Analýza rozepsaných povídek

23. prosince 2014 v 19:14 | Yima |  Yima
Zhruba od března mě sužovala velmi zlá nemoc, které se říká autorský blok. Poslední povídka, kterou jsem před tímto obdobím nečinnosti napsala, byla kupodivu vítězná Jak broky, kterou jsem vlastně napsala ještě v takovém mezičase, kdy se dalo psát. V tomto meziobdobí jsem zvládla napsat ještě povídku Náhradní domov, kterou jsem psala dobré dva měsíce! Nesmím zapomenout na proud myšlenek a odporů vůči společnosti v podobě povídky Za městem na skládce koncem dubna.

Z této škaredé nemoci jsem se snažila vyléčit dlouhou dobu. Dílčími léky v tomto případě byla kvanta a kvanta rozepsaných a nedopsaných povídek. Jednu jsem napsala až do konce, bylo to na přelomu července a sprna, ale tu jsem zahrabala hluboko do útrob počítače a už ji nikdy nikdo neuvidí. (Pro zvědavce snad ještě zmíním, že pojednává o právu na blbost.) Léky, které mě nakonec doopravdy uzdravily, byla poezie. Což je značně absurdní, nýbrž básničky mi nikdy nešly a nikdy jsem se ani moc nepsala.

Během listopadu, potažmo prosince, protože si to už pořádně nepamatuju, jsem dopsala první použitelnou povídku do konce. Na mém blogu jste ji už taky mohli vidět, jedná se o Zvoníka. Což prý je teda pesimistické a depresivní. A to není, protože jen ten název je plný naděje, naděje je i v tom, že tam někdo zůstane, že někdo stále věří. Musíte se na to dívat z trochu jiného úhlu, ne z toho tupého. Taky jsem slyšela názor, že je to dobře napsané, ale neoriginální.

Nicméně, Zvoník je dopsaný. A co teď? Chystám se psát povídku do literární soutěže Skrytá paměť Moravy na téma Všude dobře... A právě proto jsem začala procházet všechny ty rozepsané povídky, abych zjistila, zda-li se tam nenachází něco použitelného, dobrého, nebo tak něco.

Výsledek mého pátrání mě značně vyděsil. Takřka všechny ty rozepsané povídky (dále jen cáry) jsou psány ich formou a z pohledu muže různého věku - nejmladšímu je něco kolem dvaceti, nejstarší je v důchodu. Žena snad nevypráví ani jeden příběh.

Za druhé, zarážejí mě má témata. Asi 50% všech cárů začíná davem, ať uspořádaným nebo neuspořádaným. Dovolte, abych vám sem dala pár ukázek.
Pod oknem byl dav lidí, slétl se tam jako hejno supů na mršinu. Lidé nekrákali tak hlasitě jako ptáci, byli ještě o mnoho hlučnější. Měli megafony a nad hlavami drželi transparenty. Zatarasovali celou silnici i chodník, takže když přijížděla sanitka, řidič se musel hodně snažit, aby se dostal na příjem a pacient jim nezemřel. O to horší na tom bylo, že dav protestoval proti usmrcování.
-
Vždycky nás stavěli do řad a zástupů. Už v mateřských školkách jsme chodili ve dvojicích a drželi se za ruce. Jediný, kdo mohl vybočovat, byla trojice na konci - a to byla obří pocta, které se dostalo jen málokomu. Potom nás zařazovali do pravidelných bloků ve škole. Každý týden dvakrát při tělesné výchově jsme stáli rozděleni na dívky a chlapce, na cvičící a necvičící, od největšího po nejmenší, nebo podle toho, jak se kdo jmenuje. Asi abychom zapadli. Abychom byli všichni stejní a byla s námi menší práce.
A já se ptám. Pokud všichni stojí v zástupech a řadách, jsem pořád stejná jako ostatní, když jsem v jedné řadě jen já samotný?

Asi 50% všech cárů potom záčíná, nebo pojednává o tom, jak je dnešní doba vymývárnou mozků, dobou uniformity, pseudosvobody a tak podobně. Další ukázky.
Vždycky nás stavěli do řad a zástupů. Už v mateřských školkách jsme chodili ve dvojicích a drželi se za ruce. Jediný, kdo mohl vybočovat, byla trojice na konci - a to byla obří pocta, které se dostalo jen málokomu. Potom nás zařazovali do pravidelných bloků ve škole. Každý týden dvakrát při tělesné výchově jsme stáli rozděleni na dívky a chlapce, na cvičící a necvičící, od největšího po nejmenší, nebo podle toho, jak se kdo jmenuje. Asi abychom zapadli. Abychom byli všichni stejní a byla s námi menší práce.
A já se ptám. Pokud všichni stojí v zástupech a řadách, jsem pořád stejná jako ostatní, když jsem v jedné řadě jen já samotný?
-
Od malička mi všichni vtloukali do hlavy, že žijeme ve svobodném státě, že můžeme myslet svobodně, můžeme se vyjadřovat svobodně, můžeme dělat spoustu věcí, dokud neomezujeme ostatní. Hlavně mi říkávali, že bych si toho měl vážit, protože to nebylo vždycky takové jako teď a není to všude takové jako tady. A protože jsem byl ještě malý, nerozuměl jsem ani slovu a jen jsem přitakával a doufal, že se mi to jednoho dne bude hodit.
Dneska už jsem starší. Když se dívám na okolní svět a opakuji si větu, že jsem svobodný, je mi do breku.

V průběhu těch povídek je málokdy jeden bod, většinou mnoho bodů, kde se zasekává děj a je tam výlev mých názorů, pocitů, a tak dále a tak dále. Zkrátka takové lyrické pasáže. Další ukázky.
Nejdřív jsem chtěl utvářet všeobecnou iluzi, že dobří lidé neumírají. Jenže jsem si uvědomil, jak neuctivé by to bylo. Nevěděl jsem, komu o tom říct, tak jsem to řekl doma mámě. Hodinu od hodiny jsem byl smutnější a smutnější. Už nikdy jsem se do toho domu nechtěl vrátit.
-
Nejhorší na této době je to, že si všichni myslí, že žijeme ve svobodné době, kde už žádné ultra ideologie nejsou. Že tu máme demokracii, žádný socialismus, ale kapitalismus, že jsou tu sice proamerické a proruské názory, které se avšak navzájem konfrontují a tak se jakoby neutralizují. Jenže ouha - ten konzumerismus je větší vymývárna mozků, než byly všechny ty propagandy v minulosti. Strhává nás to, všechny ty reklamy a nátlaky v podobě hvězd, aniž by si to mnozí přiznali. A pořád dokola omílají tu stejnou básničku, že děkujeme minulým generacím za odtrhnutí od Rakouska-Uherska, za vysvobození od Němců a za vysvobození od Rusáků, za pád komunistů a hlavně děkujeme nám samotným, že naši zemi vedeme prosperujícím směrem a že naše budoucnost je v dobrých rukou! Amen.

Těchto cca devět měsíců se táhlo ale především ve znamení vět. V těch cárech se nachází spoustu (podle mě) geniálních vět, které bych neměla zapomenout a ještě někde použít.
Tvůj pohled je jako kapka, která dopadá na rozehřátou zemi. Jen zasyčí a hned se vypaří. Tvůj pohled je stejně bezvýznamný.
-
Ptáci vědí víc než lidé. Ptáci vědí dokonce víc než ostatní zvířata. Ptáci vidí to, co jiní vidět nemohou. Ptáci si dělají, co chtějí, ale hlavně jsou svobodní i v těch nejtěžších časech. Opravdu svobodní.
-
Když se dívám na okolní svět a opakuji si větu, že jsem svobodný, je mi do breku.

Děkuju, že jste dočetli tento článek o ničem až sem. Jen jsem si to potřebovala všechno zrekapitulovat, abych mohla psát dál, chápejte.

Jen mě to znepokojuje, to je všechno. Jak to, že píšu pořád o takových věcech? Mám dojem, že se vlastně bojím toho, v jaké době žiju, jací jsou ti lidé okolo, nemyslím přátele, nemyslím rodinu, myslím ten dav, o kterém si na jednu stranu myslím, jak je zázračný, jak dokáže protestovat, jak dokáže toto a ono, ale na druhou stranu pochybuju, že je ten dav vůbec schopný uvědomit si základní věci a bránit se někomu nebo něčemu.

Jeden začátek jednoho cáru mě zaujal neobvyklou měrou. Hodlám v něm pokračovat a třeba se mi z toho něco podaří utvořit, třeba dokonce na téma Všude dobře... a budu mít vystaráno.

Poznámka na konec: Ač jsem vybrala jako ukázky jen pár textů, těchto cárů vzniklo celkem třicet šest.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Em Age Em Age | Web | 23. prosince 2014 v 21:13 | Reagovat

Prosím dáš sem odkaz na tu literární soutěž Paměť Moravy? Napadlo mě něco skvělého a dost ráda bych se také zúčastnila, děkuji. :)

2 Yima Yima | E-mail | Web | 23. prosince 2014 v 21:17 | Reagovat

[1]: Jasně, tady je, potenciální konkurentko. :D http://rajhrad.muzeumbrnenska.cz/user_files/0_prihlaska_2015_web.pdf

3 TlusŤjoch TlusŤjoch | E-mail | Web | 25. prosince 2014 v 11:33 | Reagovat

Ano, poesie je léčivá.
Obzvlášť, je-li prokládána lékořicovými bonbóny.

Hodně literárních nápadů a svižnou klávesnici v roce H(lem)ÝŽDĚ vinšuji.

4 grey.t grey.t | E-mail | Web | 25. prosince 2014 v 20:30 | Reagovat

Gratuluji k překonání bloku. Mně se to už hodně dlouho nedaří. Vlastně jsem se kvůli tomu rozhodl přestat psát...

Řekl bych, že opakování jistého motivu v tvorbě z určitého období je docela běžné. U mě je většina příběhů třeba o nějaké proměně. Ale víš, že mě nikdy nenapadlo ty rozepsané věci vzít a analyzovat je? :D (Já po sobě hrozně nerad čtu cokoliv, protože pak na tom vidím všechny ty katastrofální chyby :D )

5 •Pet!nka• •Pet!nka• | Web | 27. prosince 2014 v 21:08 | Reagovat

Mě poezie nic moc neříká, občas mě něco osloví, ale to se stává málokdy. A co se týče bloků, mám neustále nějaký. Moje Múza je většinu času pryč a věnuje se svým koníčkům, ne mě. A to je naprd.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama