Únor 2015

Z pražských ulic

28. února 2015 v 16:54 | Yima |  Yima
Včera jsem byla v Praze. Primárním důvodem bylo ukončení výstavy Journal (ir)responsable tento víkend v DOXu. Druhotním důvodem potom byly pražské hřbitovy, kde jsem už dlouho nebyla. Zápis z cesty není potřeba, chci vám jen říct ty nejzajímavější věci, zážitky a postřehy.

Brněnské nádraží, zrovna přijel můj vlak, 7:39. Přijde za mnou nějaká paní, tak kolem třiceti, a začne mi říkat, že jí nevyzbyly peníze na cestu domů, že dnes musela spát na Armádě spásy, a jestli nemám nějaké peníze. A než to všechno ale řekla, v polovině se zarazila a zeptala se mě, jestli mluvím česky. Nepíšu to kvůli té paní, ale zatraceně proč si tolik lidí, kteří mě zastaví na ulici, myslí, že bych neměla mluvit česky? To snad vypadám jako mimozemšťan?

Pražské nádraží, šla jsem tím podchodem z nástupiště do té hlavní haly, přede mnou šel nějaký pán, kterému bylo přes šedesát určitě, měl kufr, a potkal se s nějakou ženou, předpokládám, že s manželkou, dali si pusu a potom šli ruku v ruce dál. A to mi přišlo tak hrozně pěkný, víte, sice klišoidní, ale pěkný. Vždyť kolik jim je? A navíc se o Pražácích říká, že jsou uspěchaní a nezastaví se a ani se na člověka neusmějí, takže toto bylo krásné přivítání v Praze.

Fotbalisti

25. února 2015 v 20:39 | Yima |  Fotím
Věděli jste, že když jsem byla menší, kolem deseti, jedenácti let, tak jsem hrála dva roky fotbal? Byl to dívčí tým v 1.FC Brno, teď už FC Zbrojovka Brno. Byla jsem do toho hodně zapálená, fotbal byla první věc v mém životě, potom orienťák a pak dlouho nic. Je to trochu absurdní, neboť teď je pro mě sport skoro hřích. Tenkrát jsem byla vůbec taková trochu (hodně) jako kluk. Měla jsem krátké vlasy, v tom věku jsem samozřejmě neměla žádnou dívčí postavu, do toho to klučičí oblečení... a navíc jsem nenosila náušnice. Vzpomínám si, když jsem šla koupit lístky na šalinu, měla jsem kšiltovku, takže to ještě podtrhlo tu chlapeckost, a paní říká: "Tak tyto už nemáme, ale nechtěl bys ty na hodinu?" A mně to vyhovovalo. Já jsem zatraceně moc chtěla být kluk. Vždycky. A občas mívám takové záchvěvy i teď.

Nechci tu ale rozebírat svoji identitu. Fotbal zhledávám naprosto stupidním sportem, kdy se banda lidí žene za balonem ("Jestli budete běhat v houfu, tak běžte raději hrát rugby!" volal na nás jednou trenér.) a když si fotbalista zlomí nehet, je to hrozná tragédie. Jenže z neznámého důvodu je fotbal velmi oblíbeným sportem a hraje se i v Salesiánském středisku.

Teď v úterý 17. února jsme měly jít vyfotit cokoli v areálu střediska. A já jsem pár fotek vybrala jako ty povedenější, i když to nejsou žádná umělecká díla a nezveřejňuji je tady, protože bych si snad myslela, že mají nějakou hodnotu, ale dávám je sem hlavně proto, abyste konečně věděli, kde že to vlastně trávím svůj volný čas, když o tom pořád píšu.

Jestli je v nich nějaká myšlenka? Poselství? Pro mě ano, já jsem je fotila s nějakým vědomím, ale neřeknu vám to, protože by vám to zkazilo požitek z těchto záběrů. A fotbalistů.

(Buďte rádi, že jste u toho nebyli. Chudák HellieG musela poslouchat moje stížnosti, že ti fotbalisti neběhají. A ona tam měla ještě ke všemu svýho učitele.)

O zodpovědnosti

25. února 2015 v 13:24 | Yima |  Postřehy
Trolejbus číslo 36 vyjíždí ze zastávky Česká. Asi osmi, devítiletý chlapec a jeho otec.

Chlapec: Je 12:28, odjíždíme ve dvě nula pět. Tak si, tati, ještě jednou zopakujeme, co si musíme nachystat. Mobil.
Otec: Mobil.
Chlapec: Tablet.
Otec: Jestli chceš s sebou tablet, tak si ho ale vezmeš sám.
Chlapec: Ano, mám zodpovědnost za své věci.
Otec: Já nachystám Malinu.
Chlapec: Nic dalšího už mě nenapadá.
Otec: Ponožky? Trenýrky?
Chlapec: Ale tati, to mi přece nachystá maminka!

Pozvánka na Psací odpoledne

14. února 2015 v 16:46 | Yima |  Yima
V jedné psací skupině na facebooku, která poslední dobou nevyjadřuje skoro žádnou známku života, jsem se rozhodla, že zase uspořádám psací odpoledne. Ale tentokrát ne jen pro tuto hrstku lidí, která je složena z obyvatel různých končin České a Slovenské republiky, ale prostě pro lidi, kteří píšou a chtějí se potkat s dalšími takovými šílenci a hlavně jsou z Brna nebo z jižní Moravy.

Ráda bych vás tímto na psací odpoledne pozvala. Tato akce se bude konat v neděli 15. března v Brně. Přesněji v 16 hodin v kavárně Cafe Scala. Píšete-li a dostanete se do Brna, určitě přijeďte, protože mi uděláte velkou radost! (A nejenom mě, jistě i sobě.) Znáte-li někoho, kdo bydlí někde tady a píše, řekněte mu prosím o tom, že nějaká taková akce je.

událost PSACÍ ODPOLEDNE na facebooku

Teaser Tuesday (14)

10. února 2015 v 19:42 | Yima |  Teaser Tuesday

Originální Teaser Tuesday je na blogu Should Be Reading. O co jde? Mám vzít knihu, kterou aktuálně čtu, otevřít ji na náhodné stránce a opsat sem úryvek, napsat jméno autora, název knihy.

Hank Rearden se nikdy necítil osamělý, snad jen když byl šťastný. Za chůze se občas ohlédl přes rameno na rudý svit nebe nad hutí. Na oněch deset let již nemyslel. Dnes z nich zůstal jen pocit, pro který Rearden neměl jméno; věděl jen, že je tichý a slavnostně vážný. Ten pocit byl konečným součtem a on již nemusel znovu přepočítávat jeho dílčí části. Ty si však přesto uvědomoval - večery, které strávil u žhnoucích pecí v laboratoři hutě či ve své domácí dílně, noci, kdy se hrbil nad listy papíru popsanými výpočty a vzorci, které zas a znovu hněvivě trhal na cáry, dny, kdy mladí výzkumníci, ze kterých sestávala jeho nepočetná vybraná skupinka asistentů, čekali na příkazy jako vojáci připravení k beznadějné bitvě, jako spolubojovníci, kteří již vyčerpali všechen svůj důmysl a nyní jen stojí, stále odhodlaně, leč mlčky, a ve vzduchu nad nimi visí nevyřčená věta: "Pane Reardene, to se nemůže povést." Ten pocit obnášel obědy a večeře, od kterých jej odtrhl náhlý nápad, který musel ihned rozvést a vyzkoušet, na kterém pracoval měsíce, jen aby ho pak smetl ze stolu coby další slepou uličku; soukromé chvilky uloupené konferencím, podpisům smluv, povinnostem šéfa nejlepší ocelárny v zemi, uloupené téměř provinile, jako pro tajnou lásku. Obnášel onu jedinou myšlenku, která se jako nehybná přímka táhla celými deseti lety vývoje, jako podtón všech jeho činů a vjemů, onu vizi, která se mu vznášela před očima, když se díval na městskou zástavbu, na železniční koleje, na světlo v okně vzdáleného statku, na nůž v rukou krásné ženy, která krájí ovoce na banketu - vize slitiny překonávající ocel po všech stránkách, kovu, který by byl vůči oceli tím, čím je ocel vůči železu. Obnášel okamžiky sebetrýzně, když zavrhl další nadějný nápad či vzorek, kdy si nepřipouštěl únavu, kdy se nechtěl poddat jakýmkoli pocitům, kdy se neúprosně bičoval mantrou "něco tomu chybí... pořád tomu něco chybí" a kdy ho kupředu hnala jen víra, že jeho vize je dosažitelná. A pak den, kdy konečně dospěl k cíli a výsledek nazval Reardenův kov. To všechno se rozžhavilo doběla, roztavilo a splynulo ve slitinu zvláštního, tichého pocitu, při kterém se Rearden usmál na potemnělou okolní krajinu a pomyslel si: proč i štěstí může bolet?

Včera jsem odcházela ze školy už po druhé hodině, protože jsem šla na ORL. Jenže jsem měla ještě hodně času a stejně tak hodně knížek na vrácení do knihovny. Otevírali v deset a já tam byla pět minut předtím. Kupila se tam fronta jako na banány, nikdy bych neřekla, že tolik lidí si může chtít půjčovat knížky a ještě k tomu kvůli tomu čekat v zimě, kdy ještě ke všemu sněžilo. Všichni jsme se v deset vhrnuli dovnitř a mě čekalo báječné překvapení v podobě Atalasovy vzpoury od Ayn Randové, což moji snobskou duši velmi potěšilo. Čím tlustší člověk čte knihu, tím ho ostatní berou vážněji, jak jsem vypozorovala. Tato kniha je extrémně velká a má přes jedenáct set stran.

Na internetu jsem se dočetla, že je to prý nejpravicovější román, který byl kdy napsaný, že kritizuje socialismus a komunismus a ptá se na otázky, co se stane, když se tvůrčí lidé - byznysmeni, vědci, vynálezci, umělci - kteří jsou motorem civilizace, obrátí k světu zády? Co se stane, když se Atlas, který na ramenou nese svět, rozhněvá a své přímě shodí?

Jsem teprve na asi padesáté stránce, což není moc, když to porovnám s celkovým počtem stran, nicméně jsem si té pravicovosti nevšimla. Ano, v hlavní roli jsou šéfové, ředitelové a vlastníci firem, které se snaží přežít. Připadá mi ale, jako by bylo poukazováno, jak se nechají ovládnout penězi - a to je pro mě špatné.

Ale ne pro Ayn Randovou, která vytvořila svoji filozofii a to objektivismus, který se zabývá právě tím, že altruismus je špatný a "metlou lidstva" jsou peníze a peníze a úspěch jsou to jediné, o co v životě jde. Nesouhlasím s tím, ale ta kniha se zdá být fajn.


8000 Hz

2. února 2015 v 23:07 | Yima |  Yima
Když jsem šla včera spát, už jsem ležela v posteli a dívala se do stropu, najednou jsem uslyšela úplně nový zvuk. Žádných 8000 Hz, monotónní pískání v obou uších, o různé intenzitě a různé síle. Těch 8000 Hz jsou už jakousi součástí mě a do jisté míry jsem si na to zvykla a když občas slyším opravdové ticho, na jedné straně jsem ráda a na straně druhé se cítím podivně a nesvoucně.

Bylo to takové hučení v levém uchu, ani nevím, jak to pořádně popsat. Nebylo to ani jako vlak v tunelu, ani jako přistávání letadla, ale takový zvuk jsem si vždycky představovala, že je asi uvnitř válce, když se točí. Což je jen vyfabulovaná představa a nezakládá se na podobnosti těchto dvou zvuků.

Najednou jsem takhle měla v hlavě turbínu. Vážně, tak nějak jsem si najednou připadala. V levém uchu hučení, v pravém uchu pořád to hnusný pískání a pak ta rezonující myšlenka: "Mysli na něco jinýho, mysli nahlas, neposlouchej to, neposlouchej to!" a tak jsem si znovu četla Tvar. Spala jsem míň než čtyři hodiny, ještě že první hodina odpadla a dvouhodinovka hudebky taky, takže jsem měla jen angličtinu a ruštinu a pak recitační soutěž, kde se mi podařilo tu básničku úplně nepomotat dohromady, což je velmi podivné.

Teď už slyším zase jen 8000 Hz. Víte, jak zní těch 8000 Hz? Poslechněte si to. A představte si, že to takhle slyšíte pořád. Ne úplně přesně 8000 Hz, ale prostě plus minus. Tinnitus je opravdu věc k nezaplacení. Tady si můžete poslechnout rekonstrukci, jaký je život s tinnitem. (Nutno podotknout, že každý slyší jinou frekvenci a ne každý slyší zrovna pískání.)