Leden 2015

Třetí pololetí je za mnou!

29. ledna 2015 v 14:45 | Yima |  Yima
Hlásím, že jsem úspěšně prošla třemi pololetími na vyšším gymplu a zbývá mi jich už jen pět. Což mě z nějakého důvodu neskutečně děsí. Vždycky jsem hrozně chtěla, abych konečně byla pryč ze školy, v tercii jsme s kamarádkou řešily, jakou četbu si vybereme k maturitě a pomalu jsme si už chystaly odpovědi na maturitní otázky. Kamarádi se na nás dívali jako na debily, že tu maturitu moc řešíme. Najednou to nechci mít tak rychle za sebou. Mám chuť chodit na střední do nekonečna, mám chuť chodit právě na Jarošku až do nekonečna, protože to tam mám prostě ráda.

Víte, co je srandovní? Před měsícem a půl měl vyjít školní časopis. Nicméně nevyšel, protože to bylo celé zmatené. Potom se nám odmlčela grafička a nekomunikovala, všechno se to u ní zaseklo. Nakonec jsme se dozvěděli, že přechází na jinou školu, a tak padlo místo grafika na chudáka Terku, ale musím říct, že to zvládla úžasně, včera mi posílala výsledné dílo, akorát se v tom programu nějak rozostřily fotky, takže toto je jediný důvod, proč časopis vyjde až po víkendu.

Abyste věděli, já jsem šéfredaktor. Dostala jsem se k tomu úplně náhodou a nikoho jsem se o to neprosila, ani jsem s tím nějak nepočítala. Prostě jsem moc zapálená do věcí, který dělám. Když za mnou učitelka začala posílat lidi s tím, že jsem šéfredaktor, tak mě to docela zaskočilo, protože toto byl způsob, jakým jsem se o tom dozvěděla. Vlastně to není ani moc složitá práce, prostě projdu všechny články, opravím případné chyby a překlepy, řeknu, co by tam být nemělo, ale jelikož jsem hrozně shovívavá a je mi všeho a všech líto, prostě tam pustím takřka všechno. Nejhorší bylo, když se nám slečna grafička neozývala a já běhala po celé škole, abych ji sehnala, pak znovu do kabinetu, pak za Terkou, pak zase někam, a vlastně jsem takhle zabila části některých hodin, kvůli časopisu jsem prošvihla tři čtvrtiny jedné hodiny matiky, což mi bylo vlastně docela líto, ale tak proč ne.

Referendum o ochraně rodiny

27. ledna 2015 v 15:35 | Yima |  Yima
Naši východní sousedé na popud Aliancie za rodinu budou mít příští sobotu referendum o ochranu rodiny. Jako proč ne, ochraňujme rodinu, proti tomu nic nemám, ale říkat, že homosexuálové se kvůli tomu nemůžou brát... jako dobře, když to tak cítíte. Jsem dost zvědavá, jak jim to referendum dopadne. Třeba takoví Kiska i Fico budou hlasovat ANO. Kiska 2x a Fico se k tomu blíže nevyjádřil, jen kecal o tom, že referendum je nejvyšší formou přímé demokracie. Referendum bude platné, zúčástní-li se ho nadpolovičná většina voličů, zároveň však "náležité zákony nemusia byť schválené parlamentom".

O toto referendum se z blíže nespecifikovaných důvodů poměrně hodně zajímám, ačkoli se nejedná o něco, co by souviselo s mým životem nebo mojí vlastí. Na facebooku sleduji stránku Povedzme nie nezmyselnému referendu, kde se vyjadřují LGBT lidi, ale i heterosexuálové, věřící, nevěřící, lidé různého věku a je poměrně zajímavé ty názory sledovat. Vlastně jsou všechny stejné a přitom jiné. Potom existují různé parodie na Alianciu za rodinu, kupříkladu Aliancia za hodinu, dovoluji si přidat jeden jejich obrázek. Nesleduji jen parodie a proti-lidi, ale včera večer jsem si pročetla poměrně hodně ze stránek Aliancie za rodinu a jejich argumenty ohledně jednotlivých otázek. A pod obrázkem si můžete přečíst mé argumenty, proč bych odpověděla takovým způsobem, jakým bych odpověděla.


Proč bychom měli být homofobům vděčni

26. ledna 2015 v 12:01 | Yima |  Yima
Tak jsem dneska četla, že snad Václav Moravec na předávání Cen české filmové kritiky udělal něco jako svůj coming out, když hned na začátku řekl "Poznamenal jsem si tady heslo představit partnery. Nevím jak vy, já mám jen jednoho, ale dnešní doba si žádá partnerů více." Pokud vím, tak se o tom, že je gay, mluvilo už delší dobu, tak nevím, co je na tom tak zajímavého.

Před nedávnem dublinský kněz Martin Dolan řekl, že je gay, přímo během mše, načež se věřící zvedli a neodešli, nýbrž začali tleskat. Což je samozřejmě hrozný skandál, kněz, gay, a ještě to takhle otevřeně řekne, natož v kostele.

Teď mi tady internet hlásí, že snad nějaký britský generál, který byl v Íráku a Afghánistánu, v armádě pětadvacet let, je ženatý, má děti, a on prý je taky gay. Řekl, že jeho homosexualita nikdy neovlivnila jeho schopnost v práci. "Může to být pro někoho šok, ale v SAS byli a jsou homosexuální vojáci. Potkal jsem je." (SAS jsou speciální britské jednotky bojující v Afghánistánu) Známe to z filmů, že na vojně bývá šikana, a jinak tomu asi není v profesionální armádě, protože mnoho vojáků se prý bojí coming outu.

To je sice pěkný, ale nespravedlivý

23. ledna 2015 v 13:58 | Yima |  Yima
Za poslední týden se moje komunikace s lidmi snížila na minimum. V pondělí jsem byla ve škole na jednu hodinu, kdy jsme psali test z angličtiny. Desátá lekce. Haha, poslední lekce z učebnice a už by možná učitelka mohla objednávat nový, ale ona si nedohlídne ani na nohy a tak ji asi nic takovýho nenapadlo.

Psala jsem diktát z ruštiny o přestávce, abych tam celá mrtvá a ukašlaná nemusela čekat přes dvě hodiny hudebky. Musíte uznat, že do gregoriánských chorálů kašlat, to není to pravý ořechový. Ne, že bychom zpívali gregoriánské chorály. Nevím, co zpíváme v hudebce. Řešili jsme s ruštinářem, jestli mi má dát jedničku, nebo ne. Údajně je to mezi jedničkou a dvojkou a udájně se moc nezapojuju v hodinách, i když když se mě na něco zeptá, tak já odpovídám a tak. Hm, super, no a co. Že prý jsem moc inteligentní a tak to všechno chápu a pochytím rychleji a chápe, že se nudím. Poznamenala jsem, že se kvůli tomu hádám s učiteli často. Řekl, že uvidí, co budu mít za známku. No, to já taky uvidím.

Vlastně jedniček moc nebude. Čeština, společenské vědy a hudebka? A tři trojky. A zbytek budou dvojky a je mi úplně jedno, jakej mám průměr, a je mi úplně jedno, že i kvůli mně se nemá třída šanci umístit v pořadí tříd někde nahoře. Koho sakra zajímá nějakej debilní pořadník.

V úterý jsem šla do školy na poslední hodinu, protože jsem si musela napsat test z dějepisu. Otázky byly dost primitivní, dostala jsem dvojku, protože jsem se prostě pořádně nenaučila. A je mi to jedno. Vrátila jsem se domů a měla jsem zase teplotu. Já jsem vlastně teplotu měla naposledy tak ve dvanácti, když jsem měla zápal plic, od té doby ne, až tento týden hned několikrát.

Ve středu a ve čtvrtek jsem byla celou dobu doma. Včera jsem vytvářela obrázek do soutěže. Jitka mě požádala, abych něco namalovala, protože středoškoláků tam prý moc není. Tak fajn, proč ne. Téma je 200 let výročí narození Dona Boska nebo 20 let posvěcení kostela Panny Marie Pomocnice křesťanů. Namalovala jsem červánky, ty jsou ze střediska to nejkrásnější, a z ústřižků novin lepím kostel a to podloubí a dům salesiánů. Ještě to není hotové.

