Řeknu to asi takhle.
Napadají mě nápady.
(a jsem si jistá, že kdybych je udala, policajti by s tím nic neudělali)
Napadají mě věty, ale ne odstavce.
(policajti zase nečinní)
Vůbec se mi nechtějí psát ty povídky s hlubokou myšlenou.
(jako třeba, že lidstvo je prohnilý a svět je jeden velkej kompost)
Baví mě pozorovat a odposlouchávat lidi.
(ale ne jako odposlouchávali politický špičky "uchem" /film z roku 1970/)
Kašlu na povídky o sedmi stránkách.
(protože jedna taková zabírá místo na nástěnce v češtinové učebně)
A kašlu na nějakou píp knihu.
(protože už to píšu měsíc, mám asi dva odstavce a když si to po sobě čtu, připadá mi to děsně strojený a ne jako já)
Vzpomínám si, jak tam tak visel před dvěma tisíci lety, a porovnávám, jak od té doby zestárl. Pozorovala jsem ho každý den. Na jeho tváři bylo znát, že se stává rok od roku silnějším a hrdinnějším. Viděla jsem, jak ho těší, když v pomyslné návštěvní knize přibylo zase jedno jméno.
Byla jsem u toho, když odvalili balvan, dostali ho ven, pomohli mu znovu se postavit na nohy, byla jsem u toho, když ho davy lidí následovaly a když se s ním musely rozloučit. Teď tu stojím opřená vedle něho a zase jsem u toho.
Za sto let stejně nikoho nebudou zajímat literární počiny nějaké Yimy, že jo.
(a já pořád nenapíšu svoje jméno a příjmení na blog, aby se to skrz google nedalo tak snadno najít)
Nicméně se chystám psát "série" kratších textů based on lidi v trolejbusu.
(protože šalinou a autobusem takřka nejezdím)


















Čau Yimo.
Chtěla jsem ti to napsat na ask, protože myslím, že nezáleží na tom, kdo ti to říká, ale nenašla jsem tě, a na facebooku je to moc osobní.
Četla jsem po dlouhé době pár tvých povídek, básní a teď i článků…
No, prostě jsem chtěla říct, že jseš skvělá.