Listopad 2014

Iris: "Obecně se snažím nepobuřovat"

27. listopadu 2014 v 16:00 | Yima |  Rozhovory
Tímto rozhovorem začíná na mém blogu snad pravidelná rubrika. Rozhovory budou vycházet vždy ve čtvrtek, ale ještě se uvidí, jestli jednou za týden, nebo jednou za čtrnáct dní, nebo nějaká smíšenina těchto dvou časových úseků.
První blogerka, se kterou si můžete přečíst rozhovor, je Iris z blogu i-ris.blog.cz. Je jí patnáct let, žije v Liberci, ale pochází z Krkonoš. Na tomto blogu ji můžete najít už tři roky, ale i před tím jste ji mohli vídat jinde. Není členkou žádných klubů na blogu, ale hlásila se do AK, kam ji ještě nikdo nepřijal. A co dělá mimo blogování? To se právě můžete dočíst v rozhovoru.


Svůj první blog sis založila asi v sedmi, osmi letech. Když ti bylo dvanáct, založila sis blog i-ris.blog.cz. Co tě vedlo k prvnímu blogu a proč ses přesunula na ten současný?
Úplně původně jsem měla založený profil na dětské stránce Alík.cz (v podstatě něco jako facebook, ale ilustrovaný a roztomilý). U někoho jsem odkoukala, že má blog, a tak jsem se zcela přirozeně rozhodla, že chci také zkusit mít svou vlastní internetovou stránku... Jak už tomu tak (většinou) bývá, jakožto sedmileté dítě jsem neoplývala příliš kultivovaným psaným projevem. Tak jsem to vzdala. Mezi mým prvním a tím současným blogem existovalo ještě pár slepých větví... například blog snowflowers.blog.cz, který jsem opustila kvůli jednomu kritickému článku.

Pro ty, kteří tvůj blog neznají, pokus se ho nějak stručně představit.
Můj blog je taková všehosměska; vím, že toto tvrzení je klišé, ale opravdu to neumím říci jinak. V prvních letech jsem psala hlavně deníčkové články a občas přidala nějaké fotky nebo písničku, v minulém roce jsem se přeorientovala spíše na úvahy (protože mé běžné denní zážitky očividně nikoho nebavily) a dnes si uvědomuji, že z úvahového blogu se nějak plynule stal blog plný amatérských literárních pokusů. :)

Když jsme u těch literárních pokusů, jsi spoluautorkou Hřejivé výzvy, které se účastní už kolem dvaceti lidí, včetně tebe. Stíháš teď vůbec psát něco jiného?
Popravdě, nestíhám. Pokud se do mých literárních snah nepočítají hudební články, tak jsem plně zaměstnána Hřejivou výzvou, ale nijak moc mi to nevadí. Vlastně to (alespoň pro mě) byl cíl projektu... Ale třeba na psaní do školního časopisu si čas udělat dokážu.

Teaser Tuesday (9)

25. listopadu 2014 v 19:52 | Yima |  Teaser Tuesday

Originální Teaser Tuesday je na blogu Should Be Reading. O co jde? Mám vzít knihu, kterou aktuálně čtu, otevřít ji na náhodné stránce a opsat sem úryvek, napsat jméno autora, název knihy.

Stává se, že se kulisy zbortí. Vstát, tramvaj, čtyři hodiny v kanceláři nebo v továrně, jídlo, tramvaj, čtyři hodiny v práci, jidlo, spánek, a tento rytmus se opakuje v pondělí, v úterý, ve středu, ve čtvrtek, v pátek, v sobotu, většinu doby se tomu lidé snadno podřizují. Ale stačí, aby se jednoho dne ozvalo "proč" a začíná ono znechucení poznamenané údivem. "Začíná", to je důležité. Znechucení přichází na konci činů mechanického života, zároveň však zahajuje pohyb vědomí. Probouzí je a vyvolává pokračování. Pokračování, to je nevědomý návrat do řetězu nebo definitivní probuzení. Na konci probuzení se časem objevuje důsledek: sebevražda nebo zotavení. Samo o sobě má v sobě znechucení cosi odporného. Teď však musím dospět k závěru, že je dobré. Neboť vše začíná vědomím a má cenu jen díky jemu. Tyto poznámky nejsou nijak původní. Jsou však evidentní: na určitou dobu to stačí, když jde o souhrnné probádání počátků absurdna. Prostá "starost" je původcem všeho.

Tak jsem zase podváděla, protože toto byl zase cíleně vybraný odstavec z knihy Mýtus o Sisyfovi od Alberta Camuse. Kromě toho samotného Mýtu o Sisyfovi je tam obsaženo několik esejů o absurdnu. A proč zrovna tento odstavec? Takže takhle - poslední dobou jsem ze školy úplně mimo, přijde mi zbytečná, zbytečná ztráta času, nenaplňuje mě. A pořád jsem nevěděla proč, přemýšlela jsem o tom, říkala jsem si, že je to možná jen ztrátou motivace... No a když jsem si přečetla toto, najednou jsem to všechno pochopila - kdybych nepřemýšlela, proč to tak je, všechno by bylo v pohodě. A od té doby jsem si tento odstavec četla pořád dokola a asi dvacetkrát...

25 let poté

21. listopadu 2014 v 20:21 | Yima |  Fotím
Představuji vám výběr z pondělních fotek! Je tu pár fotek z demonstrace hnutí Listopadem to nekončí a potom dvě fotky od kašny na náměstí Svobody, kde bylo spoustu svíček. První fotka, tak ta je z České, to ještě na demonstraci nebylo. Jak jste strávili 17. listopad vy? A jaké z mých fotek se vám nejvíc líbí? Nejsou ideální, to jistě - co přesně na tom ideální není? Na konci článku můžete v anketě hlasovat, jaká fotka se vám líbí nejvíc.

001

Teaser Tuesday (8)

18. listopadu 2014 v 19:02 | Yima |  Teaser Tuesday

Originální Teaser Tuesday je na blogu Should Be Reading. O co jde? Mám vzít knihu, kterou aktuálně čtu, otevřít ji na náhodné stránce a opsat sem úryvek, napsat jméno autora, název knihy.

MÉ BOHÉMSTVÍ
Já šel a v kapsách děravých jsem pěstě svíral.
Kabát spíš přelud byl namísto ochrany.
Já pod tvým nebem šel, Múzo, tvůj poddaný.
Ó la la! Těch lásek, o nichž jsem něžně sníval!

Ubohé kalhoty jen tak tak držely.
Zasněný Paleček drmolil při úvozu
své rýmy. Hospodu měl u Velkého vozu,
kde hvězdy na nebi pro něho tančily.

A já jsem sledoval ty reje převeselé
v tu zářijovou noc, kdy rosa na mém čele
se proměňovala ve víno odvážných.

Tak, nohu o prsa co lyru podepřenou,
na gumu podevše, která mi byla strunou,
já verše zpíval jsem v těch časech půlnočních.

Co čtu? Poezii! Lidi, čtěte poezii! Takové odreagování jako poezie vám nějaká próza nedá ani za nic. Arthur Rimbaud: Cestou bez konce. Některé básničky jsou fakt pěkné, ale je to překlad Gustava Francla a jistě chápete, že Vítězslavu Nezvalovi se nic a nikdo nevyrovná. Ale jako jo, pěkné, pěkné. Četli jste nějaké básně od Rimbauda?


Kafe v pět

17. listopadu 2014 v 20:30 | Yima |  Yima
Na jaře jsem napsala povídku. Koncem dubna jsem ji poslala do literární soutěže Pana Nakladatele. 1. června mi přišel e-mail, že jsem jedním z výherců. Stále si pamatuju na tu bláznivou reakci. Nicméně tím to všechno neskončilo. Asi před měsícem tato povídka vyšla v knížce Kafe v pět, společně s dalšími povídkami výherců a se dvěma povídkami od spisovatelek. Ani si nedokážete představit tu radost, když přijdete do knihkupectví (kupříkladu Barvič a Novotný) a tam ta knížka je! Ráda si potom čtu svojí povídku a připadám si důležitě, chápejte. A potom se mi také poštěstilo vidět tuto knížku v katalogu Knihcentra.cz, který nám přišel domů.

Kniha Kafe v pět vás upoutá pestrou směsí příběhů, které vás nikdy neomrzí. Zapomněli jste, jaké to je, dívat se na svět očima malého dítěte? Víte, jak velkou roli hraje v životě náhoda? Tušíte, co by se stalo, kdyby na světě nezbylo jediné zrnko kávy? A jak naložit s tím, když vám o život začne usilovat vysněný románový hrdina? Osm poutavých originálních příběhů výherců prestižní literární soutěže Pana Nakladatele, doplněných o povídky populárních spisovatelek Martiny Bittnerové a Kateřiny Hejlové. Neobyčejná kniha plná nevšedních zážitků nejen k odpolední kávě!

Kniha má 160 stran, vydalo ji nakladatelství Pan Nakladatel. Recenze na ni byla dnes zveřejněna na blogu Knižní strom. A dnes se mnou také vyšel rozhovor na Kultura21.cz (a teď už všichni víte, jaké mám i příjmení).

Pokud máte chuť, samozřejmě si knihu můžete koupit. Najdete ji v některých kamenných knihkupectvích, asi za 179 Kč, ale dá se pořídit i levněji a to na Kosmasu za 161 Kč, na Slevkupectví za 116 Kč nebo přímo v nakladatelství za 159 Kč. (A asi všichni víme, co byste si vybrali, kdybyste opravdu chtěli.)

Tak jo. To je asi tak všechno, co jsem vám chtěla pro dnešek říct. Zítra se můžete těšit na další Teaser Tuesday, v tomto týdnu sem dám i fotky z dneška (možná jste viděli v televizi, jak proti sobě šli normální lidi a neonacisté v Brně, tak tam jsem byla) a navíc mám dvě blogerky, se kterými v nejbližší době udělám rozhovory a tím započtu snad pravidelnou rubriku.

Teaser Tuesday (7)

11. listopadu 2014 v 19:22 | Yima |  Teaser Tuesday

Originální Teaser Tuesday je na blogu Should Be Reading. O co jde? Mám vzít knihu, kterou aktuálně čtu, otevřít ji na náhodné stránce a opsat sem úryvek, napsat jméno autora, název knihy.

Zmizeli a ulice pomalu pustla. Představení podle všeho už všude začalo. Na chodníku zůstali jen majitelé krámů a kočky. Nad alejí smokvoní, která se táhne ulicí, bylo nebe průzračné, ale neoslňovalo. Trafikant odnaproti si vynesl židli, postavil ji přede dveře a obkročmo si na ni sedl s lokty opřenými o lenoch. Tramvaje, ještě před chvilkou nacpané, jezdily skoro prázdné. Vedle trafikanta v kavárničce U Pierrota zametal číšník v liduprázdném lokálu piliny. Byla to neděle jak náleží.

Albert Camus: Cizinec; docela mě v knihovně naštvalo, že jsem ji našla až v oddělení
pro povinnou četbu, a ne i mezi normální beletrií (a stejně to bylo i s Marquézem). Nu což, prostě jsem se přes to přenesla.
Líbí se mi to? Líbí! Fakt jo. Některé odstavce sice musím číst několikrát, abych se v tom zorientovala, ale to bude jenom tou mojí roztěkaností poslední dobou. Chci si přečíst Mýtus o Sisyfovi. Vlastně mi hodně sedí styl Camuse. Dobře se čte.

Musím se vám pochlubit s mým zážitkem z knihovny! Už nějakou dobu tam máme "samoobslužný" půjčovací pult. A protože jsem těch knížek měla fakt hodně, nechtěla jsem zdržovat... okej, okej, hlavně jsem to chtěla zkusit! Tak jsem to zkusila. A víte, jak ty paní tisknou papír se seznamem vypůjčených knih a do kdy je potřeba je vrátit? Na tom samoobslužným se to tiskne na paragon! Jsem z toho tak moc nadšená (dětinská radost), že vám to musím ukázat! Četli jste z toho něco? Já už mám něco půjčeného podruhé.

Tomas Espedal: Proti umění

8. listopadu 2014 v 20:22 | Yima |  Recenze
Název: Proti umění
Originální název: Imot kunsten
Autor: Tomas Espedal
Překlad: Jana Vrbová
Nakladatelství: Havran
Rok vydání: 2013
Počet stran: 128
ISBN: 9788087341179

Anotace:
Prozaický text z roku 2011 uznávaného norského spisovatele. Proti umění je esejistický román o člověku, který tvrdě pracuje, aby se stal spisovatelem. V nemilosrdně přítomném čase autor píše zdánlivě nedějový příběh o proměnách života a každodenní práci, o pohybu a klidu, o stěhování a zabydlování, o knize vlastní i o knihách jiných autorů. A kromě toho vypráví o rodině a o tom, jak se předcházející generace otiskují do svých potomků. Děj, skrývající se spíše mezi řádky, vytváří mistrovskou etudu na dané téma, osloví každého, kdo má rád skutečnou literaturu.
(zdroj: DatabazeKnih)

Svátek má Liběna

6. listopadu 2014 v 22:10 | Yima |  Yima
Cítím se jako několik metrů pod vodní hladinou. Všechno se na mě valí, dochází mi kyslík, ale už nemám čas se vynořit a nadechnout. V oceánu je špatné značení cest, ani podle map se nedokáži orientovat, ztrácím se, cestu jen tipuji, netuším, jestli už nejsem ztracená úplně.

Spolužačce se zdál sen, že chodím s robotickou dívkou. Nikdy bych nechodila s robotickou dívkou!

Včera jsem řekla, že se jdu učit biologii. Vypnula jsem notebook, ale dál setrvávala u televize. Můj temperament se pomalu přesouvá do jiného kvadrantu. Melancholie se mění ve flegmatismus. Začíná mě zase přepadat splín. A do toho je mi lhostejné mé studium, má budoucnost, mé vztahy, celý svět, úplně všechno. Jsem flegmatická vůči flegmatismu. Biologii jsem se neučila. Přečetla jsem si 93 otázek ze 100 až ráno před školou. Pokazila jsem blastuly.

Místo biologie jsem si četla. Dočetla jsem Proti umění. Velmi krásná kniha. Chystám se psát recenzi. Chtěla jsem ji napsat dneska, ale zase z toho sešlo. Domů jsem přišla v sedm, vařila, učila se češtinu. Učila se češtinu! Neučila. Prostě jsem si zodpověděla otázky na papíru a prostě to nějak dopadne. Není to nějaký přehnaný zájem o studium, vážně ne. Učitelka mi dala papír s rozšířeným seznamem četby k maturitě, abych zaškrtla, jaké bych u maturity uvítala. Dodala jsem i pár vlastních nápadů. Prý uvidí.

Literatura je fajn. Čeština je fajn. Jen nemám ráda, když po mně někdo něco chce. A to oni chtějí. A já nechci.

Písemka z francouzštiny na číslovky do sta dopadla na dvojku. Z ruštiny jsem prý dostala pětku za aktivitu. Nebaví mě škola a nemám motivaci. Neměla bych si aspoň povídat, měla bych být aspoň otočená dopředu a ne do boku. Směju se a ani nevím čemu. Směju se a přitom je mi do pláče. Směju se a nikdo to moc nechápe, ani já. Směju se a nebaví mě se smát.

Čtu Daniel Stein, překladatel od Ljudmily Ulické. Nevím, jaké to je. Jsem na úplném začátku. Je to o Židech. Vážně jsem to neplánovala! Tentokrát ne. Čtu ve škole, čtu ve vyučování. Dneska jsem ve společenských vědách poměrně poslouchala, brali jsme lidská práva. Jestliže máme právo na život, měli bychom mít i právo na smrt, to jsem řekla. Sebevražedné sklony nemám, jen si to prostě myslím.

Koupila jsem si velký blok s tvrdými deskami. Hledala jsem něco pěkného v antikvariátu - Hrabě, Baudlaire, Rimbaud, já nevím, teď jsem z podivného důvodu nějak na tu poezii. Neměli nic. Koupila jsem si Lermontova. Lermontov je fajn, i když je to Rusák. Rusáci nejsou všichni kreténi. Žádný národ není tvořen jenom z kreténů, jinak by jako národ nemohl existovat.

Odpoledne jsem strávila se spolužačkami. Mám je ráda. Řekla jsem jim to někdy? Asi ne. Mám vás ráda. Jsem za ně ráda. Jsem ráda, že mám konečně přátele. A s kým trávit čas. To je sice pěkné, že si s někým rozumím, ale když bydlí až kdesi u hranic s Německem, kdesi v Ústeckém kraji, tak je to pěkně na pytel. Své spolužačky mám ráda. Ty dvě. S ostatními nemám problém, ale nemám je tak ráda.

"Babičko, koupíš mi tohle?" - "Ale já nejsem babička, já jsem máma." Malá holčička, asi jí byly tak tři roky. Mladá paní, tak kolem třiceti. Stáli ve frontě v Bille za mnou. Babička. Smála jsem se, ale tentokrát jsem myslela na smích doopravdy.

Zítra jdu ze školy o dvě hodiny dřív. Jedu do Prahy. Zmiňovala jsem to? Vyhrála jsem druhé místo v literární soutěži Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, na téma Palachův svetr vypráví. Zítra v pět to tam začíná, to vyhlášení. Než přijedeme z Brna... Jede tam celá rodina. Máma, táta i sestra. Nepamatuji si, kdy jsme takto naposledy trávili čas spolu. Naši se rozvedli, když mi bylo devět. Nedokážu si představit, jak by naše společná domácnost vypadala. Takto mi to vyhovuje.

Sedím u počítače, zase se dívám na televizi. Nic kloudného, co bych mohla dělat. Ztrácím se ve svých myšlenkách a děsím se jich. Ale tentokrát nejsem sama, tentokrát tomu člověku nebudu odpovídat. Tomu, co prej jakože neexistuje. Ale já vím, že ano.

Teaser Tuesday (6)

4. listopadu 2014 v 16:06 | Yima |  Teaser Tuesday

Originální Teaser Tuesday je na blogu Should Be Reading. O co jde? Mám vzít knihu, kterou aktuálně čtu, otevřít ji na náhodné stránce a opsat sem úryvek, napsat jméno autora, název knihy.

Tak jsem den neztratil.
Pokračoval jsem dál po pěšině a přišel k ohradě, kde se pasou koně. Stojí uprostřed jako sochy, skoro nehnutě, pak se náhle jeden z nich dá do pohybu: Svaly se mu rýsují, mohutné napětí na hladké kůži a nohy tvrdě dupou do země, hrozivý zvuk kopyt jako předzvěst války nebo smrti. Neštěstí. Něco hrozného. Kůň se rozběhl divokou rychlostí k místu, kde jsem stál, strach jsem necítil. A pak: Tlak vzduchu z pohybu zvířete mi narazil do obličeje. Ovanul mě pach jeho kůže a hřívy. I to byla radost.

Kniha Proti umění od severského autora Tomase Espedala. Je zajímavá v tom, že používá paralelní kompozici - v jednom "čase" se odehrávají příběhy různých rodinných příslušníků, které vypráví hlavní postava. Vzájemně se prolínají, aniž by někde bylo předem napsáno, že teď jsme v roce 1945 a povídáme si tu o tom a tom, ne. Musíte si pamatovat, co jste před chvílí přečetli a jakmile se objeví zmínky o tom, kdo v tomto příběhu figuruje, hned si to musíte podle toho zrekapitovat.
Další zajímavostí je to, že autor používá jak dlouhá, složitá souvětí plná přídavných jmen, tak i krátké, jednoduché věty, které někdy čítají třeba jen jedno, dvě, tři slova. To dodává textu dynamičnosti. Čtěnář se ponoří do toho dlouhého spádu slov a vzápětí ho probudí něco krátkého. Do jisté míry je to vidět i v ukázce.

Dneska jsem byla v knihkupectví. Rok pod psa, to stojí 199kč, to ne, to je moc drahý. Jé, hele, Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku, to jsem chtěla! 329 korun, moc drahý. Guláš pro Masaryka, jé, to bych chtěla! 299 korun, tak to taky nic. Nakonec jsem si odnesla Pravda o případu Harryho Queberta od Joëla Dickera za 398 korun... (ovšem s ISIC kartou jsem platila jen 358!).

Tinnitus

3. listopadu 2014 v 22:04 | Yima |  Yima
Tak prej mám tinnitus. Ale řekli mi to až po třech hodinách, kdy jsme běhali po všech čertech (čti po doktorech).

Před půl osmou jsme už s mámou seděly v čekárně u doktora. Zavolali si mě jako druhou. Posadila jsem se na to děsivé křeslo a doktor se zeptal, co mi je.

"Píská mi v uších," řekla jsem.
"Ne!"
"Jo..."
"Ne!"
"Jo..."
"Jak dlouho?"
"Asi týden."
"Tak to je ještě dobrý."

Můj doktor na ORL je super! Je milý, nebojím se ho, vypadá rozumně a přitom normálně a ne jako takoví ti přehnaní inteligenti. Nicméně vypadal být ze mě zoufalý, ostatně jako všichni doktoři. Mé tělo má takovou vlastnost, že ačkoli něco nefunguje jak má, tak i přesto nikdo nic nikdy nenajde. Příkladem toho je můj stále rychlý tep, ale není nic, co by to zapříčinilo...

Byla jsem poslána do dětské nemocnice. Doktor řekl, že pískání v uších nemá rád, protože to může být úplně od čehokoli. Říkal, že dostanu prášky na prokrvování středního ucha, ale že účinnější jsou infuze, tak že mi možná dají infuzi. Jakmile jsem se na ulici dozvěděla, co to je a jak se to aplikuje, málem jsem se složila, vážení.

Mezitím měla mít máma v práci jednání. Mezitím volala babička, že umřela její sestra - značně hystericky a uřvaně, však víte, umřela jí sestra, i když nevlastní a i když se málokdy vídaly a ona na ni v jednom kuse nadávala. Babičce ani dědovi jsem nemohla být předhozena. Táta se mnou byl u doktorů jednou jedinkrát a opakovat to asi ani nechci. Vyjely jsme tedy do nemocnice.

Jak já to tam nenávidím! Zjistila jsem, že tam mají bohoslužby. To není to, proč to tam nenávidím, to mě právě ohromilo. Nenávidím to proto, protože jsou tam protivní doktoři, co si myslí, že spolkli všechnu moudrost světa a považují vás za podlidi a idioty. Jako jasně, určitě jsou tam i lidi, co jsou milí... ale ještě jsem na někoho takovýho nenarazila.

Ptáte se, co zjistili? Že mám tinnitus. Páni, to je mi novinka! Vždyť právě s tím jsem přišla, aby to zatraceně vyřešili! Dali mi prášky. Že se neví, od čeho to je, ale že to třeba zabere, ale třeba taky ne. Tinnitus je symptom, nikoli ta nemoc. A ta prý může být prakticky kdekoli. Jako super. Tak teď budu brát nějaký prášky...

Když jsem přišla do školy, dorazily mě další dvě věci. Dvojka ze zeměpisu o jeden bod a trojka ze čtvrtletky z matiky o jeden bod, ovšem ta matika je počítána třikrát, že ano. Ale jestli se ptáte, tak jinak se mám fajn. Nevyspalá, protivná, unavená, usínám i při chůzi, fakt super. Dokonce jsem tak vykolejená, že jsem dneska v noci napsala básničku, které já normálně nepíšu, vlastně jsem už asi půl roku něco kloudnýho nenapsala. Můj život se nějak vymyká zajetým kolejím a nemohu říct, že by se mi to zcela líbilo.

P.S. Komunikuju s lidmi, to se mi líbí.