Mariella: "Nejsem zastánce šťastných konců"

4. prosince 2014 v 16:00 | Yima |  Rozhovory
Pokud bych měla představit Mariellu jako blogerku z nějakého blogu, měla bych krapet problém. Mariella je šestnáctiletá dívka ze severu Čech a okupuje hned několik blogů. Strom knih, jakožto její knižní blog, Z nebe, jakožto blog s její literární tvorbou, a Vylévárna citů, který je vylévárnou citů. O co se zajímá, kým je, jaké má názory na život a na smrt, to vše se už dočtete v rozhovoru.

Od doby, co tě znám, jsi vystřídala spoustu blogů a hned několik přezdívek. Jak k tomu došlo a co že jsi zakotvila tam, kde jsi teď?
Popravdě netuším, kde se bere ta má potřeba střídat přezdívky. Tak u jedné si to dokážu odůvodnit, ale zbytek... Už u mých prvních blogů, těch prehistorických, když jsem byla malá (hodně malá) a měla, podobně jako spoustu dalších holek, svůj "ranch" s koníky (rozumějte figurky koníků), tak jsem těch blogů prostřídala několik. Sice se snažím, ale jsem takový nestálý, lehce nevyrovnaný tvor. Možná by bylo jednodušší, kdybych blogovala pod svým pravým jménem - jenže to se mi nechce kvůli jednoduchému faktu, že na internetu zůstane vše. A i když se nepokládám za kontroverzního člověka, nikdy netušíte, kdy na to někdo narazí a odvodí si z toho něco, co ve skutečnosti vůbec nemusí být pravda.

Dva tvé blogy se věnují literatuře - jeden čtenářsky a druhý pisatelsky. Co děláš kromě tohoto?
Snažím se dělat matiku. Je ale pravda, že korespondenční seminář od MatFyzu mě baví v té fázi, kdy si čtu povídání k dané sérii s teorií. Na počítání bych potřebovala, aby den měl ve výsledku nějakých 30 hodin - protože i tak se sama učím látku, kterou zrovna probíráme, protože s naší profesorkou... je to zlé. Jinak ještě rekreačně jezdím na koni, občas kouknu na nějaký seriál či dokument o druhé světové válce.


I těm, kteří mají vztah k matematice na začátku školní docházky kladný, se časem většinou zhnusí. Jak to, že tě pořád baví? Co se ti na ní líbí?
Netuším, čím to je. Když jsem byla malá, bavila mě hlavně geometrie, protože mě ji děda učil tak trochu napřed - měla jsem svůj sešítek, on mi vykládal o různých, útvarech, tělesech... Dodnes mám od něj kružítko, které skvěle slouží. Velkou zásluhu pak měla moje profesorka na nižším gymplu, která je fantastická. Ale i tak je pravda, že to mám nějak v rodině, všichni techničtí typy... Zbožňuji tu logiku, systematičnost, fakt, že se jedná o krásnou a exaktní vědu, kdy s čísly - ale i s těmi nenáviděnými písmenky - ve výsledku dovedete krásná kouzla. Navíc matika je všude, i když to někteří lidé zatvrzele odmítají. :)

Pro co by ses v budoucnu rozhodla, kdyby tě matematika omrzela?
Pro jadernou fyziku, i když tam matika je taky, ale ne až tak moc v porovnání se studiem matematiky. Vím, že tak i tak půjdu na obor, kde ji potřebovat budu. A vzhledem k faktu, že jsem zvládla prvák, nedávám nějak šance tomu, že by mě náhle omrzela tak, že bych ji nezvládla mít na VŠ.

O studiu literatury nebo tomu příbuzného oboru jsi nikdy nepřemýšlela? Nechtěla ses tomu někdy věnovat profesně?
Přemýšlela, tak asi jako každý, kdo kdy něco napsal a bavilo ho to. Jenže já jsem člověk, který se těžko prosadí, nemám ty potřebné "ostré lokty". Navíc bych měla strach, že bych se tím nějak neuživila - tak by to patrně dopadlo - a já patřím mezi lidi, kteří potřebují vědět, co bude. Nedokážu žít v nejistotě. Pravda, dost umělců to pak třeba kombinuje s učením - ale já nejsem typ, který by učit mohl. Pražádná autorita a děti, upřímně, vážně nemusím.

A není celý život o té nejistotě? Narodíme se, nevíme, co s námi bude, jen víme, že umřeme, ale nevíme, co se s námi stane potom.
Já se snažím o smrti nepřemýšlet. Není to tak dávno, kdy jsem jí měla v životě až až. Nejsem věřící, ale uznávám, že jakákoli útěcha, jenom jak moc nereálná, člověku pomůže. Mám pak svoje vlastní domněnky, asi jako nějaké malé dítě - ale mám je. Věřím, že něco bude, nejspíš. A pokud ne, stejně to nepoznám, není to tak?

Třeba není. Třeba se zase probudíš jako malé mimino v porodnici. Jaká by byla tvá reakce? Chtěla bys tu žít ještě jednou?
Každý by chtěl žít znovu. I zde, i jinde. Můžeme si stěžovat, jak chceme, ale stejně si myslím, že pud přežití je o něco silnější než všechny ostatní důvody.

Tak a teď pryč od filozofických úvah. O čem nejčastěji píšeš povídky?
Většinou píšu fanfiction. Ale ten typ, kdy si stejně změním polovinu věcí z předlohy, občas přidám novou postavu... Často je to depresivní, temné, což přiznávám. Nejsem zastánce šťastných konců, když vím, že jsou mnohdy nereálné a patetické.


Souvisí tato témata i s tvým zájmem o druhou světovou válku? Jak ses k tomuto zájmu vlastně dostala?
Občas. Přiznávám, že motiv války tam mám docela často. Jak... ze školy. Předtím to pro mě bylo téměř tabu, u nás doma se o tom v rodině nemluvilo, žádné války, nic. Až na hodinách dějepisu mě to zaujalo, začala jsem se lehce rýpat v té historii, začala číst knihy, dívat se na dokumenty - pro rodiče jsem tím divná, nechápou, jak se mohu zajímat o něco tak hrozného a myslí, že je se mnou zákonitě něco špatně, když bych se ráda podívala do Osvětimi. Osobně to považuji za snad nejdůležitější kapitolu dějin, která by neměla být omlouvána tím, že je "ošklivá" - ono mimo jiné, v jiných, dřívějších válkách taky umíralo dost lidí, genocidy byly předtím i potom. Měli bychom ji pochopit a poučit se z ní, i ze všech věcí, které jí předcházely.

Když se v těch historických dokumentech jakž takž orientuješ, jak hodnotíš seriál České století?
Hodně se mi líbila jeho první polovina, kterou vysílali minulé pololetí. Hlavně Mnichov a politické procesy z 50. let. Ta podzimní... popravdě mě to až tak nechytlo, na některé díly se radši kouknu ještě jednou. Tedy ano, rok 1968 se mi líbil - ten následující s Chartou 77 až tak moc ne - možná je ale na vině i fakt, že jsem zmeškala začátek a tak se na to radši kouknu znovu.

Myslíš, že je to objektivní? Můžeme jako Češi mapovat vlastní nedávné dějiny bez patosu?
V každé době se společnost dívá na nějakou svou část dějin zkresleně. Během národního obrození to byli husité, stejně jako později ve dvacátém století. Otázka pak je, jestli bychom mohli existovat bez toho, abychom se na něco nedívali zkresleně. Svým způsobem potřebujeme vzory v minulosti.

A poučíme se z těch vzorů? Rozeznáme vůbec, které jsou dobré a které ne?
To už je na každém. Někdo z historie neví nic - a dokáže s tím žít. Někdo je potřebuje a někdo ne. A zda jsou dobré - to posoudí čas. Už teď se na husitství koukáme jinak než před lety, podobně jako u jiných etap dějin. Teď můžeme mít z někoho hrdinu, ale kdo ví, třeba bude za sto let obviňován ze všeho možného.

"Občas mívám nesnesitelnou chuť psát. Vykřičet do světa názor a stát si za ním. Leč, neumím křičet," píšeš v popisu svého blogu vylevarna-citu.blog.cz. Je potřeba křičet, aby tě lidé slyšeli?
Myslím, že je. Okolo nás je tolik hlasů, ale koho máme slyšet? Někdo musí z kola ven, automatický, přírodní výběr. A náš sluch směřuje k tomu, kdo nejlépe vyhoví frekvencím, které nejlépe slyšíme. A kdo zvládne alespoň jeden tón protlačit přes tu neuvěřitelnou hradbu ostatních lidí, kteří nás obklopují.

Na svých blozích o literatuře nic takového nepíšeš. Znamená to, že lidé jsou k literatuře vnímavější?
Pokud už čtou, tak ano. Když si člověk vybuduje vztah ke psaným textům, každý další mu něco dá. Je zvláštní, jak na nás písmo působí - snad proto, že nám ho ostatní předkládají jako fakt, že na to máme i o něco více klidu, neboť málokdy čteme více textů v jednu chvíli. Když jsme schopni vnímat slova, přemýšlíme o nich - a to nás k něčemu vede. U těch slov, co někdo náhle řekne - proč bychom jim měli věnovat pozornost? Svým způsobem je jejich původní majitel hodil do větru. Mohou být slepým pokusem i pýchou muzejní sbírky, ale proč bychom o tom měli v ten moment přemýšlet, když je tu mnoho dalších slov a vět a vše to žádá pozornost v tu samou chvíli?

A na konec se tě zeptám, jakou knihu teď čteš, jakou knihu bys doporučila?
O víkendu jsem dočetla Annu Kareninu, u které skutečně není třeba se nechat znepokojit počtem stránek ani faktem, že každý přece ví, jak to dopadne. Pak jsem začala The Armageddon Rad od George R. R. Martina, což je zajímavá kniha s prvky fantasy i lehké detektivky. Doporučila bych rozhodně ságu Píseň ledu a ohně (fantasy), Už je tady zas (skvělá satira), Smrt je mým řemeslem (psychologický román, který někoho může vyděsit anotací) a válečné romány od Hassela, které vám ukáží válku z trochu jiného úhlu a je to něco naprosto odlišného než Remarque.

Děkuji za rozhovor. :)
Já děkuji tobě. :)
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Em Age Em Age | Web | 4. prosince 2014 v 18:32 | Reagovat

Autorka je rozhodně zajímavá blogerská osobnost! :) Zaujalo mě, že chce studovat jadernou fyziku; ta mě vždycky zajímala, ale na její studium bych si asi netroufla. :)

2 •Pet!nka• •Pet!nka• | Web | 6. prosince 2014 v 18:25 | Reagovat

Tak tuhle blogerku jsem doposud neznala. Víc takových rozhovorů :-)

3 Lyra Lyra | E-mail | Web | 14. prosince 2014 v 8:53 | Reagovat

Mariellu jsem doposud neznala, ale její blogy mě zaujaly, takže si je určitě prohlédnu. Působí jako inteligentní slečna, která je schopná uvažovat o světě kolem sebe a to je sympatická schopnost. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama