Zvoník

18. prosince 2014 v 13:59 | Yima |  Píšu
Představuji vám svoji první povídku po dlooouhatánské tvůrčí krizi, která trvala něco mezi půl rokem a tříčtvrtě rokem. Je to povídka Zvoník do literární soutěže o cenu Filipa Venclíka, tématem bylo Tolerance... solidarita... empatie, vyberte si jedno téma, nebo zpracujte všechny. Není to úplně typická povídka na tato témata, ale schválně, určitě bude poznat, které z těch slov jsem si vybrala. (A když teď nad tím tak přemýšlím, možná by se to dalo přirovnat ke dvěma slovům.)


Na obrubníku seděl chlapec, mladý pán, hlavu měl opřenou do dlaní, prsty zoufale zajížděl do svých vlasů, v pravé ruce měl cigaretu, kterou nekouřil. Vedle sebe měl dvě alba rodinných fotografií, na nich ležela rozevřená knížka. Podíval se před sebe a povzdechl si. Ten chlapec, mladý pán, jsem já. Vyklepal jsem cigaretu a potáhl. Vyfoukl jsem kouř. Ničím životní prostředí, ušklíbl jsem se. Ničím životní prostředí, měl jsem chuť řvát. Nahlas jsem se rozesmál. Zavřel jsem knihu. Pozoroval jsem rozvázanou tkaničku, co ležela vedle mé boty, ale nezavázal jsem ji. Podíval jsem se na šedivou oblohu. Ničím životní prostředí, já parchant, já zrádce! Nikde nikdo. Cigareta dohořela. Zapálil jsem si další. Zavázal jsem si tkaničku. Nenávidím prázdná gesta.
"Ahoj," pozdravila mě.
"Ahoj."
Přisedla si na obrubník. Tvář měla podepřenou pravou dlaní a dívala se na mě. Před ní ležela taška, ani velká ani malá.
"Nemáš ještě cigaretu?" zeptala se.
"Na," hodil jsem jí krabičku, ve které byla poslední. Zapálila si ji.
"Díky," řekla a vyfoukla kouř.
Teď ničíme životní prostředí dva, ha ha.
"Kde máš věci?" zeptala se.
"Doma."
"Cože?"
"Doma, ve skříni, v poličkách a na věšácích. Doma, tam, kde bydlím."
"Ty nikam nejedeš? Aha, já myslela, že já už jsem v poslední várce."
"Ne, nejedu." Odkopl jsem kamínek.
"A kdy jedeš?"
"Nikdy. Zůstávám tady," pověděl jsem jí. "Ty bys měla jít, nebo ti ujedou."
"No tak, jsem tu naposledy, musím si to užít." A v ten okamžik, kdy to dořekla, nám vyšel kouř z pusy oběma zároveň. Ničíme životní prostředí jako fabrika na umělohmotný záclony. A je to sranda. Je to tak krásně nechutná sranda; když se podívám nahoru, je mi na blití.
"Vypadá jako dinosaurus," řekla, ukazujíc na jeden oblak.
"Ne, vypadá jako špinavá skvrna na bílým tričku."

Zasmála se. Típla cigaretu o zem a zvedla se. Tašku si přehodila přes rameno a ještě se ke mně sklonila a podala mi pravici.
"Aneta."
"Karel."
A odešla pryč. Já tam zůstal sedět, otevíral a zavíral jsem prázdnou krabičku od cigaret. Čekal jsem, až mě sní dinosaurus. Díval jsem se za neznámou Anetou, jak utíká pryč, aby stihla autobus do Paříže. Zajímalo by mě, jestli ji někdy dalekohledem uvidím, jestli uvidím vůbec někoho.
A co teď? ptám se. Alba i knihu jsem vzal pod paži, krabičku vyhodil do nejbližšího koše a šel jsem domů. Cestou jsem viděl opuštěné domy s otevřenými okny i dveřmi, opuštěná auta, psi kňučeli na zahradách, měli hlad, kočky je provokovaly, měly na vrch. Před naším domem jsem vytáhl klíče, jen tak pro jistotu zkontroloval schránku, dopis žádný, leták žádný, a potom jsem vešel do předsíně, kde jsem ledabyle položil všechny věci, co jsem měl s sebou, odložil jsem si i bundu a vyzul si boty. V obýváku jsem padnul na gauč a díval se na bílý strop. Mám rád ten bílý strop. Nemám rád ten skleněný lustr.
A co teď? Zapnul jsem televizi. Jenom chrčela, nechtěla mi ukázat, co je v ní. Tak už nevysílají, byl jsem poslední. Vysílají rozhlas? Nevysílají, jak jsem zjistil záhy. Není možné, abych tu zůstal sám. Mám tě rád, Země, mám tě rád skoro jako ten bílý strop.
Ve sklepě jsem měl už tři měsíce schované barvy, pořád jsem se nedostal k tomu, abych vymaloval pokoje. Teď mám nekonečný čas. Převlékl jsem se do staré košile, do starých riflí, sundal jsem si ponožky a na hlavu si vyrobil novinovou čepici. "Zemi jsme dobili, dobýváme vesmír!" zněl titulek. Nábytek jsem skryl pod igelit, podlahu jsem skryl pod noviny. Rozmíchal jsem barvu, tu, která se nejvíc podobá barvě oceánu, a s cigaretou v puse jsem do kýble namočil malířskou štětku a cáknul oceán proti stěně v kuchyni, jako oceán když při přílivu mlátí do kamenné pláže, jako horníci když mlátili do vnitřností planety a bylo jim na nic, když umřel papoušek.
Zastavil jsem se u okna do zahrady, zahleděl jsem se na pahýl lesa. Měl jsem chuť zamalovat i okna, abych neviděl ven. A jak jsem tam tak stál, najednou jsem si to uvědomil; uvědomil jsem si, že umírám. Rozesmál jsem se. Neumírám víc než oni.
Nežiju víc, než oni.
Žiju průměrně ve vojenském prostoru, v který se změnil celý svět.
Žiju docela podprůměrně.
Žiju jako král v radioaktivním království, který se nechce vzdát svého bohatství.
Které je na bodě mrazu.
Zmizel les, i slunce nad ním, okno rozbouřil obrovský studený oceán s velkými vlnami. Celé okno jsem zamaloval; ještě nestihlo ani zaschnout a já si sedl na zem, opřel se zády, v duchu počítal odbíjení kostelního zvonu, strhl si z hlavy novinovou čepici, rozložil ji. "Zemi jsme dobili, dobýváme vesmír!" Moc pěkně řečeno. "Mocnosti světa a Evropská unie míří do vesmíru!" No nádhera. "USA se slitovaly - vybrané národy se mohou zachránit také." Jak hlubokomyslné. "Jak bude lidstvo reagovat na prázdnotu kolem sebe?" A jak vlastně?
Před miliardami a miliardami let vznikla planeta Země. Důsledkem vývoje se na ní objevil život a živočichové i rostliny si tu docela dobře hospodařili. Jenže potom, před asi dvěma miliony let, se tu objevili lidé. Nezdáli se být nijak nebezpeční, jejich zručnost nebyla ještě zdaleka tak na úrovni, aby mohli narušit řád. Byli zvyklí žít ve společnosti. Bohužel, za celou dobu lidské existence došlo k mnohým změnám a prakticky teprve před pár lety jsme dosáhli takové zručnosti, že jsme nad naší planetou převzali moc. Není to tak dávno, jen pár desetiletí nazpátek, kdy člověk zapomněl na slušné vychování a zapomněl se také revanšovat světu. Člověk přestal brát ohled na své okolí a neuvědomoval si, i přes veškeré náznaky, že jeho domov začíná mizet.
Všechno to vyvrcholilo. Zrovna jsem večeřel čínu, když reportérka v televizních novinách komentovala národní parky z celého světa, města, ovzduší, úbytek ozonu, mluvila s odborníky, prognostiky, kteří potvrzovali svá tvrzení z dřívějška, mluvila i s kolemjdoucími, kteří ještě o tom vyvrcholení nevěděli a vypadali být značně znepokojeni a zaskočeni. Když reportáž skončila, dál jsem v klidu jedl svou čínu, a nedbal jsem toho. Lidi toho napovídají, a kdybych měl poslouchat úplně všechno, nestačilo by mi ani pět mozků. Televizi jsem vypnul, a tak jsem byl ráno zaskočen ještě víc, než lidé v televizi.
Lidé se balili. Byli rozhodnuti opustit svůj domov, aby si zachránili život. Všichni hromadně odjížděli do Paříže, odkud byly zřízeny lety zdarma do Francouzské Guyany, což bylo jen přestupní místo do vesmíru. Lidé dobili Zemi a teď se chystají dobýt vesmír.
To všechno jsem se dozvěděl, když jsem přišel do práce. V celé budově byl jen ředitel a jedna uklízečka. A i oni byli na odchodu. Město se najednou proměnilo v rušné mraveniště.
"Promiňte, promiňte." Snažil jsem se protlačit davem. "Promiňte, proč je všechno zadarmo?" zeptal jsem se.
"Protože už to nebude mít kdo kupovat," odpověděla mi prodavačka, která seděla za pokladnou, ale nic nemarkovala, jen sledovala a dbala na hladký průběh.
"A jak to?"
"Protože všichni odlítají pryč."
"A kam?"
"No do vakua!" zasmál se pán, který zrovna ukazoval na krabičku cigaret, a ta mu byla bez okolků podána.
"Do vakua?" zeptal jsem se prodavačky.
"Kosmická centra rychle vytvářejí skafandry všech velikostí, odváží zásoby úplně všeho na kosmické stanice. Tam se všichni lidé vynesou, aby se zachránili před tím, jak bude Země nehostinná k životu. Vy jste se nedíval na televizi?"
"Díval, díval. Ale vždyť na ty stanice se všichni nevejdou, nebo ano?"
"Nevejdou. Však si všichni jen tak poplují vesmírem."
"A to jde? Nespadnou někam?"
"To lidi nezajímá. Vědci řekli, že oni to vyřeší, že to není naše starost."
"A co když tam umřou?"
"Umřou tak jako tak, pane." Usmála se.
"Děkuju." A dral jsem se zase tím davem ven. Nevypadalo to tu zase až tak hrozně.
Trvalo dva týdny, než byli všichni evakuováni. Mezitím se tvořily odboje, skupiny protestantů, všichni se nakonec rozhodli pro tu nejistou naději zachránit si vlastní kůži, dokonce i ti nejzarytější křesťané se rozhodli opustit planetu, kterou vytvořil Bůh, však šli za papežem, který odletěl jako jeden z prvních, zástupce Boha úplně všude. V televizi neběželo nic jiného - jen záběry na vesmír, záběry na protestující, rozhovory s vědci, rozhovory s odbojáři, kteří ale postupně scházeli ze svých úmyslů zůstat na Zemi. Byl jsem rozhodnut odletět taky.
"Tentokrát vás zavedeme do tropických lesů. Ani je nenechalo lidstvo na pokoji. Současnou situaci si můžete porovnat se záběry z dřívějších let," říkal reportér, zatímco se brodil skrz dřívější floru. "Afrika, jedna z nejchudších oblastí světa, ale zachráněna nebude. Jihoafričané budou jedni z těch, kterým se podaří uniknout do vesmíru. Světové velmoci se ujaly států severní Afriky, ale takové země jako Etiopie, Keňa, Uganda nebo Somálsko, zůstanou stále na Zemi se všemi svými obyvateli."
Ručník jsem si už nezabalil, když jsem se dodíval. Najednou jsem si připadal, jako bych mohl spasit svět. Můj život přece nemá větší cenu než život Afričana. Nemohu se zachránit, když ostatní by měli zemřít!
Odbojáři už nebyli. Na televizi už bylo téměř vylidněno. Přijali mě jako by nic. Stejně se na to teď už nikdo nedívá, říkali. Ale zkusím to, děkoval jsem jim. Zařídil jsem si živý vstup, ve kterém jsem své spoluobčany informoval o svých názorech, apeloval jsem na ně, ať projeví alespoň trochu solidarity se Zemí, bez které bychom vůbec neexistovali, alespoň trochu solidarity s lidmi, kteří ani neví, co se děje. Zkoušel jsem to i přes city, přes rodinu, vzal jsem si s sebou dvě alba a popisoval jsem rodinné fotografie, na kterých jsme byli všichni šťastní. Takové chvíle už nikdy nezažijete, říkal jsem jim. Pochyboval jsem, že mě vůbec někdo poslouchá.
"A co si o tom myslíte vy?" ptal jsem se kameramana, když jsem odcházel ze studia.
"O tom všem? Podívejte, jste moc velkej idealista a lidumil. Lidi stejně jednoho krásnýho dne umřou. A Země si nějaký zásluhy ani neuvědomuje."
"A kdy odjíždíte?"
"Všichni, co tu ještě zbyli, odjíždí zítra večer. Manželka s dětmi jely už před třemi dny."
"Vždyť nevíte, co vás tam čeká! Není lepší umřít ve známém prostředí, než někde v chladu a nekonečnosti vesmíru?"
"Je tu jistá naděje…"
"Naděje! Ale ti chudáci naději nemají!"
"Na shledanou a hodně štěstí." Podával mi ruku, ale já ji nestiskl, jen jsem mu pokynul hlavou a odešel. To, jak bylo před nedávnem město jedno velké mraveniště, už neplatilo. Ulice teď připomínaly město duchů. Bylo mi líto úplně všeho. Bylo mi líto lidí, kteří odešli, bylo mi líto lidí, kteří zůstali, bylo mi líto Země, bylo mi líto té zrady, toho zbabělství, strachu, podlosti, bylo mi hrozně a měl jsem chuť utíkat a běžet co nejdál, až bych dorazil k oceánu a skočil do něj a nechal se sníst žraloky… jenže žraloci už neexistovali.
Místo toho všeho jsem si sedl na obrubník, chvíli jsem si četl v knize, potom jsem kouřil, potom jsem jenom hleděl a byl a docela si to užíval a potom jsem brečel a bylo mi na nic. Přišla Aneta, dívka, kterou jsem nikdy neviděl, chvíli jsme si povídali, ale ona odešla jako všichni ostatní.
"Tak, teď ty ostatní pokoje," řekl jsem, když zvony dobily. Pořád jsem ale seděl, žmoulal noviny a neměl jsem se k tomu, abych cokoli udělal. Seděl jsem tam další hodinu, přemýšlel, než začaly znovu zvonit a já vyběhl ven na ulici a běžel jsem ke kostelu.
Byl zavřený. Cloumal jsem dveřmi, obcházel jsem kostel, hledal jsem další dveře, žádné jsem nenacházel. Sedl jsem si na schody ke dveřím a čekal, až někdo přijde. Dřív nebo později někdo přijde. Nebyl jsem paranoidní, nezešílel jsem ze samoty, čekal jsem a věděl jsem proč, jen ne na koho. Zvony přece nemůžou bít samy od sebe.
Přijdou další lidé, musí přijít, člověk je tvor společenský, nemůže být sám, nemohl jsem tu zůstat sám, museli tu zůstat další. Kde jsou? Zvonil zvon, to je dostatečný symbol, vzkaz. Stmívalo se, začínala být zima, zvony bily znovu, nikde nikdo. Volal jsem nahoru na věž, volal jsem na celou ulici, řval jsem, křičel jsem, zoufale jsem běhal tam a sem, chtěl jsem vidět zvoníka, chtěl jsem si se zvoníkem popovídat, chtěl jsem se také stát zvoníkem!
Odbila půlnoc a já si lehl na chodník, díval se na hvězdy, na nový domov lidí. Obrátil jsem se čelem k zemi, rozepjal jsem ruce a objímal ji. Uslyšel jsem zvuky, zvedl jsem hlavu. Šel ke mně pes, sedl si vedle mě a olizoval si tlapky. Podrbal jsem ho za uchem.
"Tak jsme tu zůstali sami, chlupáči," řekl jsem mu. Posadil jsem se a poprvé jsem si připustil, že zvony dřív nebo později dobijí, protože žádný zvoník neexistuje, žádný zvoník není už několik let, nahradil ho stroj.
Najednou mi bylo smutno z toho, že lidstvo nebude nahrazeno roboty, protože už nebude nikdo, kdo by je mohl vytvořit. Líbilo by se mi bojovat s roboty, lidé by se jen tak nedali, nevzdali by se Země jen tak. Bylo mi ještě smutněji, protože sami se sebou bojovat neuměli a raději utekli.
Usnul jsem pod širým nebem. Ráno jsem se probudil, byla mi zima, třásl jsem se chladem a oblečení špinavé od barvy si tiskl co nejvíc k sobě. Posadil jsem se a čekal, až se rozezní zvony. Nic. Zavřel jsem oči a představoval si, jak šplhám až nahoru a až do konce života budu sedět vedle zvonu, počítat na prstech sekundy a minuty a každou čtvrt hodinu nechám zvony bít a budu se dívat do širého kraje a hledat lidi a hledat zvířata a dívat se, kam až dosahují lesy a jak se louky rozkvetly, když je nikdo nesekal, jak na poli roste obilí a potom tam už žádné nebude a místo něj tam bude sníh a na jaře už nikdo novou pšenici nezasadí.
Otevřel jsem oči a neviděl jsem nic z toho. Hleděl jsem na dům naproti sobě přes ulici a přemýšlel, kdo v něm asi tak bydlel.
Pořád mi byla zima. Stoupl jsem si, odcházel jsem pryč. Kam zmizel ten pes, který tu včera byl? Nebo ho vyslali na oběžnou dráhu ve jménu zachování psů, jako Noe zachraňoval všechny a všechno, aby až opadne voda, mohl pokračovat svět, který znal?
A já bych chtěl být taky jako Noe.
"Pse! Pse, kde jsi?" volal jsem a pískal. Hledal jsem ptáky na stromech a ve spárách v chodníku jsem sbíral mravence a ploštice a připadal jsem si směšně.
"Pse!" opakoval jsem, ale nepřicházel. Začaly odbíjet zvony. Všechno zvířectvo, co jsem našel, jsem zase pustil pryč. Zvony nedodávají jen naději, zvony tu naději i odebírají. Kolikrát už zvonily? Kolikrát už zněly? A kde jsou lidé? Kde jsou lidé, aby přišli na mši?
Chtěl bych být nejenom zvoníkem a Noemem, chtěl bych být i knězem. Chtěl bych jím být, ačkoli v nic takového nevěřím. Jen bych předčítal Bibli a zpíval a čekal, až se jeden člověk bude trousit za druhým, protože to se rozkřikne, že ve městě zůstal kněz, byť nevěřící.
Chtěl bych být kněz ze sobeckého důvodu, abych nebyl sám.
Jak jsem tam tak zbožně stál a díval se na dveře kostela, silou vůle jsem je otevíral, ale naprosto bez výsledku. Vyšel jsem o jeden schod výš a potom o další, až jsem byl úplně nahoře, a zaklepal jsem klepadlem. Chvíli jsem čekal a potom jsem vzal za kliku.
Kostelní dveře byly otevřené. Přísahám, že předtím nebyly. Přísahám, že je někdo musel otevřít během té doby, co jsem spal. Viděl jsem před sebou příležitost ještě se tím knězem stát, nicméně zahodil jsem ji. Nějaký tam musí být, kdo jiný by kostel otevřel?
Vešel jsem, opatrně jsem se rozhlédl. Myslel jsem, že na mě někdo začne střílet. Nevím proč, jen jsem to čekal a možná v to i doufal. Nikdo nestřílel. Sedl jsem si do lavice a pokřižoval se, jak si to pamatuju z filmů. Vždycky jsem si představoval, jak je to v kostelech cítit po kadidle. Místo toho ale celým kostelem vonělo prázdno. Uslyšel jsem ozvěnu kroků. Ohlédl jsem se a uviděl muže v kněžské kutně, jak se blíží a usmívá.
A zase jsem čekal, jak někdo vystřelí a kulka ho zasáhne přímo do srdce. Cítil jsem ale, že je v bezpečí, před smrtí by ho zachránil křížek na krku nebo Bible.
"Dobré ráno," pozdravil jsem a on mi pokynul. A zpoza něho vyběhl ten pes z noci. Muž si sedl vedle mě a oba jsme mlčeli. Uslyšel jsem zvony a zase zadoufal, že vkročí někdo další, že nás bude víc, že se ještě zachráníme, ne před Zemí, ale před budoucností a před vymřením, na lidech mi záleželo mnohem víc než kdy dřív.
Pár minut jsem byl otočený a pozoroval dveře. Byly pořád prázdné. Byl jsem rozhodnut za toto přání vyměnit všechna přání světa - přání nebýt sám. No tak, neznámý, pojď!
A já uviděl přicházet Anetu, ozářenou ranním sluncem jako anděl, a nebyl jsem si jistý, jestli opravdu nesestoupil anděl, aby mě vzal někam jinam, někam, kam se chodí po smrti. Napadlo mě, že se mi to celé jen zdálo a tento anděl mě přišel probudit, abych nezaspal do práce. Anděl namočil prsty do svěcené vody, pokřižoval se, sklonil se k psovi, aby ho podrbal. A potom se usmál a já mu zamával, ale jeho ruce byly pořád svěšené podél těla a já se cítil ztracený. Anděli, měl jsem chuť na něho zavolat. V tom se ke dveřím otočil i muž vedle mě, vstal a šel k andělovi. Objali se a já se začal bát, že i onen kněz je jen andělem a zjevením.
"Aneto, tak jste se vrátila."
"To ano, otče. Když jsem šla pryč, někoho jsem potkala, a proto jsem se nad tím vším znovu zamyslela, nad tím, co jste mi včera říkal a co říkali v televizi a vůbec, prostě nad celou tou věcí."
Byl jsem rád, že jsem přesvědčil alespoň jednoho člověka, aby zůstal věrný Zemi a nesesmilnil s vesmírem.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Yu-chan Yu-chan | Web | 18. prosince 2014 v 20:19 | Reagovat

Je to skvělé. :) Píšeš nádherně, těším  se na tvá další díla.

2 stuprum stuprum | Web | 19. prosince 2014 v 4:10 | Reagovat

By měla být na titulce blogu. :)

3 Yima Yima | E-mail | Web | 19. prosince 2014 v 13:04 | Reagovat

[1]: Děkuji. :)

[2]: Nojo, jenže Standa teď má evidentně dovolenou, takže si této povídky nevšimne. :D (Leda by mu to někdo poslal jako tip na e-mail.) Děkuji. :)

4 Artie Artie | E-mail | Web | 19. prosince 2014 v 16:45 | Reagovat

Ne jen na titulce. Také v knize, četná v rozhlase, v televizních pořadech. Aby se dostala k lidem, aby pochopili. Stejně jako Aneta.
Pět minut sedím a přemýšlím. Nevím o čem, snad o všem, co na světě je zároveň. Díky.

5 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 29. ledna 2015 v 16:32 | Reagovat

Tak toto je naprosto úžasné. Má to krásnou myšlenku, a hlavní hrdiny jsem si dost oblíbila. Myslím, že je to opravdu originální příběh, jen tak dále!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama