Tváře odvážných

19. října 2014 v 14:42 | Yima |  Yima
Včera jsem se vypravila do Prahy. Primárně jsem tam jela na výstavu Tváře odvážných, ale samozřejmě jsem navštívila i jiná místa. Některá pro mě nová, jiná rutinná - tedy ty, na které chodím pokaždé, když jedu do Prahy. A navíc, tentokrát jsem jela do Prahy poprvé úplně sama. Podařilo se mi neztratit se. Chtěla jsem jít i na židovské památky - hřbitovy, synagogy, ale bohužel byly z důvodu židovského svátku zavřeny. Zároveň toto bude článek, který jsem psala "za pochodu"! U míst, kde jsem byla, jsem si zapisovala krátké odstavce. A ty jsou teď tady.

Venku byla ještě tma, ve voze jelo pár lidí. Četla jsem si a nevěnovala pozornost nově příchozím. Jeden z nich si sedl za mě. Po chvíli se začala trochu klepat sedačka, za chvíli pán začal vzdychat. Ne, ty vole, on normálně masturbuje v šalině!
- po cestě šalinou na hlavní nádraží v Brně

Myslím, že není děsivějšího místa, než stanice metra. Ze stěn na cestující koukají vypouklé bulvy bez zornic a jakoby to ani nestačilo, cestující se snaží chovat nezúčastněně, aby je náhodou nerozhodil ten tlak země a budov nad nimi.
A když potom nastoupí a jedou, tváří se lhostejně, i když vědí, že pokud nastane komplikace, nedostanou se ven pěknou řádku hodin, nebo je už nebudou muset pohřbívat, protože pod zemí už jsou.
Oni ti Pražáci by to asi nikdy nepřiznali, ale beztak je většina jejich psychických problémů zapříčiněna právě tím metrem.
- na stanici Muzeum, cestou na Želivského

Vašku, pověsili tě na národní muzeum! Visíš tam, tvoje usměvavá fotka, nápis "Havel navždy". Jsi teď trochu jako Ježíš - ten taky visel, akorát na kříži, taky se na něho lidi chodili dívat, myslím tenkrát.
Vašku, někdo ti na hrobě vyskládal z kaštanů křížky a tvůj monogram a srdíčko. Už když jsem přišla, tak tu hořely dvě svíčky, to se mi stalo poprvé.
Vašku, přišly sem čtyři mladé ženy a měly s sebou tři postižené děti. Některé starší, jiné mladší. Jedna žena se druhé ptala, jestli to jsou tvoje rodiče (Václav a Božena), řekla jsem jim, že ano. Řekla jsem jim, že na boku jsou ještě tví prarodiče a ostatní. Byly moc milé. Rozloučily jsme se a ony odešly.
Vašku, Vašku, občas si říkám, proč ty jsi vlastně umřel. Někdy mám dojem, že tento svět a tato doba má rakovinu, zhoubný nádor roste v každém z nás, ale už nemáme šanci na vyléčení. Možná jsi odešel právě proto - protože Země a lidstvo nevzkvétá.
Vašku, Nobelovu cenu za literaturu získal Patrick Modiano, to by tě mohlo zajímat. Já o něm nikdy dřív neslyšela, ale snažím se sehnat nějakou jeho knihu. A za mír to dostala Malala, nějaká dívka, co oroduje za vzdělání žen.
Vašku, snad bych ti to ani neměla říkat, ale Dáša ti dala na hrob hrozný kýč k tvým narozeninám. Ale neboj, na dušičky to snad někdo vymění.
- u hrobu Václava Havla


Vyšehrad je snad nejhezčí místo v Praze. Ty parky, ten kostel, ten hřbitov, místo, odkud skočil Šemík s Horymírem... kus české historie. Tady bych jednou chtěla být pohřbena. Pokud místa na hřbitově nejdou koupit a musí se prostě "zasloužit", holt si to místo zasloužím.
- na Vyšehradě

Tak jsem konečně tady. Tady se to stalo. Když jsem vstoupila dovnitř, prohlížela jsem si prostory. Ani jediná známka, že by se tu střílelo, že by tu někdo umřel.
"Jé, já nevěděla, že je to tady. Viděla jsem o tom nějaký film..." nadšená blondýna, že tu umřelo tolik lidí! Byla jsem jí znechucena, raději jsem odešla.
Jsou tu dvě velké desky popsané malým písmem - jména; ti všichni, ti odbojáři a jejich rodiny umřeli. Zatímco exilová vláda si seděla v Londýně. Ne, nevyčítám jim to, jen mi je líto těch zbytečně zahozených životů.
- před pravoslavným chrámem sv. Cyrila a Metoděje

Ano, přiznávám se, slzela jsem, když jsem vešla do krypty. Tak takhle to tu vypadá, v tomto žili! Jiří Šulc to popsal přesně, ale ty hroby, ty jsem si vybájila jinak. A to malé okénko, kterým je chtěli vytopit. A ty schůdky do lodě kostela. Byla tam díra ve stěně, taková prohlubeň. Lidé tam dali vzkazy, z různých koutů světa.
"7 brave men," psalo se všude. "Real Heroes." "Děkujeme, co jste pro nás udělali. Bez vás bychom teď možná zažívali kruté časy." Lidičky, já měla chuť si lehnout na zem, začít křičet, že to není fér, že Němci tu vůbec neměli být a oni vůbec neměli umřít. Ale umřeli. A tak vám aspoň děkuji za vaši oběť.
- poté, kdy jsem byla v kryptě

Na stanici Staroměstská jsou bulvy v metru pro změnu zapadlé.
Tomu klukovi, co si vedle mě sedl, nemohlo být víc než 10 let. Byl takový malý, blonďatý a četl. Legenda o sovích strážcích v zajetí.
- na stanici Staroměstská

Zahrada královského letohrádku je velmi příjemné místo. Skoro by se mi líbila i víc než Lucemburská zahrada v Paříži, ale přece jenom tomu dávají ráz jenom ty barevné stromy a zajímavá architektura letohrádku, jinak vůbec nic.
- Královský letohrádek v Chotkových sadech
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Eliza Eliza | Web | 19. října 2014 v 18:36 | Reagovat

Ach Bože, jak já ti závidím tvůj výlet! Muselo to být krásné - hlavně je krásné, jak krásně píšeš o tomto krásném výletu.

Když jsem jednou jela v šalině, také se mi stala stejná příhoda co tobě. Nebo jsem dokonce jela s napitým pánem, který se ještě snažil jíst buchtu - drobečky byly všude.

Je mi to líto. Je mi tak líto, že Havel už umřel. Byl to úžasný člověk a myslím, že měl nárok na delší život. Ale jak píšeš, možná že umřel jen z toho důvodu, že naše země již nevzkvétá.

Když tak přemýšlím, měla bych se opět někdy zajet podívat do Prahy.

2 Yima Yima | E-mail | Web | 19. října 2014 v 20:10 | Reagovat

[1]: Tě někdy vezmu s sebou a provedu tě. Mám dva okruhy - komunistický a nacistický. A pak takový ty klasický památky, můžeš si vybrat. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama