Iris: "Obecně se snažím nepobuřovat"

27. listopadu 2014 v 16:00 | Yima |  Rozhovory
Tímto rozhovorem začíná na mém blogu snad pravidelná rubrika. Rozhovory budou vycházet vždy ve čtvrtek, ale ještě se uvidí, jestli jednou za týden, nebo jednou za čtrnáct dní, nebo nějaká smíšenina těchto dvou časových úseků.
První blogerka, se kterou si můžete přečíst rozhovor, je Iris z blogu i-ris.blog.cz. Je jí patnáct let, žije v Liberci, ale pochází z Krkonoš. Na tomto blogu ji můžete najít už tři roky, ale i před tím jste ji mohli vídat jinde. Není členkou žádných klubů na blogu, ale hlásila se do AK, kam ji ještě nikdo nepřijal. A co dělá mimo blogování? To se právě můžete dočíst v rozhovoru.


Svůj první blog sis založila asi v sedmi, osmi letech. Když ti bylo dvanáct, založila sis blog i-ris.blog.cz. Co tě vedlo k prvnímu blogu a proč ses přesunula na ten současný?
Úplně původně jsem měla založený profil na dětské stránce Alík.cz (v podstatě něco jako facebook, ale ilustrovaný a roztomilý). U někoho jsem odkoukala, že má blog, a tak jsem se zcela přirozeně rozhodla, že chci také zkusit mít svou vlastní internetovou stránku... Jak už tomu tak (většinou) bývá, jakožto sedmileté dítě jsem neoplývala příliš kultivovaným psaným projevem. Tak jsem to vzdala. Mezi mým prvním a tím současným blogem existovalo ještě pár slepých větví... například blog snowflowers.blog.cz, který jsem opustila kvůli jednomu kritickému článku.

Pro ty, kteří tvůj blog neznají, pokus se ho nějak stručně představit.
Můj blog je taková všehosměska; vím, že toto tvrzení je klišé, ale opravdu to neumím říci jinak. V prvních letech jsem psala hlavně deníčkové články a občas přidala nějaké fotky nebo písničku, v minulém roce jsem se přeorientovala spíše na úvahy (protože mé běžné denní zážitky očividně nikoho nebavily) a dnes si uvědomuji, že z úvahového blogu se nějak plynule stal blog plný amatérských literárních pokusů. :)

Když jsme u těch literárních pokusů, jsi spoluautorkou Hřejivé výzvy, které se účastní už kolem dvaceti lidí, včetně tebe. Stíháš teď vůbec psát něco jiného?
Popravdě, nestíhám. Pokud se do mých literárních snah nepočítají hudební články, tak jsem plně zaměstnána Hřejivou výzvou, ale nijak moc mi to nevadí. Vlastně to (alespoň pro mě) byl cíl projektu... Ale třeba na psaní do školního časopisu si čas udělat dokážu.



A chceš se psaním pracovat v budoucnu i v profesním životě?
Je to krásná představa, ale vzhledem k tomu, že vidím, kolik autorů se mezi blogery objevuje, vím, že bych musela být hodně ctižádostivá, snaživá a sebevědomá, abych se někam opravdu dostala. Jelikož taková nejsem, myslím, že psaní zůstane navždycky mým koníčkem, něčím, u čeho se odreaguji a co nebude omezeno žádnými uzávěrkami.

Učíš se čtyři jazyky. Jaké to jsou a jak ses k tomu dostala?
Učím se anglicky, španělsky, latinsky a rusky. Dostala jsem se k tomu úplně obyčejně; angličtinu mám už od třetí třídy, španělštinu jsem si vybrala v tercii (na výběr jsme měli ještě němčinu a francouzštinu), latina je takový zvláštní předmět, který budu mít jen v kvintě a sextě, a ruštinu mám jako dobrovolný volitelný předmět. Zkoušela jsem se učit ještě norsky (sama, jen s cédéčkem a učebnicí pro samouky), ale bohužel mi toto nadšení nevydrželo.

Také se učím rusky a už jsem se setkala s negativními reakcemi - Rusko je teď přece jenom mocnost, na kterou se lidé nedívají zrovna přátelsky. Už ses s tím taky setkala? Máš nějaký způsob, jak to lidem vysvětluješ? (Já kupříkladu říkám, že až k nám přijedou ruské tanky, aspoň jim budu umět nadávat.)
Ještě jsem se nesetkala s negativními reakcemi. Kromě hlášky "Vy jste komunisti!", pronášené jedním spolužákem (ano, měl to být vtip. Jsme soukromé gymnázium, tudíž není moc pravděpodobné, že by studenti podporovali komunismus). A většina lidí říká, že je dobře, že se učím rusky, protože se mi to jednou bude hodit; protože ruština je ještě pořád jedním ze světových jazyků.

Na jaké škole tedy studuješ a co plánuješ po maturitě?
Studuji na Podještědském gymnáziu. Co se týče vysoké školy, nemám ještě vůbec vybráno a moje preference se nevyzpytatelně mění. Nikdy jsem například nechtěla být učitelka, studovat matfyz nebo biologii... Možná, že jednou zakotvím u bohemistiky, hispanistiky nebo filosofie. Poslední dobou si také říkám, že bych mohla jít studovat dějepis, když mě tolik baví.

Také jsi mi psala, že tě baví předmět 'kořeny evropské kultury'. Myslím, že to není zrovna předmět, který by se na školách běžně vyučoval, alespoň jsem se s tím ještě nesetkala. Co se tam učíte?
Kořeny evropské kultury je taková zvláštní směska mezi dějepisem a náboženstvím, abych to popsala krátce. V hodinách KEKu se probírají stará písma (samozřejmě, že jenom povrchně - neučíme se celou klínovou abecedu), základy civilizace, první náboženství a pak také Bible. V primě je tento předmět místo dějepisu; to, že ho my máme v kvintě, je taková volitelná novinka. Řekla bych, že nejzáživnější složkou tohoto předmětu jsou antická náboženství a báje.


Zpátky k tvým koníčkům. Nejenom že píšeš, ale i kreslíš, hraješ na saxofon a klarinet, a samozřejmě čteš. Už jsi v něčem zaznamenala nějaký úspěch?
No... Hraju v klarinetovém triu, letos pátým rokem. Dva roky zpátky se konala celostátní soutěž komorních souborů s převahou dechových nástrojů, v níž jsme se probojovali až do státního kola (z něj jsme si odnesli třetí cenu, ale i tak to považuji za úspěch). Co se týká psaní, jednou, když mi bylo asi sedm, mamka tajně poslala jednu mou básničku do literární soutěže, kde jsem za ni dostala třetí cenu (nutno dodat, že druhé i první místo zůstalo neobsazené). Jsem z toho ale dodnes docela rozladěná, protože už v oné dávné době jsem byla přesvědčena o trapnosti té básně.

Účastnila ses od té doby nějaké literární soutěže? Třeba i aniž bys to předem věděla (jako poprvé)?
Pokud nepočítám Olympiádu v českém jazyce, jejíž součástí je sloh (ale psaný až na místě, taková milá slohová improvizace), tak až letos. Jde o anglickou literární soutěž Literary Award, kam jsem na konci října posílala svou povídku na téma Mirrors. Nekriticky musím říct, že za to jsem na sebe docela hrdá, protože když mi bylo ve škole řečeno, že do toho mám jít, vůbec jsem si neuměla představit, že napíšu souvislý text v angličtině. Ale to je všechno; vždy jsem se spíš děsila toho, že by mé práce někdo četl a soudil. Dlouho jsem své literární texty nedávala číst vůbec nikomu.

Kdy se to zlomilo? Teď je přece publikuješ běžně.
To je těžká otázka, ale děkuji za ni. Sama bych to totiž také ráda zjistila. :) Pokud si dobře vzpomínám, začalo to právě básničkami - když mi bylo deset, začala jsem je psát vědomě (tzn. sednu si a vyplodím báseň; nikoliv "jé, napadl mě rým, napíšu ho!") a
mamka s babičkou mě přemluvily, abych jim je občas četla. Jejich slova chvály mě motivovaly k tomu, abych básně začala zveřejňovat. A publikování ostatních slohů - úvah, líčení,... - to asi vyplynulo z mé touhy sdělovat své myšlenkové pochody. Jen teď se snažím sdělovat trošku méně prvoplánově, než prostřednictvím deníčků.

S kterým tvým názorem nebo myšlenkou tví čtenáři nejvíc nesouhlasili?
Nedá se říct, že bych se setkala s nějakou výslovnou kritikou nebo se s někým přímo pohádala. Ale k úvaze o mateřství - tedy spíše o ne-mateřství - kde jsem psala o tom, proč nechci mít děti, mi hodně lidí napsalo, že mi můj názor neberou (stejně ho ještě stokrát změním), ale že oni to vidí jinak. Obecně se snažím nepobuřovat, protože se nerada hádám. Kvůli tomu jsem vlastně opustila svůj zmiňovaný minulý blog; pokoušela jsem se o naivní kritiku společnosti a hlavně patnáctiletých blogerek, které se chovají jako by pozřely vší moudrost světa. Kolem toho se strhla taková menší vlna trochu drsného nesouhlasu a tak jsem článek smazala a odešla. Od té doby se pokouším psát články, jimiž nikoho nenaštvu, protože to nemám zapotřebí (možná to zní zbaběle, ale stojím si za tím).

Kritizovala jsi patnáctileté blogerky, ale teď jsi jednou z nich. V čem se ty, o kterých byl článek, liší od tebe?
No, nezveřejňuju své našpulené fotky, nepíšu o tom, kde jsem se s kým vyspala nebo opila (protože se tak ani nechovám) a taky se nesnažím o žádné depresivní nebo sebevražedné pózy. Musela bych si ten článek znovu přečíst, abych k tomu mohla napsat více.

A na konec se tě zeptám, jakou knihu teď čteš, jakou knihu bys doporučila?
Asi předevčírem jsem dočetla knihu Ze života pařížské bohémy, jejímž autorem je francouzský spisovatel Henri Murger. Jelikož jsem z tohoto díla nadšená, je to zároveň můj knižní tip. Moje další oblíbené knihy jsou například Válka s Mloky od Karla Čapka nebo Můj strýc Odysseus od Jiřího Marka. :)

Děkuji za příjemný rozhovor. :)
I já tobě. :)

Příště se můžete těšit na rozhovor s Mariellou, kterou najdete na mnoha blozích.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 27. listopadu 2014 v 17:15 | Reagovat

Ačkoli jsem většinu věcí o Iris už věděla, tento rozhovor jsem si užila. Iris je bezpochyby jeden z nejzajímavějších a nejinspirativnějších vrstevníků, co znám a její tvorbu opravdu obdivuju. :)
Ale prosím, nedávej mi knižní tipy. Mám jich tolik, že nevím, co číst dřív. :D

2 Em Age Em Age | Web | 27. listopadu 2014 v 17:44 | Reagovat

Taky jsem měla Alíka. Musím říct, že jsem tam byla docela známá tehdy, jmenovala jsem se EvelinGoldenmajer. :D Jednou jsem dokonce byla i na alíkovské pražské konferenci, kam mě pozvalo vedení Alíka. :D
Tak jasné, taky jsem se učila ruštinu a hláška "Komunisti!" byla na denním pořádku od spolužáku. To si ale nevybereš, druhý volitelný předmět byla němčina, a tam zase byli všichni nacisti. :D
Taky se nerada hádám, opravdu nerada. Lidé mají tendenci hned všechny urážet a psát mi, že jsem hloupá, apod. To nesnáším - jsem hloupá jen kvůli tomu, že nesdílím stejný názor jako oni? Co je opravňuje myslet si, že jen jejich názor jediný je správný a moudrý a rozumný? Copak nikdy neslyšeli o tom, že pravda je relativní? Ano, nemám ráda negativní komentáře a hodněkrát jsem také smazala článek jen kvůli tomu, že se tam těch hnusných komentářů sešlo hodně. :(
S tvou kritikou oněch blogerek souhlasím; ale musím říct, že ne všechny jsou "pózy", z osobní zkušenosti můžu říct, že bohužel třeba já se o sebevraždu pokusila několikrát a nebyla to rozhodně žádná póza. Ono je to někdy ale těžké poznat - když je to jen póza, a kdy je to opravdu skutečný psychický problém. Ach jo, psychika je fakt svině.

Rozhodně se těším na další rozhovory, tenhle rozhovor mě velmi bavil číst; snad i díky tomu, že Iris má zajímavé zkušenosti s blogem a se životem. :) Doufám, že i další rozhovor bude takto zajímavý. :)
Mariellu neznám, tak jsem zvědavá, jaké to bude. :)

3 K. K. | E-mail | Web | 27. listopadu 2014 v 20:02 | Reagovat

Povedený rozhovor. Iris občas čtu, je to sympatická blogerka. A teda, musím ocenit i tebe, Yim, umíš se příjemně ptát - nejsou to otázky navymýšlený narychlo, je vidět, že sis s tím dala práci. Super! :)

4 Lyra Lyra | E-mail | Web | 28. listopadu 2014 v 9:14 | Reagovat

Hezký rozhovor, budu se těšit na další. Iris působí sympaticky, občas si nějaký článek na jejím blogu přečtu. Naposledy mě takto uchvátily její Múzy - velmi originální ztvárnění. Je dobře, že na blog.cz je více mladých blogerek, které mají rozum a nejde o ten typ dívek, který Iris v rozhovoru zmínila - vyšpulená pusa, zmalovaný obličej a sex, drogy a alkohol v jednom kuse. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama