Tomas Espedal: Proti umění

8. listopadu 2014 v 20:22 | Yima |  Recenze
Název: Proti umění
Originální název: Imot kunsten
Autor: Tomas Espedal
Překlad: Jana Vrbová
Nakladatelství: Havran
Rok vydání: 2013
Počet stran: 128
ISBN: 9788087341179

Anotace:
Prozaický text z roku 2011 uznávaného norského spisovatele. Proti umění je esejistický román o člověku, který tvrdě pracuje, aby se stal spisovatelem. V nemilosrdně přítomném čase autor píše zdánlivě nedějový příběh o proměnách života a každodenní práci, o pohybu a klidu, o stěhování a zabydlování, o knize vlastní i o knihách jiných autorů. A kromě toho vypráví o rodině a o tom, jak se předcházející generace otiskují do svých potomků. Děj, skrývající se spíše mezi řádky, vytváří mistrovskou etudu na dané téma, osloví každého, kdo má rád skutečnou literaturu.
(zdroj: DatabazeKnih)



Tomas Espedal je uznávaný norský spisovatel, narozený v roce 1961. Jeho první kniha byla vydána v roce 1988, En vill flukt av parfymer. Do češtiny byly přeloženy jeho dva romány, Jít a Proti umění. Za knihu Proti umění získal Norskou cenu kritiky v roce 2009.

Anotace podle mě tu knihu znehodnocuje, shazuje. Je to o tom, jak si jsou předkové a potomci podobní. Je o vztahu k manželce, k dceři, k matce, k životu. Je o snaze odlišit se od rodičů a následném selhání, kdy jsme nakonec takoví, jací byli oni. Je o domově. Je o odcházení - jak o lidech, co odcházejí z našeho života, tak o těch, co odcházejí z toho jejich. Není ani tak o člověku, který tvrdě pracuje, aby se stal spisovatelem.

Musím se soustředit na psaní. Nejdřív člověk píše, aby vydal knihu, aby si mohl říkat spisovatel, pak píše, aby vydělal peníte, pak píše, aby měl práci, potom aby psal líp, pořád lepší knihy, nikdy horší, každá kniha musí být lepší než ta předchozí, to je pravidlo, které téměř znemožňuje psát knihy: Spisovatel, napsal Thomas Mann, je někdo, kdo píše s mnohem většími obtížemi než ostatní. Ale po mnoha letech a několika knihách myslí stále méně na peníze a na knihy, psát je nutnost, životní nezbytnost, bez psaní by se neobešel.

Hlavní postavou je Tomas, sám autor, kterému zemřela manželka a snaží se s tím vším vyrovnat. Nepodařilo se mi zjistit, do jaké míry jsou v příběhu obsaženy autobiografické prvky. Ale Espedal rozhodně psal o něčem, o čem věděl; zároveň se od všech příběhů dokázal emočně distancovat a popisovat to bez příliš viditelného patosu.

Co se jazykové vrstvy týče, Espedal používá dlouhá, složitá souvětí, ale zároveň krátké a jednoduché věty. To dodává textu dynamiku. Autor ví, kdy je potřeba přibrzdit, proud slov zpomalit, a kdy je naopak dobré, aby čtenář přečetl dvě, tři stránky během okamžiku. Dokáže s tím pracovat tak, aby to fungovalo a především zaujalo.

Probírají odborové záležitosti. Mzdy. Budoucnost. Je neděle osmého dubna. Budoucnost je světlá. Otevřená. Plná nadějí. Elly Alice stojí u postele v ložnici a kontroluje, zda Eivind spí, zda dýchá a leží, jak má, pečlivě přikryje spící tělo. Jedináček. Mazánek. Její školák. Má jediné veliké přání pro svého syna: Aby nebyl jako jeho otec.

Kniha na první pohled vypadá mít chronologickou kompozici. Jakmile si přečtete pár stran, dojde vám, že se ale v jedné dějové linii prolínají příběhy několika rodinných příslušníků. Autor se ani nenamáhá, aby v prvním odstavci další části (nezahazuje se ani kapitolami, jednotlivé části (a ne každá část pojednává o jiném člověku) jsou odděleny mezerou) zmínil, o kom máme tu čest číst. Naopak, baví ho čtenáře mystifikovat a nechat je topit se ve vlastních myšlenkách. Geniální je, že příběhy navazují. Příběh dědy navazuje na příběh Tomase. Splývají příbehy a splývají i postavy. Nikdo tam není navíc, všichni tam mají své uplatnění a místo. Prolínání (a tedy i matení) může být pro některé důvodem, proč by mohli knihu odložit. Pro ostatní to může být zase pobídka číst dál.

Děj je mezi řádky. Dílo bych označila spíš za lyrický román. Je hlavně o pocitech, názorech a postojích či postřezích. Od prvního řádku k tomu poslednímu se Tomas neposune o moc velký časový úsek. Moc se toho nestane. Hlavní je to, co se stalo předtím, třeba i předtím, než se vůbec narodil. Nebýt totiž toho všeho "předtím", nebyli bychom ani my.

Byla radost Proti umění číst. V knihovně jsem po knize sáhla povrchně kvůli zajímavé obálce, povrchně kvůli zajímavému názvu a povrchně kvůli jménu autora... Líbilo se mi, jak Espedal dokáže klouzat po slovech a větách a jak pomocí nich dokáže proplouvat životy, o kterých slyšel vyprávět. Forma mě velmi zaujala. Vždycky jsem si myslela, že knihy jsou napsané buď minimalisticky, krátkými větami, nebo naopak dlouhými souvětími. Evidentně to lze spolu skloubit tak, aby byl výsledek čtivý a nebil se. Uvědomila jsem si spoustu věcí. Ve článích o tvůrčím psaním jsem čítávala, že pokud vyprávíme o více postavách, měli bychom je okamžitě rozlišit, aby se čtenář neztrácel. Možná je ale přeci jen zajímavější, pokud tomu ponecháme mnohoznačnost.

Nejsem si ale jistá, jestli tuto knihu mohu s klidným svědomím doporučovat, když se mě někdo zeptá na oblíbené knihy (protože určitě nyní patří do těch top). Nejsem si jistá, jestli se bude líbit velkému spektru lidí (jak tomu může být třeba u Hrdého Budžese). Je to hodně o přemýšlení, tiché konfrontaci názorů. Ano, doporučila bych ji, ale otázka je, jak se se stylem Espedala a s příběhem sžije každý člověk jako individualita. Nyní je to na vás.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 yellow yellow | 8. listopadu 2014 v 22:36 | Reagovat

Espedala jsme nedávno měli v kurzu Severské literatury a musím přiznat, že mě moc nezaujal. Z probíraných norských autorů se mi ale hodně líbila kniha Beatles od Lars Saabye Christensena.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama