Prosinec 2014

Co nového kromě nového roku

31. prosince 2014 v 12:43 | Yima |  Yima
Když se ohlížím za minulým rokem, usmívám se, jsem šťastná, stejně jako byl šťastný můj rok 2014. Špatné okamžiky byly přebity těmi dobrými, špatní lidé zastřeni těmi milými, špatné známky jsem řešila ještě méně než kdy dřív. Co se tedy všechno událo?

Nechci vás zatěžovat shrnutím minulého roku. Je to zbytečné. Ti, které to zajímá, to všechno mohli sledovat na mém blogu v průběhu roku. Snad jen zmíním pár věcí - úplně nejlepší věci, lidé, knihy. Potom bych se, s vaším dovolením, přesunula k novinkám v Yimovském světě.

Úplně nejlepší věci, které se mi udály, začaly již na jaře. To jsem psala spoustu povídek do spousty soutěží. Dvě povídky z toho uspěly. Za prvé, Jak broky, která byla vydána v knize Kafe v pět. Za druhé, povídka Exponátem, která skončila na druhém místě. Mezitím mě postihla hrozná věc v podobě autorské krize, která mě ale úspěšně opustila. Dalšími skvělými věcmi byla návštěva Polska (v létě s tátou) a Ukrajiny (na podzim se školou). Nesmím zapomenout na celý skvělý podzim ve středisku, kde jsem neskutečně moc spokojená a každý okamžik tam je pro mě nenahraditelný. Letos jsem také byla v Muzeu Franze Kafky, což byl dobrý zážitek, vzhledem k tomu, že Kafka je jedním z mých oblíbených spisovatelů a provedení bylo tak neskutečně báječné, že to snad ani není pravda. V létě jsem strávila týden s Jankou, Verčou a Karlem v Praze. V létě jsem strávila dva týdny s Kapuletovou. Mimochodem, postupuji do dalšího kola v olympiádě z českého jazyka.

Úplně nejlepší lidi, které jsem za rok 2014 potkala, začala se s nimi bavit nebo jsme stále zůstávali v kontaktu, zkrátka ti nejlepší lidi. Janka, Verča, Karel, Kapuletová, Marrei, Gabča, Dan, Anežka, má rodina, která teď podle mě drží více pohromadě, Adam, Sára, Martin, Julča, Iviis, Štěpán, a mnohem dalších a mnoho ostatních.

Úplně nejlepší knihy, které jsem letos četla? V létě mě přepadlo šílenství najít si svou oblíbenou knihu, kterou tehdy zpodobnila kniha Den triffidů od Johna Wyndhama. Ta sice stále zůstává v popředí, nicméně ji nahradila kniha Klub nenapravitelných optimistů od Jean-Michela Guenassii, tu jsem dostala i na letošní Vánoce, protože jsem ji četla jen z knihovny. Dalšími úžasnými knihami byly knihy od Erica-Emmanuela Schmitta, nejvíc se mi z nich líbí Oskar a růžová paní. Na druhou stranu mě zklamala kniha Kdo chytá v žitě.

Tímto končí taková malá rekapitulace, kterou bych mohla zaplnit celou knihu. Ovšem něco končí a něco nového začíná. Doufám, že i rok 2015 bude tak krásný jako ten rok 2014, ačkoli budu muset psát závěrečnou práci a já stále nevím téma, protože mám až moc nápadů. A co blog? Ani blog nepřijde zkrátka. V červenci 2015 oslaví své druhé narozeniny. Mezitím tu bude pár novinek.

V první řadě se jedná už o déle plánovanou změnu vzhledu. Stávající design s fotografiemi beatníků v záhlaví už tu mám asi dva měsíce a nebaví mě se dívat stále na to stejné. Už asi týden a půl, možná dva, přemýšlím o změně, nicméně mě stále nenapadá nic adekvátního. Neříkám tedy, kdy se změna dostaví, nicméně čekejte ji.

V druhé řadě jde o novou rubriku, která stále ještě nemá své jméno. Pokud sledujete můj blog i na facebooku (ZDE), už jste si toho asi všimli. Půjde o rubriku, ve které budu, ještě nevím v jakém intervalu, přidávat své úúúúplně staré povídky, třeba šest, pět let staré, k tomu nějaký komentář, příhodu, něco takového. Kdyby vás napadl nějaký dobrý název, podělte se o něj prosím.

I nadále bude pokračovat rubrika Rozhovory, ve které doposud vyšly jen rozhovory s Iris a s Mariellou. Neříkala jsem, že to bude pravidelné, říkala jsem jen to, že budou vycházet ve čtvrtek. Mám domluvené dvě blogerky, avšak teď před Vánoci a během Vánoc jsem nenašla čas, budete se moci těšit během ledna.


Přemýšlím, že bych pokračovala ve svém projektu, který tu fungoval na začátku minulého roku, tedy ten, kdy jsem vždy v neděli napsala to, co jsem viděla a slyšela. Ale jak se znám, zase by mě to přešlo, takže nic neslibuju, budu pokračovat rubrikou Postřehy, která je občasníková.


Z těch pravidelných rubrik budu pokračovat v Teaser Tuesday, akorát teď v prosinci to trochu skřípalo, protože jsem neměla čas na čtení. Zbývá mi dočíst posledních asi čtyřicet stran z knihy Evangelium podle Piláta, to chci stihnout do dnešní půlnoci, abych do nového roku vcházela s čistým štítem. Rozhodla jsem se, že budu počítat, kolik knih jsem přečetla a kolik stránek jsem přečetla. Na konci roku to sečtu a uvidím, jaký budu mít výsledek.

Začínám, mimochodem, chápat, proč jsou léta na střední škole ta nejlepší v životě. Přeji vám krásný Nový i nový rok, užijte si poslední den roku 2014, který bude s úderem půlnoci nenávratně za námi, nezapomeňte, že jak na Nový rok, tak po celý rok, čtěte, pište, dělejte, co vás baví, bavte se s přáteli, vytvářejte si nové přátele, mějte se báječně a ještě líp, to vše vám přeje Yima a všichni obyvatelé Yimovského světa, takže vlastně jenom Yima!

Analýza rozepsaných povídek

23. prosince 2014 v 19:14 | Yima |  Yima
Zhruba od března mě sužovala velmi zlá nemoc, které se říká autorský blok. Poslední povídka, kterou jsem před tímto obdobím nečinnosti napsala, byla kupodivu vítězná Jak broky, kterou jsem vlastně napsala ještě v takovém mezičase, kdy se dalo psát. V tomto meziobdobí jsem zvládla napsat ještě povídku Náhradní domov, kterou jsem psala dobré dva měsíce! Nesmím zapomenout na proud myšlenek a odporů vůči společnosti v podobě povídky Za městem na skládce koncem dubna.

Z této škaredé nemoci jsem se snažila vyléčit dlouhou dobu. Dílčími léky v tomto případě byla kvanta a kvanta rozepsaných a nedopsaných povídek. Jednu jsem napsala až do konce, bylo to na přelomu července a sprna, ale tu jsem zahrabala hluboko do útrob počítače a už ji nikdy nikdo neuvidí. (Pro zvědavce snad ještě zmíním, že pojednává o právu na blbost.) Léky, které mě nakonec doopravdy uzdravily, byla poezie. Což je značně absurdní, nýbrž básničky mi nikdy nešly a nikdy jsem se ani moc nepsala.

Během listopadu, potažmo prosince, protože si to už pořádně nepamatuju, jsem dopsala první použitelnou povídku do konce. Na mém blogu jste ji už taky mohli vidět, jedná se o Zvoníka. Což prý je teda pesimistické a depresivní. A to není, protože jen ten název je plný naděje, naděje je i v tom, že tam někdo zůstane, že někdo stále věří. Musíte se na to dívat z trochu jiného úhlu, ne z toho tupého. Taky jsem slyšela názor, že je to dobře napsané, ale neoriginální.

Nicméně, Zvoník je dopsaný. A co teď? Chystám se psát povídku do literární soutěže Skrytá paměť Moravy na téma Všude dobře... A právě proto jsem začala procházet všechny ty rozepsané povídky, abych zjistila, zda-li se tam nenachází něco použitelného, dobrého, nebo tak něco.

Výsledek mého pátrání mě značně vyděsil. Takřka všechny ty rozepsané povídky (dále jen cáry) jsou psány ich formou a z pohledu muže různého věku - nejmladšímu je něco kolem dvaceti, nejstarší je v důchodu. Žena snad nevypráví ani jeden příběh.

Za druhé, zarážejí mě má témata. Asi 50% všech cárů začíná davem, ať uspořádaným nebo neuspořádaným. Dovolte, abych vám sem dala pár ukázek.
Pod oknem byl dav lidí, slétl se tam jako hejno supů na mršinu. Lidé nekrákali tak hlasitě jako ptáci, byli ještě o mnoho hlučnější. Měli megafony a nad hlavami drželi transparenty. Zatarasovali celou silnici i chodník, takže když přijížděla sanitka, řidič se musel hodně snažit, aby se dostal na příjem a pacient jim nezemřel. O to horší na tom bylo, že dav protestoval proti usmrcování.
-
Vždycky nás stavěli do řad a zástupů. Už v mateřských školkách jsme chodili ve dvojicích a drželi se za ruce. Jediný, kdo mohl vybočovat, byla trojice na konci - a to byla obří pocta, které se dostalo jen málokomu. Potom nás zařazovali do pravidelných bloků ve škole. Každý týden dvakrát při tělesné výchově jsme stáli rozděleni na dívky a chlapce, na cvičící a necvičící, od největšího po nejmenší, nebo podle toho, jak se kdo jmenuje. Asi abychom zapadli. Abychom byli všichni stejní a byla s námi menší práce.
A já se ptám. Pokud všichni stojí v zástupech a řadách, jsem pořád stejná jako ostatní, když jsem v jedné řadě jen já samotný?

Asi 50% všech cárů potom záčíná, nebo pojednává o tom, jak je dnešní doba vymývárnou mozků, dobou uniformity, pseudosvobody a tak podobně. Další ukázky.
Vždycky nás stavěli do řad a zástupů. Už v mateřských školkách jsme chodili ve dvojicích a drželi se za ruce. Jediný, kdo mohl vybočovat, byla trojice na konci - a to byla obří pocta, které se dostalo jen málokomu. Potom nás zařazovali do pravidelných bloků ve škole. Každý týden dvakrát při tělesné výchově jsme stáli rozděleni na dívky a chlapce, na cvičící a necvičící, od největšího po nejmenší, nebo podle toho, jak se kdo jmenuje. Asi abychom zapadli. Abychom byli všichni stejní a byla s námi menší práce.
A já se ptám. Pokud všichni stojí v zástupech a řadách, jsem pořád stejná jako ostatní, když jsem v jedné řadě jen já samotný?
-
Od malička mi všichni vtloukali do hlavy, že žijeme ve svobodném státě, že můžeme myslet svobodně, můžeme se vyjadřovat svobodně, můžeme dělat spoustu věcí, dokud neomezujeme ostatní. Hlavně mi říkávali, že bych si toho měl vážit, protože to nebylo vždycky takové jako teď a není to všude takové jako tady. A protože jsem byl ještě malý, nerozuměl jsem ani slovu a jen jsem přitakával a doufal, že se mi to jednoho dne bude hodit.
Dneska už jsem starší. Když se dívám na okolní svět a opakuji si větu, že jsem svobodný, je mi do breku.

V průběhu těch povídek je málokdy jeden bod, většinou mnoho bodů, kde se zasekává děj a je tam výlev mých názorů, pocitů, a tak dále a tak dále. Zkrátka takové lyrické pasáže. Další ukázky.
Nejdřív jsem chtěl utvářet všeobecnou iluzi, že dobří lidé neumírají. Jenže jsem si uvědomil, jak neuctivé by to bylo. Nevěděl jsem, komu o tom říct, tak jsem to řekl doma mámě. Hodinu od hodiny jsem byl smutnější a smutnější. Už nikdy jsem se do toho domu nechtěl vrátit.
-
Nejhorší na této době je to, že si všichni myslí, že žijeme ve svobodné době, kde už žádné ultra ideologie nejsou. Že tu máme demokracii, žádný socialismus, ale kapitalismus, že jsou tu sice proamerické a proruské názory, které se avšak navzájem konfrontují a tak se jakoby neutralizují. Jenže ouha - ten konzumerismus je větší vymývárna mozků, než byly všechny ty propagandy v minulosti. Strhává nás to, všechny ty reklamy a nátlaky v podobě hvězd, aniž by si to mnozí přiznali. A pořád dokola omílají tu stejnou básničku, že děkujeme minulým generacím za odtrhnutí od Rakouska-Uherska, za vysvobození od Němců a za vysvobození od Rusáků, za pád komunistů a hlavně děkujeme nám samotným, že naši zemi vedeme prosperujícím směrem a že naše budoucnost je v dobrých rukou! Amen.

Těchto cca devět měsíců se táhlo ale především ve znamení vět. V těch cárech se nachází spoustu (podle mě) geniálních vět, které bych neměla zapomenout a ještě někde použít.
Tvůj pohled je jako kapka, která dopadá na rozehřátou zemi. Jen zasyčí a hned se vypaří. Tvůj pohled je stejně bezvýznamný.
-
Ptáci vědí víc než lidé. Ptáci vědí dokonce víc než ostatní zvířata. Ptáci vidí to, co jiní vidět nemohou. Ptáci si dělají, co chtějí, ale hlavně jsou svobodní i v těch nejtěžších časech. Opravdu svobodní.
-
Když se dívám na okolní svět a opakuji si větu, že jsem svobodný, je mi do breku.

Děkuju, že jste dočetli tento článek o ničem až sem. Jen jsem si to potřebovala všechno zrekapitulovat, abych mohla psát dál, chápejte.

Jen mě to znepokojuje, to je všechno. Jak to, že píšu pořád o takových věcech? Mám dojem, že se vlastně bojím toho, v jaké době žiju, jací jsou ti lidé okolo, nemyslím přátele, nemyslím rodinu, myslím ten dav, o kterém si na jednu stranu myslím, jak je zázračný, jak dokáže protestovat, jak dokáže toto a ono, ale na druhou stranu pochybuju, že je ten dav vůbec schopný uvědomit si základní věci a bránit se někomu nebo něčemu.

Jeden začátek jednoho cáru mě zaujal neobvyklou měrou. Hodlám v něm pokračovat a třeba se mi z toho něco podaří utvořit, třeba dokonce na téma Všude dobře... a budu mít vystaráno.

Poznámka na konec: Ač jsem vybrala jako ukázky jen pár textů, těchto cárů vzniklo celkem třicet šest.

Teaser Tuesday (11)

23. prosince 2014 v 11:20 | Yima |  Teaser Tuesday

Originální Teaser Tuesday je na blogu Should Be Reading. O co jde? Mám vzít knihu, kterou aktuálně čtu, otevřít ji na náhodné stránce a opsat sem úryvek, napsat jméno autora, název knihy.

Posadil jsem se na holý pahorek. Okolo nebylo vidět nic jiného než prázdný prostor. Nebylo cítit nic jiného než pouhý čas. Tiše jsem se nudil. Rukama jsem se držel za kolena a najednou jsem bez jediného pohybu začal padat...
Padal jsem...
Padal jsem...
Padal jsem...
Propadal jsem se sám v sobě. Jak by mě mohlo napadnout, že existují takové srázy, tak závratná propast, stovky a stovky kroků do nitra jednoho lidského těla? Propadal jsem se do prázdna.
Čím rychleji jsem padal, tím víc jsem křičel. Ale rychlost můj křik neutlumila.
Potom jsem měl pocit, že se pád zpomaluje. Změnil jsem skupenství. Už jsem nebyl tak těžký. Rozdíl mezi mnou a vzduchem se vytrácel. Stával jsem se vzduchem.

A zbytek si budete muset přečíst sami.
Kniha od autora, který tu už v Teaser Tuesday byl. Eric-Emmanuel Schmitt: Evangelium podle Piláta. Je to kniha, která je členěna do dvou částí. První část má asi sedmdesát stran a vypráví ji Ježíš. Popisuje útržky vzpomínek na dětství, na otce, na matku, na přátele, na myšlenku, že by se stal rabínem. Podrobněji je tam vyprávěno, jak se setkává se svým bratrancem Janem Křtitelem, jak potkává své učedníky, tak žije do doby, než ho jde Jidáš udat. Druhá část je psaná formou dopisů. Píše je Pilát Ponský svému bratrovi Titovi do Říma. Pojednává tam o svém každodenním životě, ale přdevším se to točí okolo zmizelého těla Ježíše a hledání, kde by mohlo být.
Mně se ta kniha líbí. Avšak ne každému tak může připadat. Toto už je silně náboženské téma, že ano. Jsou tam hodně obsaženy Ježíšovy myšlenky a činy a ty zázraky a tak, myslím, že je dobré, aby si to přečetli i nevěřící, protože to, co Ježíš hlásal, je opravdu rozumné a lidské.

Každý holub chce mít své místo

20. prosince 2014 v 15:55 | Yima |  Fotím
Před více jak dvěma měsíci jsem byla v Praze a to především kvůli výstavě Tváře odvážných. O celém výletě jsem psala článek, byla jsem všude možně. Po tak dlouhé době jsem si konečně našla volnou chvíli (táta po mně chce, abych probrala fotky z prodloužené, ale opravdu se mi nechce dívat na sebe v těch šatech, které měly nakonec až moc velký výstřih...) a udělala jsem něco s fotkou, která tady na blogu dostává provizorní název Každý holub chce mít své místo.
//po kliknutí na fotografii se vám otevře v novém okně větší


Zvoník

18. prosince 2014 v 13:59 | Yima |  Píšu
Představuji vám svoji první povídku po dlooouhatánské tvůrčí krizi, která trvala něco mezi půl rokem a tříčtvrtě rokem. Je to povídka Zvoník do literární soutěže o cenu Filipa Venclíka, tématem bylo Tolerance... solidarita... empatie, vyberte si jedno téma, nebo zpracujte všechny. Není to úplně typická povídka na tato témata, ale schválně, určitě bude poznat, které z těch slov jsem si vybrala. (A když teď nad tím tak přemýšlím, možná by se to dalo přirovnat ke dvěma slovům.)


Na obrubníku seděl chlapec, mladý pán, hlavu měl opřenou do dlaní, prsty zoufale zajížděl do svých vlasů, v pravé ruce měl cigaretu, kterou nekouřil. Vedle sebe měl dvě alba rodinných fotografií, na nich ležela rozevřená knížka. Podíval se před sebe a povzdechl si. Ten chlapec, mladý pán, jsem já. Vyklepal jsem cigaretu a potáhl. Vyfoukl jsem kouř. Ničím životní prostředí, ušklíbl jsem se. Ničím životní prostředí, měl jsem chuť řvát. Nahlas jsem se rozesmál. Zavřel jsem knihu. Pozoroval jsem rozvázanou tkaničku, co ležela vedle mé boty, ale nezavázal jsem ji. Podíval jsem se na šedivou oblohu. Ničím životní prostředí, já parchant, já zrádce! Nikde nikdo. Cigareta dohořela. Zapálil jsem si další. Zavázal jsem si tkaničku. Nenávidím prázdná gesta.
"Ahoj," pozdravila mě.
"Ahoj."
Přisedla si na obrubník. Tvář měla podepřenou pravou dlaní a dívala se na mě. Před ní ležela taška, ani velká ani malá.
"Nemáš ještě cigaretu?" zeptala se.
"Na," hodil jsem jí krabičku, ve které byla poslední. Zapálila si ji.
"Díky," řekla a vyfoukla kouř.
Teď ničíme životní prostředí dva, ha ha.
"Kde máš věci?" zeptala se.
"Doma."
"Cože?"
"Doma, ve skříni, v poličkách a na věšácích. Doma, tam, kde bydlím."
"Ty nikam nejedeš? Aha, já myslela, že já už jsem v poslední várce."
"Ne, nejedu." Odkopl jsem kamínek.
"A kdy jedeš?"
"Nikdy. Zůstávám tady," pověděl jsem jí. "Ty bys měla jít, nebo ti ujedou."
"No tak, jsem tu naposledy, musím si to užít." A v ten okamžik, kdy to dořekla, nám vyšel kouř z pusy oběma zároveň. Ničíme životní prostředí jako fabrika na umělohmotný záclony. A je to sranda. Je to tak krásně nechutná sranda; když se podívám nahoru, je mi na blití.
"Vypadá jako dinosaurus," řekla, ukazujíc na jeden oblak.
"Ne, vypadá jako špinavá skvrna na bílým tričku."

Nenávidím

17. prosince 2014 v 20:33 | Yima |  Yima
Nenávidím, když si jen tak v klidu sedím a z ničeho nic, jakoby někdo zmáčknul zapínač, se mi v uších rozezní ten "alarm". Prvních asi pět sekund je to od nejhlubšího až k tomu nejvyššímu, který zůstane ne několik minut, ale i hodin.

Nenávidím, když se zaposlouchám a zjistím, že nic neslyším. Na jednu stranu bych měla být ráda, ale na druhou vím, že jakmile to zase uslyším, bude to horší a intenzivnější.

Nenávidím, když z hluku, ve kterém to skoro nevnímám, vyjdu do ticha, kde mám pocit, že se mi hlava rozkočí.

Nenávidím, když se snažím soustředit na test nebo na výklad a najednou to začne pištět a já už neposlouchám jediné slovo, jen si zacpávám uši, ale vím, že to stejně uslyším dál, že to není jako hluk v šalině, kde bych se ho mohla jednoduše zbavit.

Nenávidím, když se musím ptát ostatních, jestli ten zvuk taky slyší. Protože někdy je to v prostředí, kdy bych to i čekala. Není. A ještě se smějí.

Nenávidím, když každej den ráno jdu na foniatrii, abych dýchala ten kyslík, musím čekat, míjím se s lidmi, co tam taky dýchají, říkám si, kdo z nich v té čekárně taky slyší to pískání, hučení, cokoli.

Nenávidím, když to lidi berou na lehkou váhu. A co to je ten tinnitus? To je, že mi pořád píská v uších. Ajo, nechtěla bych. Ajo, tak to musí být hnusný. Aha, no a co jako?

Nenávidím, když každýmu musím vysvětlovat, co mi je.

Nenávidím, když si říkám, že dokud neslyším hlasy, je to vlastně v pohodě.

Nenávidím, když si vezmu prášek a přitom vím, že od doby, co jsem je zase začala brát, se to rapidně zhoršilo.

Nenávidím, když jdu večer spát, zase to slyším, ale rádio mi blbě praská, takže to neplní žádnej efekt a tak usínám a musím přemýšlet nahlas, prostě křičím v hlavě.

Nenávidím, když se celej den usmívám a snažím se to ignorovat, přede všemi dělám, že je vlastně všechno v pohodě, že dokonce i moje máma zapomene, že to je se mnou takový.


Ionizovaný kyslík

9. prosince 2014 v 15:31 | Yima |  Yima
Byla to ta nejhorší půl hodina v mém životě, přísahám! Seděla jsem v té malé místnosti metr krát metr a půl, celá byla obložená škaredou hnědou kostkovanou látkou, vedle mě bylo malé okýnko, v rohu stál větrák, který nejel, vedle něj můj batoh a naproti tomu já na židli se sluchátky na uších.

Jak jsem psala, mám tinnitus. Připomínám pro ty, kterým se nechce otevírat starý článek - je to šelest v uších, stále slyším vysoký táhlý tón a on ne a ne přestat. Včera jsem byla na kontrole u svého otorhinolaryngologa, udělali mi (zase) audiometrii, zase mi řekli, že mám báječnej sluch, čekala jsem v čekárně asi hodinu a půl, můj pan otorhinolaryngolog mě poslal do AudioFon Centra na Obilňáku, aby mi udělali slovní audiometrii a pokud uznají za vhodné, tak BERA a CT. (Neptejte se, já taky nevím, co to je.)

Takže jsem dneska přišla do AudioFon Centra, jakmile jsem otevřela dveře do čekárny, už na mě vybafla dlouhá fronta k evidenci. Tak čekám, čekám, kolena mi začínají upadávat (další můj zdravotní problém, tentokrát vrozený, nedá se s tím nic dělat, ani operačně, prostě mi blbě narostly čéšky), čekám dál a potom na mě přichází řada, čekám, paní, moc milá, mě posílá sednout. Čekám, čekám, snažím se učit dějepis, nechce se mi, tak prostě sedím a dívám se na obrazovku, kde promítají záběry různých českých měst a památek, velmi pěkné.

Zavolala mě paní sestřička, asi, oni neměli žádné cedulky, tak jsem se v tom moc neorientovala. Šla jsem na audiometrii, mně velmi známé vyšetření, letos jsem ho absolvovala nejméně sedmkrát, vždy s velmi dobrým výsledkem. Tak i teď byl ten výsledek velmi dobrý, i na slovní audiometrii. "Tak dobrý sluch má málokdo!" říkala.

Oh, pardon, vy mnozí nevíte, co to je. To vás zavřou do takové zvukotěsné místnosti, dají vám hodně přiléhavá sluchátka a teď do nich pouštějí tóny. Ty jsou přerušované, nejdříve jde o vysoké a potom o hluboké. Někde mačkáte tlačítko, když to uslyšíte, jinde říkáte "už", jinde ještě něco jiného. Postupně ten tón zhlasiťují, když ho stále neslyšíte. Podle toho je potom utvořena křivka, jak moc jste hluší. Slovní audiometrie je vlastně hodně podobná. Tam vám pouští do sluchátek různá slova, nejdříve potichu, potom víc nahlas. Vy je máte opakovat.

Tady v té komoře jsem si zažila tu nejhorší půl hodinu svého života. Slyšela jsem dohromady tři zvuky - tep, tinnitus a ještě ten tón či slovo, které mi pouštěla paní sestřička. Nevěděla jsem, na co se soustředit dřív, jak mám sakra potlačit ty dva nežádoucí, abych mohla vnímat to žádoucí. V místnosti nebyl žádný záchytný bod, na který bych se mohla dívat. Těkala jsem po stěnách, které se pomalu přibližovaly... a já měla pocit, že padám dozadu a tu že se točím a do toho ten všudypřítomný zvuk a já myslela, že se zblázním a rozskočí se mi hlava. Naštěstí přišla dovnitř sestřička a řekla, že "tak dobrý sluch má málokdo" a ptala se mě na ten šelest a já jí ho popsala a tak jsme pokračovaly - pouštěla zvuky a já je měla přirovnat, jestli ano, nebo ne, jestli výš nebo níž, jestli hlasitějši, nebo jak.

A pak jsem byla propuštěna do čekárny. Za další asi čtvrt hodinu si pro mě přišla doktorka/sestřička/zkrátka zaměstnankyně foniatrie. Ani by mi chudince neřekla, k čemu to je! Ale já se zeptala, tak mi to pěkně vysvětlila, což vážně oceňuji, to se málokdy vidí taková vstřícnost. Posadila mě na židli a dala mi "poloviční" sluchátka, nejdřív to hučelo, pak to pískalo, pak to jakoby vytvářelo podtlak. A na druhém uchu totéž. Prý tím zjišťovala, jak mi jde zvuk v uchu, zvukovod, střední ucho, a tak dále. Prý dobré.

Byla mi k práškům předepsána ještě oxygenoterapie. Zní to tak pěkně vznešeně, co? Je to tedy léčba ionizovaným kyslíkem, i když si vlastně vůbec nejsem jistá, o co jde, zítra se budu muset zeptat. To si sednu ke stolu, tam pustí takovej přístroj a z takové trubičky, co je před mým obličej, na mě proudí ten ionizovaný kyslík a já ho mám dvacet minut v kuse dýchat. U toho se člověku strašně krásně přemýšlí - dívá se z okna do parku, počítá šaliny, co mezitím projely... Kupodivu to uběhlo hrozně rychle. Ještě bych vám ráda ten kyslík popsala. Byl studenej, ze začátku tak divně laboratorně smrděl, ale potom jsem si na to zvykla, ale jak jsem ho dýchala pořád dál a dál, už mi začínalo být špatně - ale to mohlo být zapřičiněno i tím, že jsem snědla jenom kilo mandarinek během písemky první hodinu a jinak nic a to už bylo jedenáct. (Účelem tohoto má být prý lepší okysličení mozku, že by mi to prý mohlo pomoct.)

Teď budu na oxygenoterapii docházet každý den až do Vánoc, bude to deset sezení. A jelikož mají jen dopoledne, budu se nenápadně ulejvat ze školy a třídní mi to bude muset pěkně omluvit, protože zdraví je přece přednější než nějaký vzdělání. K čemu by mi bylo vzdělání, kdybych byla mrtvá, že. (Na tinnitus se neumírá, leda to člověka může dohnat k šílenství a ten se potom může zabít, což teda jako neplánuju, ale furt je to přednější než škola.)

Sv. Anežka

5. prosince 2014 v 20:13 | Yima |  Postřehy
Jako každý pátek a ostatně jako stále častěji jsem dnes jela ze školy trolejbusem přímo do střediska. Už jsem o tom psala, co jsou Salesiáni zač, co je zač Don Bosco... a teď jsem si uvědomila, že vlastně ne. To nevadí, ale už jsem se o tom spoustukrát zmínila, někdy jindy víc.

Každopádně, výjimečně jsem si nečetla. Přečetla jsem tento týden celý cyklus o neviditelném, knihu Oskar a růžová paní jsem přečetla už asi třikrát a pomalu jsem si chtěla odpočinout a jenom sedět, užívat si lidí kolem sebe, zase poslouchat, co si kdo povídá, třeba zaslechnout něco fajn. A to by mě přece mohlo inspirovat k nějaké povídce nebo tak, blablabla.

Asi pětiletá a sedmiletá holčička, jedou v trolejbuse s mámou, stojí všechny v tom prostoru pro kočárky. Jedeme mezi zastávkou Klusáčkova a Spojovací, na té křižovatce je jeden z těch mnoha billboardů o mši za svatou Anežku Českou 15.11.2014 ve svatovítské katedrále.

Holčička: "Co znamená to sv?"
Máma: "Kde?"
Holčička: "U té Anežky."
Máma: "Že byla svatá."
Holčička: "A kdy žila?"
Máma: "To už je dávno."
Holčička: "A měla hubený ručky?"
Máma: "Ona byla hubená celá."
Holčička: "I obličej?"

Maminka slíbila, že jim o svaté Anežce něco přečte. "Nebo se můžeme zeptat strejdy, on má rád historii." Zaujalo mě, že se holčička ani nazajímala, co to je, že je někdo svatý. Možná to už věděla, to je taky možné. Ale ptát se při objevu české světice, jestli měla "hubené ručky", to mě opravdu rozveselilo a dokud jsem nevystoupila, usmívala jsem se tomu.

Mariella: "Nejsem zastánce šťastných konců"

4. prosince 2014 v 16:00 | Yima |  Rozhovory
Pokud bych měla představit Mariellu jako blogerku z nějakého blogu, měla bych krapet problém. Mariella je šestnáctiletá dívka ze severu Čech a okupuje hned několik blogů. Strom knih, jakožto její knižní blog, Z nebe, jakožto blog s její literární tvorbou, a Vylévárna citů, který je vylévárnou citů. O co se zajímá, kým je, jaké má názory na život a na smrt, to vše se už dočtete v rozhovoru.

Od doby, co tě znám, jsi vystřídala spoustu blogů a hned několik přezdívek. Jak k tomu došlo a co že jsi zakotvila tam, kde jsi teď?
Popravdě netuším, kde se bere ta má potřeba střídat přezdívky. Tak u jedné si to dokážu odůvodnit, ale zbytek... Už u mých prvních blogů, těch prehistorických, když jsem byla malá (hodně malá) a měla, podobně jako spoustu dalších holek, svůj "ranch" s koníky (rozumějte figurky koníků), tak jsem těch blogů prostřídala několik. Sice se snažím, ale jsem takový nestálý, lehce nevyrovnaný tvor. Možná by bylo jednodušší, kdybych blogovala pod svým pravým jménem - jenže to se mi nechce kvůli jednoduchému faktu, že na internetu zůstane vše. A i když se nepokládám za kontroverzního člověka, nikdy netušíte, kdy na to někdo narazí a odvodí si z toho něco, co ve skutečnosti vůbec nemusí být pravda.

Dva tvé blogy se věnují literatuře - jeden čtenářsky a druhý pisatelsky. Co děláš kromě tohoto?
Snažím se dělat matiku. Je ale pravda, že korespondenční seminář od MatFyzu mě baví v té fázi, kdy si čtu povídání k dané sérii s teorií. Na počítání bych potřebovala, aby den měl ve výsledku nějakých 30 hodin - protože i tak se sama učím látku, kterou zrovna probíráme, protože s naší profesorkou... je to zlé. Jinak ještě rekreačně jezdím na koni, občas kouknu na nějaký seriál či dokument o druhé světové válce.

Teaser Tuesday (10)

2. prosince 2014 v 18:19 | Yima |  Teaser Tuesday

Originální Teaser Tuesday je na blogu Should Be Reading. O co jde? Mám vzít knihu, kterou aktuálně čtu, otevřít ji na náhodné stránce a opsat sem úryvek, napsat jméno autora, název knihy.

"Lidé se bojí umřít, protože se bojí neznáma. Ale co je to neznámo? Navrhuju ti, Oskare, aby ses ho nebál a naopak mu důvěřoval. Podívej se na obličej Ježíše na kříži: podrobuje se tělesné bolesti, ale duševně ho nic nebolí, protože má důvěru. A tím ho hned míň bolí i ty hřebíky. Říká si: bolí mě to, ale nemůže to být špatné. A to je právě ono! To je dobrodiní víry. To jsem ti chtěla ukázat."
"Tak prima, babi Růženko, až na mě přijde strach, budu se snažit mít důvěru."
Políbila mě. Bylo nám s Tebou v té prázdné kapli fajn, Bože, vypadal jsi tak klidně.

Salesiánské středisko mládeže Brno-Žabovřesky pořádá pro animátory Adventní čtení. Každou adventní neděli se sejde kupa lidí, aby si poslechli kousek knížky, popili svařák, odpověděli na (filozofickou) otázku, popovídali si jen tak a potom s dobrým pocitem odešli domů. Čte se kniha Oskar a růžová paní od Erica Emmanuela Schmitta. Oslovilo mě to natolik, že jakmile se naskytla volná chvíle (tj. dnes), zašla jsem si pro ni do knihovny. Na internetu jsem zjistila, že to patří do cyklu o neviditelném, půjčila jsem si tedy celý "cyklus". Jsou to tři krátké knížky, v jedné je ukryto křesťanství, v další islám a v té poslední judaismus. Tato kniha je o křesťanství.

Možná vás to odrazuje, ale to nemusí. Teď to asi bude znít jako spoiler, ale jelikož se to všechno dozvíte na několika prvních stránkách, můžu vám to říct. Je to o desetiletém klukovi, který píše na radu babi Růženky Bohovi, žije v nemocnici a umírá na leukémii. Pohrává si s vírou, hraje si s babi Růženkou, přemýšlí, prožívá celý svůj život v pár dnech. Není to žádná propaganda.

Přečetla jsem to během hodiny. Teď to v mezičase mezi povinnostmi čtu podruhé a hodlám to přečíst ještě párkrát. Dobře se u toho přemýšlí. Budu muset v neděli poděkovat Liborovi, že jsem díky němu tuto knížku mohla číst. Mám dvě oblíbené knížky. Klub nenapravitelných optimistů a Den trifidů. Teď jsou tři, protože toto je vynikající kousek!