Dneska mi bylo ráno neskutečně hrozně. Bolelo mě břicho, točila se mi hlava, bylo mi na omdlení, nemohla jsem pořádně dýchat (což teda nemůžu poslední dobou furt, asi můj organismus baví se dusit), byla mi chvilkami zima a pak děsný vedro, třásly se mi ruce, že jsem ani nemohla udržet hrnek. Teplota 34,7°C, úplně báječné. Jako jsem zvyklá, že mívám 35,3°C, ale pod těch 35 to klesne málokdy. Vlastně je to docela děsivý. Vzala jsem si paralen a jela jsem do školy napsat si slohovku.

Přišla jsem na posledních pět minut do angličtiny, stihla jsem si chvilku pokonverzovat o Farmě zvířat, prostě jsem řekla, že vůdci byla prasata a pracovaly hlavně koně a ona naznala, že jsem to asi vážně četla. Ne asi! Já lžu, že jsem to četla, ty vole, já jsem takovej literární snob, že tvrdím, že jsem četla Farmu zvířat, i když jsem to nečetla! Jasně, že jsem to četla, je to na mém seznamu úplně nejoblíbenějších knížek. Ale tu učitelku nemůžete brát vážně. To je prostě exot.

A pak přišla ta slohovka. Byla tam dvě témata, něco o charitě, útvar zpráva, a pak Jak zvířata pomáhají?, libovolný útvar publicistického stylu, ale měli bychom to napsat jako analytický článek, protože nic jinýho se na to prý nehodí a reportáž a fejeton jsme ještě neprobírali. Aha, aha, jako bychom snad něco z toho předchozího probírali jinak než jako "přečtěte si to a něco napište". Vykašlala jsem se na ni, prostě jsem psala, co mě tak nějak napadlo, je to spíš taková něco jako reportážo-zpráva, tak něco, vždyť je to jedno, libovolný útvar publicistického stylu to je.

Vrátila mi doplňovačky, vrátila mi test z literatury, vrátila mi slohovku o tom, že vlastně Zemana nikdo moc nevolil, za kterou jsem dostala 2- a je to moje nejhorší známka z češtiny za tento půl rok a dost mě to naštvalo, i když jsem si plně vědoma toho, že prostě slohovky psát neumím. Řekla mi, že mi teda dala jedničku, ale jen proto, že toho dělám víc než ostatní (a co jako? češtinová olympiáda? že píšu? že jsem se čirou náhodou stala něčím jako šéfredaktorem školního časopisu, aniž bych o to stála? co to má společnýho s tím předmětem?), ale že jinak jako nic moc, že bych se měla víc snažit. Abyste věděli, moje známky z češtiny jsou následovné: 2, 1-, 2, 1-, 1-, 1, 1, 1, 2, 2-, 2, 1, 1, 2. A je mi skutečně jedno, jestli budu mít jedničku, nebo dvojku, protože na tom v životě nezáleží, na nějakých blbých známkách, nezáleží ani na tom, jestli správně umím napsat slovo dennodenně, to si můžu kdekoli najít, v životě záleží na tom, abych byla šťastná a to budu, i kdyby mi dala pětku a já propadla. Možná jsem ten průměr špatně vypočítala, ale mělo by to být 1,6. A jestli to tak opravdu je a vím o všech známkách, tak mně to teda je velmi nepříjemné, protože ve škole bychom se měli učit i spravedlnosti, protože jinak nikdy spravedliví nebudeme. Kdyby to bylo 1,5 tak něřeknu, to ať mi klidně jedničku dá, ale takhle mi to přijde dost nefér a nelíbí se mi to. Ale tato učitelka je taky exot. A doufám, že zná můj blog a právě ho čte. Dobrý den, paní profesorko.

HellieG: Těším se na nauku o věcech posledních

22. ledna 2015 v 16:00 | Yima |  Rozhovory
Po dlouhé prodlevě tu je rozhovor s další blogerkou. Užijte si čtvrteční odpoledne s myšlenkami HellieG, kterou můžete znát z blogu the-hellie-g.blogspot.cz, dřív se pohybovala na blog.cz.
Hellie je šestnáctiletá blogerka, pisálek, herečka, "zkrátka umělec na volné noze". Popisuje se jako sebestředná, excentrická a namyšlená, nicméně posuďte sami, co se z jejích odpovědí vyklube. Nechám okolo ní malé tajemství, abyste o ní všechno nevěděli už takto v úvodu.


Současný blog nemáš dlouho. Co tě přimělo přestěhovat se z blog.cz na blogspot? V čem jsou hlavní výhody a nevýhody?
Celkově možnosti využití. Na blogspotu se mi líbí, že když si nastavíš úplně jednoduchý vzhled, tak působí poměrně profesionálně. No a samozřejmě mnoho dalších funkcí, které blog.cz buď nenabízí nebo ne v takové podobě jako blogspot. Dále mi vyhovuje mobilní aplikace na chytré telefony. Na druhou stranu mi trošku chybí komunita, kterou blog.cz vytváří, ale tu zčásti nahradí blogerské facebookové skupiny.

Nyní bych se zachytila tvého popisu. Pisálek, herečka. Kdy a proč jsi začala psát, kdy a proč jsi začala hrát?
První "pisálkovské" dílko byla povídka Moje brýle, kterou jsem napsala asi ve druhé třídě a dočkala se celkem třech dílů. Ale předpokládám, že tě spíš zajímají počátky psaní na blog. To bylo někdy ve 13 letech, když jsem měla tak trošku psychické trable, které jsem potřebovala ventilovat, tak jsem si založila blog (doufám, že dnes už neexistuje), kde jsem si tvořila vlastní fantazijní svět. A herectví? Ani nevím. Nějak jsem se náhodou dostala do divadelního kroužku, kde se mi zalíbilo, neboť jsem tam potkala osoby stejně vyšinuté jako já. Vždycky při hraní přijdu na jiné myšlenky, každá hodina mě někam posune, neboť je s námi pracováno zajímavým způsobem.

Co plánuješ po střední škole? Chtěla by ses ubírat nějakým takovým směrem?
Uvažovala jsem o dramaturgii nebo režii, ale na takové obory je poměrně složité se dostat, takže to považuji spíš za sny. Takový můj reálný cíl je žurnalistika. Obzvlášť po posledních několika týdnech si myslím, že je to něco, co má smysl (samozřejmě ne pokud píšete pro bulvár).

Co byste udělali, kdybyste zvedli telefon a tam papež?

21. ledna 2015 v 15:39 | Yima |  Yima
Papež je ten velký pán v bílém, co je někde daleko ve Vatikánu, mluví si latinsky, občas proletí někoho vzdušným prostorem a pošle prezidentovi daného území telegram (Zasílám Vaší Excelenci srdečné pozdravy při letu nad vaší zemí cestou z Filipín do Vatikánu. Ujišťuji Vás o své modlitbě za Vás a lid České republiky a vyprošuji pro vás všechny Boží požehnání pokoje a prosperity. František.), ačkoli Miloš si něco takového vůbec nezaslouží. Františka vídáme v televizi, píše se o něm v novinách mnohem častěji, než třeba o Benediktu XVI., pokaždé se říká, ať už mezi řádky nebo naplno, že je velký reformátor, někdy je to myšleno v dobrém a někdy tu máme velké skandály jako třeba teď o těch králících...

I přesto je ale tak nějak vzdálený, do jisté míry abstraktní. Samozřejmě existuje, je to živý člověk, mluví, pohybuje se, odpovídá, táže se. Ale je to o tom, že ačkoli je hlavním představitelem největší církve na Zemi, je to vlastně jen človíček a osobně do našich životů nijak nezasahuje.

Ale jen do doby, než vám zazvoní telefon, vy ho nezvednete a na druhé straně se neozve, že volá papež František.

Haha, ne, nic takového se mi nestalo. Jen jsem vyhledávala na internetu právě ten vzkaz Zemanovi a vyskočil na mě článek Jak telefonovat s papežem? Drobný návod poradí. Myslela jsem si, že je to prostě nějaká recese, kdo by u Jupitera telefonoval s Františkem? A tak čtu, čtu a zjišťuji věci, které mi nějak unikly.

Třeba že zavolal té těhotné matce, kterou opustil přítel a chtěl ji poslat na potrat, a ona se bála, že jí žádný kněz nepokřtí nemanželské dítě. A on jí prý řekl, že jestli nikdo nebude chtít, on ho klidně pokřtí. Volal nějakému studentovi, který mu nechal vzkaz po mši.

Mě by zajímalo, jak byste reagovali vy, kdyby vám zavolal papež. Za prvé si vůbec nedokážu představit, jak by na mě začal mluvit. Jestliže je někde jen mé číslo, nikde není můj jazyk, můj původ, má národnost, tak na mě začne mluvit latinsky? A já mu řeknu "Ave Caesar" a pak "Veni vidi vici", protože nic jiného latinsky neumím? Nebo na mě začne mluvit španělsky a já se ho zeptám "Hola, que tal?", protože na nic dalšího bych si už ze španělštiny nevzpomněla? Nebo jakmile se mi představí, že je papež František, vychrlila bych ze sebe "Please, speak english"?

Za druhé je tu věc, kterou bych možná měla řešit jako úplně první. Zvednu telefon, tam papež František, dobrý den, tady Tereza, jak se dnes máte, Františku? Och, to jsem ráda, že vám holubi ve Vatikánu dělají radost, tady u nás jsou dost otravní. Ne, kdyby se mi někdo do telefonu představil jako papež František, asi bych se začala smát, nebo bych zkameněla a rychle to položila.

Tvařme se ale, že bych s ním mluvila dál. František prý nabízí tykání, ale neznělo by to trochu divně, mluvili bychom spolu anglicky? Měla bych se potom tvářit, že teda dobře, a mluvila bych jako předtím, nebo jakože mu přece nebudu tykat, a mluvila bych jako předtím?

Hlavně vidím tu krásnou scénou, když bych kvůli telefonátu od Františka přišla pozdě do vyučování a vysvětlovala, že jsem to prostě nemohla típnout, že to je, jako bych típla hovor T. G. Masarykovi.

Hlubokomyslný texty

20. ledna 2015 v 17:13 | Yima |  Yima
Řeknu to asi takhle.

Napadají mě nápady.
(a jsem si jistá, že kdybych je udala, policajti by s tím nic neudělali)

Napadají mě věty, ale ne odstavce.
(policajti zase nečinní)

Vůbec se mi nechtějí psát ty povídky s hlubokou myšlenou.
(jako třeba, že lidstvo je prohnilý a svět je jeden velkej kompost)

Baví mě pozorovat a odposlouchávat lidi.
(ale ne jako odposlouchávali politický špičky "uchem" /film z roku 1970/)

Kašlu na povídky o sedmi stránkách.
(protože jedna taková zabírá místo na nástěnce v češtinové učebně)

A kašlu na nějakou píp knihu.
(protože už to píšu měsíc, mám asi dva odstavce a když si to po sobě čtu, připadá mi to děsně strojený a ne jako já)

Vzpomínám si, jak tam tak visel před dvěma tisíci lety, a porovnávám, jak od té doby zestárl. Pozorovala jsem ho každý den. Na jeho tváři bylo znát, že se stává rok od roku silnějším a hrdinnějším. Viděla jsem, jak ho těší, když v pomyslné návštěvní knize přibylo zase jedno jméno.
Byla jsem u toho, když odvalili balvan, dostali ho ven, pomohli mu znovu se postavit na nohy, byla jsem u toho, když ho davy lidí následovaly a když se s ním musely rozloučit. Teď tu stojím opřená vedle něho a zase jsem u toho.

Za sto let stejně nikoho nebudou zajímat literární počiny nějaké Yimy, že jo.
(a já pořád nenapíšu svoje jméno a příjmení na blog, aby se to skrz google nedalo tak snadno najít)

Nicméně se chystám psát "série" kratších textů based on lidi v trolejbusu.
(protože šalinou a autobusem takřka nejezdím)

Teaser Tuesday (13)

13. ledna 2015 v 21:32 | Yima |  Teaser Tuesday

Originální Teaser Tuesday je na blogu Should Be Reading. O co jde? Mám vzít knihu, kterou aktuálně čtu, otevřít ji na náhodné stránce a opsat sem úryvek, napsat jméno autora, název knihy.

Vybral jsem si sedadlo vzadu, stranou od ostatních, ale jakýsi rozcuchaný mladík vstal ze svého místa a přišel si ke mně sednout. Sotva dosedl, autobus se rozjel.
"Doufám, že vám nevadí, že jsem si přisedl. Cítím, že si o té společnosti vepředu myslíte totéž, co já. Vůbec nechápu, proč tam chtějí jet. Nechce se jim a stejně by jim bylo nejlíp doma. Pro nás dva to ovšem má úplně jiný význam."
"Myslíte, že se jim v tom městě líbí?" zeptal jsem se ho.
"Asi tak, jako by se jim líbilo kdekoli jinde," odpověděl. "Mají tam kina, reklamy, výprodeje a vůbec všechny ty věci, o které tak stojí. Netrápí je ten strašný nedostatek intelektuálního života. To já, když jsem přišel, hned jsem poznal, že tu něco nehraje. Měl jsem odjet hned prvním autobusem, ale ztrácel jsem čas marnými pokusy ty lidi nějak probudit. Našel jsem tu pár známých z dřívějška a zkoušel jsem dát dohromady takový malý kroužek, ale zdá se, že už všichni klesli na úroveň svého okolí. Už než jsme sem přišli, jsem měl jisté pochybnosti o Cyrilu Blellowovi. Byl sice inteligentní, ale tak nějak falešný. Člověk od něj mohl přijmout trochu kritiky, i když sám nikdy nic nevytvořil. Ale teď už mu nezbylo, zdá se, nic, než ta jeho samolibost. Posledně jsem mu chtěl přečíst něco ze svých básní... ale počkejte, mohl byste se na to také podívat."

Minulé pondělí jsem hledala v katalogu knihovny Velký rozvod nebe a pekla od C.S.Lewise. Jako první mě naštvalo zařazení do americké literatury, jako druhé mě naštval v úterý fakt, že se jim ta kniha někam zatoulala a tak jsem si ji nemohla půjčit. A nebyla ani ve školní knihovně. Teda řeknu vám, to "doporučení knih", kdy poslouchám lidi bavit se o knihách, má jedno velké úskalí - sehnat všechny ty knihy a potom najít čas je přečíst.

Takhle jsem zaslechla o Velkém rozvodu a prostě jsem si to musela přečíst. Nakonec, když nešlo jinak, jsem si knihu stáhla z internetu a vypůjčila si od mámy čtečku, což opravdu nemám ráda, ale když to musí bejt... Je to hodně filozofický a o náboženství a tak, asi ne každému se to bude líbit. Ale zároveň to všechno je v příběhu, takže je to vlastně fajn. Je to taková ta knížka, se kterou konfrontujete své názory a při které nejde dávat pozor na Karla IV. v hodině dějepisu...

Teaser Tuesday (12)

6. ledna 2015 v 20:03 | Yima |  Teaser Tuesday

Originální Teaser Tuesday je na blogu Should Be Reading. O co jde? Mám vzít knihu, kterou aktuálně čtu, otevřít ji na náhodné stránce a opsat sem úryvek, napsat jméno autora, název knihy.

Jsou spisovatelé, velcí spisovatelé, kteří nás oslní silou svého ducha, ale kteří jsou poznamenáni zvláštní smůlou: pro nic z toho, co mají na mysli a chtějí říci, nenašli originální formu, která by byla spjata s jejich osobností stejně neodlučitelně jako jejich myšlenky. Myslím například na velké francouzské spisovatele narozené okolo začátku dvacátého století; když jsem byl velmi mlád, všechny jsem je obdivoval; Sartra pravděpodobně nejvíc.

Dnes jsem přečetla celou Zahradou těch, které mám rád od Kundery z minulého roku. Je to taková tenká knížečka, asi 110 stran, velikost o něco větší než A5. Je to řada esejí o lidech, které má Milan Kundera rád. Je to o spisovatelích, o románech, o Češích i o Francouzech, ale i o úplných cizincích. Nepletu-li se, překládal to do češtiny Kundera sám. (Tuto knížku jsem dostala na Vánoce a je jedna ze tří, které jsem zatím nečetla.)
Nicméně, dneska jsem v knihovně vrátila 19 knih, které jsem měla půjčené minulý měsíc, měsíc a půl; a místo toho jsem si půjčila (jen!!!) tři knihy a to Nahý oběd od W. S. Burroughse, Hra pro čtyři ruce od Jana Němce a Che Guevarův pražský příběh od Abela Posse. (Původně jsem si chtěla půjčit C. S. Lewise, ale neměli. Pouze druhý díl Kosmické trilogie, ale proč začínat od dvojky, že?)

Děkuji

1. ledna 2015 v 19:01 | Yima |  Yima
Lidé mají spoustu přání, což o to, ale jejich největší problém spočívá v tom, že je neumějí správně formulovat. Člověk si musí nejdřív pořádně uvědomit, co chce.

Měli jste ve svých městech v rámci vánočních trhů také takový ten zvoneček, pod kterým když projdete a zazvoníte na něj a přitom si něco přejete, vaše přání se vám splní? V Brně bývá. Vždycky býval mezi stromečkem a betlémem, letos byl u ústí Masarykovy ulice. Kupodivu jak nebyl ve středu dění, ani tam nebyly takové fronty.

Vím, přání by se říkat neměla, jinak se nesplní. A pokud se již splnila, snad by zase zmizela? Avšak risknu to. Prosila jsem "vyšší moc", kdo ví, koho či co vlastně, prostě jsem prosila každý večer před spaním. Přála jsem si to, když jsem zvonila na zvonek. Bylo to moje jediné přání a přemýšlela jsem, že ho napíšu i do dopisu Ježíškovi; nakonec jsem to tam nenapsala.

Každý chce být tak nějak podvědomě šťastný. A okolo tohoto přání se točí přání ostatní, doplňková, ta, která přispějí ke stavu štěstí. Někdo si myslí, že bude šťastný, jestliže bude bohatý, tudíž si přeje bohatství, peníze, vyhrát sportku. Někdo si myslí, že bude šťastný, jestliže bude žít v páru, tudíž si přeje najít lásku, dlouhé trvání té stávají. Někdo má zase za to, že se mu dobře povede, bude-li vzdělaný, potom si přeje dobrou paměť. A tak dále a tak dále.

Já jsem šťastná. Mnohdy jsem to už psala. Ne snad proto, abych se vytahovala nebo se vyžívala v tom, že jsem na tom po psychické stránce (momentálně) lépe než mnozí jiní. To ne. A ačkoli jsem šťastná, pořád je tu taková překážka, která není zrovna ideální, ovšem kterou se snažím přehlížet.

Ke štěstí potřebuji zdraví. Už jsem si dávno zvykla, že mě bolí kolena po pěti minutách, kdy stojím na místě, prostě jsem se tak narodila. Zvykla jsem si, že musím nosit brýle a bez nich vidím ne zrovna ostře. (Zase když mám dlouho brýle, bolí mě oči, takže si je stejně sundám a občas hledám i hodinu a půl.) Nejhorší ze všeho ale je představa, že bych nikdy neměla slyšet ticho. V jednu chvíli mě to dokonce tak rozhodilo, že jsem začala přemýšlet, co pro to mám udělat. Naprosto jsem přestala pít alkohol, protože co kdyby. (Ne, že by mi už snad bylo osmnáct, že jo.) Protože jsem odpozorovala, že prášky mi nepomáhají, ale naopak, přestala jsem je brát.

Ale copak to stačí? Co když ne? Už jsou to dva měsíce. Jestli se to nespraví do konce dubna, už by mi to mělo zůstat napořád. Ale to nejde! A tak jsem si přála.

Zatímco jsem stála tu frontu, abych si i já mohla zazvonit, přemýšlela jsem, jak to formulovat. Jestliže si budu přát, abych slyšela ticho, může to znamenat, že si přeji ohluchnout. Což nechci, že ano. Zároveň si myslím, že v přání by neměla být negace. I když je přání "aby nebyly boje" vlastně kladné, pořád je tam to ne. Vždyť je lepší si přát "aby byl mír". Rozumíte, co tím chci říct?

Přání "abych neměla tinnitus" nebo "abych neslyšela to pískání" tím taky padlo.

Už si přesně nepamatuji, jak jsem své přání vyslovila. Co mohu říct, mé přání se mi pomalu, ale jistě plní. Když jsem se dneska byla podívat ve městě na betlémy, všechny v kostele, prohlížela jsem si postavičky, provedení, až jsem ani nevnímala, že slyším ticho. Když jsem si to uvědomila, šla jsem od oltáře k východu, usmívala jsem se od ucha k uchu, do očí se mi draly slzy.

Děkuji tomu, kdo mi mé přání splnil.