráda rock a punk. Punk poslouchám vlastně hrozně dlouho, už asi těch pět let, co jsem se začala "hudebně vyhraňovat". Jaké jsou ještě oblasti kultury? Nevím. Jo, ano, filmy! Rytmus v patách, ten je zrovna můj oblíbený. Režie Andrea Sedláčková, podle povídky Josefa Škvoreckého."

(A tomu všemu věřit můžete, i když z toho moc moudří asi nebudete.)

"Dobře, Terezo. Dej mi, prosím, na sebe ještě nějaký kontakt, kdyby něco." Facebook tohoto blogu: Yima, moje goodreads, můj bloglovin, můj ask. To by mohlo stačit, nemyslíte?

(Ó, šok! Mé občanské jméno opravdu není Yima, ale Tereza!)

"Na slyšenou, pane Pan Ki-mune." - "Na slyšenou."

 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Podle informací z tohoto článku, chtěli byste mě poznat osobně?

Ano
Ne

Komentáře

1 Jamie Montek Williams Jamie Montek Williams | Web | 26. října 2014 v 20:11 | Reagovat

Yimo, já Tě miluju.

2 Jindra Jindra | 27. října 2014 v 0:41 | Reagovat

Úžasná náhoda, zrovna dnes jsem viděl Rytmus v patách. V PC jsem to měl několik let a až dnes se podíval. No, film je to sice dost dobrý, ale nejlepší na něm je Berenika Kohoutová:)

3 Yima Yima | E-mail | Web | 27. října 2014 v 13:38 | Reagovat

[2]: Já ten film viděla poprvé na výročí narození Josefa Škvoreckého, když to tento rok dávali na ČT Art. Vážně se mi to hodně líbilo, tak jsem se na to podívala ještě párkrát. Berenika Kohoutová je tam vážně dobrá. :)

4 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 2. prosince 2014 v 20:16 | Reagovat

Já si je chci začít dělat příští rok. Takže skoro gratuluji, snad jsi to  dala :D, jinak mě se design zobrazuje docela dobře. Tedy až na ten žebřík, kde mi chybí hlava Eddieho, já myslím, že záleží na každém nastavení obrazovky, to je všechno, neřeš to protože to nevyřešíš ;)

5 rachel roo rachel roo | E-mail | Web | 22. března 2015 v 12:34 | Reagovat

Uplne nahodou, nemas rodice v Susici? :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama